Možná bude české čtenáře zajímat i historie země nepříliš vzdálené, kterou navštěvují spíše Slováci než Češi, protože je z Bratislavy doslova za humny a je zde dobré víno a dobré jídlo a Neusiedlersee, okolo kterého se dá dobře jezdit na kole (je to v rovině) nebo surfovat. I když s tím surfováním je to někdy problém. Neusiedlersee má v létě někdy jen 80 cm hloubku a když zafouká silnější vítr (což je pro surfaře za normálních okolností dobře) odfoukne vodu pryč a surf může přistát na bahnitém dně jezera. Neusiedlersee je totiž ještě mnohem plytčí než slavný Balaton, přesto je pro Rakušáky doslova kultem, kam chodí jachtit. Na jihu v nízké pahorkatině se zase nacházejí známé lázně Bad Tatzmansdorf nebo Bad Stegersbach s horkými léčivými prameny.

Burgenland ale historicky k Rakousku nepatřil. Byl součástí takzvaného Zalitavska, tedy historicky Uherského království. Dodnes jsou největšími pozemkovými vlastníky rodiny Esterházy na severu a Batthyány na jihu země. Lájos Batthyány byl předsedou maďarské revoluční vlády v roce 1848 a byl po porážce maďarského povstání v roce 1849 popraven, László Batthyány, známý jako lékař chudých a zakladatel nemocnice v Kittsee, byl v roce 2003 vyhlášen blahoslaveným – samozřejmě Janem Pavlem II. Ovšem podobně jako v Čechách a na Moravě i v západních Uhrách se šířil přes hranici německý živel, takže západní uherské pohraničí bylo obydleno převážně německy hovořícím obyvatelstvem. I když nejen jím. Vedle Maďarů zde žila i početná chorvatská menšina, usídlená především v obcích Parndorf, Neudorf, Kittsee a dále v obcích Járovce, Rusovce a Chorvátsky Grob. To byl ještě pozůstatek někdejších tureckých válek, kdy císař usazoval Chorvaty, prchající před tureckými nájezdy, v tehdejším pohraničí mezi Rakouskem a Uherskem.

Po rozpadu monarchie v roce 1918 se přepisovaly i hranice. Otázka, zda se budou akceptovat hranice historické či národnostní se kupodivu neměřila stejným metrem. Rozhodující pro jednání v Sant Germainu bylo očividně, ke které straně který stát patřil, zda k vítězné či k poražené. A samozřejmě i jak silnou měl při vyjednáváních o novém uspořádání střední Evropy lobby. Velmi dobře na tom byli Čechoslováci. Jednak měli v osobě Tomáše Gariqua Masaryka a hlavně Edvarda Beneše velmi vlivné osoby – Beneš byl svobodný zednář a ti měli právě po skončení první světové války v mezinárodní politice – zejména ve Francii – velmi silný vliv a navíc se vytvořením československých legií postavili na stranu vítězných mocností. Bylo tedy rozhodnuto, že Československo dostane své historické hranice, ve kterých žily tři miliony Němců a Beneš dostal i Chebsko, o které vzhledem k tomu, že zde žilo přes 90 procent Němců ani neměl zájem. Jen o Těšínsko musel nový stát vést spor s Polskem, nakonec bylo Těšínsko sice rozděleno a převážně polské hlavní město Těšín se dostalo do Polska, Beneš ale dostal to, co chtěl a sice těšínské nádraží, kolem kterého později vzniklo město Český Těšín. Československo dostalo i části Rakouska v regionu Valtic a Českých Velenic, a hlavně velká území na jihu Slovenska s převážně maďarským obyvatelstvem. Zde rozhodovala strategická situace řek Dunaje a Ipeľu, která se dala vojensky dobře bránit jakož i hospodářské úvahy, díky kterým nový stát dostal Bratislavu.

Jinak to ovšem bylo při arbitráži mezi oběma poraženými částmi Rakousko-Uherské monarchie. Stejně jako v Čechách a na Moravě i zde žádalo „Provizorní národní shromáždění Deutschösterreichu“ 22.listopadu 1918 podle práva na sebeurčení národů připojení západního Uherska k Rakousku. 5.prosince byla dokonce v Ödenburgu (dnešní Šoproň) vyhlášena Republika Heinzenland, která ale existovala jen dva dny. Poté maďarská armáda a maďarští dobrovolníci udělali těmto separatistickým snahám rychlý konec, iniciátor vyhlášení této republiky sociální demokrat Hans Suchard byl zatčen a odsouzen k smrti (rozsudek ale nikdy nebyl vykonán).

Nicméně velmoci rozhodly nakonec jinak a na rozdíl od Čech a Moravy bylo rozhodnuto vést hranici nově podle národnostní situace – princip historické hranice zde nebyl zohledněn.

