Víte, kde to je? Každopádně dost daleko na to, abyste to vědět nemuseli. Tohle údolí se nachází v Tyrolsku (nebo Tirolsku?). Česky není pochyb, že Tyroly se píšou s tvrdým „y“. Tyroláci sami v tom jasno nemají. Oficiálně se totiž píše tato země s měkkým „i“, ale našli jsme spoustu nápisů, kde je „y“ tvrdé. Tyroláci jsou tvrdý národ, ale očividně ne všichni, zřejmě už částečně změkli.

               Nicméně Ötztal je ještě Tyrolsko tvrdé. Je to slavné údolí, protože dalo jméno nejznámějšímu Rakušákovi (který se ale zatoulal do Itálie) „Ötzimu“. Před pěti tisíci lety se jeden muž mladší doby kamenné zatoulal až na průsmyk Tisenjoch ve výšce 3210 metrů a tam ho někdo zákeřně zastřelil šípem zezadu. Pokud byste ten průsmyk hledali (nebo nedejbože chtěli navštívit) museli byste až do obce Ventu a poté se dát údolím vedoucím doleva (doprava vede hezčí a navštěvovanější z místních údolí Rofen). Ötzi se vydal oním méně lákavým údolím, zřejmě proto, že před někým utíkal. Ovšem nedokázal zřejmě dostatečně zamést stopy a tak byl v průsmyku na dnešní hranici mezi Rakouskem a Itálií dostižena a zabit. Jeho mrtvola zapadla do ledovce a byla zde zakonzervována věčným ledem i s hrotem šípu v těle, který s jeho vrah marně snažil z těla vytáhnout. Šíp se zlomil a kovový hrot zůstal v mrtvole, kterou pak 19 září 1991 v 13:30 hodin objevil manželský pár Erika a Helmut Simonovi z Norimberka. Protože mrtvola byla nalezena na italské straně, skončil milý Ötzi v muzeu v Bozenu (Bolzanu), které tam pro něho speciálně postavili a ukazují tam od roku 1998 slavného nebožtíka za přiměřený poplatek 9 Euro turistům. (Návštěvu je třeba rezervovat dopředu, je tam nával). A tak víme, že byl stár asi 48 let, výšku měl 160 cm a váhu 50 kilogramů, že byl značně nemocný a měl velkost bot 38. Dalšími detaily vás nebudu zatěžovat, například co jedl krátce před tím, než ho zabili. I tohle víme.

               Rakušáci se ovšem svého Ötziho nikdy nevzdali. Argumentovali marně, že ledovec teče na italskou stranu a za oněch 5300 let urazil větší vzdálenost, než odpovídá vzdálenosti nálezu od rakouské hranice a tak že byl onen na onu dobu starý a nemocný muž zavražděn ještě na rakouské straně.  Bojovali o svého Ötziho tak urputně, až se jim dostalo všeobecně stejné přezdívky. Tedy tak jako je Němec pro Rakušáka „Piefke“, což má prý co dělat s kapelou v Rakousku extrémně neoblíbeného pruského krále Fridricha II. pro Němce je Rakušák „Ötzi“. A bere to kupodivu – na rozdíl od oněch Piefke – s humorem a je na tuto přezdívku dokonce i hrdý.

               Takže i proto zabírá Ötztal v rakouských dějinách i zeměpise důležité místo a proto jsme se tam vypravili, i když to je, jak už jsem psal, zatraceně daleko. Bohužel vypravili jsme se sem trošku pozdě. Sice jsme ještě zažili přijatelné počasí – zima dorazila do údolí až v pátek 25. září, tedy den po našem odjezdu, ale některé – a to i dost důležité lanovky zastavily svůj provoz už 20. září, tedy den před našim příjezdem. Takže pokud si chcete ušetřit pár stovek výškových metrů, podívejte se na internet na provozní doby lanovek ještě předtím, než si objednáte bydlení a zajistíte dovolenou a ne až potom, jako jsem to udělal já.

