Vídeňský Geserah – středoevropský antisemitismus kdysi a dnes

               12 března 1421, tedy před šesti sty lety se na vídeňském předměstí Erdberg odehrálo příšerné divadlo. Bylo zde veřejně zaživa upáleno více než dvě stě osob (příšernost toho aktu demonstruje i skutečnost, že přesný počet upálených neznáme). Jejich jedinou vinou bylo, že byli Židé a že odmítli přestoupit na křesťanskou víru. Tímto aktem byli vyvražděni všichni Židé ve Vídni a v dolním Rakousku, ve sféře moci tehdy třiadvacetiletého vévody Albrechta V., který to měl později dotáhnout až na římského a českého krále Albrechta II. (I.) (1437 – 1439).

               Toto hrozné jubileum je samozřejmě tématem diskusí historiků a novodobí antisemité se snaží najít v tomto činu vévody zdůvodnění holocaustu nacistů větou „vždycky to tak bylo.“ Pokusím se v mém článku poukázat na rozdíly řádění nacistů a příšerného skutku rakouského vévody. Ne, nebylo to vždycky tak.

               Židé byli odjakživa obětmi pogromů. Důvody jsou nalezitelné a sahají velmi hluboko do historie. Už po dobytí Palestiny Alexandrem Makedonským a následné helenizaci celého tehdejšího světa, byli Židé jediným ostrůvkem, který se helenizovat nenechal a budil tak nedůvěru, opovržení a nenávist všech okolních národů. Židé lpěli na svém jediném bohu a byli ochotni za něho umírat. Když jim toho boha chtěl král Antiochos IV. z rodu Seleukovců vzít, povstali pod vedením bratrů Makabejských a dokázali si za cenu nesmírných obětí vybojovat na mocném nepříteli samostatnost. Podruhé se tak postavili Římanům, jenže taky padla kosa na kámen. Ve dvou válkách byli v letech 70 a 135 poraženi a císař Hadrián zakázal tomu tvrdohlavému národu pobyt na území Palestiny. Důsledkem byla diaspora. Židé se museli rozptýlit po celém světě, kde se kulturně i jazykově přizpůsobili místní dominantní kultuře – jediné, co je drželo pohromadě a co určovalo jejich identitu, byla jejich víra. Víra v Boha a víra v to, že jsou vyvoleným národem, určeným k spasení.

               Právě tato víra a s ní spojená pozitivní diskriminace ostatních lidí jiných náboženství a uzavření se do vlastních komunit a ghett byla důvodem nedůvěry jejich okolí. Nedůvěry, která lehce přecházela v nenávist a vybíjela se v násilnostech. Tak tomu bylo za první křížové výpravy v roce 1096 nebo v době velkého moru v letech 1347 – 1350. Všechny tyto útoky byly dílem zfanatizované lůzy, panovníci se naproti tomu snažili Židy chránit. Důvodem byla jejich finanční síla. Protože ve středověku Židé, původně zemědělský národ, nesměli vlastnit půdu, museli se snažit přežít jinak – obchodem a bankovnictvím. Katolická církev zakazovala svým věřícím půjčovat peníze na úrok. I když se tento zákaz všemožně obcházel, přesto byl značnou překážkou bankovního podnikání. Židů se tento zákaz logicky netýkal. Díky svým celosvětovým kontaktům, zejména do arabského světa, kde měli privilegium trpěné menšiny (které křesťané neměli), byli schopni uskutečňovat obchody a finanční transakce, které byly nad síly křesťanských podnikatelů a bankéřů. Panovníci měli zájem Židy chránit a ti jim za to platili tzv „židovský groš“, zvláštní vysokou daň, která významně vylepšovala rozpočet římského krále. Této ochrany se vzdal až Karel IV. u vědomí, že není schopen Židům v čase velkého moru a s ním spojených pogromů zajistit dostatečnou ochranu. Přesunul tedy tuto povinnost na kurfiřty. Naproti tomu uherský král Ondřej III. (který ovšem vyrostl v zjemnělém prostředí Benátek) ve svém velkém privilegiu pro město Bratislavu z 2.prosince 1291 v článku 13 vyhlásil rovnoprávnost Židů s ostatními měšťany.

               Všechny útoky na Židy měly ale jedno společné. Uskutečnila je zfanatizovaná lůza proti vůli panovníka, který „pouze“ nebyl schopen nebo ochoten na ochranu „svých“ Židů účinně zakročit. To byl i příklad pražského pogromu v roce 1389.

               Vídeňský Geserah má zcela jiný charakter. Zde se jedná o oficiální čin místního vládce.  Židé byli zatčení, vyhnáni a upáleni na příkaz vévody Albrechta. To byla zcela nová dimenze jejich pronásledování a v podstatě neměla v minulosti žádný precedens. A v budoucnosti měla k takovému postupu sáhnout až Hitlerova „Třetí říše“. Jak k tomu mohlo dojít. A proč?

