Demence je postrachem naší společnosti. Moderní medicína dokáže znova rozpumpovat srdce, kterému se už nechce, dokáže rozdýchat plíce, dokáže nahradit funkci ledvin, které toho už mají dost. Neumí si ale poradit z mozkem, který začne vynechávat. Když se ve videotéce začnou ztrácet videokazety jedna za druhou a člověk je nemůže najít, přichází doba, kdy začnou děti trnout a člověk trpí. Naštěstí většinou jen krátce, protože poté zapomene, že zapomíná a je zase šťastný. Méně už jeho okolí.
„Dítě, jak se jmenuje ten zlý Němec, který mi schovává věci po bytě?“
„Alzheimer, babičko, Alzheimer.“
Jenže někdy až tak zlý ten Němec není. Přijali jsme manželský pár. Oba byli už nad osmdesát let věku a starali se o sebe sami. No – starali, nějak přežívali. Když po jejich převzetí do nemocnice do jejich bytu vpadla sociální služba, nestačila se divit, co všechno ve skříních a i všude jinde našla.
Muž byl těžce nemocný. Selhávalo mu srdce, přijali jsme na jednotku intenzivní péče, jeho ženu jsme přijali vlastně jen ze sociálních důvodů. Byla zdravá jako rybička, jediné, co nefungovalo, byl mozek. Trpěla těžkou demencí a proto taky nemohla zůstat sama doma. Přijali jsme ji na normální oddělení.
Už po půl hodině překvapila sestřičku otázkou: „Ke je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ vysvětlila jí sestřička. „Má nemocné srdce.“
„A mohu jej vidět?“
Proč ne, pomyslela si sestra a rozhodla se udělat dobrý skutek. Přivedla starou paní na JIPku. Když uviděla manžela, rozběhla se k němu, vrhla se k němu na postel a jemu do náruče a objímala jej, jako by jej neviděla celé měsíce. Byl jsem dojat, když jsem viděl tu lásku po tolika letech manželství. Nechali jsme stařenku sedět u manželova lůžka celou hodinu, pak jsme ji nechali zavést na oddělení. Vrátila se na pokoj, usedla na postel a zeptala se ošetřovatele, který ji přivedl: „Kde je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ odpověděl překvapený ošetřovatel.
„A můžu jej vidět?“
I ošetřovatel je jen člověk. Neodolal její prosbě a odvedl ji zpět na JIPku. Vzápětí se do punktíku opakovala scéna zpřed hodiny. Vášnivé objetí, polibky a pak držení za ruku při sezení na kraji postele. Protože se staříkovi začal zrychlovat puls, rozhodl jsem se návštěvu ukončit už po půl hodině.
Stařenku odvedli zpět na pokoj. Sedla si a zeptala se: „Kde je můj muž?
„Na Jednotce intenzivní péče.“
„A můžu ho vidět?“…
Je to určitě krásné, když člověk díky Alzheimerovi zapomene na vše to zlé, co prožil, na všechny hádky, spory a žárlivé scény a zůstane jen ta čistá láska, kterou by moli závidět i šestnáctiletí. Těšte se na stáří a demenci, třeba budete mít taky takové štěstí.
Ne každý, kdo dementně vypadá, ale na tuto chorobu i trpí. Třeba jste jen pacientce nebyli sympatičtí a proto s vámi nechce hovořit. Tak dorazil v Popradě na vizitu primář Sámel. Na první posteli ležela stařičká seschlá babička, jíž pan primář očividně nebyl sympatický (nebyla v tom sama, ale kromě ní si nikdo nedovolil pana primáře ignorovat). Na jeho otázky prostě neodpovídala. Pana primáře to nejenže nevyvedlo z duševní rovnováhy, právě naopak, měl možnost před mladými kolegy excelovat. Diagnóza byla pro něj ale okamžitě jasná.
„Demencia,“ vysvětlil mladým kolegům, kteří jej na vizitě museli ve velkém počtu provázet, imitujíc tak ocas komety. „Pošlite ju k psychiatrovi Netočnému.“
Jako poslední se vizity účastnil kardiolog. Byl to už zkušený kolega, nemusel tedy předstírat úžas nad šéfovou genialitou za každou cenu a u každé postele. Když míjel postel stařenky, pocítil, jak jej někdo usilovně tahá za plášť. Byla to ona malinká babička.
„Pán doktor, pán doktor,“ šeptala naléhavě. „Aký deň je dnes?“
„Utorok,“ odpověděl doktor Kurian překvapeně. „Prečo to chcete vedieť?“
„Ale veď som počula pána primára, že mám ísť k tomu Netočníkovi. A keď ku nemu prídem, pýta sa hneď – „aký dnes máme deň?“ A keď neviem, už píše, že som dementná. Takže ďakujem.“
Nenechte se tedy mýlit. Jsou mezi námi i chytří, kteří dokáží demenci předstírat, když se jim to hodí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.