Dnes něco ze života a přece pro zasmání. Není jen stress s Koronou.

Rakousko je země titulů. V tom si ostatně s našimi jižními sousedy moc nezadáme. I u nás byly tituly před jménem a za jménem, zejména v čas komunistických, kdy Češi spojili západní tituly profesorů a docentů před jménem s ruskými tituly kandidátů a doktorů věd za jménem. I když nikdo nevěděl, na co vlastně kandiduje kandidát věd, to C.s.c za jménem vypadalo velkolepě. Stejně jako titul RSDr., který uděloval institut výzkumu politických věd – a kterému lidi přezdívali „rozhodnutím strany doktorem.“

               V Rakousku zase existují tituly ještě z časů císaře pána  – a dokonce se i používají. Tak stále ještě existuje „Hofrat“, čili dvorní rada, i když už žádný císařský dvůr neexistuje, nebo dokonce „Geheimrat“ čili „tajný rada.“ Otázka je, zda jsou tajná fakta, kterými radí nebo skutečnost, že radí. Nejspíš bude tajné, komu radí, protože to neví opravdu nikdo, ani on sám. Můj přítel Riesenecker dostal titul dvorního rady, když ho potřebovali poslat z jeho úřadu na poště do důchodu, aby uvolnil místo mladšímu kolegovi.

               V medicíně se uděluje titul „Medicinalrat“ čili „medicinální rada“ nebo dokonce „Obermedicinalrat“, čili „vrchní  medicinální rada“. Je možné si o ně požádat po určitém počtu odpracovaných let v lékařské praxi. Doktor Pankesegger z Murau mínil, že titul „medicinální rada“ se uděluje lékařům, kteří už nemůžou v posteli, a „nejvyšší medicinální rada“, když už je jim to jedno. Musel vědět, o čem mluví, titul „obermedizinalrat“ vlastnil, jakož i o osmnáct let mladší ženu. Zajímavé je, že se tyto tituly začínají v poslední době udělovat i ženám. Nevím, co si o tom mám myslet.

               Samozřejmě nesmím zapomenout na titul „komerční rada“, tedy „komerzionalrat“. Ten můžete v Rakousku dostat, když vyděláte miliony a občas zaplatíte daně i do rakouské státní pokladny.

               Před několika lety byl rozšířen rejstřík titulů i u rakouských lékařů pracujících v nemocnici. Až do onoho památného okamžiku zde byli jen Arzti (lékaři) s titulem Dr. a Oberarzti (s titulem OA Dr.). Oberarzt byl prostě odborníkem v oboru, zatímco v Německu to byl titul vedoucího pracovníka.  Tam měli dokonce i titul „Promovaný lékař“ pro lékaře, kteří nenapsali na závěr svého studia doktorskou práci a neměli tedy nárok na titul doktor medicíny – v Rakousku stejně jako v Česku nebylo napsání takové práce k získání doktorského titulu potřebné. Někomu zřejmě tento nepřípustný rozdíl v rámci EU ležel v hlavě a tak rozdělil odborníky na FA (facharzty) a OA (oberarzty) s kratší nebo delší dobou praxe a poněkud odlišným platovým hodnocením.

               Ale to očividně byrokraty neuspokojilo. Z čí iniciativy se to stalo, nevím, ale z ničeho nic se vyrojily tituly GOA, FOA a AOA. Což v překladu znamenalo:

               GOA – Geschäftsführender Oberarzt  – čili zástupce primáře (dříve to byl 1.oberarzt, ale to se kolegům nelíbilo, nikdo zřejmě nechtěl být druhý nebo dokonce třetí.)

               FOA – Funktionsoberarzt – tedy lékař s nějakou vedoucí funkcí v ambulanci, na oddělení nebo ve funkční jednotce. Tento titul si vysloužila má manželka jakožto vedoucí lékařka plicní ambulance na klinice.

               AOA – Ausbildungsoberarzt – tedy lékař zodpovědný za vzdělávání dorostu.

               Počet těchto titulů byl přísně regulován, vedle GOA, který mohl být jen jeden na oddělení, muselo na udělení každého dalšího titulu pracovat na oddělení nejméně šest oberarztů.

               Kdo zná můj pozitivní vztah k výuce mládeže, ví, že mě poslední z těchto titulů nemohl minout. Ovšem když jsem ho poprvé uviděl pod mým jménem, aniž bych tušil, co to znamená, zůstal jsem hodně překvapený.

               „Co to je?“ ptal jsem se konsternovaně sekretářky. „Nepřeklepla ses?“

               „Ne, to je tvůj nový titul,“ pravila klidně.

               „A co to znamená?“

               „Nemám tušení,“ odpověděla.

               „Že by „arbeitender oberarzt“ (pracující oberarzt)?“

               Zavrtěla hlavou. „Protože tento titul má i pan oberarzt R., můžu tuto alternativu vyloučit.“

               Kolega R. byl znám svým poněkud vlažným vztahem k pracovnímu nasazení, i když byl jinak skvělý odborník a při vzdělávání mládeže v intenzivní medicíně těžko nahraditelný.

               Ovšem přes veškerou pestrost titulů nemají Rakušáci rádi, když jim někdo do tohoto komplikovaného pořádku chce vnést chaos. Jako například moje dcera.

