Euro se zmítá v krizi a všichni skeptici triumfují. Řeší se otázka, zda byla celá koncepce zavedení společné měny omylem, či zda se staly pouze chyby při její realizaci. Přiznám se, že mi při takové diskusi vstávají vlasy hrůzou na hlavě (moc jich nemám, takže si toho naštěstí nikdo nevšimne).
Položme si tedy jednu základní otázku – proč euro vůbec vzniklo? Mělo to několik důvodů a to veskrze pozitivních. Zaprvé mělo zjednodušit zbožní výměnu a platby za ni v evropském prostoru. Samozřejmě mělo i zjednodušit cestování po Evropské unii, hlavním cílem bylo ale vytvoření silné měny, odolné proti spekulacím na burze. Po zkušenostech s britskou librou v roce 1992, později i s německou markou, došli politici k závěru, že ani jeden ze států Evropy nemá dost finančních prostředků, aby mohl vlastními silami vzdorovat spekulacím, které odsávají peníze bez ohledu na hospodářské dopady. Máte-li dost kapitálu, je spekulace na určitou měnu nejjednodušší způsob, jak se dostat k penězům. Takhle to udělal v roce 1992 Američan maďarského původu Sörös. Jestliže totiž začnete určitou měnu na burze skupovat, stoupá tedy poptávka a tím i její cena. Kupujete tak dlouho, až máte zisk, který jste chtěli a pak zase všechno prodáte – za onen nový kurz. A je vyděláno. Samozřejmě, že ty peníze někdo zaplatil, byli to občané toho státu, pro něž se v té době všechno zdražilo. Posledním takovým příkladem z letošního roku je Švýcarsko. Spekulanti vyhnali kurs švýcarského franku z 1:1,55 až na 1:1,06 eura. To znamená, že z každého investovaného eura „vydělali“ 49 centů. Slušné. Kdo to odnesl, byli sami Švýcaři, kteří za každý vyrobený a exportovaný výrobek dostali o 30 procent peněz méně a kteří si už pro drahotu nemohli dovolit ani domácí dovolenou. Nakonec zařvala švýcarská národní banka „dost!“ a stanovila kurs na 1:1,20, aby zachránila hroutící se švýcarské hospodářství. Což ovšem v praxi znamená, že pokud spekulanti vrhnou na trh miliardy eur, aby tuto měnu oslabili, bude celé to množství švýcarská národní banka muset koupit. Zda na to má dost peněz, neví nikdo. Právě proto 1:1,20, i když by Švýcarsko potřebovalo spíše 1:1,30 nebo dokonce 1:1,40. Ale tolik peněz, aby takový kurs udrželi, nemají ani oni.
Euro bylo a je spekulatům od samého svého vzniku trnem v oku. Je to měna příliš velká, objem peněz je přílišný. Aby se Euro zdvihlo, musí se ho nakoupit příliš mnoho a zisk je nevelký. Malé národní měny by byly skvělým řešením. Jednou by si člověk pohrál s jednou zemí, pak s druhou a vždycky by se kasírovalo.
A tak jsme právě v těchto týdnech svědky generálního útoku na společnou evropskou měnu. Samozřejmě je třeba využít slabostí, jež politici při zavádění Eura přehlédli nebo ignorovali. Řecko do Eurozóny samozřejmě nikdy nepatřilo, dostalo se tam podvodem a falšováním účtů, to dnes vědí už všichni. Jenže do Řecka jezdí tolik Němců na dovolenou! Útok začal tedy tam. Když se ale Evropská unie rozhodla Řecko zachránit a našla na to dostatek prostředků, pokračuje útok ve směru na další slabinu – na Itálii. (I tam jezdí jak Němci tak Rakušáci na dovolenou k smmrti rádi a tak v Euru chybět nemohla). Itálii ovšem před bankrotem Evropa zachránit nedokáže. Nemá na to dost peněz, nikdo na to nemá dost peněz. Rantingové agentury použily tentokrát nezvyklý argument, když snižovaly Itálii ranting. Italské hospodářství totiž vypadá úplně stejně, ba dokonce podstatně lépe než před rokem, kdy Italové platili ze svých dluhů 3,99 procenta. Ne tedy špatná hospodářská situace ale nestabilní situace politická byla záminkou pro zhoršení rantingu a zvýšení úroků ze státních dluhopisů na nefinancovatelných 7 a více procent. Zdůvodněním byla přítomnost Berlusconiho v čele italské vlády. Jenže oč přitom agenturám jde. Myslí si skutečně, že když Berlusconi zmizí, pak se italská politika ozdraví? Může tomu skutečně někdo věřit? Berlusconi byl, bez ohledu na všechny jeho slabosti a eskapády, jediný, kdo se dokázal finančníkům postavit(do milánské pobočky agentury Moody´s poslal dokonce carabinieri) a jediný politik od druhé světové války, jenž dokázal v čele italské vlády přečkat celé volební období. Podruhé to už nedokáže. Pomůže jeho pád Itálii ekonomicky? Spíše je poslední překážkou, jež mohla italský bankrot odvrátit. Po jeho odchodu bude zřejmě neodvratný. A o to šlo!
