18.ledna 1871, tedy před sto padesáti lety, se v zrcadlové síni paláce ve Versailles událo něco, co mělo dalekosáhlý a trvalý vliv na vývoj evropských dějin. Samozřejmě se jednalo už jen o formální akt, který jen potvrdil dlouhodobý vývoj, ale ustanovení Německého císařství a tím pádem sjednocení Německa potvrdilo právě vzniklou a od té doby už trvalou dominanci Německa v Evropě, na které nezměnily nic podstatného ani dvě prohrané války.

               Ta dominance není totiž nějakou politickou konstrukcí, nýbrž je dána geografickými a demografickými faktory. Německo leží ve středu Evropy a logicky profituje ze své centrální polohy. Je to nejlidnatější a průmyslově nejsilnější evropský stát. Všechny tyto faktory daly nové říši vzniknout a propůjčily jí politický význam, který si udržuje dodnes. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme Němce nenávidět či k nim chovat vrozenou českou nedůvěru, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Na podstatě věci tím nic nezměníme, česká ekonomika je na tu německou navázaná těsněji než například spolková republika Sársko.

               Nebylo tomu vždycky tak. Až do sedmnáctého století sice dominovali v Evropě Habsburkové se svou velkou a nesourodou říší – Evropu svírali z jedné strany ze Španělska, z druhé strany ze střední Evropy, kde se jim vedle svých kmenových rakouských vévodství podařilo ukořistit i dvě královské koruny českou a uherskou.

               Třicetiletá válka předznamenala pád této dominance a nástup nové velmoci, Francie. Ta se pod vedením geniálního intrikána kardinála Richelieua připojila ke konfliktu katolíků proti protestantům na „nesprávné“ straně, ale mohutně jí to politicky prospělo. Richelieu dokázal sjednotit zemi i nábožensky a vytvořit předpoklady pro mocenský růst, z kterého pak profitovali králové Ludvík XIV. a Ludvík XV. Jeho jednotky okupovaly dokonce v letech 1741–1742 i Prahu. Ve válce o dědictví španělské se Francouzům konečně podařilo vytlačit Habsburky z Pyrenejského poloostrova a získat tento trůn pro Bourbony, poté zahájili tlak na východ k vysněné hranici na Rýnu. Tu nakonec dosáhla francouzská revoluční vojska po roce 1793, kdy Francouzi připojili ke své republice i města jako Cáchy, Kolín nad Rýnem, Mohuč či Bonn (všechna velká města na Rýnu ležela logicky na jeho západním břehu, protože se jednalo o města založená ještě Římany, pro které byl Rýn hranicí jejich říše. V roce 1804 ukončila svou existenci Říše římská národa německého a nově vzniklý Rýnský spolek byl plně pod francouzskou kontrolou. Tehdy nechal anglický premiér Pitt odložit mapu Evropy se slovy – „Dejte to pryč, dalších dvacet let to nebudeme potřebovat!“

               Nestalo se. Napoleon Bonaparte se dokonce nechal korunovat císařem, aby této francouzské dominanci nad Evropou dodal i formální vyjádření, ale pak přepjal své síly. Napoleonské války byly pro Francii naprostou katastrofou s trvalými následky. Především demografickými. Napoleon vyhubil ve svých válkách téměř celou generaci mladých mužů – a to mělo fatální demografické důsledky v dalších dekádách. Francie zůstala ve svém vývoji viset a musela přenechat pozici největšího evropského národa Němcům.

               Jestliže v roce 1790 měla Francie 28 milionů obyvatel a Německo 23 milionů, v roce 1850 měla Francie 36 milionů a Německo 41 milionů. Přičemž porodnost představovala v Německu 4,9 dítěte na jednu ženu, zatímco ve Francii byla poloviční. Nedostatek mladých mužů se projevil negativně i při novém faktoru, který se ukázal pro dynamiku vývoje jako rozhodující, v industrializaci. Německo v této oblasti ukazovalo mnohem dynamičtější vývoj než Francie (ale i než Rakousko o Rusku ani nemluvě) a tím rostla jeho síla a prestiž.

