Ochrana osobních dat, ochrana lidských práv, ochrana všeho možného. A to v demokratické společnosti, kde člověka mají chránit zákony. Na ochraně osobních dat hoří v Rakousku už roky projekt ELGA, projekt elektronického průkazu pacienta, na němž by měly být uvedeny jeho nejdůležitější diagnózy, léky, jež užívá a výsledky posledních vyšetření. Nic mi nepřipadá potřebnější! Přivezou-li do nemocnice bezvědomého neznámého pacienta, bylo by opravdu velkou pomocí, kdybych se z jeho karty dozvěděl, že trpí třeba na cukrovku, ischemickou chorobu srdeční, epilepsii nebo se třeba už dvakrát pokusil o sebevraždu. Stejně jako by bylo praktické vědět, zda si třeba nepíchá inzulín a jaké bere léky (jak už jsem se zmínil, ví to necelá desetina pacientů). Třeba by tam mohl být uveden i typ jeho kardiostimulátoru, protože co pacient spolehlivě při poslání do nemocnice doma zapomene, je průkaz nositele kardiostimulátoru a my stojíme před záhadou, jaký přístroj má a jakým kontrolním přístrojem ho můžeme kontrolovat. A možnost dozvědět se výsledky jeho posledního CT nebo MR vyšetření by taky nebyla špatná, minimálně proto, abych je nemusel dávat nesmyslně opakovat (většina pacientů, a to i těch, kteří jsou při plném vědomí, si totiž stejně nevzpomene, že takové vyšetření před nedávnem měli). Daly by se tak ušetřit nemalé peníze. Všechny tyto argumenty narážejí ale u ochránců osobních dat na hluché uši. Co když si bezvědomý pacient NEPŘÁL!!!, abychom jako lékaři o jeho diagnózách věděli? Pak by si ani neměl přát, abychom ho léčili. Jenže to ne. I nevědomý lékař nese plnou zodpovědnost za léčebné postupy, jimiž může pacientovi právě z takové neznalosti uškodit.
Když konstruktéři ELGY ustoupili až tak daleko, že připustili, aby se na kartu nahrávaly údaje jen se souhlasem pacienta a kdo nesouhlasí, je tam prostě mít nebude, křik ještě zesílil. Za prvé pacient prý nerozumí, co pro něj takový souhlas znamená a za druhé, do kdyby mu kartu někdo ukradl a přečetl si tam, že bere Aspirin? To byla pravá tragédie! A tak musí i ti pacienti, kteří by rádi své údaje na kartě k vlastní bezpečnosti měli, žít ve stejné nejistotě jako ti, kdo je chtějí mít tajné bez ohledu na nebezpečí, jež pro ně z takového rozhodnutí plyne. Bohužel se na stranu ochránců osobních dat postavili i praktičtí lékaři, hlavně ale proto, že čtečky karet a příslušné programy stojí nemalé peníze a náklady na zavedení čteček jim stát není ochoten uhradit.
Od prvního ledna se nesmí nálezy pacientů z jiných nemocnic či ambulancí svěřovat faxu. Byl vyhodnocen jako nespolehlivé médium, co se ochrany dat týká. Co kdyby šel někdo náhodou kolem? Jestliže jsme do minulého roku, pokud jsme dostali pacienta, jenž se před nedávnem léčil v jiné nemocnici, onu nemocnici zavolali, požádali o nález a za hodinu jsme ho měli, teď čekáme na poštu. Ta nám propouštěcí zprávu doručí na dva dny. Smůlu mají pacienti, kteří přišli ve čvrtek. Protože pošta o víkendu nepracuje (na rozdíl od faxů, jež mohou pracovat neustále) musíme si na zprávu o jejich předchozí léčbě počkat až do úterka. Jak to ztěžuje a prodlužuje léčbu, ochránce osobních dat nezajímá. Hlavně že nepoužíváme ten nespolehlivý fax.
Když chci domluvit termín na speciální vyšetření pacienta mailem, nesmím uvést jeho jméno (internet je přece tak nespolehlivý!). Nikdo mi nevysvětlil, jak ten kolega, jehož jsem o vyšetření žádal, má vědět, kdo tedy vlastně přijde, na jaké jméno má onen termín rezervovat.