To, co zažíváme, je otevřený boj mezi politickou a finanční mocí. Dluhová krize z roku 2008 poskytla spekulantům šanci, již nehodlají promarnit. V krizi sice trpí výrobci a s nimi dělníci pracující ve výrobě a obchodu, z krize ale profitují spekulanti na burze. Jen v té době se dá koupit opravdu lacino, stačí hrát na padající kurs akcií – ani to nemusíte osobně hlídat, zvládne to za vás dobře naprogramovaný počítač. Tato nová krize roku 2011 je tedy uměle vyvolaná, určití lidé pocítili hlad po penězích a jsou nenasytní. Euro je jejich nepřítel, jehož jsou ochotni zničit i za cenu bolestných obětí. Protože válku nelze bez oběti vyhrát. Poražený pak ale zaplatí vše.
Samozřejmě, že se dá naprosto rozumět, že za současných okolností se Česku do Eurozóny nechce a nikdo to ani Čechům nemůže vyčítat. Zajímavá je ale argumentace protivníků společné měny. Na co lidé slyší nejlépe, je dělání strachu.
Mýtus 1: vše zdraží. Jak Rakousko, tak Slovensko měly při zavádění eura zákon, jenž na dva roky zafixoval ceny v přepočtu na euro, takže nic zdražit NESMĚLO! Samozřejmě, že po vypršení této lhůty ceny skokem stouply. Existuje totiž inflace a ta existuje nezávisle na měně. Jestliže je inflace mezi dvěma a třemi procenty ročně, pak po deseti letech od zavedení eura jsou ceny logicky o 20 – 30 procent vyšší. Přepočítávání na „starý dobrý šilink“ nebo marku je tedy naprosto zavádějící. Přesto to lidé dělají a bědují. Protože nářek patří neodlučitelně k středoevropské kultuře. Nevšimli jste si, že mnoho druhů zboží (například i benzín) je už dávno v Čechách a na Moravě dražší než v Rakousku či Německu? Levnější jsou všechny služby, což ovšem souvisí s výškou platů zaměstnanců (kuchařů, číšníků, automechaniků atd.) a ne s tím, zda máme korunu či euro.
Mýtus 2: nedostaneme žádné peníze, nic se nedá ušetřit, životní úroveň se zhorší. Samozřejmě příjmy nominálně klesnou podle kurzu. Stejně je to i s úsporami. Jestliže Slovák před zavedením Eura odložil měsíčně tisícovku, teď je to 30 euro. Jestliže 1000 zní dobře, při 30 máte pocit, že nemáte nic. A opticky nízké ceny opravdu svádějí k větším nákupům, pamatuji si, jak jsem měl ještě před zavedením eura vždycky problém s nakupováním v Německu, kde mi všechno připadalo levné – než jsem si přepočítal kurs marky k šilinku.
Kdo tedy opravdu na zavedení eura ztrácí? Samozřejmě v první řadě banky. Nemohou si počítat při každém finančním převodu a při každém výběru poplatek za nákup a prodej valut. Ten je 1 – 1,5 procenta z každé transakce, minimální poplatek při malých částkách je tuším 150 korun. O tyto peníze by banky přišly. Jestliže převádím 1000 euro na Slovensko, stojí mne to 25 centů, do Česka minimálně 10 euro. Je div, že se český finanční sektor zavedení společné měny ze všech sil brání? V Bruselu mi náš průvodce vyprávěl, že zavedením Eura přišlo o místo několik set (už si nepamatuji přesně kolik set to bylo, ale hodně) zaměstnanců belgické národní banky. Několik set velmi dobře placených míst! Právě protose brání, diví se jim někdo? A nacházejí dostatek ochotných kazatelů a proroků věštících bídu a zmar, pokud by euro do Česka přišlo. Šíří strach a na to lidé vždy a všude dobře slyší. Samozřejmě, že o takové proroky banky nemají nouzi, platí přece dobře a mají čím.
