Kdo nemá v úmyslu omezit se při poznávání regionu Wachau jen na konzumaci vína, může poznávat okolí. Je totiž opravdu krásné a navíc jsou zde všude vybudované cyklistické stezky, takže se to poznávání dá dobře zvládnout i na kole, což má tu výhodu, že člověk může kulturní zážitky spojit s oním ochutnáváním místní speciality – tedy vína – o tom jsem psal posledně. Ne nadarmo bylo Wachau v roce 2000 se starým městem Krems a kláštery Melkem a Göttweigem převzaty UNESCem do kulturního dědictví lidstva.

               Že se jednalo – i díky onomu vínu – o bohatý kraj, pozná člověk podle staveb, které krajině dominují. Už při příjezdu ke Kremsu od jihu (tedy z druhého břehu Dunaje) imponuje na posledním kopci před řekou klášter Göttweig.

               Na kopci je proto, že zastával dlouho i funkci pevnosti – až do konce tureckých vpádů, z té epochy se dochovaly dvě věže někdejšího hradu. Jenže právě na začátku osmnáctého století klášter ztratil svou vojenskou funkci (za vlády otce císaře Karla VI. a tedy dědečka Marie Terezie Leopolda I. byli Turci definitivně zahnáni a v té době díky schopným generálům typu Evžena Savojského zaháněni stále dál a dál na Jih a na Balkán) a měly se stát reprezentativním sídlem. K čemuž se architektura baroka nesmírně hodila.

               Na Göttweigu sídlí od roku 1083 Benediktýni – z toho roku se zachovala zakládací listina pasovského biskupa Altmanna. Ten je považován za svatého (i když neexistuje žádné svatořečení)  a jeho pozůstatky jsou jako svatá relikvie přechovávány na Göttweigu v kryptě, protože zemřel  v Rakousku a na Göttweigu byl pochován. Benediktýni mají své heslo „ora et labora“, doplňované někdy ještě „et lege“ což znamená „modli se, pracuj a čti“, člověk by od nich očekával určité pohostinství, zejména když na internetu propagují dobré jídlo v restauraci s panoramatickým výhledem na údolí Dunaje. Výhled byl, jídlo ne. Jestliže totiž má klášter – jako skoro všechny kulturní památky – zavřeno v pondělí, restaurace má zavřeno nejen v pondělí ale i v úterý. Bylo úterý. Zavřená restaurace mi pořádně hnula žlučí, a pokud má člověk pohnuto žlučí, musí dostat rychle něco k jídlu. Ve vesničce Fuschlu na úpatí kopce jsme nenašli žádnou restauraci, nakonec nás zachránila restaurace Grubmüller v Paudorfu. Bleskurychlá obsluha, jídlo s rakouskou kvalitou a stihli jsme tedy dokonce i prohlídku kláštera.

               Ten je opravu monumentální. V roce 1718 totiž starý románský klášter vyhořel, právě včas, protože přestavba byla stejně plánovaná. Poté, co Turci přestali ohrožovat údolí Dunaje, nebyla pevnostní část kláštera potřebná, zato si císařská rodina chtěla z klášterů ve Wachau vybudovat svá letní sídla. Proto je podstatná část postavena jako císařská rezidence a na stropě největšího ze sálů je zobrazen Karel VI. jako antický bůh slunce Helios i s oběma svými dcerami Marií Terezií a Marií Amálií.

Klášterní kostel je barokizovaná románská stavba, která návštěvníka překvapí svou růžovou barvou fasády – v podstatě je to milé a uklidňující. Velkolepé plány přestavby podle vzoru Escorialu ve Španělsku se nakonec z finančních důvodů nepodařilo zcela uskutečnit, opat kláštera Gottfried Bessel se stal rektorem vídeňské university, takže nemohl na pokračování přestavby dávat pozor. Ale klášter je krásným klenotem barokního umění – přežil i devastaci za druhé světové války, kdy fungoval v letech 1943 _ 1945 jako nacistické „výchovné zařízení“ a poté jako kasárna sovětských osvoboditelů. Po válce neuvažovalo o jeho zrušení, ale naštěstí se ho podařilo zachránit.

               Pod Göttwaigem se nachází největší město Wachau Krems (česky Kremže, odtud kremžská hořčice). Město má okolo 24 000 obyvatel, přičemž nemělo o mnoho méně ani v sedmnáctém století. Čili nebylo třeba stavět okolo města sídliště a vystačí si se svou starou zástavbou. Symbolem města je „Steinertor“ čili městská brána ve směru k městečku Stein – dnes městská část Kremsu.

