Barbara a Allan Peasovi se ve své knize „Proč muži nenaslouchají a ženy špatně parkují“ zamýšlejí nad rozdíly mezi pohlavími. Doporučuji každému přečíst si tuto knihu, snadněji pak odolá nutkání zavraždit svého partnera v jistých situacích, které může být bez znalosti těchto rozdílů neodolatelné.
Když jsem ten dopis objevil, pokusila se o mne mrtvice. Nejen, protože jsem se dozvěděl, že mne vyloučili z bytového družstva v Popradě, protože jsem nezaplatil 5 Euro členský poplatek, o němž jsem neměl ani nejmenší tušení, ale hlavně proto, že na obálce stálo téměř čtrnáct dní staré datum, kdy tento dopis dorazil na poštu v Gössendorfu.
„Miláčku, kdy přišel tento dopis?“ pokusil jsem se být milý.
„Niekedy minulý týždeň.“
„Proč jsi mi jej nedala? Nebo aspoň neotevřela, abychom věděli, co v něm je?“
„Veď bol adresovaný na teba.“
V tom měla má žena naprostou pravdu. Na obálce bylo skutečně mé jméno. Jsem ovšem trošku senzibilizovaný z minulosti, kdy jsem nacházel různé účty v šuplících až když už přišla druhá upomínka platby (ta první upomínka ležela neotevřená v jiném šuplíku). Už dávno jsem se přesvědčil o tom, že má manželka nedokáže rozlišovat slova „uklidit“ a „schovat“, díky knize výše jmenovaných autorů ale vím, že to není její osobní slabost, ale že to patří prostě k jejímu pohlaví (milé dámy, neproklínejte mne, nemám to ze své hlavy a ona jmenovaná kniha se zabývá našimi rozdíly opravdu na vědecké úrovni). Z mé hlavy pochází už jen dodatek rozdílu mezi mužským a ženským pořádkem. Ten mužský spočívá v tom, že muž ví, kam kterou věc položil a kde ji zase najde. Ten ženský spočívá v tom, že nic neleží na stole.
„Vyloučili nás z bytového družstva,“ pokusil jsem se jí sdělit okolnost, již považuji za vážnou.
„Prečo?“
„Prý jsme nezaplatili nějakých 5 Euro členský poplatek. Nemám tušení, že jsme nějaký platit měli.“
„To nemožu urobiť,“ odpověděla klidně.
„Už to udělali. Problém je v tom, že máme lhůtu na odvolání už jen do zítřka.“
„Tak sa odvolaj.“
„Bylo by lepší, kdybych měl na takové věci víc času. A ten bych měl, kdybys mi takové dopisy dávala hned poté, co je vyzdvihneš z pošty.“
„Asi som zabudla,“ pravila má žena klidně, pak ale přece jen zvýšila hlas. „Nemal by si nosiť k saku biele ponožky.“
„Dnes jsem jel do praxe přímo z nemocnice. V nemocnici nosím bílé ponožky, kde jsem si je měl přezout?“
„Biele ponožky sa k saku vobec nehodia,“ upozornila mne.
„To vím taky. Ale když jedu přímo z nemocnice, budou to mí pacienti v praxi muset strávit.“
„Vyzerá to nedobre,“ trvala na svém.
„Prosím tě, až mi příště přijde doporučený dopis, polož mi jej na pracovní stůl, abych jej našel.“
„Mohol by sis tie ponožky prezliecť ešte v nemocnici alebo si nechať niekoľko párov v praxi a prezliecť si ich tam.“
„Dobře, ale teď musím jít psát to odvolání.“
„Ešte si mi nepovedal, ako to s tými ponožkami urobíš. Takto to dialej ísť nemože. Už si to urobil podruhý raz.“
„Protože jsem už dvakrát jel do praxe přímo z nemocnice. Nepřišel během minulého roku nějaký dopis od bytového družstva, který by nás upozorňoval na povinnost zaplatit ten zatracený poplatek?“
„Určite nie. Ja ti tie ponožky do praxe pripravím sama. Len si ich nezabudni prezliecť, keď tam prídeš.“
Už se mi trochu točila hlava. „Abychom si to ujasnili. Zdá se, že máme zcela odlišné priority. Já se starám o to, abychom měli střechu nad hlavou a ty, abych měl k saku tmavé ponožky.“
„Pretože v tých bielych vypadáš nemožne. Zobral si si perspirátor? Ideme dnes na dlhú cestu, budeš sa potiť.“
„Není bydlení důležitější než nějaké ponožky a perspirátor?“
„Strechu nad hlavou predsa máme. Keď si nedáš perspirátor, budeš sa potiť. A keď si taký, tak už nikdy nebudem vyberať tvoju poštu.“
„To je naprosto špatný závěr,“ mínil jsem. „Samozřejmě je dobré, že mi poštu vybíráš, když jsem celý týden na Stozalpe a pošta přijde do Gössendorfu. Jen bys ji mi pak měla dát nebo ji otevřít.“
„Nemožem predsa otvárať tvoju poštu. S tými ponožkami to už nejako vybavíme.“
Rozhovor sice ještě nějakou dobu trval s jeho detailním popisem už vás ale nebudu unavovat. Takže milé dámy – není pravda, že bychom vám nenaslouchali, jak si myslíte. Faktem je, že si tak úplně nerozumíme. Možná je to v odlišných prioritách. Allan a Barbara Peasovci tvrdí, že muž a žena nejsou, navzdory tomu, co tvrdí politici, stejní, ale naprosto odlišní. Což nic nemění na faktu, že jsou si rovnocenní. Tato definice se mi líbí. Díky ní žiji i nadále ve šťastném manželství. Ponožky si samozřejmě přezouvat budu. Zda se dočkám pošty na svém pracovním stole, na to si ještě budu muset počkat. Trápí mne určité pochybnosti, zda tomu tak bude.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.