Přiznám se, že jsem si myslel, že termín pátá kolona vznikl v Německu. Touto kolonou byli nazýváni čeští Němci, tři miliony občanů německé národnosti, ale československého občanství, kteří všichni při mobilizaci v září 1938 poslušně narukovali do československé armády, ve které tvořili třetinu. O jejich loajalitě se dalo pochybovat, o odhodlání bojovat ne. Jestliže tedy Hitler chtěl napadnout Československo ze čtyř směrů, měli mu oni pomoci zevnitř.
Ve skutečnosti je tento termín o pár let starší. Poprvé ho použil frankistický generál Emilio Mola ve španělské občanské válce v roce 1936 když stál před úkolem dobýt Madrid. Jeho vojsko bylo zformováno do čtyř vojenských skupin (kolon). On ale čekal pomoc ze strany loajálních občanů žijících v Madridu, kteří měli vítězství rozhodujícím způsobem pomoci. Oni tvořili onu takzvanou pátou kolonu.
Dnes je tento termín používán tak často, až je skoro zprofanován. Ale oni spojenci nepřátele útočícího na naše země jsou tady. Vždycky byli. Částečně jsou za to placeni, částečně očekávají od vítězství nepřítele změnu poměrů ve vlastní zemi, která by je mohla přivést k moci, částečně hrají jen roli užitečných idiotů, protože uvěřili cizí nepřátelské ideologii.
Rusové si tyto služebníky systematicky pěstovali posledních dvacet let. Platili určité politické strany jako SPD nebo rakouskou FPÖ, německou AfD, či francouzskou Front national. Nechali v „nepřátelských“ protože demokratických zemích působit své dezinformační platformy, jako Sputnik, Aeronet, Russia today ale prostřednictvím placených novinářů působili i v médiích místních, jako jsou například Parlamentní listy. A nechávali volit své lidi do významných funkcí, aby podporovali jejich zájmy. Viz volba Miloše Zemana, o které rozhodlo KGB na Rhodu. Nešetřili. Místo budování dálnic a silnic k ruským vesnicím tekly miliardy do dezinformací. Využívali nespokojenost neúspěšných lidí v zemích jejich zájmu, kteří nezvládli přechod k otevřené společnosti. Využívali jejich frustrace a poukazovali na nešvary v novém společenském zřízení. Znali myšlení lidí v posttotalitní společnosti, mohli se vžít do duší těchto lidiček a využít je pro své účely. S rozdílným úspěchem. V Polsku má sice demokracie nemalé problémy, Rusko zde ale žádné úspěchy nezaznamenalo. Maďarsko se prostřednictvím diktátora Viktora Orbána podařilo získat. Orbán se nemůže věčně spoléhat na volby, demokracii nemusí, je otravná, podpora z Moskvy je mu tedy vítaná. A většina Maďarů pod vlivem státní propagandy zapomněla na ruský teror roku 1956 nebo na Világoš, kde jim Rusové v roce 1849 mezi jinými zabili i národního básníka Šándora Petöfiho. Velký úspěch měli ruští trolové na Slovensku. Nejen Ján Čarnogurský a slovenští komunisté, ale i pravicoví extrémisté Kotleba a Harabín, a nakonec i zhrzený Fico se přidali na ruskou stranu. Na Slovensku je myšlenka panslavismu živá už od doby Svetozára Hurbana Vajanského – možná až příliš živá. I Ľudovíta Štúra varoval srbský princ před panslavismem, před láskou k Rusku, protože odtud už tehdy mohla přijít jen diktatura samoděržaví, mnohem horší než tehdejší maďarský národní útlak.
Pamatuji si, když jsem kdysi asi před deseti lety byl v Košicích, abych tam předčítal z mé knihy. V publiku byli samozřejmě vzdělaní lidé, kdo jiný by už šel na předčítání z českého historického románu? Nakonec byla diskuse, zůstalo třináct skalních příznivců – a zapředli jsme do politiky. Utrpěl jsem šok, když jsem zjistil, že jsem byl jediný, kdo nebyl Putinovi nakloněn a viděl v něm nebezpečí pro Evropu. Všech ostatních třináct byli jeho příznivci. Nevím, nakolik se situace pod vlivem posledních událostí změnila, ale napsat na Slovensku na sociální sítě článek kritizující Putina znamená sklidit vzápětí obrovský „shit storm“. Spousty nadávek, osočování. A nezdá se, že byl to byly „hash mails“, tedy příspěvky organizované protistranou. Mnoho těchto nenávistných projevů působí spontánně, zejména ty, které hýří pravopisnými chybami svědčícími o nepříliš zdatném vzdělání pisatelů. I na Slovensku mnoho lidí, zejména starší generace, zapomnělo na rok 1968 a z té mladé mnoho lidí vyznává politiku násilí. Zdá se jim snadnější se k moci prostřílet než provolit.