Bylo to zřejmě dáno tím, že Maďaři měli při jednáních skutečně velmi slabé zastoupení. Prvním předsedou vlády a pozdějším prezidentem byl hrabě Mihály Károly. Ten byl schopným diplomatem a bezúhonným člověkem (odhlédneme-li od jeho hráčské vášně, díky které do své svatby v roce 1914 nahromadil dluhy ve výšce 12 milionů korun), po nekompromisním Vixově ultimátu, odnímajícímu Maďarsku rozsáhlá území v Sedmihradsku, byl ale donucen 21.března 1919 odstoupit a k moci se dostali komunisté Bély Kuhna. Bohužel si příliš nepomohli iredentistickými snahami připojit k Maďarsku slovenská území. Velmoci je přinutily obsazená území na Slovensku vrátit, poté se k moci dostal admirál Horthy a po rudém následoval bílý teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí. V dané nestabilní politické situaci měli Maďaři při vyjednávání o svém budoucím státě a jeho hranicích očividně velmi špatné karty. Jestliže totiž původní smlouva o nových hranicích s připojením západních Uher k Rakousku nepočítala, teď to bylo jinak. Rakušané argumentovali nejistou politickou situací v Maďarsku, s nezákonnými popravami a strachem o „své obyvatelstvo“. Výsledkem bylo rozhodnutí v Sant Germainu ze 4.6.1920 o odstoupení západních Uher Rakousku.

Mimochodem, hrabě Gábor Batthyány prodal už tehdy slavné a výnosné lázně v Bad Tatzmansdorfu (maďarsky Tarcsa) jisté rakouské finanční skupině už v roce 1918. Tušil něco nebo věděl? Jisté kruhy mají vždy důležité informace dříve než ostatní.

21. ledna 1921 byl v Rakousku přijat zákon, kterým byl Burgenland připojen k Rakousku jako nová spolková země. V tomto zákonu bylo obsaženo i nové jméno země. Podle tří komitátů, které ve svém německém jméně měly na konci jmen měst slovo „Burg“, totiž Wieselburg (dnes Mošoň), Ödenburg (Šoproň) a Eisenburg (Vas), dostala nová země jméno Burgerland. Ironickou shodou okolností neleží dnes ani jedno z těchto měst v Rakousku, dokonce ani Šoproň, která byla vyhlédnuta jako nové hlavní město země. Aby byla ironie osudu ještě výraznější, jediné burgenlandské město, které má dnes „Burg“ ve svém jménu – Mattersburg, se v letech 1918–1921 jmenovalo Mattersdorf. Rakousko si sice původně nárokovalo i Bratislavu (Pressburg – rovněž v převážné většině německý), ale tady nemělo proti politické síle Benešově ani tu nejmenší šanci. Benešův argument, že Československo potřebuje nutně říční přístav, byl přijat a Bratislava přiřčena Československu.

               Samotné převzetí nového území ale nebylo pro Rakušany ani trošku jednoduché. 26. července 1921 vstoupila v platnost mírová smlouva vítězných velmocí s Maďarskem podepsaná v Trianonu 4.6.1920. Podle ní byl Burgerland přiřčen Rakousku a měl být do 21.srpna předán. Maďarská armáda se skutečně z tohoto území k tomu datu stáhla a od 28.srpna začalo obsazování Burgerlandu rakouskými četníky a celníky.

               Ovšem Maďaři se nebyli ochotni svého historického území jen tak lehce vzdát. Vytvořila se dobrovolnická armáda a došlo k urputným bojům mezi rakouskou exekutivou a těmito ozbrojenci. Rakušané nedokázali své pozice uhájit a 8.září se rakouská gendarmerie začala stahovat před útoky maďarských dobrovolníků. V důsledku těžkých ztrát byl ústup z území západních Uher potvrzen 9.září i spojeneckou generálskou komisí.

               23. září vyzvaly mocnosti v Paříži Maďarsko, aby sporné území do 4.října odevzdalo Rakousku. Podle očekávání nemělo toto ultimátum žádný výsledek. Hórthyho vláda argumentovala, že nemá na dobrovolníky žádný vliv.

               Problém byl, co teď. Maďarsko si nemohlo dovolit poslat do dobyté země své úředníky či armádu, Rakousko si zase netroufalo. Proto byl 4. října 1921 vyhlášen v Oberwartu (Felsöör) „nezávislý“ stát Lájtabánság (Banát Litava).

Jejím vládcem – bánem – se stal podplukovník Pál Pronay, historicky velmi sporná postava.

„Vyznamenal“ se už během takzvaného „Bílého teroru“ po porážce komunistického režimu Bély Kúna. Na konto jeho „Brigády smrti“ připadlo na pět set ilegálních poprav. I později se podílel na masakrech Šípových křížů Ference Szálasiho v letech 1944–1945. Byl zajat sovětskou armádou a zemřel někdy v letech 1947 nebo 1948 v ruském gulagu.

               Lájtabánság se sice vyhlásil za nezávislý stát podle práva na sebeurčení národů, jeho proklamovaným cílem bylo ale prostřednictvím referenda zpětné připojení k Maďarsku. Tento státní útvar měl svou policii, poštu a vydával dokonce i vlastní poštovní známky.