               Problém byl v tom, že ačkoliv občanstvím Rakušačka, vystudovala medicínu v Brně. V Českých zemích se uděluje titul „Medicinae universae doctor“ čili doktor všeobecného lékařství, zkratka MUDr,. V Rakousku je to „Doctor medicinae universae“ zkratka „Dr.med.univ.“ A byl tu malér.

               Když přišla se zde neznámým titulem MUDr. do Rakouska, domníval jsem se, že bude snadné přepsat titul jednoduše u MUDr. na Dr.med.univ. na bude vymalováno. Obrátil jsem se s touto žádostí na lékařskou komoru, aniž bych tušil, co tím spustím. Kdybych to věděl, nebyl bych to dělal. Na lékařské komoře na odboru vzdělávání vzbudila tato žádost naprosté zděšení. Bylo mi řečeno, že něco takového není naprosto možné. Obrátil jsem se tedy na právní oddělení a očekával pomoc od něho. Právní oddělení se mou žádostí skutečně zabývalo, jak mi potvrdil v osobním rozhovoru jeho vedoucí, zjistili ale, že nejsou pro takové záležitosti kompetentní, čímž se jim velmi ulevilo. Zlé jazyky praví, že rakouský úředník se každé ráno modlí: „Můj bože, udělej mě dnes nekompententním.“

               Byl jsem odkázán na univerzitu a na určité oddělení, dokonce jsem od lékařské komory dostal i jméno příslušné osoby, zodpovědné za uznávání titulů. Zavolal jsem a dozvěděl jsem se, že je na mateřské dovolené a že ji nikdo nezastupuje. Počkal jsem tedy, až se z mateřské dovolené vrátila a dozvěděl jsem se, že je na školení. Vytrvalost ale přináší růže, napotřetí jsem se jí dovolal.

               Vznesl jsem svůj požadavek a ona se zrušila: „To nepřipadá v úvahu,“ řekla.

               „Jde mi jen o přepsání zkratky titulu,“ upřesnil jsem.

               „Řekla jsem, že to nepřipadá v úvahu.“

               „Ale cítíte totožnost titulu medicinae universae doctor s doctor medicinae universae.“

               Po delším váhání připustila, že jí to trošku podobné připadá.

               „Tak co vám brání ten titul přepsat?“

               „Protože to je zcela jiný titul. Pokud vaše dcera chce pracovat v Rakousku, musí nostrifikovat.“

               „My si nerozumíme,“ neztrácel jsem trpělivost. „Ona nemusí nostrifikovat své studium, jde jen o titul.“

               „Musí nostrifikovat stejně jako vy. Vy jste přece taky musel nostrifikovat.“

               „To bylo ale v době, kdy Česká republika ještě nebyla v Evropské Unii, Teď už je.“

               „Opravdu?“ zapochybovala.

               Pomyslel jsem si, že byla zřejmě na mateřské dovolené proklatě dlouho. Psal se rok 2011.

               „Ano, od roku 2005. A studia v zemích Evropské Unie jsou platná a nemusí se nostrifikovat. Jde opravdu jen o ten titul.“

               „Tak ten titul nostrifikovat musí.“

               „ Jak se to dělá?“

               „To já nevím,“ připustila. „Já jsem byla na mateřské dovolené.“

               Zkrátím to. Dohodli jsme se nakonec na tom, že když ministerstvo zdravotnictví české republiky dodá potvrzení, že moje dcera s titulem MUDr. je oprávněna pracovat jako lékařka v České republice, byla by ona paní ochotna její titul přepsat do rakouské podoby.

               Cítil jsem blížící se vítězství a napsal na ministerstvo zdravotnictví České republiky. Nikdo mi neodpověděl. Zavolal jsem do Prahy a skutečně jsem našel milou úřednici, která mi vysvětlila, že ministerstvo není v tomto bodě kompetentní (ach bože, ta krásná společná císařsko-královská tradice!) a podobná potvrzení vydávat nemůže. Že je třeba o takové potvrzení požádat na děkanátu lékařské fakulty university, kde dcera studovala.

               Napsal jsem takovou žádost, a když dcera jela do Brna, dal jsem ji tu žádost s sebou. Co se tam na sekretariátu lékařské fakulty stalo, mám jen z druhé, tedy její, ruky. Sekretářka nevěřila svým očím.

               „To nepřipadá v úvahu,“ prohlásila.

               „Ale jde jen o potvrzení, že s titulem MUDr., který jsem získala na vaší fakultě, můžu pracovat jako lékařka v České republice.“

               „Takové potvrzení vám v žádném případě nemůžeme vydat,“ řekla sekretářka rezolutně.

               „Proč ne? Vždyť přece lidi léčit můžu.“

               „O to nejde,“ poučila ji paní z děkanátu. „Ale my na to nemáme žádný formulář.“  

               „Na co formulář? Vždyť je to jen jedna věta s podpisem.“

               „Takovou zodpovědnost nemůžu převzít. Dokud nemáte příslušný formulář, nemůžu vám takové potvrzení vydat.“

               Dcera se vrátila se slzami v očích. Což o to, pracovat v Rakousku samozřejmě mohla, ale budou pacienti vědět, co znamená ten záhadný titul MUDr. na její vizitce?

               Přiznám se, že jsem vůl. Až při rozboru této myšlenky jsem se konečně podíval na mou vizitku na plášti. Stálo tam: „Dr. Antonin Polach.“

               Pochopil jsem, že jsem skoro rok řešil neexistující problém. Dcera nosí vizitku „Dr. Zdenka Sloup.“

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.