Jsou vánoce a v křesťanském světě aspoň na několik dní utichly hádky, dokonce i ratingové agentury mlčí, politici sedí doma a nebombardují nás zákony, zprávami o neúspěšných vyjednáváních a katastrofickými vizemi. Čas míru, aspoň zdánlivého. Je tradicí, že si lidé na ty tři vánoční dny darují iluzi lásky a smíření. Iluzi, která sice vezme už 27.prosince za své, ale přesto díky za ni. Těšíme se na ni rok co rok, i když víme, že je to jen iluze.
Jsou země, kde lidem není dopřáno ani tolik.
Den poté, co Irák opustili američtí vojáci, eskaluje násilí v Mezopotámii. Šíitský premiér sesadil sunnitského vícepremiéra a vydal na něj zatykač. Během jediného dne zahynulo při teroristických útocích 70 lidí. Včera k nim přibylo dalšich pět. Občanská válka se zdá být neodvratnou.
Vzpomene si někdo ještě na slova britského premiéra Tonyho Blaira, jenž se nechal (jak se na pravého Brita sluší) od amerického prezidenta Bushe vlákat do iráckého dobrodružství, že svět Iráčanů bude bez Saddama Huseina lepší než s ním? Věří tomu ještě někdo?
Než se budu zabývat Bushovým nesmyslným dobrodružstvím, několik slov k vzniku státního útvaru jménem Irák. Historicky nemá tento stát žádné opodstatnění. Vznikl jen ze strategických úvah britského ministerstva kolonií během první světové války. Když se ukázalo, že původní idea jednotného arabského státu pod britskou správou je neuskutečnitelná, rozhodli se Britové vytvořit z osmanských provincií Basra, Bagdad a Mosul státní útvar, jež by ovládal tok obou velkých důležitých řek Eufratu a Tigridu a zabezpečoval přístup k Perskému zálivu. Proč? Protože ropa!!!
A tak byli do jednoho státu natlačeni šíité u perského zálivu se sunnity z oblasti Bagdádu a nakonec se ke státu připojili i Kurdové na severu. Odhlédnouc od tehdy tam žijících 300 000 Židů, jenž byli vyhnáni v roce 1948 a sto padesáti tisíc křesťanů (kteří byli z větší části vyvražděni či vyhnáni v roce 1933 – jejich pohrobkem byl ministr zahraničí Saddama Huseina Tarik Asis a posledních 8 000 křesťanů muselo ze země utéci po roce 2003, kdy ztratili Huseinovu ochranu, již američtí vojáci nedokázali ani vzdáleně nahradit). Vzniklo něco, co bylo od začátku nestabilní, životaneschopné a odkázané na cizí pomoc. Zřejmě to byl i cíl tehdejší britské vlády, jež už rok po založení Iráku musela čelit povstání arabských kmenů a Gertrude Bell – žena, jejíž význam pro osamostatnění Arabů od turecké nadvlády je porovnáván s legendárním plukovníkem Lawrencem a je považovaná za spoluzakladatelku nového státu – spáchala v roce 1926 v Bagdadu ze zoufalstvím nad výsledkem svého snažení sebevraždu. Stát držel pohromadě jen díky britské vojenské přítomnosti, i když získal v roce 1932 formálně samostatnost a když Britové na konci druhé světové války odtáhli, projevila se chybná konstrukce naplno. Povstání důstojníků v roce 1958 během něhož byl bestiálně zavražděn i tehdejší král Fasail II (jeho smrt v rukou šílícího davu svědčí o nepatrné autoritě, již královský režim odkázaný na cizí vojáky požíval), bylo vlastně snahou zachránit integritu státu. Koloniální velmoc odešla, moci se chopili ne ti nejschopnější, ale ti ozbrojení. To je prokletí celého regionu. Po odchodu cizí koloniální nadvlády se moci nechopí přirozené elity intelektuálů, obchodníků a průmyslníků, ale ozbrojenci. Ti zavedou diktaturu a první, koho se zbaví, jsou právě ony přirozené elity, v nichž vidí svou mocenskou konkurenci. Žádný politik nemá zájem na skutečně vzdělaném národě (ani ti naši, nenechejte se mást jejich výroky) a diktátor pak už vůbec ne. Nevzdělaný lid je totiž mnohem lépe manipulovatelný. A přidá-li se k tomu ropa, umožňující státní příjmy i bez průmyslové produkce, jež by vyžadovala kvalifikovanou pracovní sílu a tím i určité vzdělání, je tragédie hotová.