Přesto si myslím, že v současnosti je praktické a prospěšné zůstat u české koruny. Všimli jste si, co se s ní děje v posledních dnech? Oslabila proti euru už skoro o dvě koruny. Člověk se ptá, jak je to možné? Jak to spolu souvisí? Proč při padající ceně eura klesá česká koruna ještě víc? Vysvětlení je jednoduché. Českou korunu držela evropská centrální banka už dlouho nadhodnocenou, aby se bránila dovozu z České republiky. Dělala to úmyslně a měla samozřejmě dost sil, aby české koruny, vydávané Českou národní bankou skupovala a tak uměle zvyšovala její cenu. Teď, když euro bojuje o přežití, když evropská centrální banka musí zachraňovat Řecko a šetřit každý cent při představě, co by se mohlo stát s Itálií, nemá na podobný postup ani prostředky ani chuť. Omezení českého vývozu se stalo druhotným a koruna oslabuje na svou přirozenou hodnotu. Chvála bohu za to.
Takže dokud si Česka a její malé, ale stabilní měny nevšimne nějaký spekulant a nezažene ji na švýcarskou cestu, může země v součastnosti ze své autonomie těžit. Ale jen dočasně. Až si euro odpočine – a já věřím, že se mu to podaří, i kdyby to mělo trvat řadu let – pak nezbude stejně nic jiného, než se k němu připojit. Ať si o tom pan prezident myslí, co chce. Protože být v EU a tím pádem nemít žádnou obranu proti dovozu zahraničního zboží, ale lpět na koruně a tím dát možnost omezovat vývoz zboží našeho, je tak trochu zcestné.
Přes propast se, jak je známo, nemá skákat na dvakrát.

3 Comments on Nepřítel Euro

  1. Este sa chcem opytat, co v pripade, ze spekulanti, ktori skupili menu ju budu chciet opat predat, musi ju stat nutne prijat spat? Co ak povie, ze nema prostriedky a jednoducho ju odmietne, dojde k prudkej devalvacii meny?
    Ak by sa staty vratili k zlatemu standardu, boli by taketo spekulacie vobec mozne? kedze by zrejme nebolo realne generovat nejake virtualne peniaze v podobe dlhopisov, ci tlacenia si papierikov.

  2. Zaujimalo by ma, ako sa stat moze branit proti spekulantom, ktori hromadne skupuju menu. Da sa to nejakym zablokovanim meny??
    Ved je to svojim sposobom kupovanie si statu, resp. jeho obeziva, kedze na stat ako nehnutelnost zatial asi nikto nema.

    • V podstatě se ten problém administrativně řešit nedá, pokud je měna volně směnitelná. Pokud, jako například u čínské měny, určuje kurs vláda, je taková měna pro spekulanty nezajímavá. Ovšem dovolit si to asi může jen stát, který není zadlužený, ale právě naopak disponuje obrovskými přebytky státního rozpočtu, což je právě příklad Číny. Jedinou ochranou proti spekulacím jsou dostatečné zásoby centrální banky toho kterého státu nebo měny. V okamžiku, kdy spekulanti začnou měnu skupovat, má centrální banka možnost nabídnout tolik nových peněz, že je nejsou schopni skoupit a cena začne zase klesat – podle zákonu nabídky a poptávky. Protože jsou ale prakticky všechny země demokratického světa nehorázně zadluženy, je jejich situace v tomto bodě prekérní a jsou vydíratelné – jako každý dlužník. Švýcaři se spekulantům postavili. Švýcarská národní banka stanovila pevný kurs k euru na 1: 1,20, protože se jí už díky silné měně hroutilo hospodářství. V praxi to znamená, že musí skoupit všechna eura, které by spekulanti na trh vrhli. Švýcaři tolik sil asi mají, spekulanti se zatím zaútočit neodvážili. Když se o podobný krok pokusil Orbán v Maďarsku, jen se zesměšnil. Státní dluhopisy jsou totiž splatné většinou do deseti let. Aby je stát mohl splácet, musí vydávat nové dluhopisy, jejichž prodejem pokrývá náklady za ty staré. A když se pak investoři rozhodnou nově vydané dluhopisy nekupovat, jako se to stalo Maďarům, je financování státu od škol, přes nemocnice až po policii ztraceno. Pak už pomůže snad jen jít žebrat k mezinárodnímu měnovému fondu nebo k evropské centrální bance. Ve světě, kde vládnou peníze, tahají politici, zejména pak zadlužení politici, vždycky za kratší konec provazu. Samozřejmě ještě existuje islandský model. Ale ten si asi může dovolit jen stát na konci světa, jenž je malý a nikoho moc nezajímá.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.