Krems okouzlí svými uličkami a třemi kostely postavenými nad sebou. Nejníže je kostel Bürgerspitalu, čili středověké nemocnice, kterou zde dal postavit císař Friedrich III. Jde o gotickou stavbu, na níž nesmí chybět císařovo logo „AEIOU“, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. O něco výš stojí „Dom der Wachau“, čili městská katedrála, chrám svatého Víta.  Kostel byl založen už v roce 1014 císařem Jindřichem II. (který se za své časté zakládání kostelů, ale i za nenaplněné manželství s císařovnou Kunigundou stal svatým), dnes je to barokizovaná románská stavba s početnými díly kremžského malíře Martina Johanna Schmidta. Tento barokní umělec byl neobyčejně plodný, za svůj dlouhý život vytvořil údajně víc než tisíc obrazů a soch, jeho hlavní díla se sice nacházejí až v Korutanech v klášteře St.Paul, ale víc než dost zbylo i na kremžskou katedrálu, na kostel Piaristů, o kterém se ještě zmíním, pro kostel ve Steinu, kde umělec žil a nemálo jeho obrazů jsme viděli i na už navštíveném Göttweigu.

               Kostel Piaristů stojí na kopci a dominuje celé město. Kostel je gotický – postaven v letech 1457 – 1477 a jen málo barokizovaný, ovšem právě zde se nacházejí díla Martina Johanna Schmidta, především pak oltářní obraz Nanebevstoupení panny Marie.

               Z někdejšího městského hradu „Gozzoburg“ se dochovalo jen málo, dnes je tam galerie.

               Pravým klenotem Wachau je klášter v Melku. Když člověk projíždí – jedno zda autem nebo na lodi pod jeho monumentální budovou na vysoké skále, neodolá a zastaví. V sezóně to udělá až 5000 návštěvníků denně. My jsme měli štěstí. 1 července 2020 otvíral klášter po několikaměsíční pauze zaviněné zlým koronavirem a my jsme byli první návštěvníci – tvořili jsme malou patnáctičlennou skupinku – s takovým štěstím rozhodně nepočítejte.

               Důvodů, proč je Melk tak nádherný, je hned několik. Zaprvé má pro Rakousko přímo symbolickou hodnotu, protože byl prvním hlavním městem území Ostarrichi, z něhož se měl později stát Österreich, čili Rakousko. V roce 976 (některé prameny uvádějí 996 – proto slavilo Rakousko tisíc let svého trvání hned dvakrát), byl pověřen mladý ambiciózní Babenberg jménem Leopold císařem Otou, aby převzal správu tohoto nárazníkového území, ve kterém po celých sto let řádili maďarští nájezdníci. Ti se po porážce na Lešském poli v roce 955 už poněkud uklidnili, přesto se Leopold rozhodl svůj první hrad postavit na vysoké skále nad Dunajem, kam se dalo vyjít pěšky, ale těžko se tam jelo na koni. Protože nový kostel, který zde hned vysvětili, potřeboval svého světce, půjčil si Leopold ostatky svého Kolomana. Tento údajně irský princ se vydal na pouť do Říma a nějak si spletl cestu a zabloudil do Stockerau. Místní sedláci mu nerozuměli a tak ho pro jistotu zabili. Stal se mučedníkem a Leopold z něho udělal patrona Melku a celého Rakouska (v té funkci byl až v roce 1663  nahrazen Leopoldem III. z rodu Babenberků – čili takříkajíc světcem z vlastních zdrojů). Koloman je v Melku pochován, schránka s jeho ostatky je přímo v katedrále v první boční kapli vlevo a kromě toho jsou jeho sochy všude možně, jako na nádvoří kláštera, před vstupní branou nebo v městečku před radnicí. 

V roce 1089 daroval markrabě Leopold II. hrad a město řádu Benediktýnů, protože Babenberkové už přesunuli své hlavní město dál na východ, nejdříve do Tullnu, pak do Klosterneuburgu až se nakonec uhnízdili ve Vídni.

