Samozřejmě mi to dělají naschvál. Od samého začátku mi bylo jasné, že je to spiknutí, které mě má zničit. Jediné, v čem jsem si nebyl jistý, bylo, zda mě chtějí ty zatracené komputery zničit proto, že se obávají mé neobyčejné inteligence, kterou považují ve své snaze o ovládnutí lidstva za překážku, nebo proto, že mě považují za idiota a tím pádem za lehkou kořist. Ale zle mi dělaly odjakživa. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do místnosti, kde se nacházely, odmítaly pracovat. Počítačový technik na Stolzalpe do dneška nechápe, proč jeho počítač přestal fungovat vždy v okamžiku, kdy jsem vstoupil do jeho kanceláře, i když jsem se prokazatelně ničeho nedotkl. Poprvé to považoval za náhodu, když se to stalo podruhé, už mě k sobě nepouštěl a raději přišel na mé pracoviště, aby zjistil, kde je problém. Nikdo jiný takové privilegium neměl.

               Samozřejmě, jsem analogový typ a nestydím se za to. „Digital native“ se ze mě nikdy nestane, možná dokonce ani ne „digital“. A to přesto, že jsem měl v Popradě jeden z prvních PC čili domácích počítačů, na Stolzalpe první mobilní telefon a dokonce i první smartphone. Tak nějak mě doba hnala před sebou a musel jsem používat přístroje, které jsem neuměl ovládat. A které to dobře věděly. Nevím, zda to byla moje vina. Naučil jsem se, že většina problémů se řeší tím, že se počítač vytáhne ze zásuvky a potom se znovu na proud napojí. U mých kamarádů a známých to funguje skoro vždycky, u mě někdy taky. Můj bratr ztrácel nervy, když jsem mu své problémy líčil a poté, co několikrát zoufale zvolal „Takhle blbej přece nemůžeš být!“ pochopil jsem, že je součástí onoho globálního spiknutí a už jsem ho raději nekontaktoval.

               Samozřejmě si myslíte, že přeháním. Že si vymýšlím a snažím se dělat zajímavým. Dobrá, tak tedy příběh z roku 2020. Tedy z doby, kdy by měly mít počítače své dětské choroby dávno za sebou a mohly by po dvaceti pěti letech marných pokusů mě zahubit, s těmito hrátkami přestat.

               V práci se mi najednou začalo objevovat hlášení, že mi za čtrnáct dní vyprší licence k programu CITRIX. Protože zřejmě většina mých čtenářů netuší, oč se jedná, jde o program, jehož prostřednictvím mohu vstoupit do programu MEDOCS, což je zase program, v němž jsou všechny úkony našeho zdravotnického koncernu. Přes něj se objednávají laboratorní a rentgenová vyšetření, podávají se žádanky, vystavují se recepty, píší se lékařské zprávy a dekurzy a v němž si člověk může prohlédnout nálezy svých pacientů nejen z naší nemocnice ale ze všech nemocnic  koncernu. Dokonce se tímto programem můžou programem s kouzelným jménem DAME, čili dáma, posílat bezpapírové zprávy obvodním lékařům. Čili jinými slovy, bez Medocsu si ani neprdnete, natož abyste bez něho mohli někoho léčit či vyšetřovat.

               Informace, že mi po určitém přesně definovaném čase vyprší licence k používání tohoto zprostředkovatelského programu, mě mírně zneklidnila, zejména když byla doplněna informací, že další používání tohoto programu po vypršení licence je trestným činem počítačové piraterie. Proto jsem zavolal našemu technikovi Christianovi a sdělil mu své znepokojení.

               „Klid“ pravil tento klidný muž. „Tohle dostáváme všichni. Je to hloupost, tu licenci samozřejmě koncern obnovil, to hlášení prostě ignoruj.“

               „Ale oni píší, že když budu ten program používat po vypršení oné doby, jde o trestný čin. Do vězení se mi nechce a pokutu platit nehodlám.“

               „Řekl jsem, abys to ignoroval,“ poučil mě milý Christian. „Dostáváme to všichni, a všechny nás zavřít nemůžou. Kdo by potom pracoval?“

               Ten argument se mi zdál být docela pádný a proto jsem se nezneklidnil, když mi počítač vždy po přihlášení hlásil, že mi licence vyprší v sedmi… pěti, třech, dvou.. dnech.

               Pak přišel den „D“, mimochodem jeden den po tradičním updatu, kdy obvykle nefunguje skoro nic. Počítač mi oznámil, že mi vypršela licence programu CITRIX a proto nemám oprávnění používat program MEDOCS. A opravdu mě do našeho programu nevpustil.

