Vlastně celý muzikální rok 2020 je ve znamení tohoto velkého komponisty, protože od jeho narození uplyne dvě stě padesát let. Kdy se narodil vlastně nevíme, známe ale datum jeho křtu 17. prosinec 1770, takže se určitě nenarodil po tomto datu. Jak dlouho před tímto datem je otázka, která už dnes vlastně nikoho nezajímá, protože nebude nikdy zodpovězena.

               I když se narodil v Německu, tedy v Bonnu, jeho jméno prozrazuje holandský původ a jeho stejnojmenný dědeček skutečně pocházel z Flander, konkrétně z Mechelenu v tehdy rakouském Nizozemí. Dědeček přišel na dvůr kolínského arcibiskupa a kurfiřta jako muzikant a byl pro Ludwiga vždy jakousi identifikační postavou své rodiny – a prvním vzorem. S otcem to bylo trošku těžší. Beethovenův otec Joseph, zpěvák v dvorní kapele a učitel hudby, byl jeho prvním učitelem. Učitelem údajně hodně brutálním, jeho metody při výuce hry na klavír končily často násilím. Ostatně Joseph byl těžký alkoholik, ke konci života ztratil nad konzumací alkoholu jakoukoliv kontrolu, byl propuštěn z dvorní kapely, zbaven svéprávnosti a jeho penzi spravoval jeho syn Ludvík.

               V Německu si dávejte na výslovnost jména pozor, aby vám někdo rozuměl. Zatímco v Česku vyslovujeme Bétoven, v Německu je to Bethófen s důrazem na ono „h“. Tak jsem se spálil na medicínském kongresu v Mannheimu, kde jsem chtěl navštívit přednášku v sálu Beethoven. Když jsem se ptal na Bétovena s mým českým přízvukem, nikdo o takovém sále nevěděl. Až když jsem poněkud podrážděně začal hledat sám, přišla za mnou milá kongresová uvaděčka s otázkou? „Nemyslel jste náhodou Bethófen?“ Myslel. Poté i našel a poučil se.

               Billy Wilder, americký režisér rakousko-židovského původu kdysi prohlásil o Rakušanech: „Rakušané jsou úžasný národ. Dokázali přesvědčit svět, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.“

               I když je toto tvrzení samozřejmě sarkasticky nadsazené, protože Wilder své vyhnání z Vídně rakouským náckům nikdy tak úplně neodpustil, má do značné míry pravdu. Beethovena si Rakušáci přisvojili stejně jako Mozarta (který vlastně taký žádný Rakušák nebyl, Salcbursko, kde se jako poddaný salcburského knížete arcibiskupa narodil, bylo připojeno k Rakousku až v roce 1805 tedy čtrnáct let po jeho smrti. Tehdy poprvé a jen na čtyři roky. Po bavorské epizodě 1809 – 1815 bylo přičleněno k Rakousku definitivně až vídeňským kongresem v roce 1815 a už tam i zůstalo).

               Nicméně oba prožili svou hudební kariéru především ve Vídni, už proto, že to bylo sídlo císaře a tehdy skutečně kulturní centrum Evropy. Mozart si hojil frustraci neúspěchu v Praze, Beethoven ve Vídni zůstal. Samozřejmě, když si odmyslíme jeho dlouhé pobyty v – převážně českých – lázních. Vztah obou k českým zemím, zejména k Praze, byl ale velmi těsný a do značné míry i osudový. K tomu se ještě dostaneme, je to vlastně hlavní téma tohoto článku.

               Zda se tito dva umělci vůbec někdy potkali, je dlouhodobým sporem historiků. Nicméně když se konstatování dvorního varhaníka a komponisty Christiana Gottloba Neefa, že z Beethovena by mohl být druhý Mozart, doneslo k uším kurfiřta Maximilána Franze, který byl na rozdíl od svého bratra, císaře Josefa II., velkým ctitelem Mozartovy hudby, poslal tento mladého čtrnáctiletého Beethovena do Vídně, aby se stal Mozartovým žákem. Proč skončil tříměsíční studijní pobyt ve Vídni neúspěchem, přičemž není skutečně známo, zda se tito dva hudební géniové vůbec setkali, nikdo nedokázal odhalit. Možná za tím faktem stojí jen jednoduchá skutečnost, že Mozart nesmírně nerad dával hodiny a vyučování – i nadaných žáků – považoval za ztrátu drahocenného času, který mohl využít k tvorbě.