Mám pocit, že jsme se už všichni dočista zbláznili a nebyl to jen komunismus, kdo slavil vítězství nad zdravým rozumem.
Štýrské politické vedení rozhodlo, že zruší oddělení, na němž pracuji. Protože jsem se z toho důvodu rozhodl zkusit pracovat privátně, pokusil jsem se odkoupit přístroje, jež už stejně nikdo nebude potřebovat, sice stařičké, s nulovou zbytkovou hodnotu, ale ještě funkční. Kdybych byl tušil, co mne v souvislosti s tím čeká!
Napřed vznikl problém, že koncern, v němž pracuji, nesmí prodávat přístroje soukromým osobám, tedy mně. Našel jsem tedy firmu ochotnou přístroj od nemocnice odkoupit a prodat ho mně. Nebylo to snadné a ani zadarmo. Když jsem ale chtěl EKG přístroje s příslušným počítačem popadnout a odvézt, dozvěděl jsem se, že to není možné. Na počítači jsou totiž data pacientů, kteří byli vyšetřováni v minulosti. Navrhl jsem, ať se tedy údaje pacientů vypálí na DVD a pak vymažou a já si vezmu počítač bez jejich údajů. Vysvětlili mi, že to nejde, protože:
1) Jsou údaje ve WINDOWS 98 a ten není kompatibilní s momentálně používaným WINDOWS XP a tím pádem by to DVD nikdo nedokázal číst.
2) I po vymazání dat zůstanou tyto někde na harddisku a šikovný hacker by se k nim mohl dostat a tím se dozvědět, kolik extrasystol měl pan Siebenhofer.
Argumentoval jsem tím, že hacker rozhodně nejsem a obvykle neumím najít ani data nevymazaná, potřebuji ale ten program na počítači, jenž umožňuje pacienty vůbec vyšetřovat. Nezabralo to. Řekli mi, že existuje předpis, podle něhož se harddisk musí fyzicky zničit, tedy probodnout. Požádal jsem o návrh řešení. Navrhli mi, že by mi mohli dát starý vyřazený počítač s novým harddiskem. Zajásal jsem. Na chvilku. Poté jsem se dozvěděl, že mi ani onen harddisk nemohou jako soukromé osobě prodat (viz výše). Zavolal jsem tedy zprostředkovatelskou firmu a ti mi řekli, že je jim úpně jedno, jestli systém bude stát 1000 nebo 1070 Euro, protože jim to stejně nakonec budu muset zaplatit. Přišel jsem mírně optimistický do ambulance, abych zjistil, že počítač zmizel. Ptal jsem se, kde je. Řekli mi, že si ho vzali počítačoví technici a jdou jej zničit. Že je to příkaz od ochránců osobních dat. Letěl jsem do kanceláře počítačových hochů a zadržel jsem jejich ruku se šroubovákem, jímž se chystali probodnout harddisk. Po delším rozhovoru jsem jim vysvětlil podstatu problému (neovládám počítačovou řeč a oni zase řeč lidskou a tak to bez tlumočníka chvíli trvalo). Pak jeden z nich zajásal a pravil, že už rozumí. Mé pochyby tím úplně nerozptýlil. Pravil, že už chápe, že ten starý počítač není třeba ničit, protože zůstane v nemocnici. Byl jsem jeho chápavostí nadšen. Pak se ale zeptal, co s tím vyšetřovacím programem. Odpověděl jsem, že ten je třeba přehrát na onen nový harddisk. Řekl, že to nebude možné, protože máme koupenou jen jednu licenci. Vysvětlil jsem mu, že jedna licence stačí, protože na starém počítači už nikdo vyšetřován nebude. Už proto, že celý přístroj opouští nemocnici. Takže jsem minulý týden spakoval všechny krabičky, kábly a starý počítač s novým harddiskem. Ještě jsem systém nevyzkoušel. Držte mi palce, bojím se, že to nebude fungovat. A doufám, že na počítači není ani jedno staré vyšetření nějakého pacienta. Co myslíte, musel bych se v takovém případě u ochránců osobních dat udat?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.