               Pochopení osoby vévody Albrechta je samozřejmě centrálním problémem. Tento rakouský panovník, narozený v roce 1397, vyrůstal od svých sedmi let jako sirotek (jeho otec zemřel na úplavici, když se svým přítelem Zikmundem Lucemburským neúspěšně obléhal město Znojmo). Albrecht sice požíval ochrany uherského panovníka a pozdějšího římského krále Zikmunda, byl dokonce oficiálně zasnouben s jedinou Zikmundovou dcerou Alžbětou (král měl očividně výčitky svědomí, co se týká smrti jeho otce), otcovské lásky si ale neužil. Chybějící empatie byla pro něho charakteristická. Říkalo se o něm, že: „málo jí, málo mluví a málo myslí.“ Meč si údajně bral i do postele.

               Židé jsou doloženi ve Vídni už z konce dvanáctého století, tedy ještě za vlády rodu Babenberků, z roku 1204 je doložena jejich první synagoga v Seitenstettengasse. Nebyly s nimi problémy, financovali, jak bylo zvykem, místní vládce, ať už to byli Babenberkové, Přemysl Otakar II. nebo po něm Habsburkové. Okolo synagogy se vyvinulo slavné vzdělávací centrum-

               Jenže v roce 1419 vypuklo v sousedních Čechách husitské povstání. Přísně katolicky založenému Albrechtovi se stalo noční můrou. Už 9. června 1419, tedy skoro dva měsíce před pražskou defenestrací a vypuknutí otevřeného povstání, pověřil vídeňskou univerzitu, aby prověřila možné spojenectví kacířských živlů: „Husitů, Valdenských a Židů.“

               Už to, že hodil fanatické křesťany husity s Židy do jednoho pytle, nesvědčí o přílišném politickém rozhledu vévody. Univerzitní rada se k tomuto problému skutečně onoho devátého června sešla, rozhodnutí bylo ale odloženo, protože několik významných členů rady nebylo přítomno. O konečném rozhodnutí univerzity se nedochoval žádný písemný dokument, nicméně zpráva Albrechtova zpovědníka priora Leonharda, který hrál úlohu jakési spojky mezi vládcem a univerzitou, byla zřejmě rozhodující pro další vévodovo konání.

               23. května 1420 byli všichni Židé z Vídně a Dolního Rakouska zatčeni a internováni. Jejich domy ve městě (okolí dnešního Judenplatzu, ghetto bylo ohraničeno dnešními ulicemi Drahtgasse, Schwertgase und Färbergasse) propadly městu Vídni, synagoga byla zbořena, hřbitov zrušen. Kameny ze synagogy byly použity jako stavební materiál, největší část dostala právě vídeňská universita na stavbu „Nové školy.“ Židé byli násilně nuceni ke konverzi ke křesťanství nebo k opuštění země, dvě stě, kteří konverzi odmítli a nacházeli se v březnu příštího roku ještě ve vévodově vězení, byli pak veřejně v Erdbergu upáleni.

               Historici si kladou otázku, co vévodu k takovému do té doby nevídanému kroku vedlo. Určitě potřeboval peníze. Před ním stála jak účast na křížové výpravě proti husitům, tak svatba s Alžbětou Lucemburskou. Ale peníze mohl od Židů vybírat i tak. Jeho čin se podobá zabití slepice snášející zlatá vejce. Zřejmě ale hrál roli i Albrechtův náboženský fanatismus a jeho misionářské myšlenky. O tom svědčí skutečnost, že Židé, kteří ke křesťanství konvertovali, mohli udělat v jeho službách slušnou kariéru. Jistý konvertita Caspar byl vévodovým vysokým úředníkem (zodpovědným za finance, jak jinak) a jiný pokřtěný Žid Paul Lehman, se stal teologem a domherrem v klášteře v Melku.

               To je – navzdory své hrůzostrašnosti – rozhodující rozdíl mezi řáděním Albrechta a nacistů o pět set let později. U vévody Albrechta byla rozhodující víra oněch lidí, kterou považoval za kacířskou – proto i onen rozsudek smrti na hranici. Nacisté se rozhodovali na základě původu, tedy rasy, jak oni tomu říkali. Tu nepomohla žádná konverze. Kdo se narodil jako Žid, byl ztracen.