Kurfiřt Maximilán Franz, arcibiskup kolínský

               V roce 1792 ale navštívil Bonn Joseph Haydn. Kurfiřt Maximilian Franz s ním domluvil a následně i financoval Beethovenovu druhou studijní cestu do Vídně, kde ho tento mistr skutečně dva roky vyučoval.(Mozart zemřel už v lednu 1791). V roce 1794 bylo Porýní obsazeno francouzskými revolučními vojsky, což mladému komponistovi znemožnilo návrat do vlasti – jeho mecenáš kurfiřt Maximiláan Franz musel před Francouzi utéct do emigrace a zemřel v roce 1801, ještě než mu Beethoven stačil věnovat svou první synfonii. Beethoven zůstal tedy víceméně vynuceně ve Vídni, kam se později přistěhovali i jeho dva bratři, v roce 1802 pak obdržel rakouské občanství. Takže, ať si Billy Wilder říká, co chce, Beethoven nakonec Rakušák byl.

               Beethoven ale jakoby i nadále kráčel v Mozartových stopách. Jeho hlavním mecenášem se stal kníže Karl Lichnowsky, který podporoval už Mozarta a pro klavírního virtuosa Beethovena zorganizoval v roce 1796 koncertní turné, které kopírovalo cestu, kterou absolvoval s Mozartem v roce 1789 – při té příležitosti zavítal Beethoven i do Prahy.

               Jinak ovšem působí ti dva naprosto rozdílně. Jestliže Mozart působil vždy jakýmsi chlapeckým šarmem, Beethoven se svým uhrančivým tmavým zjevem byl už ve svých mladých letech přezdíván „Spagnole“. Jetliže Mozart tvořil lehce a jeho kompozice neměly někdy ani jedinou korekturu, protože prostě psal na papír, co slyšel, i když to ještě nebylo hráno, Beethoven tvořil těžce a pral se s každou notou, kterou několikrát přepisoval. Mozart vytvořil celou řadu oper, Beethoven jednu jedinou, Fidelio.

               Přesto mají něco společného. Oba začali jako dětští klavírní virtuosové, i když se učební praktiky jejich otců, kteří byli jejich prvními učiteli, výrazně lišily. 0ba zradilo zdraví. Jestliže u Mozarta to byly očividně následky v dětství překonané revatické horečky s postižením srdce, což se mu stalo ještě v mladém věku třiceti pěti let osudným, Beethoven zápasil – stejně jako Bedřich Smetana – se ztrátou sluchu. Už od roku 1798, tedy v dvaceti osmi letech, začal ztrácet sluch. I když tato ztráta nepostupovala kontinuálně a následovaly i poměrně stabilní časové úseky, nakonec zcela ohluchl. Jak to poznamenalo jeho psychiku, o tom svědčí, že už v roku 1802 pomýšlel vážně na sebevraždu. Časté pobyty v lázních jako v Teplicích či ve Františkových lázních, nepřinesly žádné zlepšení. Už ve věku třiceti let se přidružily další problémy, průjmy, koliky, pak žloutenka a neurologické i psychické problémy. Příčinou mohla být chronická otrava olovem, údajně bylo v jeho těle objevena jen zřídka vídaná koncentrace tohoto jedovatého kovu. Otázka je, jak se do těla dostal. Jednou možností prý byl fakt, že pil množství bílého vína které bylo tehdy přislazováno (suché, tehdy označované jako kyselé víno, nebylo považováno za kvalitní), ovšem levné druhy místo třtinovým cukrem olověným cukrem (octanem olovnatým). Toto sladidlo se vyrábělo vařením moštu v olověných nádobách už ve starém Římě. Beethoven se nakonec dožil 57 let. Překvapivou skutečností je, že „Ódu na radost“, své stěžejní a možná nejslavnější dílo, které je dnes evropskou hymnou, napsal v roce 1824 jako naprostý tělesný vrak. Už od roku 1815 používal k dorozumívání se svým okolím psací bloky, protože ho sluch opustil úplně. Ztráta sluchu mimochodem patří k příznakům chronické otravy olovem.

               Osud Beethovena má mnoho spojitostí s českými zeměmi, zejména s Moravou. V roce 1806 došlo na zámku Hradec nad Moravicí k těžkému konfliktu psychicky labilního umělce s jeho mecenášem knížetem Lichnowským (Hradec byl rodinným knížecím sídlem). V důledku toho přestal kníže vyplácet Beethovenovi roční gáži 800 zlatých a uvrhl ho tak do finanční nejistoty. Když už zoufalý umělec pomýšlel na odchod z Vídně do Kaselu k Jeromovi Bonapartemu, složili se na jeho příjem tři šlechtici se vztahem k českému království. Kníže Lobkowitz, kníže Kinský a hlavně arcivévoda Rudolf, nejmladší syn císaře Leopolda II., od roku 1819 olomoucký arcibiskup. Poté, co Lobkowitz a Kinský zemřeli, vyplácel arcivévoda Rudolf Beethovenovi 1500 zlatých ročně, ten mu za to věnoval mnoho svých děl.

