Jaký musí být člověk, aby se v antisemitismem poznamenaném Rakousku stal jako Žid předsedou vlády, vyhrál pětkrát volby (z toho třikrát získal absolutní většinu v parlamentu) a dokázal, aby se po něm pojmenovala celá jedna éra – éra Kreisky.

               Myslím si, že musí být prostě geniální, bezcharakterní, vzdělaný, oportunistický až populistický a navíc musí mít štěstí – tedy musí trefit do období hospodářského růstu a blahobytu. Všechny tyto předpoklady nejpopulárnější rakouský premiér všech dob Brunovi Kreiskemu splňoval. 29 července uplyne třicet let od jeho smrti.

               Narodil se 22. ledna 1911 v bohaté židovské rodině ve Vídni. Jeho otec Max byl velkopodnikatel v textilním průmyslu a censor rakouská národní banky jeho matka Irene rozená Felix, pocházela z podnikatelské rodiny ze Znojma. (Okurky Felix jsou i dnes žádanou značkou, takže původ nejpopulárnějšího rakouského kancléře je navždy spojen se slavnými znojemskými okurkami.)

Přestože pocházel z buržoazních kruhů (a díky tomu byl velmi vzdělaný, sečtělý a hlavně – dokázal význam vzdělání na rozdíl od většiny svých soudruhů pochopit) táhlo ho to už jako mladého k levici a byl členem Sociální demokracie, což nebylo v předválečném Rakousku bez nebezpečí. V únoru 1934 došlo dokonce k občanské válce, ze které vyšli sociální demokraté a s nimi spojené jejich ozbrojené složky (Schutzbund) jako poražení. 24 vůdců Schutzbundu bylo odsouzeno k smrti a devět z nich  skutečně popraveno. Kreisky byl v takzvaném „Procesu se socialisty“ v roce 1936 odsouzen k dvanácti měsícům vězení.

               Bezprostředně po „Anschlußu“ v březnu 1938 se mu podařilo emigrovat do Švédska a uniknout tak jisté smrti. Jako Žid a socialista byl na nacistickém seznamu osob určených k zabití velmi vysoko. Měl štěstí, že se nepokusil utíkat přes Československo – emigranti, kteří 12. března 1938 prchali ve vlaku z Vídně, byli v Břeclavi československými orgány vytaženi z vlaku a vráceni do Rakouska, kde byli z větší části zavražděni a z menší části uvězněni v koncentračních táborech. Kreisky v tomto vlaku ani být nemohl, teprve 14. března skládal závěrečnou státní zkoušku svého právnického studia. 15. března byl zatčen, ale v srpnu dočasně propuštěn z vazby, což využil k útěku.

               Kreisky se tedy vyhnul osudu svých židovských spoluobčanů (25 jeho nejbližších příbuzných padlo za oběť holocaustu, jeho rodiče a bratr Paul ale přežili)a hned po válce začal znovu působit v politice. Nejprve ve Švédsku jako diplomat, od roku 1953 jako státní sekretář ve Vídni, kdy se už podílel na jednáních o státní smlouvě, která v roce 1955 znamenala odchod okupačních mocností a nezávislost a neutralitu Rakouska. V letech 1959 – 1966 se stal dokonce ministrem zahraničních věcí. V té době vládla v Rakousku takzvaná velká koalice lidovců a sociálních demokratů, v níž tvořili socialisté koaličního partnera.

               Spoluprací otřásla aféra socialistického ministra vnitra Franze Olaha, který převedl straně bývalých nacistů FPÖ milion šilinků – lidovci to správně pochopili jako námluvy pro budoucí vládu. Olah byl z SPÖ vyloučen a založil vlastní stranu „Demokratickou pokrokovou stranu“. Lidovci pochopili svou šanci, vypověděli koalici a 6.3.1966 se konaly volby, ve kterých ona nová strana vzala hlasy socialistům a lidovci slavili vítězství, které jim umožnilo samostatnou vládu bez koaličního partnera. Předseda socialistů Bruno Pittermann se rozhodl odstoupit. Hledal nástupce a rozhodl se pro svého jmenovce Bruna Kreiskeho. Ten údajně zareagoval na nabídku převzít vedení ve straně skepticky: „On, Žid, by měl vést stranu do voleb v tradičně antisemitském Rakousku? To nemůže dopadnout dobře.“