Je to příklad Edith Steinové, který tuto zvrácenost, jakož i kolaboraci Vatikánu a papeže Pia XII. dokumentuje. Edith Stein se narodila 12.října 1891 v tehdy německé Wroclawi. V roce 1922 konvertovala ke katolické víře a pracovala v Münsteru jako učitelka. Poté, co jí byla tato činnost nacisty zakázána, stala se 14. října 1933 jeptiškou řádu Karmelitánek pod jménem Teresia Benedicta von Kreuz. Možná v řádu hledala ochranu před řáděním nacistů. Nedočkala se jí. Její představená prozradila její židovský původ. Sestra Teresa odešla do holandského Echtu, i zde ji ale po okupaci Nizozemí v roce 1940 dostihla nacistická moc. Všechny její dopisy svaté stolici i intervence jejích známých, aby mohla přesídlit do švýcarského karmelitánského kláštera Le Paquier, zůstaly bez odpovědi. 2. srpna 1942 byla zatčena gestapem a po příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi 7. srpna byla okamžitě zavražděna v plynové komoře. 11. října 1998 ji papež Jan Pavel II. vyhlásil za svatou a patronku Evropy.

Židé se do Vídně vrátili už za Albrechtova nástupce Friedricha V. (jako římský císař Friedrich III.), ovšem Vídeňáci to nenesli dobře. Když přijel vévoda do Vídně, byl přivítán výkřiky „Židovský král“ a „Ukřižujte ho“, což zasmušilého panovníka přimělo k tomu, aby přeložil svou rezidenci z Vídně do Vídeňského nového města.

Otázka je, odkud se tradiční nenávist vůči Židům bere. Poté, co jim bylo dekretem císaře Františka Josefa I. umožněn volný pohyb po říši a byli zrovnoprávněni s ostatními obyvateli země, stali se úspěšnými podnikateli a obchodníky, a hlavně už tehdy – mnohem dříve než ostatní část obyvatelstva – pochopili význam vzdělání. V intelektuálních kruzích posledních desetiletí Rakouska Uherska byli nadproporcionálně zastoupeni mezi novináři, lékaři, univerzitními profesory, právníky či lékárníky. Což budilo závist a z té pramení nenávist, zejména, je-li politicky přiživována. Konspirační teorie nejsou produktem současnosti, jen jsou pomocí internetu rychleji šířeny. Vídeňský starosta Karl Lueger vyhrál díky štvaní proti Židům (ale i katolické církvi) volby a stal se přes odpor císaře vídeňským starostou. Hitler ho ve svém Mein Kampfu nazýval svým učitelem, který mu otevřel oči, přesto se po něm až do roku 2012 nazývala část vídeňského Ringu (dnes Universitätsring).

Po Anschlussu Rakouska v roce 1938 začalo pro rakouské Židy peklo na zemi, které nepřežilo 65 000 z nich. Památník Šoy, čili holocaustu ve Vídni od britské umělkyně Rachel Whiteread stojí od roku 2000 na Judenplatzu, tedy na místě, kde bylo kdysi původní židovské ghetto zničené vévodou Albrechtem. Má představovat na venek obrácenou knihovnu, o vydařenosti uměleckého záměru se ve Vídni vedly rozhořčené diskuse.

Ačkoliv byli ale evropští Židé během druhé světové války téměř vyvražděni a po válce přesídlila většina přeživších do nově založeného Izraele, nedůvěra a nenávist k nim zůstala hluboko zakořeněna – tomu fenoménu se říká „Antisemitismus bez Židů“. Je to podobný fenomén, jako chápání imigrační krize v Česku v roce 2015. I když se v Česku nenacházel ani jediný uprchlík, nenávist vůči nim byla mnohem silnější než v zemích, kde se jich valily desetitisíce. Co neznáme, toho se bojíme víc než toho, co si můžeme ohmatat. Neznámé má v sobě cosi tajuplného a skrývá latentní nebezpečí. Můj strýc, ačkoliv to byl vzdělaný a chytrý člověk, byl o sionistickém spiknutí tak silně přesvědčen, že se s ním na to téma vůbec nedalo diskutovat.

Mnozí Židé nejsou jen dobrými obchodníky a inovátory. Dokážou se významným způsobem prosadit v mnoha nejrůznějších oborech lidské činnosti. Židé tvoří jen zhruba 0,2 % světové populace, ale mezi držiteli Nobelových cen je jich 20 %. Ve fyzice to byli mimo jiných Albert Einstein a Lev Landau, v psychologii Sigmund Freud a Erich Fromm, v ekonomii Milton Friedman a Paul Samuelson atd. Výraznou stopu zanechali Židé ve světové literatuře – Franz Kafka, Boris Pasternak, Marcel Proust, Lion Feuchtwanger, Allen Ginsberg, Arthur Miller, Stefan Zweig či J. D. Salinger. V hudbě – Gustav Mahler, George Gershwin, Bob Dylan, Leonard Cohen, Paul Simon či Lou Reed. V malbě Marc Chagall či Amadeo Modigliani. Ve filmu Woody Allen, Steven Spilberg, Stanley Kubrick, Dustin Hoffman, Barbra Streisand nebo Paul Newman. Nejznámějším sportovcem židovského původu je americký plavec Mark Spitz, sedminásobný olympijský vítěz na OH 1972 v Mnichově. Úplný výčet výrazných osobností by byl nejen ve zmiňovaných oborech velmi dlouhý.

