Tedy ne, že by návštěva takového zařízení patřila k nedílné části praxe zahraničného lékaře. Jenže člověk jezdí (vlastně jezdil, i tahle tradice se pomalu ale jistě hroutí) na podnikové výlety. A tento v roce 2003 nás zavedl do raději nejmenovaného chorvatského města (kdybych jeho jméno prozradil, mohli byste se vydat po mých stopách). Poslední večer jsme měli jít na společnou večeři, se sestřičkami jsme se nicméně dohodli, že po večeři ještě někam zajdeme. A pokud bychom opouštěli restauraci v rozdílný čas, bylo třeba domluvit místo, kde se setkáme. Protože jsme právě v době, kdy jsme řešili tento problém šli okolo budovy, před nímž se skvěl nápis „Diskotéka“ považovali jsme za skvělý nápad, že se setkáme právě tady.
Z večeře jsme pak opravdu odcházeli v rozdílný čas. Děvčata zmizela už o hodně dřív, zatímco my jsme ještě vedli moudré hovory o medicíně a nefungování našeho světa. Když jsme tedy restauraci opouštěli, neměli jsme žádnou pochybnost, kde holky najdeme. Vyrazili jsme k diskotéce. Byli jsme dva, já a mladý kolega Christian s nevyslovitelným příjmením Chiocirca, zvaný proto Joe. A několik mladých dam z naší skupiny, které neodešly s první skupinou. Po cestě jsme potkali ještě tři další ztracené duše z našeho oddělení, jež projevily chuť se k nám připojit. Poprvé jsem zavětřil problémy, protože mezi nimi byla i Walburga, zvaná Burgi, žena pozdních středních let, k nevydržení katolická, navštěvující téměř denně kostel a modlící se i v práci. Dalším problémem bylo, že mi došly kuny. Před diskotékou byl sice bankomat, odmítal ale s mou bankomatovou kartou komunikovat a opovržlivě mi ji vyplivl zpět – bez peněz. „Není problém,“ mínil Joe. „Já mám těch chorvatských peněz dost, až se vrátíme do Rakouska, proplatíš mi to v eurech.“ O.k. myslel jsem si a šli jsme na diskotéku. Podezřelé bylo už to, že dívky platily jen poloviční vstupné a blondýny měly vstup zdarma. Když jsme vešli do podzemí, kroutila se tam právě jedna téměř nahá, nepříliš přitažlivá žena okolo tyče. Znejistěli jsme.
„To nic,“ pravil jsem jako světák. „To znám z Prahy“ (Tam jsme totiž byli o několik let dříve na Karlově ulici 6, kde byl striptýz na jednom poschodí, diskotéka o poschodí níž a celkově to tam bylo naprosto o.k.) „Podívám se, kde je taneční plocha a vrátím se. Počkejte tady.“ Koutkem oka jsem zahlédl, že „diskotéka“ má vedlejší prostory, kde se nacházely další dívky ještě mnohem více odhalené než ona na tyči v celkem jednoznačných pozicích s mladými pány. Proběhl jsem celou „diskotéku“ byl jsem i na toaletách, ale po taneční ploše či o schodech do dalšího hlubšího podzemí ani stopy. Přece jen to nebyla Praha. V okamžiku, kdy mi došlo, že se zde žádná jiná taneční plocha nenachází, protože tanec se v tomto podniku provádí převážně v poloze horizontální, došlo i Burgi, kde je. Vytřeštila oči, ukázala třesoucím se prstem na kolegu Chiocircu a zvolala: „Joe, proč mi to děláš?“ Načež se mladého muže zmocnila panika a dal se na útěk po schodech z podniku pryč. A za ním i všechny naše dámy. V okamžiku, kdy jsem se vrátil do sálu s tyčí, nebylo tu už ani živé duše – tedy kromě oné dámy, stále vášnivě objímající onu tyč.
Vážení, zažili jste už podobnou situaci? Sám v bordelu a bez peněz? Protože ty moje utekly s kolegou Joem?
A kde se nacházely ony ženy, s nimiž jsme se měli v diskotéce setkat? Ty se tam ani nepokusily zajít. Seděly na výhledové terase baru na jedné z městských věží a měly pro jistotu vypnuté telefony. Na několik měsíců jsem s nimi přerušil diplomatické kontakty. Diví se mi někdo?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.