Jsou vděčným a věčným tématem filmových kriminálek – kde už dá oběť lépe, než tam? Je to pod zemí, už tento fakt má v sobě něco mysteriózního, člověk tam bývá většinou sám, prostě skvělá půda na vznik horroru. Kromě toho producent nemusí uzavírat části města a platit pak obchodům odškodné, když se střílí a vraždí na ulici.
Mohu strašidelnost tohoto zařízení potvrdit. S podzemními garážemi jsem si užil své a absolutní špičku v této zábavě představuje město Vídeň. Už proto, že Vídeňáci jsou nesmírně pracovitý národ a své město stále přestavují. S oblibou pak umisťují staveniště před vjezdy do oněch garáží. Když se člověk pak nakonec k vjezdu přece jen prokličkuje, je s nervy na konci a dělá chyby.
Jako když mi při východu z podzemní garáže na Karlsplatzu dveře přiskříply kabát tak nešťastně, že jsem nejen nemohl dál, ale nedokázal jsem si ten kabát ani vysvléci. Naštěstí jsem se probojoval aspoň do náprsní kapsy pro mobilní telefon a udal svou polohu synovi, aby mne tento pak mohl vysvobodit.
Nezapomenu, jak jsem kdysi při příjezdu ke kardiologickému semináři narazil na zákaz vjezdu ke garáži, kde jsem měl rezervované parkovací místo. Prokličkoval jsem v následujících dvaceti minutách celou okolitou čtvrť, abych pak našel vjezd do garáže se sklonem dobrých dvacet stupňů a šířkou o celých deset centimetrů širší než byl můj Passat. A právě v okamžiku, kdy jsem se spouštěl s potem na čele a vytřeštěnýma očima do oné soutěsky, zazvonil mi telefon a stavební mistr zodpovědný za budování našeho domu, mi nadšeně oznamoval, že má pro mne úžasně výhodnou nabídku. Že totiž našel firmu ochotnou odvézt zeminu z výkopu našeho sklepa za pouhých 2400 Euro. Jen na okraj připomenu, že nám původně ona stavební firma slibovala odstranění zeminy zadarmo. Přiznám se – byl jsem k němu poněkud hrubý. Zemina byla odstraněna zadarmo. Někdy se troška stresu vyplatí.
Ne ovšem minulý týden. Směřoval jsem k hotelu Le Meridian na Opernringu, tedy právě v srdci Vídně, kde jsem se měl zúčastnit semináře, na němž už byla přítomna i má žena. Že mne nevarovala a nedala mi vědět, že existují problémy s příjezdem k hotelu, způsobilo v našem vztahu vážnou trhlinu, kterou provizorně zalepila až večeře v restauraci Hansen, kam mne pak pozvala a posléze čtrnáctiletý Oban (Whisky) na baru. Když mi totiž můj GPS nadšeně oznamoval, že jsem dosáhl cíle na pravé straně, vyrazil mi na čele pot. Cesta k hotelu byla samozřejmě zahrazena staveništěm a značkou pro slepou ulici a přede mnou stálo na křižovatce policejní auto. Hotel se nacházel sice pouhých padesát metrů doprava a byl proto z mé pozice dobře viditelný, přede mnou byl ale přikázaný směr jízdy doleva. A to v pátek v dopravní vídeňské špičce, již jsem si k tomuto časovému bodu měl možnost na příjezdu k hotelu už skoro celou hodinu vychutnávat. Rozhodl jsem se. Žádná moc na světě mne nemohla přinutit vykroužit celý okruh okolo vídeňského centra. Policie nepolicie, zabočil jsem na staveniště. Po chvilce kličkování mezi poklopy kanálů a hromadami písku jsem ale dorazil k překážce nepřekonatelné, staveniště uzavíral kovový plot. K hotelu ale chybělo pouhých posledních dvacet metrů! Zachoval jsem se tak, jak by to bylo akceptovatelné v Palermu či v Neapoli, ne ale ve Vídni. Vzal jsem to přes chodník pro chodce. Vím, že je to neodpustitelné, ale pochopte, šlo mi o život. A chodci měli pochopení, nechali mne projet, aniž by mi nadávali. Poté se mi podařilo zastavit před vchodem do hotelu a už mírně vynervovaný jsem se optal na recepci, kde je slibovaná podzemní hotelová garáž, kde mám internetem rezervované místo. Recepční byl milý. Sdělil mi, že se nacházím na špatné straně hotelu a musím jej objet, abych našel vjezd. Asi se podivil, když jsem smrtelně zbledl, záchranku alenezavolal.
Vydal jsem se tedy na cestu okolo hotelového bloku. Podle očekávání to nebylo jednoduché. Cesta vedla parkem, pak bočními uličkami, jednosměrkami a když jsem se už vzdával naděje, že garáž najdu, objevil jsem ji. Samozřejmě skrytou za dalším staveništěm s jeřábem. Cestička kolem jeřábu se ale dala projet, když jsem sklopil na autě boční zrcátka. Šťastně jsem si vytáhl z automatu u vjezdu lístek a vjel do podzemní garáže. Dveře se za mnou zavřely.