               Údolí Ötztalu stoupá z obce Oetzu, který dal údolí jméno a nachází se ve výšce 812 metrů nad mořem až do průsmyku Timelsjoch (cesta je zpoplatněná mýtem) ve výšce 2474 metrů – dostanete se přes něj do Merána. Údolí se za nejslavnější obcí v údolí Söldenem dělí na dvě a to sice na vedlejší, které končí ve Ventu v nadmořské výšce 1890 metrů a na hlavní, kde se jako nejvýše položená obec prezentuje Obergurgl ve výšce 1907 m.n.m. Myslím, že není třeba dodávat, že oba Gurgly (vedle Obergurglu je tu i Hochgurgl, žijí ze zimní turistiky a z lyžování a proto se hrozně, ale hrozně bojí koronavira a jeho důsledků.

               Centrem lyžování v údolí je ovšem slavný Sölden. Zde se každoročně tradičně otvírá světový pohár v lyžování na místním ledovci Rettenbachgletscheru, letos to bude 24. a 25. října. Samozřejmě, že v zimě je tu blázinec s tisíci lyžaři (uvidíme, jak tomu bude letos), ale i v létě je tu co vidět. Ostatně se zde točil nejnovější film o Jamesi Bondovi – právě ten, který se měl objevit v kině na jaře, ale koronavirus ho odsunul někdy na listopad. Před lanovkou Giggjochban stojí auto, které Daniel Craig při filmování zničil – tedy na agenta jejího veličenstva očividně moc jezdit neumí.

               V provozu jsou tři lanovky (vlastně čtyři – o té čtvrté trochu později).  Giggijochbahn (přímo u vjezdu do obce) vás za 20,50 Euro vyveze na Giggijoch ve výšce 2284 metrů. Odtud se nabízejí k zdolání tři kopce. Nejvyšší z nich, ale nejméně náročný je Schwarzkogel. Je to třítisícovka (3016 m.n.m.) ovšem říká se, že je to nesnadněji dosažitelná třítisícovka v Alpách a že na ni je třeba vyjít jako test „jestli to vůbec půjde“. Šlo to. Okolo Rottkogelhütte se zasněžovacím jezerem pak do průsmyku Schwarzenseescharte v výšce 2799 metrů, kde se nachází nejvýše položené jezero upravené vstupním molem na koupání (kdo má chuť na osvěžení, my jsme ji neměli, v druhé polovině září jsme odhadovali teplotu vody na jednociferné hodnoty).

A potom už jen mírným (a někdy i strmějším) stoupáním k vrcholovému kříži.

V zimě jede lanovka pro lyžaře až pod vrchol této hory do výšky 2965 metrů. Ostatně k Rottkogelhütte  se dá vyjet sedačkovou lanovkou, v létě je totiž přizpůsobená pro horské cyklisty. Vyvezete se lanovkou nahoru a při troše štěstí se po krásně rozbudovaných cyklistických stezkách dostanete zase dolů do Söldenu. Tolikrát, kolikrát na to máte chuť.   

               Oba další kopce jsou sice nižší, ale náročnější na výstup. Přímo nach chatou Rottkogelhütte s nachází Rottkogel (2947m.n.m.), který oné chatě dal jméno a je opravdu červený vysokým obsahem železa ve svých skalách a přímo z Giggijochu vede chodník i na podstatně náročnější výstup na Grieskogel (2911 m.n.m.) Cesta na Grieskogel je značena černě čili jako náročná a jsou zde jistící lana, ale zdolat se dá. Horolezeckou výstroj netřeba.

               Pro ty, kteří se chtějí rozhlížet po krajině bez námahy, jezdí Gaislachkogelbahn na stejnojmenný kopec do výšky 3056 metrů. Ovšem každá legrace něco stojí a tahle lanovka stojí (jsou to v podstatě dvě na sebe navazující lanovky) 40 euro. A pak už jen musíte čekat, až se rozejdou mraky, abyste viděli söldenské ledovce a ty peníze nevyhodili nadarmo. V zimě se tam vyvezete v rámci denního lyžařského lístku, sjezdovka do údolí vypadá divoce i v létě, nejstrmější část (1b) uvádí sráz 75 stupňů. Děkuji, nechci.