Nemusíme si nic namlouvat, ani v Česku není situace růžová, i když tady Putinovi stoupenci zatím zaraženě mlčí. Ale jsou tady. Preference strany SPD stouply za poslední týdny o dvě procenta. Psát kritické články o Putinově invazi není zatím tak nebezpečné jako na Slovensku nebo v Maďarsku. Ovšem pohádku o dobrém Rusku a zlé Americe známe všichni z našeho dětství, kdy jsme tím byli krmeni ve škole. A mnoho starých lidí na dobu komunismu nevzpomíná ve zlém – protože byli tehdy mladí. Jako by si mysleli, že znovunainstalováním totalitního systému získají zpět své mládí. Nezískají ho, jen ztratí svou svobodu. A i svobodu svých dětí a vnoučat. Moje maminka se vrací se setkání důchodců často zoufalá, kolik jejich vrstevníků straní Putinovi a nadávají na Američany. Ne že by byli Američané ideální, ale jsou oporou demokracie (tedy dokud tam znovu nevyhraje Donald Trump). I oni vedli nesmyslné války, jako tu v Iráku. Ale volba mezi Rusy s nimi není volba mezi morem a cholerou, ale mezi morem a chřipečkou s ucpaným nosem.
Co mám poradit zoufalé mamince? Radím jí, aby těm babkám, které toho krásného chlapa Putina obdivují a nadávají na Američany, říkala: „Já vím, ty ses to tak učila ve škole.“ Co se k tomu dá říct jiného?
Diktátoři termín pátá kolona často zneužívají k diskreditaci politické opozice. V Rusku je každý kritický člověk ihned označen za zahraničního agenta. Ačkoliv Rusko nikdo napadnout nehodlá. Ale Putin pocit ohrožení v populaci pěstuje, potřebuje ho nutně pro vlastní politické přežití.
Znervózňuje mě naivní představa, že na Ukrajině se jedná o válku jednoho muže, a že pokud by se podařilo Putina odstranit, zavládne mír a pohoda. Neustále se utápíme v naději, že se Rusové Putina zbaví vlastními silami. Je to naprosto naivní představa. Za Putinem stojí osmdesát procent Rusů, kteří chtějí válku, a to nejen s Ukrajinou, ale s celou Evropou a případně i s celým světem. Pokud by i Putin zemřel nebo byl odstaven od moci, může přijít jen člověk se stejnými nebo podobnými názory. Mírovou holubici by Rusové roztrhali.
Musíme si zvyknout na to, že temné ohrožení z východu nezmizí, ale zůstane jako trvalá válečná hrozba. Proto se Evropa prostě MUSÍ odstřihnout od ruského zemního plynu a ropy. A to NATRVALO! Od ropy to zřejmě nebude tak velký problém, Rusko produkuje 6,5 procenta světové těžby. Plyn bude tvrdší oříšek. Nejde o domácnosti, ale celý průmysl na Slovensku, Rakousku a Česku jede na ruský plyn. A tím se stáváme všichni nesmírně zranitelní. To předvedl Gazprom naprosto konkrétně, když si minulého roku pronajal evropské zásobníky na plyn a pak je „zapomněl“ naplnit. V době, kdy už ruský prezident plánoval válečné akce. Zemní plyn se může stát důležitou zbraní v rukou východních agresorů. A samozřejmě bude Putin či jeho nástupce pokračovat v budování své páté kolony, v šíření dezinformací a štěpení společnosti, aby neměla sílu ani odhodlání se ohrožení z východu postavit. Lidi je snadné ovlivnit. Ať už prostřednictvím Parlamentních listů nebo filmy v České televizi, které oslavovaly Stalina a jeho „moudrost“. A to prosím v nedávné minulosti.
Diktátoři nepřicházejí jen proto, že přijít chtějí. Musí mít pro svůj nástup vhodné podmínky. Hitler využil frustrace Německa po první světové válce. Německo, které bylo před válkou nejsilnějším státem v Evropě, bylo zbaveno svých kolonií, svéprávnosti, možnosti se bránit a díky nesmyslnému míru z Versailles s nesplatitelnými válečnými reparacemi přišla hyperinflace a bída. A v důsledku toho politická nestabilita Výmarské republiky. Hitler využil této frustrace, našel viníka v Židech a obrátil nenávist celého národa proti nim. Kdyby to nebyli Židé, musel by to být někdo jiný, někdo, kdo je vinen našim neúspěchem, protože vlastní selhání si nikdo nechce připustit. Hitler zdvihl frustrovaným Němcům jejich sebevědomí, proto ho následovali jako krysaře. Vrátil jim jejich hrdost.