Arcivévoda Rudolf, arcibiskup olomoucký

               Na rozdíl od Mozarta, milovaného ženami a oblíbeného ve společnosti, byl Beethoven velmi komplikovaná osobnost. Oba měli pozitivní vztah k alkoholu, ale jestliže Mozart byl „společenský piják“, Beethoven utápěl v alkoholu své deprese. Pro ilustraci snad jen hodnocení Goetheho, který se s Beethovenem setkal v českých lázních Teplice, kde byli oba na léčení a toto setkání popsal takto: „Poznal jsem Beethovena v Teplicích. Jeho talent mě naplnil úžasem, on sám je ale bohužel nespoutaná osobnost, která možná není tak úplně v neprávu, když svět považuje za nechutný, ale tím ho nedělá stravitelnějším ani pro sebe ani pro jiné. Naproti tomu omluvitelné a politovánihodné je, že ho opouští sluch, což škodí muzikální části jeho osobnosti méně než jeho společenské.“

               Zajímavá je skutečnost, že rozervaná, konfliktní osoba hudebního génia měla nepřekonatelnou přitažlivost pro ženy, mnohé dámy i z nejvyšších kruhů se stávaly jeho milenkami, přítelkyněmi, mecenáškami – a láskami. Většinou se ovšem jednalo o vztahy platonické. Nejdelší vztah vázal Beethovena k hraběnce Marii von Erdödy, ale milostnou korenspondenci vedl s celou řadou dalších dam z lepší společnosti, některým z nich psal i básně. Jen v krátkosti vzpomenu Johannu von Honrath, jeho první velkou lásku, Marii Annu Wilhelminu von Westerholt- Gusenberg, hraběnku Giuliettu Giucciardi, baronku Therese von Zandt, francouzskou pianistku Marii Bigot, zpěvačku Elisabeth Röckel, baronku Therese von Malfatti (tuto požádal dokonce v roce 1810 o ruku, ale baronka si netroufala vzít si neurozeného muže).

               Ale teď pozor, zejména čtenáři z Prahy, až teď to začne být opravdu napínavé.

Klíčovou roli v Beethonově milostném životě hrála hraběnka Josefína Brunswik, vdova po hraběti Josefu Deymovi (jen na okraj poznamenám, že rodina Deym byla posledními majiteli hradu Starý Jičín, v obci, kam jsem chodil do školy).

K Josefíně ho vázal zřejmě nejvášnivější vztah, je dochováno mnoho vášnivých dopisů. Josefína byla pro Beethovena „unsterbliche Geliebte“, tedy nesmrtelnou láskou. Ovšem Josefína měla z prvního manželství čtyři děti a pokud by se provdala za neurozeného Beethovena, ztratila by k nim poručnické právo. V roce 1810 se provdala podruhé za estonského hraběte Christopha von Stackelberg. Nicméně došlo zřejmě 3. července 1812 k setkání Beethovena s jeho milovanou Josefínou v Praze a devět měsíců později, 8. dubna 1813, se hraběnce narodila dcera Minona. Mnoho Beethovenových životopisců se domnívá, že se v osobě Minony jednalo o jeho jediné dítě, to téma bylo natolik svůdné, že o něm napsal operu „Minona“ estonský komponista Jüri Reinvere. Ta pochází z nejčasnější současnosti, premiéru měla 25. ledna 2020 v Regensburku, tedy těsně před vypuknutím koronavirového šílenství. Beethoven pokračoval tehdy z Prahy na léčení do Teplic a tam napsal 7.července (v dataci dopisu bohužel chybí rok) „dopis nesmrtelné lásce“ (unsterbliche Geliebte) , jeden z nejdůležitějších dokumentů, dokumentující stav Beethovenovy rozervané romantické duše.

Historka o vášnivém setkání Beeethovena s jeho nesmrtelnou láskou Josefínou v Praze večer 3.července, pro které se umělec nedostavil k domluvenému setkání s Karlem Augustem Vanhagenem von Ense, za což se mu později písemně omlouval – uvádí jako důvod neočekávané okolnosti – s následkem narození dcerky Minony je nesmírně lákavá. Srdce romantiků přímo jásají. Zejména, když manželství Josefíny s Stackelbergem se právě v červnu 1812 rozpadlo a Josefína vyjádřila úmysl odjet do Prahy. Navíc onen legendární dopis z Teplic skoro opakuje text a oslovení z třinácti dochovaných milostných dopisů, které Beethoven Josefíně skutečně napsal. Stackelberg je jako otec dítěte velmi nepravděpodobný, to by musela jeho žena o měsíc přenášet. Čili nějaké pochybnosti? Bohužel ano.

