Prťavá republika San Marino má 61,2 km2 a 34 000 obyvatel. A je nesmírně hrdá na svou historii a nezávislost. Na rozdíl od všech ostatních městských komun v Itálii zde nikdy neuchvátil moc žádný diktátor, země zůstala vždy republikou a její ústava se nezměnila od roku 1263. Zákonodárnou moc má Velká rada o šedesáti členech, výkonnou moc pak deset členů kongresu „Congresso di stato“. V čele státu stojí dva „Capitani Regenti“, kteří se střídají s velkou parádou ve funkci vždy 1.dubna a 1.října.
San Marino na vrcholu skalnaté hory Monte Titano měl podle legendy založit v roce 303 během posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána kameník Marinus, který se do blízkého Rimini přistěhoval z dalmatského ostrova Ráb. Povolání zakladatele města zřejmě nebude hlavním důvodem, proč je San Marino – na rozdíl od okolních měst, kde architektuře vládnou cihly, postavené celé z kamene. Spíš je důvodem dostupnost tohoto materiálu na skalnatém Monte Titano, na rozdíl od blízké Pádské nížiny, kde je kámen vzácností. Monumentální kamenné budovy dodávají San Marinu jeho flair, jako by skutečně do okolní Itálie úplně nepasovalo. Krása se mu ovšem upřít nedá.
Tolerančním ediktem císaře Konstantina z roku 311 bylo sice pronásledování u konce, křesťanská komunita ale na kopci zůstala. Následující neklidná staletí přežili osadníci v relativním klidu, nikdo o nich nevěděl a nikdo si jich nevšímal. Přesto začali v desátém století se stavbou opevnění – dnes je řetězec vysokých kamenných hradeb hlavní atrakcí města. Tři věže, které dominují městskému opevnění byly nepochybnou inspirací pro Johna Ronalda Reula Tolkiena, když psal svého Pána prstenů. Proto se každoročně v San Marinu organizuje Tolkienova slavnost. Ty věže jsou impozantní a jsou dobře viditelné (večer, když je slunce na západě) až od pobřeží z Rimini. Jsou samozřejmě i ve státním znaku republiky, kde, stejně jako všude ve městě vládnou barvy modrá a bílá – barvy symbolizující pro sanmariňany svobodu.
Státní znak je obklopen dubovými ratolestmi jako výraz tvrdosti, dubů roste na vápencové skále Monte Titano dostatek a San Marino muselo ve středověku ukázat nejednou statečnost a odolnost, aby svou nezávislost uhájilo. Zejména v patnáctém století, kdy se Sanmariňané připojili k velké papežské koalici proti Sigismondovi Malatestovi z Rimini. Měli ostatně s Malatesty svízel už od třináctého století, a tak se rádi připojili ke každému, kdo by jim proti rozpínavým vládcům z Rimini pomohl. Po Sigismondově porážce v roce 1463 obdrželi za odměnu od papeže Pavla II. několik městeček na úpatí hory. Republika tak sešla ze skal do nížiny a dosáhla své současné velikosti. V roce 1503 sice město na krátkou dobu obsadil Cesare Borgia, ale po jeho smrti se na připojení republiky k církevnímu státu nějak diskrétně zapomnělo a ta existovala nadále.
San Marino je ideální cíl na jednodenní výlet. Dostat se tam je naprosto jednoduché. Od vlakového nádraží v Rimini tam jezdí pravidelně autobusy, vlakové spojení s Rimini existuje od roku 1932. Pokud se tam vydáte autem po SS 72 z Rimini, pak můžete zůstat stát na parkovišti číslo 11 v Borgo Maggiore a vyjet do města lanovkou nebo pokračujete po serpentinách až k dalším parkovištím. Klidně můžete zůstat stát už na parkovištích devět a deset, odtud totiž vede do města výtah, takže se člověk výstupem k hradbám nezapotí. Samozřejmě, kdo má pevné nervy, může pokračovat dál a nechat se k dalším parkovištím navádět sličnými policistkami v žlutých uniformách.
