Byl bych velmi nerad, kdyby z mých předcházejících i následujících textů vznikl dojem, že chovám k chirurgům nějaký despekt. Právě naopak, obdivuji je, když dokážou hodiny stát uprostřed noci u operačního stolu a snaží se zachránit rozpadající se střevo, odhlédnouc od chirurgů srdečních, bojujících s bypasem či s disekcí aorty, chirurgů hrudních, schopných odstranit jakýkoliv kus plic či dokonce pacientce s akutním selháním plic na podkladě infekce covidovým virem transplantovat plíce nové nebo neurochirurgů, schopných odstranit jakýkoliv kus mozku. Na grazské klinice dokáže vedoucí transplantační chirurgie transplantovat játra za hodinu, aniž by potřeboval jedinou krevní konzervu. Smekám před lidmi, kteří dokážou takto věřit svým rukám a s takovou rutinou a šikovností je i nasadit. Patřím k lidem, kteří důvěřují své hlavě víc než rukám a proto mi tento obor zůstal zapovězen.

               Chirurgové jsou všeobecně obdivování, v nemocničních jídelnách dostávají větší porce a točí s o nich seriály pro televizi a filmy do kin. Nezávidím jim to, uznávám, že při filmu o internistech by diváci mnohem dřív usnuli – pokud jejich práce není okořeněna dostatečným množstvím humoru, jako tomu bylo v seriálu Scrubs.

               Chirurgické obory se rozdělují na obory, kde se operace plánují, jako je ortopedie, plicní chirurgové, či neurochirurgie, na obory, kde musí paralelně zvládat operace plánované i neplánované což postihuje chirurgy všeobecné, a konečně jsou obory jako je transplantační chirurgie nebo traumatologie, kde se čeká na kořist jako kočka na myš a operuje se podle akutní potřeby.

               Chirurg dokáže vybrat z člověka kdeco a přesvědčit ho, že mu to nebude chybět. A nejedná se jen o slepé střevo, které opravdu až tak nepotřebujeme, či o slezinu, o které můžeme diskutovat. Ale i metry střev, polovička jater či celý žaludek můžou opustit lidskou schránku, nehovoříc už vůbec o žlučníku a jeho kamenech. Chirurgy se stávají odvážní muži a ženy nebojící se námahy a problémů a jejich šéfy se pak stávají muži (a velmi zřídka i ženy) ještě odvážnější.

               V Popradě působil primář Režucha. Byl to chirurg staré školy, ve svém týmu udržoval kázeň železnou rukou a nápadné na něm bylo, že jako jediný primář v nemocnici nebyl členem komunistické strany, což v podstatě odporovalo ústavě, která zakotvovala vedoucí úlohu strany na všech úrovních společenského života. Byl prostě tak dobrý, že byl nepostradatelný. Chirurg, který měl nejen šikovné ruce, ale i skvělý diagnostický talent, o těch kdysi dávno kdosi napsal, že jsou „podobni bohu“. Staral se o to, aby lékaři na jeho oddělení dostali skvělé vzdělání. Strávil jsem na chirurgii několik podnětných měsíců, právě tak dlouho, abych se obávaného chirurgického šéfa naučil bát.

               Největší obavy jsem měl z nekonečných operací žaludku podle pana profesora Billrotha, které dokázaly trvat i čtyři hodiny. Držet háky takovou dobu a přitom neusnout bylo hodně obtížné. To, co na chirurzích nejvíc obdivuji, je skutečnost, že dokážou udržet pozornost i při nekonečných operacích. Přičemž po několika hodinách rutinní nudy přijde několik minut či dokonce sekund, které rozhodnou o úspěchu celého zákroku a oni musí být v té chvíli v plné pohotovosti a maximálně koncentrovaní. Billrothovy operace jsou dvojího typu (dnes už jsou extrémně zřídkavé, ale v mých mladých letech připadala jedna až dvě na každý den – v tomto případě to byli opravdu internisti, kteří chirurgům svými medikamenty ukradli jejich show) Billroth I, kdy se odoperuje jen menší část žaludku u jeho východu a přišije se tam střevo a Billroth II., kdy se odebere většina tohoto orgánu a našije se na jeho zbytek střevo tak, že z jedné strany ústí do dvanáctníku a na druhém konci do tenkého střeva – jejuna. Druhý typ operace byl mnohem častější. Jako mladý lékař jsem u těchto operací vykonával takzvanou druhou asistenci, což znamenalo držet operační háky a nezavazet operatérům. Říká se, že nejlepší druhá asistence je ta, na niž si chirurg po konci zákroku nedokáže vzpomenout. Plánovanou operaci Billroth II měl provést zástupce primáře Cpin, asistoval mu jiný zkušený chirurg. Během operace se ale Cpinovi zdálo, že by se dala provést způsobem Billroth I, což by bylo pro pacienta mnohem šetrnější. Zavolal primáře a ten tuto možnost potvrdil. Když odcházel, náhle se obrátil a upřel prst na asistujícího doktora „Už jste Billrotha I. dělal?“ A když tento zavrtěl hlavou, přikázal: „Okamžitě vyměnit. Operujete vy, Cpin vám bude asistovat.“ Měl tedy i ve vzdělání svých lékařů skvělý přehled.

