Quand de ciel et lourd péce comme un couvercle

Sur l´esprit gémissant en proie aux longs ennuis

Et que de l´horizon embrassant tou tle cercle

Il nous verse un jour noir plus triste que les nuits:

               Samozřejmě že jsem tyto verše, které stály na samém začátku mé literární kariéry, znal v českém překladu Svatopluka Kadlece. Už jen skutečnost, že tuto báseň Spleen LXXVIII překládalo hned několik významných českých básníků (vedle Kadlece i Vítězslav Nezval, Jaroslav Vrchlický či Jaroslav Groll) svědčí o tom, že její význam ve světové poezii je obrovský. I když je obsah tristní a depresivní, jako ostatně autor sám a jako se to mělo stát značkou celé generace takzvaných „Prokletých básníků“. Prvním z nich, který předznamenal tento vývoj, byl Charles Baudelaire, od jehož narození uplyne 9.dubna právě dvě stě let.

               Aby si udělali o charakteru jeho díla obrázek i ti, kdo ho až tak dobře neznají a stejně jako já neumí francouzsky, dovolím si na začátku tohoto medailonu na počest velkého básníka uvést onen – z mého pohledu skvělý – překlad Svatopluka Kadlece z roku 1934. Je pro mě překvapivé, že tyto verše znám nazpaměť ještě i po čtyřiceti letech:

Když víku podobno se sklápí nebe siné

Na ducha, který lká až k smrti rozteskněn

Když nám kruh obzoru, jenž kolkolem se vine

Dští noci smutnější, tmou černající den.

Když ze světa se stává temná cela

V níž jako netopýr se vznáší naděje

Svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá

A hlavou tluče v strop, kde plno plísně je.

               Přiznám se, že mi právě verše Charlese Baudelaira, stejně jako později Rimbauda a Františka Gellnera v mém bezprostředně postpubertálním věku imponovaly, inspirovaly mě, protože ukazovaly možnost vyjádřit realitu jinak, barvivěji a emocionálně. A člověk ve věku osmnácti let je až nepřiměřeně emocionální a každý začínající spisovatel to zkouší básněmi. A znechucení tehdejším komunistickým režimem bylo stejné nebo podobné, jako Baudelairovo s druhým francouzským císařství nebo Gellnerovo s císařstvím rakouským. Proto mi prokletí básníci hovořili z duše a snažil jsem se je pochopitelně napodobovat. Brzy jsem ale poznal, že to s mými básněmi nebude slavné. Jednak spolužák Pavel Machů básnil lépe než já, což mě přivedlo k poznání, že jestliže nejsem nejlepší ani v mé třídě, bude to zřejmě v širší konkurenci ještě tristnější a pak také, že já potřebuji na vyjádření toho, co chci říct, prostě větší prostor, než je báseň.

               V tom básníky obdivuji dodnes. Že dokážou vyjádřit myšlenku na velmi malém prostoru. A Baudelairem moderní evropské básnictví vlastně začalo. Když jsem byl v Paříži, nezapomněl jsem zajít k jeho hrobu na „Cimetiere de Montparnasse“ a vzdát mu čest.

               Baudelaire byl přirozeně dítě své doby. Narodil se do doby po napoleonských válkách, z jejichž důsledků se Francie vzpamatovávala celá desetiletí (a nikdy to tak úplně nedokázala). S koncem osmnáctého století se bouraly městské hradby, francouzskou revolucí skončilo nevolnictví a lidé se hnali do měst za prací a ta se tak měnila na obrovské konglomerace s předměstími plnými lidí žijících či živořících v nuzných podmínkách, kteří se drželi při životě vyčerpávající prací až šestnáct hodin denně šest dní v týdnu. Délka života byla nízká, dětská úmrtnost obrovská, hygienické podmínky otřesné, zdravotní a sociální zabezpečení žádné.