               Díky diplomacii rakouského ministra zahraničí Metternicha vznikl na Vídeňském kongresu v roce 1815 na území někdejší Svaté říše Německý spolek.

Klemens Wenzel Lothar von Metternich

Metternich prozíravě viděl narůstající dominanci Pruska a obával se německého sjednocení. Snažil se tedy sílu tohoto obávaného „spojence“ kompenzovat. Geniální diplomat Metternich věděl, že mír v Evropě je možné udržovat jen na základě westfálského systému rovnováhy sil a že by sjednocené Německo tento systém rozhodujícím způsobem narušilo. Prusko sice dostalo po vídeňském kongresu území na západě Německa na Rýně v oblasti Kolína a Mohuče – tedy území někdejších církevních knížectví, která postrádala po sekularizaci a vyhnání Francouzů své vládce. K této tolerované západní expanzi pomohlo hlavně to, že bylo Prusko považováno za jedinou německou sílu, schopnou zadržet eventuální pokusy Francie o revizi ve Vídni určené hranice.

 Německo se po Vídeňském kongresu skládalo s jakýchsi tří celků. První tvořilo mocné Prusko, druhý několik dalších království – Bavorsko, Sasko, Hannoversko a Würtenbersko, třetí sílu pak měla tvořit síť drobných německých státečků, které tvořily mezi těmito dvěma mocenskými komplexy jakousi nárazníkovou zónu a měly zabránit, aby došlo k přímé konfrontaci mezi oněmi dvěma tábory. Tento systém mohl fungovat jen pokud ho z pozadí řídil geniální diplomat typu Metternicha. Jenže ten tu nebyl věčně. A takzvaná „Svatá aliance“ korunovaných hlav, rovněž ustanovená na Vídeňském kongresu a garantující stabilitu a mír v Evropě, nepočítala s lidem oněch zemí a s možností revoluce.

               Revoluční rok 1848 přinesl pád Metternicha a první volby do německého sněmu. Volání po sjednocení Německa se stalo nepřeslechnutelným. Ve Frankfurtu nad Mohanem – tedy v oné „třetí zóně“ se sešel první volený německý sněm. Správcem byl zvolen štýrský arcivévoda Johann, strýc rakouského císaře Ferdinanda, jeho pokusy o vytvoření Německého státu s účastí Rakouska a s hlavním městem ve Vídni se už ale proti odporu Pruska nedaly prosadit. Koruna nového státu byla nabídnuta nakonec pruskému králi Fridrichovi Vilémovi IV., který ji však odmítl, protože mu „Příliš páchla revolucí“. Nebyl ochoten přijmout korunu z milosti volených zástupců. Tlak na sjednocení Německa pod vedením Pruska se ale zvýšil a bylo zřejmé, že Němci sami se nedokážou Prušákům ubránit a že jim k tomu chybí i politická vůle.

               V roce 1850 při olomouckých jednáních se Prusko pod tlakem Rakouska a Ruska svých ambicí na ovládnutí Německa formálně vzdalo, (Metternichova Svatá Aliance ukázala ještě jednou svou užitečnost, i když Metternicha samotného revoluce 1948 smetla), nicméně v praxi pokračovalo v globalizaci německého hospodářství a infrastruktury pod svým vedením. Ať už šlo o celní svaz, budování železnic nebo o svaz poštovní atd. atd.

               Od roku 1861 stál v čele Pruska král Vilém I., bratr zemřelého Fridricha Viléma. Nechal se korunovat v Königsbergu (Královci, Kaliningradu), protože díky tomuto někdejšímu území Řádu německých rytířů se braniborští kurfiřti mohli od roku 1701 nazývat králi. V roce 1862 došlo ke konfliktu nového panovníka s pruským zákonodárným shromážděním, které panovník vyřešil povoláním Otta von Bismarck za pruského kancléře.