V roce 1979 převzal moc na zemí tehdy dvaačtyřicetiletý Saddam Husein, ale už od roku 1958 byla v zemi diktatura. Vládla menšina Sunnitů. Proč? Už za osmanské vlády sázeli Turci na Sunnity a pověřovali je správními úkoly. V sunnitech totiž viděli (a zřejmě právem) spojence proti konkurenční mocnosti Persii (dnešnímu Iránu). Když přišli Britové, byli Sunnité jediní, kdo měli jakés takés zkušenosti s administrativou a jejími zákonitostmi a pod ochranou britské koloniální moci převzala tato menšina (sunnité tvoří v Iráku asi 35 procento obyvatelstva) skutečnou moc. Proto to byli i oni, kdo stáli v čele převratu z roku 1958 a byli oporou diktatury Saddama Huseina, jenž byl stejného vyznání (ačkoliv v roce 1981 přestoupil z taktických důvodů k šíitskému islámu). Dost důvodů k hluboké nenávisti mezi národy Iráku, která byla držena pod pokličkou jen nevybíravým násilím Huseina a jeho strany Baas. V roce 1988 neváhal nechat zabít 5000 Kurdů bojovými plyny v městě Helepce.
Dnes se o tom nemluví, ale Husein byl v té době miláčkem americké diplomacie a to z toho důvodu, že válčil s Američany nenáviděným režimem iránských mullahů. Válka ovšem stojí peníze a Husein si je půjčil především od bohatého Kuvajtu. Když nebyl schopen dluhy splácet, rozhodl se Kuvajt obsadit a udělat z něj svou dvacátou provincii. (Nárok na Kuvajt vyhlásil Irák hned v roce 1963, kdy se tato země zbavily britské koloniální správy a získala samostatnost) Nakolik bylo bestiální chování iráckých vojáků v Kuvajtu realitou můžeme dodnes pochybovat (většina záběrů plačících kuvaitských žen a uprchlíků a jejich výpovědí byla nainscenována za peníze kuvajtských šejků v Americe) ale americké veřejné mínění se obrátilo proti diktátorovi a koalice Američanů s Arabskou ligou jej v druhé válce v zálivu porazila. Dnes můžeme obdivovat prozíravost starého prezidenta Bushe, jenž k všeobecnému úžasu zastavil své vítězné jednotky pochodující na Bagdad a ukončil válku. Tehdy mu nikdo nerozuměl a byl kritizován, že nesvrhl diktátora. Jenže tehdejší americká diplomacie si dokázala plasticky představit, co se s tím nesmyslným státním útvarem stane, když bude vydán na pospas demokracii.
Jeho syn už tak chytrý nebyl. Jeho hodně omezená moudrost byla ostatně zdrojem nekonečného počtu vtipů a insipirací pro jeden velmi vydařený film „American dreamz“ (ne není to pravopisná chyba, nejde o sny ale o televizní show). Samozřejmě že za jeho nesmyslným rozhodnutím napadnout Irák a dodělat co papínek „zameškal“, byli jeho poradci, konkrétně náměstek ministra zahraničí Wolfowitz (Už jméno vypovídá myslím dostatečně o jeho národnosti i cílech). Irák byl dobyt, Husein dopaden a popraven a Iráčanům vnucena demokracie západního typu, věc v kmenové společnosti naprosto cizí a nepřirozená. Ve volbách logicky vyhrála šíitská většina, i když s vládnutím nemá ani nejmenší zkušenost a země se řítí po stopách africké Rwandy, kde také po „demokratických“ volbách převzali moc většinoví Hutuové, ačkoliv v zemi po staletí vládla menšina Tutsiů. Výsledkem byl ve Rwandě masakr, jemuž podlehlo na milion lidí. Američané ztratili v Iráku 4000 mrtvých vojáků (jen pod čarou, v jednom článku o vojenské medicíně jsem četl hrdé hlášení, že irácká válka byla první, kdy se podařilo počet mrtvých vůči zraněným snížit pod 10 procent, což v přepočtu znamená na 50 000 zraněných Američanů většinou mrzáků s amputovanými končetinami, protože neprůstřelné vesty proti lehkým poraněním chrání a střelu do hlavy člověk většinou nepřežije ani dnes). A jen co odešli, dozrávají plody jejich působení do podoby občanské války. Myslím, že Tony Blair neměl pravdu – Iráčanům se nežije lépe než za doby Husainovy.
Proč tedy svět nedovolí, aby se umělý výtvor Irák rozdělil na své přirozené části? Protože ze šíitského státu na jihu by se stal satelit Iránu a umožnil by tak iránské nevypočitatelné vládě ovládnout perský záliv. Kurský stát na severu, bohatý na ropu, by se stal ochrannou mocí kurdských menšin v okolních státech – Turecku, Sýrii a Iránu a Sunnitům okolo Bagdádu by zůstala poušť, bída a vysoká míra frustrace. A smlouvy o těžbě ropy, licence ropným společnostem, jež byly hned po obsazení Bagdádu rozděleny americkým firmám (Husein rozdával po své první porážce licence Rusům, Číňanům a Francouzům, ne ale Američanům), by byly náhle neplatné. Ne, dokud z irácké půdy prýští ropa, bude tzv. Západ držet ten nepovedený výtvor pohromadě zuby nehty. Teprve až ropa dojde, můžou si tamější lidé dělat, co budou chtít. Třeba se i navzájem povraždit. Pak už to bude všem jedno.
Gertrude Gell to poznala už v roce 1926. Dva dny před svými 58. narozeninami si v bagdádském hotelu vpálila kulku do hlavy. Nedivím se jí. Vážím si jí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.