               Charles Baudelaire se narodil do dobře situované rodiny. Jeho otec Joseph Francois ale zemřel, když bylo chlapci pět let a matka se obratem znovu vdala (byla o 34 let mladší než otec). Vzala si ambiciózního úředníka Jacquese Aupicka, který to později dotáhl až na generála a byl klasickým reprezentantem úspěšné společenské vrstvy tohoto rozporuplného období první poloviny devatenáctého století, období divokého kapitalismu a industrializace. Baudelaire považoval matčinu novou svatbu za zradu a šel s otčímem hned do konfrontace. Zřejmě matce křivdil, dvanáct let po konci napoleonských masakrů nebyl ve Francii nadbytek mužů na ženění a dobře situovaných už vůbec ne. Ke konci svého života se s podruhé ovdovělou matkou smířil a žil dokonce u ní. Teď se ale rozhořel mezigenerační konflikt. Otčím chtěl mít z Charlese právníka nebo důstojníka – chlapce už jen toto otčímovo přání přivedlo logicky do opačného tábora. Ze školy ho vyhodili těsně před maturitou – dodělal ji pak soukromě – a pak rodinu opustil a žil z dědictví po otci bohémským životem, než všechny peníze prošustroval, zadlužil se a v roce 1844 byl zbaven právní svéprávnosti.

               V té době si přivodil i syfilis, která ho nakonec měla o třicet let později stát život. Své zkušenosti s drogami a alkoholem a psychické stavy s tím spojené popsal ve své studii „O víně, hašiši jako prostředcích k zmnožení osobnosti“ publikované v časopise „Le Messanger de l´Assemblée“ v roce 1851 a tento článek se stal základem jeho knihy „Umělé ráje“ z roku 1860.  V té době populárnímu alkoholickému nápoji absinthu (vyráběnému původně ve Švýcarsku v kantonu Neuchatel) z vermutu, anýzu a fenyklu se připisovaly nežádoucí neurologické účinky. (V roce 1915 byl zakázán a nahrazen Pernotem, od roku 1998 je ale opět povolen, protože se zjistilo, že ony tragické vedlejší účinky, kterými trpěl i Baudelaire, byly spíše způsobeny špatnou kvalitou alkoholu, která se při výrazné hořké chuti absinthu dala dobře zamaskovat. Ovšem kromě velkých množství absinthu hledali básnící té doby inspiraci i v opiu a v hašiši.

               Tristní sociální i politické poměry po Vídeňském kongresu, který vrátil poměry do doby před francouzskou revolucí, plodily politické napětí. Namísto šlechty, která požívala před rokem 1789 absolutní imunitu danou rodem, ovládala teď společnost finanční šlechta – zbohatlíci, kteří neváhali demonstrovat svůj nově nabytý majetek a luxus. A svatá aliance, ustanovená Metternichem (ke které ale nespolehlivá Francie nepatřila) měla dávat pozor, aby se na daném stavu nic neměnilo. V roce 1848 se nahromaděné napětí vybilo v celoevropskou revoluci. Ne náhodou začal revoluční rok už v únoru v Paříži (jen krátce nato propukly revoluční nepokoje i v Budapešti, Vídni a pak i v Praze a dalších městech). Celá Evropa stála v revolučním ohni, v Německu volili první celoněmecký parlament, který se pak sešel ve Frankfurtu. A idealističtí mladíci jako Baudelaire šli na barikády. V pravém slova smyslu. Mladý Charles (bylo mu dvacet šest let) šel s puškou bojovat. Dokonce s malou skupinkou stejně zapálených mladých intelektuálů začal vydávat radikálně levicový časopis, který ale zakrátko musel skončit. V červnu při nových nepokojích stál Baudelaire s puškou znovu na barikádách. Věřil stejně jako ostatní revolucionáři na změnu poměrů.

               Jenže se měli zklamat. Ani znovuzavedená republika po vyhnání Bourbonů neměla dlouhého trvání. V roce 1852 převzal moc ve Francii Napoleon III. a po vzoru svého strýčka se vyhlásil císařem. Idealisté typu Baudelaira se z tohoto zklamání už nevzpamatovali. Stáhli se do sebe a začali tvořit depresivní literaturu, obraz jejich zklamání a ztráty naděje na lepší zítřky. Možná proto nám byla tato literatura na počátku osmdesátých let tak blízká. Beznadějnost tehdejší doby se hodně podobala porevolučnímu zklamání let druhé poloviny devatenáctého století.