Následovaly hrůzostrašné dvě minuty, během nichž jsem zjistil, že v celé garáži není ani jedno volné parkovací místo. Na dvou místech sice svítilo zelené světlo – a proto mne zřejmě automat vpustil dovnitř, na obou těchto místech ale stála auta. Očividně se pokazil sensor, jenž měl vnímat jejich přítomnost. Nezbylo než garáž zase opustit a zavolat ženě, že jedu na Moravu k mým rodičům a ať se tam zítra dostane, jak chce. Dojel jsem k výjezdu a vložil lístek do automatu. Strávil jsem v garáži dvě minuty, podle platných zákonů byl automat povinnen vypustit mne bezplatně zase ven. Očividně ale nebyl v platných rakouských zákonech kovaný. Spolkl parkovací lístek a už jej nevrátil. Zato mi ale napsal, že mám zaplatit 3,40 eura. Nevysvětlil mi ovšem, jak to mám u automatu bez parkovacího lístku udělat.
Pochopil jse, že jsem v pasti. Vjezd i výjezd byly neprodyšně zavřeny, v celé garáži žádné parkovaní místo a já uzavřen bez parkovacího lístku a tím možnosti garáž opustit.
Pokusil jsem se auto odstavit před automatem, abych mohl zaběhnout do hotelu a poprosit o pomoc. Bylo to jediné místo, kde jsem neblokoval průjezd .Ještě jsem ale ani neodstavil motor a někdo mi bušil na okno. “Tady nemůžete parkovat!” křičel na mne nějaký poměrně dobře stavěný muž. “Já vím,” křičel jsem zpět. “Ale musím do hotelu vyřešit můj problém.”
“Tady nemůžete parkovat,” opakoval, jako by mne neslyšel a začal rudnout v obličeji. Vystupovat z auta za takových okolností mne nijak nelákalo.
V tu chvíli přišla spása. Z bočního křídla garáže, kde jsem před chviličkou hledal parkovací místo, vyjelo auto, které tam určitě předtím nevjelo. Nastartoval jsem a unikl násilníkovi tímto směrem. Skutečně! Smálo se tam na mne volné parkovací místo! Odstavil jsem auto a můj tep klesl pod sto čtyřicet za minutu.
Šel jsem do hotelu vysvětlit můj problem. Nerozuměli mi. Nemyslím, že by to bylo mým českým přízvukem. Že mi automat sežral lístek a tím pádem nemůžu zaplatit ani odjet, považovali za můj výmysl. Zřejmě se jim to ještě nikdy nestalo. ZŘEJMĚ SE TO JEŠTĚ ŽÁDNÉMU JEJICH HOSTOVI NESTALO!!!
Poradili mi, abych obešel hotel pěšky a vytáhl si z automatu jiný lístek. Později jsem se dozvěděl, že lístek je vydáván na poznávací značku auta, která je při tom focena, takže bych se tímto způsobem z garáže stejně nedostal. Byl jsem už ale tak zblblý, že bych byl na tento bláznivý nápad přistoupil – kdybych věděl, jak se pěšky k vjezdu do garáže dostat.
Tehdy se objevil spasitel. Mladý Turek jménem Okan. Recepční jej označil za člověka, jenž by se jako jediný mohl v daném problému vyznat. Vylíčil jsem mu svou situaci. Nechápal. “Tak mluvte s těmi lidmi,” poradil mi. “S jakými lidmi?” nerozuměl jsem. “S těmi, co jim patří ta garáž?” “Tam přece nikdo není,” užasl jsem. “Na automatu je červené tlačítko,” vysvětlil mi Okan. “Když jej stlačíte, možná se někdo ozve. Vy mu vysvětlíte problém.” “A on mi pomůže?” “Spíš ne,” mínil skepticky. “Myslel jsem, že je to hotelová garáž a já jako hotelový host…”
“Vy jste hotelový host?” rozzářil se Okan. A když jsem přikývl, pravil. “Pak nemáme žádný problém. Přihlaste se u mně zítra. Vyřešíme to jako se ztraceným lístkem. 38 Euro byste platil tak jako tak, takže nikdo nic neztratí. Příjemný pobyt.”
Dále byl už ten pobyt opravdu příjemný.
Ale naprosto chápu scénáristy a režiséry, proč nechávají v hororových a thrillerových filmech umírat své oběti v podzemních garážích. To místo je na takový čin jako stvořené. Kdyby ten chlap, co mi bušil na okno, nebyl takový svalovec…
A na závěr ještě vzkaz pro Svätozára: Protože mne náš primář pro fyzikální medicínu a jeden z jeho masérů už zase kousek po kousku složili dohromady a klouby tím pádem nebolí, mám ho za onu fantastickou tatranskou tůru už zase rád!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.