A to přesto, že ho on osobně nesnášel, a ještě méně ho měla ráda jeho žena královna Augusta. Bismarck ale nejen zbavil parlament moci a vrátil ji králi (a sobě), ale začal nekompromisně uskutečňovat svůj plán na sjednocení Německa. Bylo mu jasné, že samotné německé státy mu nejsou schopny klást odpor. Bylo třeba se ale vypořádat se strážci Metternichova odkazu – Rakouskem a Francií. (Rusko po Krymské válce ze „Svaté aliance“ vypadlo.) Bismarck se ukázal jako geniální intrikán, dokázal oba tyto soupeře přimět k tomu, aby ONI JEMU vyhlásili válku a pak ji vyhrál. Reformy pruské armády probíhaly totiž horečně už od roku 1862. Napřed si svou sílu vyzkoušeli na bezmocném Dánsku. Tomu totiž patřila dvě vévodství, nacházející se na území někdejší Svaté říše s převážně německým obyvatelstvem – Schleswig a Holstein.

Když se Dánsko pokusilo tato území anektovat, vzal si to Bismarck za záminku k vojenskému útoku – a dokázal získat Rakousko, aby se k této válce k Prusku připojilo.  Malé Dánsko nemělo šanci – i když se bránilo velmi statečně a v Kodani najdete řadu památníků, upomínajících na tento hrdinský odpor. Nakonec se muselo obou vévodství vzdát a tato byla smlouvou z Bad Gasteinu (kam jak císař Vilém, tak Bismarck rádi jezdili na letní dovolenou) rozdělena mezi vítězné mocnosti. Prusko si vzalo Schleswig, Rakousko Holstein, přičemž hrabství Lauenburg, jižní část Holsteinu, Prusko od Rakouska odkoupilo na uhrazení válečných nákladů. Samotný pohled na mapu musel nechat šikovnému diplomatovi vystoupit smrtelný pot na čelo, ale Metternich už rakouskou diplomacii bohužel neřídil. Rakouské území se ocitlo mezi dvěma pruskými a bylo zřejmé, že dřív nebo později dojde ke sporům – o transportní cesty, o cla atd. O to totiž Bismarckovi šlo. A postaral se o to, aby konflikty vznikly, aby rostly, a aby se množily.

               Už v roce 1866 konflikt eskaloval a vybil se v prusko-rakouské válce. Německá „druhá síla“ se ukázala jako netečná. Sasové se sice připojili k Rakousku a jeho vojáci bojovali u Hradce Králové na rakouské straně, ale Hannover a Würtenberg zachovaly neutralitu a Bavorsko dokonce dovolilo přesun pruských jednotek přes své území. Prusko tedy nebylo nuceno bojovat na dvou frontách a rakouskou armádu dokázalo porazit. Rakousko muselo pak při mírových jednáních v Mikulově souhlasit s rozpuštěním Metternichova projektu – Německého spolku. Prusko okamžitě obsadilo Hannoversko, Hessensko, Nassau, Frankfurt nad Mohanem a Holstein.

               Teď bylo třeba vyřadit ještě Francii. I teď dokázal Bismarck svého vyhlédnutého protivníka vyprovokovat. Využil občanské války ve Španělsku, které se právě zbavilo vlády Bourbonů a nechal kandidovat na nového španělského krále vzdáleného příbuzného pruského krále Viléma Leopolda z Hohenzollern. Ve Francii to vyvolalo velké podráždění, už po celá staletí se bála sevření od jihu a z východu. Užila si toho dostatečně s Habsburky a nehodlala to zažít s mnohem agresivnějšími Hohenzollerny. Francouzský vyslanec nutil krále Viléma v Bad Emsu k prohlášení, které Bismarck odmítl úmyslně takovým provokačním způsobem, že to mělo za následek francouzské vyhlášení války. Během velmi krátké doby se ukázala převaha pruské armády, spoléhající na nové výdobytky průmyslové revoluce, jako byla železnice nebo pušky se zadním nabíjením. Francouzské vojsko i se svým císařem Napoleonem III. bylo obklíčeno u Sedanu a muselo 2. září 1870 kapitulovat. 19. září přitáhlo pruské vojsko k Paříži, obsadilo Versailles, do města ale nevstoupilo. Nicméně obléhalo Paříž až do podepsání příměří 28. ledna 1871.