               Zavolal jsem Christanovi, byl jsem poněkud podrážděný.

               „Klid,“ řekl mi dost nepřesvědčivě. „Dnes je po updatu, v celém koncernu mají lidi problémy se vstupem do Medocsu, v centrále pracují na odstranění problémů. Ono to může trvat dost dlouho, musíš být trpělivý.“

               „Jenže u mě to trvá už čtvrt hodiny a hlavně, píše mi, že mi vypršela licence Citrixu, a proto nemám právo nahlédnout do programu Medocs.“

               „Cože?“ ozvalo se nevěřícně na druhé straně linky.

               „Přesně tohle.“

               „To není možné,“ mínil náš Ajťák.

               „Tak se hekni do mého počítače a uvidíš to.“

               Krátce nato jsem mu povolil vstup na mou obrazovku.

               „To nemůže být pravda,“ hlesl. „To jsem ještě nikdy neviděl.“

               „A co mám dělat?“ chtěl jsem vědět.

               „Ty zřejmě nemůžeš dělat vůbec nic. Počkej, já si tu tvoji obrazovku ofotím a pošlu ji do centrály. Tuhle poruchu určitě neznají.“

               „A jak mám pracovat?“

               „Ty zřejmě dneska pracovat nemůžeš,“ mínil.

               „A co uděláš ty?“

               „Já nemůžu udělat taky nic,“ řekl. „Musíme počkat, zda to někdo v centrále vyřeší.“

               Zkuste nedělat nic, když jste zodpovědný za JIPku, máte v denním programu jednu ERCP, jednu pleurální punkci a dvě punkce ascitu, jednu kolonoskopii s polypektomií a na přídavek několik konsilií. Musíte hledat řešení. Dlouhodobé naschvály počítačových systémů mě naučily být vynalézavým. Obětoval se mladý kolega Liebmann.

               Vstoupil do mého počítače na intenzivce a já jsem mohl celý den pracovat z jeho přístupu – samozřejmě pouze z tohoto jediného počítače. Svolal jsem sestry z intenzivky a oznámil jim, že ten počítač je posvátná kráva. Kdo porazí posvátnou krávu, bude stejně, jako je to zvykem v Indii, popraven. Čili že se toho počítače celý den nikdo nedotkne, pokud chce opustit nemocnici živý a zdravý. Zafungovalo to. Kolega Liebmann taky slíbil, že když bude pracovat z jiného počítače, na otravnou otázku, kterou počítač po přihlášení vždy klade: „Chcete pokračovat z tohoto přihlášení a rušíte všechny ostatní?“  odpoví „Ne,“ Svůj slib dodržel.

               Odměnou mu bude překvapení, až se dozví, co všechno v ten den udělal, aniž o tom měl nejmenší tušení. Samozřejmě, že to bylo namáhavé. Vyšetřit pacienta v ambulanci, potom běžet na první poschodí na JIPku, tam zadat požadavky na laboratoř a rentgen plic, potom nadiktovat zprávu a běžet zpět k pacientovi do ambulance na přízemí. Samozřejmě poté znovu na JIPku si rentgen plic prohlédnout. Ale zvládl jsem to. Bylo to dobré pro kondici a hlavně pro mé ego, které se nehodlalo vzdát tváří v tvář počítačovému spiknutí.

               Ve dvě hodiny odpoledne to počítače vzdaly. Můj vstup do programu byl obnoven. Nedaly mi to samozřejmě vědět – neudělal to ani Christian (možná je taky členem této spiklenecké skupiny), ale při konziliu na chirurgii jsem prostě už neměl chuť běžet znovu na JIPku, abych si prohlédl nálezy pacienta, které mi chirurgové zapomněli dodat písemně. Spustil jsem počítač a on mě milosrdně vpustil na stránky programu MEDOCs a tím pádem i k nálezům mého pacienta.

               Ano, bylo to vítězství. Ale vědomí, nakolik jsme vydání těm blbým mašinkám na milost a nemilost a že jsme na nich zcela závislí a bez nich nemůžeme dělat pro naše pacienty už bezmála vůbec nic, pro mě uklidňující rozhodně není.

               Zvláštní je pouze to, že toto hlášení o vypršení licence Citrix jsem z celé nemocnice (a obávám se, že z celého štýrského koncernu) dostal jenom já. Co to jen může znamenat…?

               PS: dnes, tedy v den publikování článku mi místo přihlášení do programu MEDOCs přišla zpráva, že daný App (nemám tušení jaký) není pro používání MEDOCs certifikovaný. Asi nepřekvapí, že milý Christian znovu pravil, že takovou poruchu nezná a že to musí hlásit do centrály. Ony si ty potvory prostě nedají pokoj!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.