Ten zážitek je zcela čerstvý. Ve středu tohoto týdne jsem měl mít malou kožní operaci. Odstranění několika malých fibromů, nezhoubných kožních nádorů. Věc naprosto nepatrná, prováděná ambulantně. Můj syn byl ale na vyšetření se mnou a bylo mu doporučeno nechat si odstranit znamínko na noze, zákrok o něco větší, na nějž je potřeba operačního sálu. Syn však termín musel zrušit a tak se odhlásil.
Já jsem poctivě na svůj zákrok dorazil. U okénka, kde jsem se přihlásil a zahlásil své jméno, se slečna zeptala: „Polách Lubomír?“. „Ne“, opravil jsem ji, „Antonín.“ Pozdvihla obočí a něco do počítače zapsala. Pak mi vrazila do ruky mou složku a pravila. „Na druhé poschodí.“ Na druhém poschodí na kožní klinice jsem neště nebyl, prostor ambulance jsem ještě nikdy opustit nemusel. Protože jsem ale dobře vychovaný a vím, jak lékaři nesnášejí odpor přemoudřelých pacientů, disciplinovaně jsem se odebral tam, kam mne poslala. Na druhém poschodí se nacházely operační sály a samozřejmě nikdo nevěděl, co se mnou mají dělat. Nakonec to nějak vytelefonovali a ony fibromy mi odstranili, zatímco na mne na ambulanci marně čekala paní docentka, u níž jsem měl svůj termín. Vysvětlení je myslím nabíledni. Když se můj syn odhlásil z operace, vymazali omylem mne. A když jsem se pak objevil, prostě přepsali jeho jméno na moje. Ještě, že mi nerozřezali patu!
Bylo by to k zasmání – vždyť se vlastně nic zlého nestalo – kdyby to bylo poprvé. Ale nebylo. A jak praví Paolo Coelho ve svém Alchymistovi, co se stalo jednou, jako by se nestalo nikdy, co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.
A já mám za sebou podobné zážitky už nejméně dva. Je to necelý rok, když mne v práci vyrušil telefonát. „Tak kdy máme k vám přijít?“ ptal se mne nějaký milý dívčí hlas. Podle hlasu bych se setkání ani moc nebránil, přesto jsem byl poněkud znejištěn a zeptal jsem se pro jistotu, proč.
„Hlásil jste nám poruchu počítače,“ vysvětlila mi ona slečna.
„Tak to určitě ne,“ odmítl jsem její vysvětlení. „O tom bych musel něco vědět.“
„Jste Polách Antonín?“ ujistila se. V tu chvíli mne napadlo, že onou osobou, již hledají, by mohl být můj syn. Nevyloučila to a já jsem ji slíbil, že syna uvědomím a převzal jsem si její telefonní číslo. Syn se v té době nacházel v Kodani. Zavolal jsem mu a on mi potvrdil, že skutečně poruchu na počítači má, počítač je v garanční době a chce tedy bezplatnou opravu, že ale nepočítal s tak rychlou reakcí. Jediné, co je udivilo, jak ta firma přišla vůbec na mé jméno a na mé telefonní číslo, protože on zadal jméno i adresu svoji. Dokázal jsem si představit, že si zapamatovali jen jeho příjmení a pak v Heroldovi v telefonním seznamu vyhledali Polácha (tolik jich v Rakousku zase není, v Česku by to měli o hodně obtížnější). Syn tedy zavolal firmu, upřesnil údaje a sdělil, že se pozítří vrací z Kodaně do Rakouska. Zda je tedy oné firmě příjemnější opravit mu počítač ve Vídni – pak by tam přes noc zůstal, nebo raději v Grazu, v tom případě bude cestovat prostě dál. Slečna mu řekla, že má jet do Grazu, že mají v Grazu ještě jednu další zakázku a tak to vyřídí najednou.