Když člověk vstoupí do města přes Bránu svatého Františka je v předsálí kostela, který vás pozdraví tabule, která do jisté míry vysvětluje, proč San Marino nepatří k Itálii. Je to pamětní deska, která upomíná na 31.července 1849, když město poskytlo azyl Giuseppemu Garribaldimu a jeho dvou tisícům vojáků, které sem zahnalo dvanáct tisíc Rakušanů. San Marino působilo často jako útočiště pro uprchlíky, během druhé světové války jich tam dorazilo na sto tisíc. Garribaldi se na Monte Titano skryl a následujícího dne se mu podařilo se 150 vojáky uniknout z rakouského obklíčení.
2.srpna vnikli Rakušáci do San Marina a hledali věčného buřiče – marně. Když bylo 17.března 1861 vyhlášeno Italské království, ozval se Garibaldi a děkoval hned dvakrát 24.dubna a 1.června San Marinu za udělení čestného občanství. Pro milovníky italštiny Garribaldiho dík v originále:
„Vado superbo di essere cittadino di cotanto virtuosa repubblica.“
Je dost možné že zachování nezávislosti této „virtuózní republiky“ slíbil Garibaldi tehdejšímu kapitánovi Regentovi Dominicovi Mariovi Belzoppimu jako odměnu za poskytnutý azyl. Sanmariňané se ale pojistili i jinde a propůjčili čestné občanství svého státu i americkému prezidentovi Abrahamu Lincolnovi se zdůvodněním, že americké ideály odpovídají tradičnímu chápání demokracie jejich zemičky. Abraham Lincoln Sanmariňanům za udělení čestného občanství 7.května 1861 písemně poděkoval. A zrušte zemi, jejíž čestné občanství má americký prezident!
22.března 1862 tedy podepsalo Italské království s Republikou San Marino smlouvu o vzájemném uznání suverenity, respektu a spolupráci. Co už Italům zbývalo? Rozčílit nevypočitatelného Garribaldiho a mocného Lincolna se opravdu nevyplatilo.
Garribaldi má přirozeně v San Marinu své náměstí, kterému kraluje jeho busta, na tom náměstí je muzeum filatelie a numismatiky, tedy muzeum mincí a známek, protože San Marino má na základě dohody s italským královstvím z roku 1862 právo razit vlastní mince a vydávat své známky – mince ovšem podléhají italské emisní politice. První mincí byla měděná mince o hodnotě 5 centissimů z roku 1864, později ale vydávali Sanmariňané i mince stříbrné a od roku 1925 i zlaté, v současnosti jsou součástí Eurozóny a jejich mince jsou vděčným objektem sběratelů. I z toho důvodu změnili v roce 2017 původní design svých mincí za nové motivy – sadu z roku 2017 s nominální hodnotou 3,88 Euro jsem koupil za 65 euro – čili není to pro tu prťavou republiku zas až tak špatný obchod. Vlastní známky začalo San Marino vydávat v roce 1877. V San Marinu žil jeden z prvních vědců numismatiků Bartolomeo Borghesi, který vědecky zpracoval mince římské republiky a má za to v San Marinu svou bustu. Čili prostě tradice!
San Marino muselo být diplomaticky velmi šikovné, aby svou nezávislost uhájilo. V roce 1739 se pokusil strhnout na sebe vládu v městě kardinál Giulio Alberoni. Sanmariňané se obrátili na papeže, který kardinálovi přikázal republiku vyklidit, v roce 1740 byla zase svobodná. V odporu proti této okupaci – jediné v historii republiky – hrál významnou roli Girolamo Gozi, jehož bronzový památník stojí na Náměstí svaté Agáty hned za vstupní branou do městského opevnění.