               Jenže Maďarsko se neodhodlalo tento „stát“ podpořit, a navíc se v jeho vedení rozhořel spor mezi dvěma frakcemi. Obě byly sice monarchistické a chtěly obnovení monarchie, část ale byla pro volnou volbu nového panovníka, druhá byli takzvaní Karlisté, podporující nárok posledního císaře (a uherského krále) Karla na uherský trůn.  Uhersko bylo tehdy oficiálně královstvím bez krále, kde místo panovníka vládl „říšský správce“ Miklós Horthy.

               Maďarsko i Rakousko hledaly ve snaze zabránit vojenskému konfliktu zprostředkování. Nabídlo se Československo, to ale bylo Maďary jako zprostředkovatel odmítnuto – maďarská vláda se po sporu o Slovensko (Slovenská republika rad) bála Benešovy zaujatosti. Za zprostředkovatele byla nakonec oběma stranami odsouhlasena Itálie, jednání se vedla v Benátkách, kde byl nakonec 13.října podepsán „Benátský protokol“. Ten podepsal za Rakousko ministerský předseda Johann Schober, za Maďarsko hrabata Bethlen a Miklós Bánffy. Za Itálii pak ministr zahraničních věcí Marchesse dela Torretta. Podle této smlouvy měl být Burgerland odevzdán Rakousku, maďarská strana si ale vymínila lidové hlasování o Ödenburgu (Šoproni), které se mělo uskutečnit do osmi dní po zklidnění situace.

               Pál Prónay se podle očekávání odmítl smlouvě z Benátek podrobit. Jenže právě v této době vykonal separatistům medvědí službu sám císař Karel. Už jednou se pokusil v roce 1920 nastoupit na uherský trůn. Teď využil toho, že v Burgerlandu získali převahu Karlisté a přistál i se svou manželkou Zitou s letadlem Junkers F 13 20. října v Šoproni. Tam se k němu připojil pátý a šestý dobrovolnický sbor Brigády Ostenburg, tedy podstatná část Prónayových ozbrojených sil. Tažení na Budapešť skončilo fiaskem. 21.října došlo v předměstí hlavního města Budaörs k šarvátce s pravidelnou maďarskou armádou, při níž zahynulo devatenáct vojáků. Karel si uvědomil, že se ke své královské koruně může dostat jen za cenu občanské války a proti vůli mocností z Paříže a vzdal se. Dobrovolníci byli odzbrojeni a tím se obrana Lájtabánságu výrazně oslabila. Zbytky dobrovolníků nebyly schopny klást pravidelné rakouské armádě odpor, vrátivší se jednotky obsadily pouze Šoproň. Na víc už neměly síly. Přesto se Rakušané partyzánského způsobu boje dobrovolnických jednotek hodně báli a obsazovali Burgenland velmi opatrně a kus po kuse.

               Zbytky Pronayových dobrovolníků musely před pravidelnou armádou vyklízet pozice. Severní Burgenland se dostal pod rakouskou kontrolu už 17. listopadu, jižní část země byla obsazena 25. listopadu.

               5. prosince odstoupilo Maďarsko Burgenland oficiálně Rakousku. Zůstávala ale otevřená otázka Šoproně (Ödenburgu), největšího města v zemi. Obě země začaly hned s kampaní, aby ovlivnily hlasování místního obyvatelstva. Rakušané založili takzvaný „Ödenburger Heimatdienst“ a vydávali i vlastní časopis „Der freie Burgenländer“ s prorakouskou propagandou. Nepomohlo to.

Ve dnech 14 (město) a 16 (venkov) prosince 1921 proběhlo v Ödenburgu (Šoproni) referendum – Šoproň zůstala maďarská. 65,08 procent obyvatelstva se vyslovily pro setrvání v Maďarsku. Venkov hlasoval sice pro Rakousko, ale město samotné, kam byli údajně narychlo nastěhováni Maďaři z Maďarska (jak tvrdí do dneška Rakušané, i když pro to nemají skutečné důkazy), se rozhodl většinově zůstat v Maďarsku. Proto je Burgenland ve svém středu skoro rozdělen na dvě části a měří na šířku pouhé čtyři kilometry.

„Ödenburger Heimatdienst“ se s porážkou nehodlal smířit a připravoval vojenské obsazení města, ale tentokrát zakročila rakouská vláda a odmítla těmto dobrodruhům jakoukoliv podporu.

Rakušané se museli poohlédnout i po novém hlavním městě pro novou spolkovou zemi Napřed to byl provizorně Bad Sauerbrunn, než byla regionální vláda přesunuta do Eisenstadtu (maďarsky Kismarton).

Spolková země Burgenland slaví tedy letos 100 let svého vzniku. V kterém konkrétním termínu není tak úplně jasné. Pro jistotu tedy slaví celý rok.

Zemský znak Burgenlandu

2 Comments on 100 let od zrození Burgenlandu

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.