Dva dny nato jsem právě na Stolzalpe (150 km od Grazu) vyšetřoval pacienta ultrazvukem když mi zazvonil telefon. „Tak jsem tady,“ hlásil se mi mužský hlas. „Kdo?“ nechápal jsem. „No přece přišli jsme vám opravit ten počítač.“ Nevěděl jsem, zda se mám smát nebo plakat ale protože mne to nic nestálo raději jsem se zasmál. Vysvětlil jsem onomu muži, že je v nemocnici Stolzalpe naprosto špatně a má navštívit mého syna v Gössendorfu u Grazu. Dal jsem mu přesnou adresu a synovo telefonní číslo a on se vydal na onu dlouhou cestu. Když pak synovi počítač opravil, skoro ho trefil šlak, když se dozvěděl, že syn bydlí ve Vídni dva obytné bloky od oné firmy a on samozřejmě žádnou zakázku v Grazu toho dne neměl a ujel tak naprosto zbytečně 600 kilometrů. Změnit údaje, jež jednou už byly zadány v počítači, bylo očividně vysoko nad schopnosti oné slečny s příjemným hlasem, sedící v centrále firmy. Jak ta firma může nezkrachovat, pokud takto pracuje, na to se mne neptejte.
No a pak samozřejmě je tu naše historka s Wiesbadenem. Měli jsme s manželkou oba jet na německý internistický kongres do Wiesbadenu. Jenže ona s jinou firmou než já a tím pádem jsme měli bydlet ve dvou rozdílných hotelech. Připadalo mi to jednak nepohodlné a jednak drahé a tak jsem se zeptal firmy, jež sponzorovala ženin pobyt, zda bych nemohl bydlet s ní. Tím by se ušetřily náklady, má firma by byla samozřejmě šťastná a přece jen stále i po třiceti letech manželství bydlím raději s vlastní ženou než sám. Zástupkyně firmy v mém přání neviděla žádný problém a dala pokyn, aby jeden jednolůžkový pokoj byl přeobjednán na dvojlůžkový (stejně v tom pokoji dvě postele být měly).
A pak jsme stáli na recepci hotelu ve Wiesbadenu a recepční celé skupině sedmi rakouských doktorů oznámila, že žádný nocleh rezervovaný nemáme. Nevěřili jsme. Udali jsme jméno sponzorské firmy, udali jsme jméno německé agentury, jež ubytování vyřizovala. Udali jsme v zoufalství i naše vlastní jména. Nic nepomohlo. Nocleh jsme neměli, ve Wiesbadenu se nacházelo 13 000 německých lékařů a ve Frankfurtu nad Mohanem se právě konal veletrh s 30 000 návštěvníky, takže v širokém okolí od Frankfurtu až po Mohuč nebyla nikde k přespání ani myší díra. O tom, jak jsme problém vyřešili, někdy jindy. Zajímavé je, proč se to stalo. Protože pracovník oné německé agentury nebyl schopen v počítači přepsat jednolůžkový pokoj na dvojlůžkový, zrušil jednoduše celou objednávku. A bylo vymalováno!
Takže jestli vám můžu něco poradit. Pokud jste už jednou něco objednali, nikdy objednávku neměňte! Pokud nemůžete jinak, zrušte ji a zavolejte následující den – to už by měla být vaše původní objednávka vymazána a zapomenuta a přihlašte se znova.
On totiž počítač skutečně dělá jen to, co mu člověk zadá (aspoň se to tvrdí a já tomu chci přes všechny své právě opačné zkušenosti věřit). Jenže to by člověk musel zapnout mozek, aby si nad počítačem udržel převahu a ovládal jej. Ve skutečnosti lidé u počítače mozek vypínají a nechají se ovládat jím. Takže tímto prosím všechny, kdo u těch mašinek sedí: Nevypínejte mozek a pokud si nebudete zcela jistí, kdo koho právě ovláda, raději ten počítač vypněte. To je poměrně jednoduché, je na to jeden zřetelně označený knoflík.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.