Jako uznání svých zásluh se stal v roce 1742 kapitánem regentem. Když Napoleon dobyl severní Itálii a vytvořil zde Cisalpinskou republiku, byl osud San Marina znovu na vážkách. San Marino ale Napoleonovi poslalo list, ve kterém obdivovalo jeho šíření poselství francouzské revoluce, které podle jejich mínění přesně odpovídalo ideálům, kterých se už po staletí držela jejich republika. Napoleon nabídl poté pod dojmem tohoto listu San Marinu dvě děla, zásilku obilí a rozšíření jejích území až k moři se zabráním Rimini. San Mariňané měli opět jednou chytrého kapitána regenta. Odmítl rozšíření území i děla, přijal jen obilí. Díky tomu nebylo San Marino na Vídeňském kongresu v roce 1815 zařazeno k Napoleonovým spojencům a mohlo podržet svou suverenitu.
Centrem města je „Piazza dela Liberta“ se sochou Svobody od Stefana Galletiho a „Palazzo del Governo“, které se nazývá i „Palazzo publico“. Je to v neogotickém stylu postavená budova z roku 1894. V něm sídlí rada deseti, jenže v sobotu, když jsme tam byli my, se samozřejmě konají svatby a z toho důvodu byl palác pro veřejnost uzavřen.
Po cestě odtud nahoru se člověk dostane k tzv. Cantonu, kde je horní stanice lanovky, úžasné rozhledy do krajiny pod kopcem (a busta Bartolome Borghesiho) a „Cava dei Baleistrieri“, kde předvádějí své umění sanmarinští střelci z kuší. Všude jsou rozmístěny moderní kovové sochy (autora se mi nepodařilo zjistit (které mají v sobě něco mysteriózního a skvěle doplňují středověké hradby a stavby. Mají nádech fantasy a převádějí člověka do světa „Game of Thrones“ nebo Pána prstenů. Prostě Sanmariňané umí své město vyzdobit s vkusem a grácií. Dál do kopce člověk přijde ke klasicistické stavbě kostela Del Santo, kde jsou uchovávány kosti zakladatele města svatého Marina a pak už vede cesta na vrchol útesu k třem věžím městského opevnění.
Ta první „Rocca Guaita“ je nejstarší. Pochází z jedenáctého století a je součástí městských hradeb, vlastně jejich nejvyšším bodem.
Odtud pokračuje cesta po zdí chráněné cestě („Via de Strege“, čili Cesta čarodějnic) k druhé věži „Rocca Cesta“ nebo také Fratta. Ta je ještě pevností se vším, co k tomu patří i s kaplí pro posádku.
Dál vede lesem cesta k třetí věži „Rocca Montale“. Její význam se údajně zvýšil v době bojů proti rodu Malatesta ve čtrnáctém a patnáctém století, zrekonstruována byla v roce 1935, ovšem k čemu slouží dnes, to mi zůstalo záhadou, při nejlepší vůli jsem totiž neobjevil žádný vchod.
Cesta mezi věžemi není nijak dlouhá, je to vždy jen pár set metrů a samozřejmě nechybí mezi věží první a druhou ani bar s občerstvením. Ovšem když ty věže vidíte ve večerním světle z Rimini, zdá se vám, že vzdálenost mezi nimi je mnoho kilometrů a divíte se, jak jste to v tom letním parnu zvládli propochodovat. Ale dá se to a je to krásný zážitek. Navíc je vstupné naprosto přijatelné. Jakožto senioři nad šedesát let jsme za návštěvu všech věží, muzea numismatiky a filatelie a městského muzea zaplatili 6 eur. I jídlo a pití bylo v přijatelných cenách a parkování po dobu návštěvy měst, která trvala přes pět hodin, stálo 4 eura a padesát centů. Mimochodem to městské muzeum je také radno navštívit, kromě dějin republiky je zde jako největší magnet vystaven zlatý poklad z hrobu gótské princezny z doby krále Theodoricha, tedy ze začátku šestého století. Vykopán byl v letech 1892–1893 ve vesničce Domagnano na území sanmarinské republiky.
Čili San Marino se ukázalo jako turisticky neobvykle přátelská země. Dokonce i benzín tu stál o deset centů méně než v Itálii a o dvacet méně než v Rakousku. No netankujte! Natankoval jsem. I když na mě a odmítal mluvit jinak než italsky.