               Baudelaire vydal v roce 1857 svou stěžejní sbírku – „Les Fleurs du Mal“, tedy Květy zla.  Náklad představoval 1300 výtisků. Kniha vyvolala skandál, kritik Gustave Bourdin hnal Baudelaira dokonce před soud a ten byl odsouzen „za urážku veřejné morálky“ k pokutě 300 franků a stažení šesti básní se sbírky. Nicméně byli i spisovatelé – skutečně velcí mistři jako Gustave Flaubert nebo Viktor Hugo, kteří poznali genialitu autora, již tehdejší prudérní společnost odmítala uznat (v Rakousku dostala tato doba příznačný název Biedermaier od slova bieder – čili poctivý, slušný. Ale v nudném smyslu). Opět se nabízí paralela s komunistickou společností, která pěstovala kult loajálního občanství, i když na jiném ideologickém podkladě. Negativistické nastavení v umění, které mohlo být interpretováno jako zklamání a nespokojenost s daným režimem, bylo nežádoucí a bylo potíráno.

               Peníze Baudelairovi jeho literární činnost nepřinesla, ještě tak něco vydělal na překladech knih Edgara Alana Poea a na novinových článcích. Navíc byla jeho múza, kreolka Jeanne Duval od roku 1858 ochrnutá a on jí platil péči. Jeho vztah k ženám byl vůbec zvláštní. Mezi lety 1852–1858 se ucházel v anonymních dopisech o přízeň krásné, duchaplné a šarmantní metresy Apolonie Sabatier (i když žil s Jeanne Duvalovou). Když pak došlo k odhalení, kdo je autorem oněch dopisů a Apolonie se mu oddala /což přijal hodně zdrženlivě), oznámil jí nato, že tím, že došlo k naplnění jeho touhy, nehodí se mu už za múzu a ztratil o ni zájem. Ona dáma zůstala přesto jeho přítelkyní.

               V roce 1864 odešel Baudelaire do Bruselu, kde očekával nastartování své spisovatelské kariéry. Byl opět zklamán. V roce 1866 ho dohnaly následky jeho nezřízeného života. Ať už to bylo syfilidou v třetím stádiu nebo následkem požívání drog a absintu, Baudelaire utrpěl mozkovou příhodu, kdy ochrnul na polovinu těla a ztratil schopnost mluvit. Zemřel na dlouhém trápení 31.sropna 1867 v pařížské klinice Quartier Chaillot.

               Nedožil se už toho, že ho následovali další básníci – takzvaní „prokletí básníci“, které inspiroval, jako byli Verlaine, Rimbaud nebo Mallarmé. I jejich básně jsem si opatřil, ovšem Baudelaire mi zůstal tak nějak nejbližší.

               Když jsem zjistil, že mé poetické nadání zdaleka nestačí, abych vyjádřil, co se v mé duši v oněch osmdesátých letech odehrávalo, rozhodl jsem se napsat můj první román. Alegorii na poměry ruského imperiálního násilí a československé kolaborace – vznikl román Stín Persepole. Že nevyšel, jak bylo plánováno, před vánoci 1989, bylo důsledkem toho, že v těch měsících měli lidé v Československu zcela jiné problémy. Román vyšel v lednu 1990, kdy už vlastně jeho poselství nebylo aktuální. Přesto měl úspěch a nastartoval mě k další tvorbě. Prokletý básník Baudelaire na tom měl určitě svůj podíl.

               Jen na závěr a pro porovnání – jak důležité je, kdo verše z cizího jazyka překládá. Po oněch temných verších Svatopluka Kadlece překlad Vítězslava Nezvala ze stejné doby okolo roku 1930, ale člověka přesvědčením komunisty, který dekadenci prostě podlehnout nemůže:

Když nízká obloha jak černé dřevo víka

Nám leží na duchu jak nuda s nemocí

Když kalný horizont nás úzce obemyká

Svým světlem, černějším než světlo půlnoci.

Když země změnila se takřka ve vězení

Kde bloudí Naděje jak plachý netopýr,

Jenž bije bojácným svým křídlem do sklepení

A jenž se potácí jak vyplašený výr.

Myslím, že tento překlad by se mnou moc neudělal. Měl jsem štěstí. Ale abych byl k Nezvalovi spravedlivý – nejoblíbenější knihou v době mých středoškolských studií byla jeho Manon Lescaut

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.