Pozůstatky Babenberského hradu z 10 století

Zadruhé měl klášter v letech 1700 – 1749 velmi ambiciózního opata jménem Berthold Dietmayr, který se rozhodl vytvořit ze svého kláštera bezkonkurenčně nejkrásnější klášter ve střední Evropě. Mimo svou činnost v klášteře byl od roku 1706 i rektorem vídeňské univerzity, působil v diplomatických službách a v roce 1732 zastupoval dokonce nepřítomného císaře jako dočasný vládce Dolního Rakouska. Byl zvolen opatem v roce 1770 ve věku pouhých třiceti let, měl tedy pro svůj úmysl dost času a dokázal ho uskutečnit. Starou budovu dal kompletně strhnout – z celého někdejšího babenberského hradu zůstaly jen dvě věže – a postavit nově v barokním stylu. Úmysl se podařil. Jednak byl klášter bohatý a mohl tedy financovat svou přestavbu částečně z vlastních zdrojů, jednak pěstoval pan opat skvělé vztahy s císařem Karlem VI. který byl kdykoliv ochoten pomoci penězi daňových poplatníků, když hrozilo, že se přestavba z finančních důvodů zpomalí (jako se to stalo na Göttweigu, kde se stavělo ve stejnou dobu). Takto se podařilo klášter znovu postavit ještě za správy opata Dietmayra a výsledek stojí opravdu zato.

Budova má 2,2 hektaru plochy střech, délku 320 metrů, 1365 oken (to číslo se dobře pamatuje, počet dní v roce plus tisíc) a 497 místností. Na 30 mnichů, kteří zde působí, je to víc než dost. Do kláštera se vstupuje branou, před níž stojí oba svatí, svatý Koloman a svatý Leopold, pak následuje obrovské nádvoří s moderními freskami nad čtyřmi vchody. V císařském traktu je člověk proveden dějinami kláštera, každý pokoj svítí jinou barvou, které symbolizují minulost, současnost i budoucnost. Z pokladů kláštera jsou nejcennější melcký kříž s úlomkem kříže Ježíše Krista a monstrance svatého Kolomana. Nejkrásnější místností kláštera je obrovský mramorový sál, jakýsi sál pro císařské párty, když byl panovník přítomen. Strop s úžasnou freskou zobrazující Pallas Athenu a Herkula je malován technikou, kterou jsme viděli už v Göttweigu a která opticky zvyšuje klenbu místnosti.  Pak člověk vyjde na terasu (Altane) v západním průčelí kláštera, odkud je nádherný výhled na město, jemuž dominují obrovská kasárna na protilehlém kopci – nejúžasnější by bylo zažít zde západ slunce, ale tak pozdě se prohlídky nekonají, takže jsem si mohl tento zážitek užít jen na videu. Pak přijde obrovská klášterní knihovna, potvrzující touhu Benediktýnů po vzdělání a pak se s vámi průvodkyně rozloučí. Protože k návštěvě nejúžasnější části kláštera ji nepotřebujete. Katedrála kláštera vyvolá v návštěvníkovi skutečný „wow-efekt“, jakýkoliv věcný výklad by jen rušil.

Podobný zážitek jsem si odnesl jen z jantarové komnaty v Carském Selu a z Capella Palatina v Palermu. Ale na rozdíl od těch jmenovaných vás v Melku z kostela nikdo nevyhání, můžete tam zůstat, jak dlouho chcete a musíte se sami přinutit, tu nádheru opustit. Nevíte, na co se máte dívat dřív – na oltář, na reliéfy papežů provedené ve zlatě nebo na impozantní varhany, které mají 3553 píšťal, nejmenší z nich má sedm centimetrů, největší má skoro pět a půl metru. Je to baroko na druhou, víc baroka už prostě nejde. Jen zlato v kombinaci s falešným mramorem – štukou, sochy, reliéfy, všechno září a oslňuje, pokud chtěl opat Dietmayr přinutit lidi padnout na kolena, pak se mu to podařilo. Ta nádhera prostě vyráží dech.

Když vyjdete ven, musíte se ještě chvilku vzpamatovávat. K tomu je dobré vyjet si na jednu z bašt u vchodu do kláštera, která slouží jako vyhlídková terasa. Odtud jsou vidět nejen ony dvě věže, které zůstaly z babenberského hradu, ale i zahrady kláštera.

Obklopují terasu ze dvou stran. Jedna z nich je francouzská zahrada se zahradním pavilonem, ve kterém je dnes kavárna, druhá, do níž se jde okolo restaurace, je na třech úrovních. Odtud je na klášter nejhezčí pohled.

Tolik o baroku ve Wachau stačí, příští týden se podíváme na příběhy lásky a nenávisti, které se k tomu kraji vztahují.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.