               Mezitím se Bismarck rozhodl využít přízeň chvíle a sjednotit Německo pod vládou svého krále. Ten mimochodem nebyl nápadem, že by se měl stát německým císařem, nijak nadšen. Bál se totiž oslabení své mocenské pozice v Prusku a císařská koruna byla slabou vládou posledních císařů Svaté říše národa německého příliš zdiskreditována, aby se nemusel bát, že dostane korunu bez skutečné moci. Vilém se jen nerad vzdával státotvorní pruské myšlenky. Bylo by mu mnohem milejší podřídit prostě zbývající německé státy přímo pruské moci. Bismarck ale prozíravě věděl, že tato cesta je neschůdná, a proto volil cestu vzniku císařství, nadřízeného existujícím královským trůnům, které hodlal formálně zachovat. Bismarck ale neměl v úmyslu kopírovat onen neúspěšný projekt někdejší konfederace zemí Svaté říše římské. Všechny státy v Německu se měly podřídit jeho vládě. S nápadem ustanovení císařství nepřišel k Vilémovi Bismarck ale – zřejmě z kancléřova podnětu- bavorský král Ludvík II. Jeho pozice byla totiž nejslabší. Díky své homosexualitě ale i obrovskému zadlužení své země díky stavbám zámků Neuschwanstein nebo Herrenchiemse se mohl udržet na trůně jen z milosti Pruska. (Udržel se na tak formálně na trůně do roku 1886, kdy byl sesazen a poté záhadně zemřel). Vilémovi měla být císařská koruna víceméně vnucena „vůlí německých vládců“ – ne tedy vůlí zvoleného parlamentu, jako tomu bylo v roce 1848. Vilém nakonec kapituloval a souhlasil. Bismarck byl ale s jeho nevůlí konfrontován přímo v den slavnostní proklamace.

Vilém I Císař německý

               Přesto, že Bismarck zvolil k tomuto slavnostnímu aktu 18. leden, tedy den upomínající na první královskou korunovaci Hohenzollernů 18.ledna 1701 v Königsbergu, dostalo se mu při obřadu „chladu shora“, kdy nový císař prošel kolem něho s mrazivým pohledem upřeným do země, aniž by na kancléře pohlédl. Hohenzollernové se vždy vyvarovali, aby jejich císařství bylo dáváno do nějaké souvislosti s někdejším císařstvím západořímským nebo císařstvím Svaté říše národa německého. Viděli nové císařství jako kontinuální pokračování někdejšího pruského království. Proto i Vilémův syn nastoupil v roce 1888 na trůn jako Friedrich III., tedy nástupce „Velkého Fritze“ Friedricha II. pruského. Jako římský císař by totiž musel být Friedrichem IV.

               Věc byla ale dokonána. Jednotné Německo se stalo skutečností a zůstalo jí dodnes. I když se od té doby výrazně zmenšilo. Už po první světové válce ztratilo velké části dnešního Polska na východě a Alsasko a Lotrinsko na západě a po druhé světové válce se jeho východní hranice posunula dál až k řekám Odře a Nise. Ale jeho ekonomickou sílu a politický vliv nezlomily ani dvě světové války. A ani jeho dočasné rozdělení po roce 1945, i když s následky tohoto rozdělení bojuje dodnes. Ovšem představa, že finanční přesuny ze západu na východ jsou vynálezem let po roce 1990, je mylná. Tyto existovaly od okamžiku, kdy se Prusko zmocnilo vlády nad oblastmi na Rýně. Historické jádro Německa leželo a leží stále okolo řeky Rýna. Zde žije největší počet Němců, zde je koncentrováno největší množství průmyslu. Rýn se svými přítoky Mohanem, Ruhrem či Moselou byl vždy dopravní a obchodní tepnou země. Labe či Dunaj se svým významem s Rýnem nikdy nemohly měřit, o Odře ani nehovoříc. Největším „německým“ přístavem je i dnes Rotterdam – největší překladiště německého zboží.