Pro Rusy byl stejnou tragédií rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Jejich impérium se rozpadlo, jejich krajané, žijící v Kazachstánu, na Ukrajině, v pobaltských republikách se stali najednou národnostními menšinami, se kterými se ne vždy zacházelo v rukavičkách. Hodně to připomíná pozici sudetských Němců v roce 1918. Rusové nic jiného, než pocit imperiální nadřazenosti nad svými koloniemi a středoevropskými satelity, neměli. Žádný blahobyt, žádnou ekonomickou sílu, žádnou kulturní nadřazenost. A poté přišlo Jelcinovo desetiletí chaosu a bídy. Stejně jako v Německu v letech dvacátých. Putin ani nepotřeboval vymýšlet nového nepřítele. Stačilo oprášit starou bajku o nepřátelském Západu, který osnuje celosvětové protiruské spiknutí. Rusové zbystřili, tuhle písničku dobře znali a vždycky se jim líbila. Začali ji tedy opět poslouchat, se stále větším zalíbením. Dnes jsou z nich v naprosté většině fašisté, přesvědčeni o povinnosti dobýt (oni tomu říkají osvobodit) svět, stejně jako o této své povinnosti byli přesvědčeni Němci v roce 1939. Propaganda jela celé roky na plné obrátky a přinesla plody. Národ věří Vůdci. A jde za ním. Protože mu zdvihl pošramocené sebevědomí.
Prostí Rusové mají dvě možnosti, jak interpretovat svou situaci. Tu první jim nabízíme my, tu druhou jejich vůdce.
Ta první zní: Rusové jsou chudí, protože příliš pijí, nejsou dost kreativní a bojí se vlastní iniciativy, nechali rozkvést bezmeznou korupci a kulturně vždycky od počátku novověku za západní Evropou pokulhávali.
Ta druhá: Rusové jsou chudí, protože jsou tak silní, že se proti nim spikl celý svět, aby jim nedovolil vyrůst, protože jinak by celý svět strčili pohodlně do kapsy.
Upřímně – kdybyste byli prostým Rusem, kterou z těch dvou variant byste si vybrali?
Právě!
Ovšem pokusy obnovovat ztracená impéria končí většinou tragicky. Už proto, že jak věděl Herakleitos z Efesu už v šestém století před Kristem, „nikdy nevstoupíš do stejné řeky“. Britům například stačila jedna facka v suezské krizi v roce 1956, aby tuto pravdu pochopili. Jenže Velká Británie má po staletí zažité principy demokracie a s tím spojenou kontrolu moci. Tedy něco, co naprosto chybělo Německu v roce 1939 a stejně tak chybí Rusku v roce 2022.
Obdivuji statečnost Rusů, kteří mají odvahu postavit se té zvrácené ideologii. Je jich málo, ale jsou. Jdou do ulic, demonstrují proti válce. Nejen, že je hned posbírá policie, že je zbijí, rozmlátí jim jejich telefony, že mohou přijít o práci. Ale vlastní lidé se od nich odvracejí jako od zrádců, od kolaborantů se zkaženým Západem a samozřejmě je živeno podezření, že jsou za tyto své postoje dobře placeni a mají se tedy lépe než ruská masa, stíhaná sankcemi a s nimi spojeným nedostatkem základních potravin. Závist posiluje nenávist a jsem přesvědčen, že pokud by byl takový oponent režimu zabit „spravedlivě rozhořčeným davem nebo loajálním ruským občanem“ policie takový případ nebude ani vyšetřovat. I v Německu třicátých let takoví byli. Skončili v koncentračních táborech. Na svobodě zůstali jen loajální občané. Ti, kteří Goebelsovu propagandu převzali jako svůj vlastní světonázor, který se stal neoddělitelnou součástí jejich osobnosti. A ten neopustili až do hořkého konce.
Diktátora může zničit jedině porážka ve válce, kterou rozpoutá. Protože každý diktátor válku potřebuje k svému přežití, nemusí ji vyhrát, nesmí ji ale prohrát. Putina tedy může zastavit jen porážka na Ukrajině. Proto Ukrajina potřebuje naši všemožnou pomoc. Němci věřili svému vůdci až do konce. I když už stáli Rusové před Berlínem, stále věřili, že je vůdcova genialita zachrání. V naší obci běhala „Frau Anny“ Dorazilová a ještě v dubnu 1945 byla přesvědčena, že „vůdce něco má.“
Strašné je, že vůdce v Kremlu opravdu něco má.