               Jednou ležel na chirurgii pacient s diabetickou gangrénou prstu na noze. Chirurgové se snažili prst zachránit a léčili ho tedy konzervativně antibiotiky a léky na rozšíření cév. Když přišel primář Režucha na vizitu, vždycky byla noha v obvazech a ošetřující lékař mu referoval o zlepšování stavu. Když už to trvalo dva týdny, praskly šéfovi nervy.

               „Rozvažte to,“ přikázal.

               Sestřičky sňaly obvaz a ukázal se černý prst s takzvanou suchou gangrénou. Primář Režucha změřil své kolegy přísným pohledem a pak cvrnknul do černého prstu svým ukazováčkem. Černý prst odletěl, pod ním se odhalila zahojená kůže.

               „Odoperováno,“ konstatoval primář. „Pacient může jít domů.“

               Chirurgům se odpouští obvykle i drsnější slovník. Doktor Cpin byl známý tím, že u něho existovaly tři duševní stavy. Býval milý a usměvavý – to byl stav číslo I., při těžkých operacích, o kterých si byl jist, že je zvládne, klel s fantazií, přímo poeticky a sestřičky na sále jeho vyjadřovací schopnosti milovaly. U opravdových průšvihů pak klel bez fantazie a na oddělení panoval výjimečný stav.

               Jeho mladší kolega Bryja byl znám drsným slovníkem. Skoro každé třetí slovo nebylo použitelné v dámském salonu. Působil i v záchranné službě ve Vysokých Tatrách ve vrtulníku. Jednou nacvičovali záchranu zraněného ze skalní římsy. Doktor Bryja se spustil k figuríně, představující pacienta, na laně. V tom okamžiku se zhoršilo počasí, přišel nárazový vítr, vrtulník musel odletět a milý doktor přenocoval na skalní římse. Den nato se v jeho slovním projevu těžko hledalo slovo, které by se v dámském salonu vyslovit dalo.

               Napínavou se situace stala, když jsem se stal ve funkci náměstka pro léčebně preventivní péči Režuchovým nadřízeným. Spory s ním mě stály bušení srdce, bolesti žaludku a poruchy spánku. Nicméně se mi s ním i díky těmto obětem podařilo většinou najít funkční řešení problému. Neměl jsem ovšem pocit, že můj podíl na těchto řešením dokázal ocenit. Až v poslední den mého působení ve funkci, který se shodoval se jeho dnem odchodu do důchodu. Zavolal mi a požádal mě, zda bych k němu nemohl přijít do kanceláře. Šel jsem tam naplněn obavami.

               „Prepáčte, pán riaditeľ,“ začal. Proč mě vždy oslovoval „řediteli“ i když jsem zastával funkci náměstka, jsem pochopil až v Rakousku, protože moje funkce odpovídala zdejšímu „Ärztlicher direktor“, čili jakýsi lékařský ředitel. Režucha funkci náměstka, typickou pro komunistické podniky, z principu neuznával. „Prepáčte, že som vás volal ku mne, ale som predsa len o veľa starší ako vy a tak mi pripadalo čudné ísť za vami. Ale chcel som sa vám poďakovať za tie dva roky našej spolupráce. Boli to najkrajšie roky v mojej dlhej kariére.“

               „Ale pan primár“, užasl jsem. „Veď sme sa toľkokrát hádali.“

               „Ale konstruktívne, pán riaditeľ,“ řekl spokojeně. „Konstruktívně. Ešte nikdy som sa nehádal s takovou chuťou ako s vami. Lebo to niekde viedlo. Za to vám chcem poďakovať.“

               Nepamatuji se, že by se mi někdy dostalo většího uznání, nebo přesněji uznání, kterého bych si víc vážil.             

               Takže chci upřesnit, mám chirurgy rád a troška popichování prostě k našemu vztahu patří a bez něho by bylo fungování naší spolupráce jako pečeně bez soli a bez pepře. Zkuste něco takového jíst!

               Můj dobrý přítel Mirek je taky chirurg. S klasickou postavou výrazně nad sto kily, samozřejmě jezdí na motorce a má životní styl drsného muže, jak se na chirurga patří. Jednou jsme se na setkání s kamarády vzájemně dobírali tak dlouho a intenzivně, až se mě jeden z přítomných nesměle zeptal: „A poslouchej, jakou školu to Mirek vlastně studoval?“

               „On vystudoval úplně normální lékařskou fakultu,“ poučil jsem ho. „On se až potom rozhodl, že to nechce dělat.“

               Jsme kamarádi i nadále. Dobrý chirurg má dostatečné sebevědomí, aby přetrpěl podobné žerty od internisty, frustrovaného skutečností, že neumí operovat.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.