Na neštěstí není Josefína v Praze onoho osudného 3.července nikde zaregistrována, dokonce ani v „Prager Postamtszeitung“, kde byli zapisováni všichni významní hosté, kteří město navštívili (Beethoven tam je). A paní hraběnka Stackelberg, rozená Brunswik, ovdovělá Deym, by pozornosti určitě neunikla, na to byla významou osobností až až. Dobrá, dá se namítnout, že pokud jela do Prahy s úmyslem setkat se s milencem, mohla cestovat inkognito. Jenže není registrována ani mezi lidmi opouštějícími mezi koncem června a 3. červencem Vídeň – a tato registrace byla povinná – nezapomeňme, že se nacházíme v době napoleonských válek. Beethoven opustil Vídeň ve směru na Prahu 29. června ve čtyři ráno. A Josefína není zaznamenána ani mezi hosty v Karlových Varech, kam Beethoven svůj vášnivý dopis adresoval. A zde byla registrace hostů rovněž nutná. Takže přece jen pochybnosti, které už po celá staletí zatěžují historiky zabývající se umělcovým životem a jeho láskami. Co když to Josefína přece jen nebyla a svou dcerku měla s někým úplně jiným a neznámým…?

               Jako bezmála rovnocenná náhrada se nabízí Antonie Brentano, dcera rakouského diplomata a mecenáše umění Johanna Melchiora Edlera von Birkenstock.

I její manželství s frankfurtským obchodníkem Franzem Brentanem bylo v té době v troskách, i ona měla k Beethovenovi důvěrný vztah a v Praze se v inkrimované době skutečně nacházela. Opustila Vídeň 2.července ve dvě hodiny ráno a do Prahy dorazila následujícího dne. Bydlela v hotelu „Rotes Haus“ v Jeruitengasse, dnešní Karlova ulice číslo 44. Zda se jednalo o plánované setkání, či o setkání náhodné (přičemž Antonie mohla zjistit, že se Beethoven nachází v Praze právě z oněch novin „Prager Postamtzeitung“) je těžké říct. Fakt, že se Beethoven bez omluvy nedostavil na domluvenou schůzku se svých šlechtickým mecenášem, hovoří spíše pro druhou variantu, minimálně on sám s tímto setkáním očividně nepočítal. Navíc Antonie skutečně pokračovala ve své cestě z Prahy do Karlových Varů, kam Beethoven svůj dopis adresoval a kde se s Antonií dokonce následně – naposledy v životě – i setkal. Aby tato varianta dostala trošku víc šťávy, poznamenám, že i Antonii se 8. března 1813 narodil ve Frankfurtu nad Mohanem syn Karel Josef. Trošku brzy, pokud by se jednalo o Beethovenova syna a následek pražského setkání, jednalo by se jednoznačně o předčasný porod. Dítě bylo těžce tělesně i duševně postižené a Karl Joseph zemřel na následky tohoto postižení v roce 1850. Bylo ono postižení následkem předčasného porodu? Následkem chronické otravy olovem svého otce? Že by se jednalo o dítě jejího manžela Franze, je velmi nepravděpodobné, protože manželé v té době žili odděleně. Teorii Antonie jako osudové ženy zpochybňuje pouze její korenspondence s Beethovenem. Hovoří se zde o přátelství, případně o „zvoleném příbuzenství – Wahlverwandschaft“. Ale vášeň, sálající z korenspondence komponisty s Josefínou, ta tu chybí. Stačilo by to na jednu vášnivou pražskou noc s následkem předčasně narozeného postiženého syna? A na Beethovenovo odhalení svého nitra v následujícím dopise? Mohla ho Antonie pobláznit natolik, že vzápětí slil veškerou svou vášeň do jediného dopisu, přičemž neváhal vykrádat své vlastní listy věnované Josefíně?

               V podstatě ale jedno, která žena byla onou „femme fatale“, kterou Beethoven  3.července v Praze potkal, možná právě jeho vášnivý, nicméně většinou nenaplněný vztah k ženám, stejnou měrou jako jeho zoufalý zdravotní stav, ovlivnil jeho hudbu a udělal ji nesmrtelnou.

               Vášeň, z jeho hudby sálající, je protipólem hravého Mozarta. Ti dva se skvěle doplnili  ve vytváření nového směru umění na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, poznamenaného osvícenstvím a definitivně se oddělujícího od barokní hudby doby předcházející. A byla to Vídeň, kde se to stalo – ať si o tom Billy Wilder myslí, co chce.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.