Být ve vedoucí funkci znamená být manažer. A dnes nemůže být člověk manažerem, aniž by k tomu měl příslušné vzdělání. Tak se to prostě sluší, manažer bez příslušného kurzu by mohl vést svůj kolektiv nevědecky a tedy špatně. Mohl by třeba používat zdravý rozum, což je samozřejmě naprosto nepřípustné a neznal by pravidla rizikového managementu.

               Působil jsem už několik let v pozici zástupce primáře, když si tento všiml, že nemám manažerský kurs, což je pro tak důležitou funkci naprostá nutnost. A proto, ať se mi to líbilo nebo ne, byl jsem přihlášen a musel jsem se ho zúčastnit. Neptejte se mě, zda rád.

               Mé výsledky musely být mizerné, protože jsem jediným z dvacetičlenného kurzu, který se následně nestal nikde šéfem, ba dokonce jsem po zrušení mého oddělení na Stolzalpe přišel i o ono místo zástupce primáře. Čili naprosté selhání. Nenaučil jsem se totiž dvě rozhodující věci – vypínat zdravý rozum, který je bohužel u člověka s myšlením moravského sedláka příliš aktivní a brání se svému vypnutí zuby nehty a nenaučil jsem se delegovat práci. Což bylo naprosto esenciální. Zajímavé je, že moje manželka ovládá tuto činnost skvěle, a to, aniž by nějaký manažerský kurz absolvovala. Má to prostě v krvi.

               Všichni ostatní z tohoto kurzu se stali primáři, řediteli, prezidenty komor nebo jejich zástupci, prostě člověk na ně naráží na pestré louce štýrské medicíny, známosti s nimi nejsou samozřejmě k zahození. Takže tak úplně na nic to nebylo.

               Samozřejmě že manažerský kurz probíhá – tedy aspoň probíhal, než udeřil koronavirus – v klauzuře na odlehlém místě v hotelu, který z takových kurzů žije a žije vlastně hlavně jen z nich, protože je od civilizace vzdálen tak daleko, jak je to jen možné. Organizátoři takových kurzů jsou si vědomi nebezpečí, že by se jejich schovanci mohli dát v panice na útěk.

               Má to své výhody, večery po kurzu tráví deprimovaní účastníci na baru u vína nebo v tenisové hale při sportu, aby ze sebe vytloukli nahromaděnou agresivitu. Vyprávět jim, že ten chudák tenisový míček za jejich pokažený den nemůže, je zcela zbytečné. Někdo si do odskákat musí.

               Mezi instruktory těchto kurzů se vyskytují suspektní postavy, které se takovými přednáškami z velké části živí, už jen tato skutečnosti je dělá podezřelými, že mají ke skutečnému životu jen velmi omezený kontakt.

               Dost mě podráždil majitel agentury pro výběr personálu, tedy živící se castingem. Především když tvrdil, že není problém, aby všichni lidé pracovali do sedmdesáti let a že je tedy bez problémů možné posunout důchodovou hranici na tento limit – on přece taky pracuje a má už přes šedesát. Že se jeho práce s prací pokrývače nebo zedníka co se týká námahy a opotřebování organismu nedá porovnat, o tom nebyl ochoten diskutovat. Toto téma mu připadalo příliš medicínsky odborné – on byl manažer.

               Hlásal teorii osmdesáti procent. Podle ní je potřebné vyřídit jen osmdesát procent úkolů a papírů, které má člověk na stole. Zbytek je třeba hodit do koše. Zdůvodnění bylo to, že na těch posledních dvacet procent spotřebuje člověk stejné množství času a námahy jako na těch prvních osmdesát a tím pádem trpí produktivita práce. V praxi to tedy znamená, že se nechá dvacet procent problémů spadnout pod stůl. Po nějaké době si ovšem postižená strana všimne, že její problém nebyl projednán a urguje. Teď se už je třeba tomuto problému věnovat a to je mnohem namáhavější než by to bylo původně. Po nějaké době se takový pracovník věnuje už jen urgencím a „normální“ materiál padá pod stůl celý. Neztotožnil jsem se s touto teorií, výsledek už znáte – nikam jsem to nedotáhl.

               Největším šokem pro nás byl ale penzionovaný právník. Ten nás poučoval o našich právech a povinnostech v právních sporech a především o potřebě opatřit si DOBRÉHO právníka, tedy člověka jeho typu. Zdůvodnil nám to několika příklady z jeho praxe, které s námi opravdu otřásly a přesvědčily nás o určitém paralelním světě, ve kterém právo žije.

               Určitý lékař ORL (tedy česky krčař) měl operovat mandle u sedmiletého děvčete. Protože toto děvče mělo v genitální oblasti nějaký malý fibrom, měl být tento odstraněn při stejné narkóze, aby byla děvčeti ušetřena druhá operace a narkóza. Lékař vybral mandle, fibrom měl odstranit urolog. Jenže urolog nešel a nešel a anesteziolog byl nervóznější a nervóznější. Po nějaké době řekl doktor: „Dejte mi ten kauter, já to odpálím, je to sekundová práce.“

               Dostal kauter a v okamžiku, kdy spustil proud, začalo děvče močit. Elektrický proud jí vyvolal těžké popáleniny v genitální oblasti. Náš právník se případu ujal a nechal lékaře odsoudit – jednalo se o trestný čin překročení léčebné kompetence. Jako odborník v oboru ORL vykonal operaci, která byla v kompetenci urologa. Lékař byl odsouzen k placení horentní sumy odškodného a odnětí licence na několik let, jeho pojišťovna odmítla příslušnou sumu uhradit, následkem toho musel zavřít svou praxi, opustila ho žena a jeho život skončil v troskách.

               „Ale,“ pravil nám náš instruktor významně, „kdyby měl dobrého právníka, tak se to vůbec nemuselo stát. Soud by ho osvobodil. On měl totiž kvalifikaci i pro obvodního lékaře a ti takový zákrok provádět smějí. A pak by jeho pojišťovna škodu zaplatit musela a jeho licenci by mu nechali. Jenže jeho právník to nevěděl. A tak jsem vyhrál.“

               Zírali jsme na něho nevěřícnými pohledy. Ten člověk se nám právě chválil svým největším úspěchem – totiž že dal odsoudit nevinného člověka a zničil mu život.

               Ne, soudy zde nejsou na zjednávání spravedlnosti, pouze na výklad zákona. Pokud se tedy před ně dostanete, opatřete si skutečně dobrého právníka. Protože mezi právníky v soudní síni nejde o pravdu a lež, o spravedlnost pak už vůbec ne, ale jen o vítězství nebo porážku. Aspoň toto poznání jsem si z mého manažerského kurzu odnesl.

               Ti, kdo se s myšlenkami instruktorů dokázali ztotožnit, se stali později šéfy. V posledních měsících, co se objevil koronavirus a je třeba opravdu přijímat důležitá rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost, je člověk pozná po čichu. Všichni totiž mají plné kalhoty. Takže jsem zase tak špatně nedopadl. Někdy se vyplatí být rebelem.

               Mimochodem, nevíte někdo, kde je zdravý rozum pochován? Rád bych mu na hrobě zapálil svíčku. Měl jsem ho opravdu rád!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.