               Východ Německa, tedy Prusko, či Meklenbursko byly zemědělskými oblastmi ovládanými pruskými junkery a ze zemědělství nikdo nezbohatne. Proto Prusko potřebovalo výboj na západ. Až pak se stalo bohatým, ostatně jeho hlavní město Berlín přivedli k rozkvětu až francouzští Hugenoti utíkající ze země před náboženským útlakem Richelieuho. Peníze vždy tekly ze západu na východ. Tak to bylo, a tak je tomu i dnes. Napětí mezi východem a západem bylo v Německu vždycky. Kolíňanům byl dokonce „Monsigneur Altmann“ z doby francouzské okupace mnohem milejší než „Herr Schnurbartkowski“, jak kvůli typickému kníru přezdívali pruskou správu, která Francouze po roce 1815 vystřídala.

               Jenže rozhodujícím zájmem všech evropských zemí musí být, aby bylo Německo stabilním demokratickým státem. Hitler se dostal k moci hlavně proto, že Francouzi, Britové či Američané Němce nejdříve Versaillským mírem z roku 1919 nepřiměřeně pokořili a pak nechali demokratické síly Weimarské republiky na holičkách. Němci se ze svých katastrof poučili, teď jde o to, aby se poučili i ostatní. Ekonomický profit je v celé Evropě neodvratně svázán s fungováním hlavního hospodářského motoru, a to je Německo. Ať se to pánům Zemanovi, Klausovi či Okamurovi líbí nebo nelíbí, na tomto faktu nemůžou nic změnit. Snaha vyměnit integraci do německého a tím evropského politického i ekonomického prostoru za Rusko či Čínu mohou vést pouze ke katastrofě a úpadku. Zkušenosti s tím máme a nejsou zrovna staré. Během první republiky byla ekonomika Československa druhou nejsilnější v Evropě – právě po onom Německu – a to navzdory tehdy ještě nedostatečným ekonomickým výsledkům zaostalého Slovenska. Nemusím připomínat, kam jsme se propadli pod ruskou čtyřicetiletou kuratelou.

               Samozřejmě budou panslavisté a komunisté argumentovat dobou německé okupace. Ano, bylo to hrozné období. Jenže Německo se po válce pod dozorem vítězných mocností vyvinulo ve vzorově demokratický stát, zatímco v Rusku byl komunismus vystřídán jen putinovským fašismem – pardon – řízenou demokracií nacionalistického typu. Která se nevzdala nároku na výsledky někdejší stalinské expanze do střední Evropy. A ta přinesla do Střední Evropy jen nesvobodu a hospodářský úpadek. Není náhoda, že síly, které v Německu zpochybňují demokracii, mají své působiště především v někdejším Východním Německu. Tam je ruský vliv podstatně silnější než na západě, ostatně tam strávil „svá nejkrásnější léta života“ i současný ruský car Vladimír Vladimírovič. Centrum prosperující Evropy – ať se nám to líbí nebo nelíbí – leží ve Spolkové republice Německo, následnickém státu Německého císařství, které vzniklo před 150 lety symbolicky v zrcadlovém sále zámku Versailles, v srdci tehdy pokořené Francie. Symboličtěji to ani nejde.

               Kdo si o těchto věcech chce přečíst víc, můžu mu doporučit skvělou knihu Pavla Šafra „Češi mezi pravdou a lží.“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.