Židé tedy byli ve všech oborech lidského jednání přínosem, vděčnosti se nedočkali. Má to celou řadu důvodů.

  1. Jejich lpění na víře a často okázale projevované odlišnosti jejich života od většinové populace je dělalo vždycky viditelnou odlišnou skupinou – a tedy identikovatelnou v případě potřeby vypuštění nahromaděných negativních emocí v čase bídy či epidemií.
  2. Jejich izolace od většinové populace, jejich klobouky a pejzy dráždily místní obyvatelstvo stejně jako dnes muslimské šátky a plnovousy. Ale i sekularizovaní Židé, kteří na sebe svým vzhledem a chováním neupozorňují, zůstávají objektem nevraživosti. Proč?
  3. Je za tím finanční moc, kterou podrželi dodnes? Nejznámější osobností v tomto oboru byl zřejmě baron Rothschild, ale i nejméně sedm z třinácti novodobých ruských oligarchů devadesátých let bylo židovského původu. Samozřejmě i Putinův přítel a „majitel“ onoho mysteriózního paláce na Krymu Arkadij Rotenberg.
  4. Intelektuální vliv. Právě v čase rozvoje moderní žurnalistiky koncem devatenáctého století představovali Židé mezi intelektuály velmi početnou a vlivnou skupinu, která mohla podstatným způsobem ovlivňovat veřejné mínění. To byl – spolu s jejich finanční mocí – dostatečný důvod na vytvoření konspiračních teorií o židovské lóži, chtějící ovládnout svět. Často bývá mylně ztotožňována se svobodozednářskou lóží, která má ale úplně jiný původ – ovšem tvůrci konspiračních teorií i jejich konzumenti nejsou ani příliš vzdělaní ani vybíraví při vyhledávání a interpretaci svých zdrojů. Fakt, že i dnes jsou Židé jako Rupert Murdoch nebo George Sörös majiteli velkého množství médií a mají tedy na tvorbu veřejného mínění podstatný vliv, žene zastánce konspiračních teorií k pochybným stránkám na internetu, aby si tady získali „alternativní pravdy“.
  5. Vznik státu Izrael, který navzdory všemu dokázal odolat zuřivým útokům Arabů, kteří ho obklopují. Židé dokázali, že umí být i skvělými vojáky, a to naplňuje Araby pocitem bezmocnosti, který je dobrou živnou půdou pro vznik nenávisti. Muslimská populace je v současnosti největším nositelem myšlenky antisemitismu, i když je to vlastně paradox – i Arabové jsou totiž Semiti, navíc se Židy genealogicky velmi blízko spříznění, takže by se vlastně mělo mluvit o antijudaismu.
  6. Z holocaustu se stal kšeft. Jde sice o malou, ale vlivnou skupinu, která z připomínání této největší tragédie lidstva dobře žije. Nemyslím si, že by se mělo na tento zločin zapomenout, ale napsat o něm knihu nebo natočit film dává obratem naději na zisk Oskara nebo Nobelovy ceny za literaturu. Po bezmála osmdesáti letech to dráždí a dává tušit politické pozadí takových rozhodnutí.
  7. Ideologie „Vyvoleného národa“. Tedy myšlenka pozitivní diskriminace, pocit, že jsme lepší než ostatní, protože věříme v pravého Boha. Ostatně myšlenka momentálně mnohem bližší muslimské komunitě. Že musela tato myšlenka „Vyvoleného národa“ s Hitlerovou myšlenkou „Nadnároda“ zažít smrtící konfrontaci, je nabíledni.
  8. Antisemitská karta se dá politicky vždycky použít a rádi s ní hrají pravicoví extrémisté. Viktor Orbán staví svou politiku z velké části na šíření strachu před židovským spiknutím, kterému dal tvář George Söröse a má s touto taktikou u svých voličů úspěch.

A právě tato skupina extrémní pravice se snaží oslabit vnímání holocaustu jako zločinu tvrzením: „Že to tak koneckonců vždycky bylo a Židé si za to můžou sami.“

Ano, fanatismus, zabedněnost a manipulovatelnost nedostatečně vzdělaných a nedostatečně myslících lidí (můj kamarád z dětství nazývá tyto lidi „duševní lajdáci“) tu byla opravdu vždycky. A nedaří se to zlepšit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.