               Právě söldenské ledovce Rettenbachgletscher und Tiefenbachgletscher jsou hlavní místní atrakcí. Dá se k nim vyjet mýtnou cestou (za 19 euro). Hrdě se zde na horním parkovišti uvádí, že se jedná o „Highest road in the EU“ protože se toto parkoviště nachází ve výšce 2298,16 Metrů nad mořem. Jakoby nemohli cestu natáhnout o jeden metr a 84 centimetrů výš! Lépe by se to pamatovalo a Jára Cimrman by měl radost.

               U cílové mety söldenského závodu (jezdí se zde obří slalom) je „Gletscher Arena Ötztal Sölden“. S tribunou pro diváky, restaurací a parkovištěm. Kolik diváků se sem vejde, jsem nedokázal odhadnout, bude to pár stovek. Ledovci dává pořádně zabrat globální oteplení, ustoupil v posledních letech už hodně nahoru a vylezla z něho skála. Pod ním se nachází romantické ledovcové jezírko s kusy plovoucího ledu, podezřívám místní, že tu vodu z onoho jezírka používají v zimě na zasněžování.

Jezdí zde ona čtvrtá lanovka „Schwarze Schneide“, ta vás vyveze za obligátních 20,50 Euro z dolní stanice ve výšce 2670 m.n.m. až do výšky 3250 metrů – výš to lanovkou už opravdu nejde. V zimě se samozřejmě na Rettenbachgletscheru lyžuje, ten dojezd do cíle světového poháru ve mně nevyvolával právě nejpříjemnější pocity. I proto, že před ním stojí památník jako připomínka neštěstí, které se zde odehrálo 5. září 2005. Vrtulník přelétávající nad lanovkou ztratil kontejner s betonem, ten spadl přímo na jednu gondolu a srazil ji k zemi, druhá gondola se rozkývala natolik, že z ní lyžaři vypadli. Celkem zde zemřelo devět obětí, z toho 6 dětí ve věku 12 – 14 let. Dalších 9 lidí utrpělo těžká zranění.

               Komu se sjezdovky Rettenbachgletscheru zdají být příliš strmé, má možnost projet tunelem na druhou stranu hory, kde se nachází Tiefenbachgletscher s podstatně mírnějšími, většinou modrými sjezdovkami. Mě spíš stálo hodně odhodlání do onoho tunelu vjet. Neměl jsem tušení, kam vede a zda vůbec někam může vést, ale přede mnou tam vjelo jiné auto. Sice nevyjelo, ale řekl jsem si, že aspoň v tom nebudu sám a tak jsem ho následoval. Tunel je to impozantní, stěny vystříkané betonem působí jako vysekané do skály a vede pořádně do kopce. Ale druhou stranu má (tu ostatně člověk vidí někde vysoko u nebe už při vjezdu do tunelu, takže ono pověstné světélko na konci tunelu mu dává naději, že to všechno přece jen může dobře dopadnout. Dopadlo. Ledovec je i na druhé straně a jak jsem už psal, dokonce mírumilovnější.

               Když se vrátíte zpět do Söldenu, doporučuji navštívit Market (čili obchod) kousek za křižovatkou hlavní cesty s odbočkou k ledovcům. Ne kvůli nákupu, ale kvůli mostu přes „Ötzer Ache“, čili místní ledovcovou dravou řeku. Kaňon, kterým do městečka vtéká je přemostěn visutým mostem a ten nabízí úžasné pohledy na bouřlivou ledovcovou řeku.

               Chtěl jsem vlastně napsat o tomto slavném údolí jen jeden článek, ale bylo by toho moc. A tak raději pokračování příště. Třeba dostanete chuť se tam podívat.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.