               Na to mu měl Pittermann odpovědět: „Bruno, musíš se rozhodnout, zda chceš být Žid nebo premiér.“

Source: flickr/ SPÖ https://www.flickr.com/photos/sozialdemokratie/5367515678

               Takováto volba nebyla až tak těžká. Ostatně Kreisky nebyl praktikující Žid, z izraelské „Kultusgemeinde“ vystoupil už v roce 1931 a sám se označoval za agnostika. Kreisky převzal stranu a vedl ji v opozici – v napjaté době konce šedesátých let s nepokoji a nespokojeností mladé generace, na kterou nedokázala konzervativní lidová strana, příliš svázaná s katolickou církví a konzervativním sedláckým venkovem, adekvátně reagovat.

               1.3.1970 slavili sociální demokraté pod vedením Bruna Kreiskeho vítězství. Získali 48,5 procent hlasů, což jim ovšem nestačilo na většinu mandátů. Kreisky se rozhodl pro řešení, které bylo stejně odvážné, jako oportunistické, chcete-li i nemorální. Jeho menšinový kabinet si získal toleranci FPÖ. S předsedou této strany Friedrichem Peterem pěstoval Kreisky přátelské vztahy – a to i potom, kdy v roce 1975 vyšlo na veřejnost, že se bývalý obersturmführer zbraní SS Peter za války podílel na válečných zločinech v sovětském zázemí. Když tuto zprávu zveřejnil Simon Wiesenthal – známý svým pronásledováním válečných zločinců a sídlící ve Vídni, Kreisky se postavil za Petera, obvinil Wiesenthala z „mafiánských metod“ a z kolaborace s nacisty. Wiesenthal ho zažaloval a vyhrál. Kreisky se dokázal spojit klidně i s lidmi, kteří vraždili za války jeho židovské spoluobčany, ostatně v jeho první vládě v roce 1970 byli čtyři bývalí členové NSDAP (nyní členové SPÖ) a jen jediný z nich – untersturmführer SS Johann Öllinger musel po čtyřech týdnech odstoupit z postu ministra zemědělství (aby ho nahradil bývalý člen NSDAP Oskar Weihs). To je vrchol politického pragmatismu – nebo chcete-li oportunismu. Až z toho mrazí. Pro Kreiskeho neměla minulost žádný význam, myslel jen na budoucnost a měl jediný cíl – vítězství. Toho dosáhl až pětkrát, z toho třikrát získala jeho strana absolutní většinu mandátů v rakouském parlamentu. Kreisky si vysloužil přezdívku „NEPORAZITELNÝ“. Neporazitelný politik nesmí být sentimentální a mstivý, studený pragmatismus byl hlavním znakem Kreiskeho politiky.

               Ostatně při svém odchodu z politiky v roce 1983 vyjednal s Peterem (který sice po odhalení své kriminální minulosti v roce 1977 odstoupil z funkce předsedy FPÖ, ale dál ji ovládal) koalici pro svého nástupce Freda Sinowatze.

               Pro Kreiskeho byla všechno jen politická hra. Za podporu své menšinové vlády dostala FPÖ pro ni nezbytnou volební reformu a poté vyvolal Kreisky nové volby. V roce 1971 nejenže získal absolutní většinu v parlamentu, ale dokázal prosadit volbu Franze Jonase za rakouského prezidenta – s tímto pánem stál kdysi v roce 1936 společně před soudem v procesu se socialisty (Jonas byl tehdy na rozdíl od Kreiskeho osvobozen).

               Následující roky jsou fascinující reformami, které Kreisky v Rakousku prosadil. Fascinující už jen tím, že je bylo třeba prosazovat – v sedmdesátých letech!!! , pro nás zřejmě nepředstavitelné. Až z toho je zřejmé, jak silný byl vliv katolické církve a jak stála na brzdě reforem, což nakonec vedlo k pádu jí podporované lidové strany.

               Teprve v roce 1975 byla odstraněna zákonná pozice muže jako hlavy rodiny. Až do tohoto roku potřebovala žena souhlas manžela, pokud chtěla pracovat!

               V roce 1979 byla uzákoněna rovnoprávnost muže a ženy.

               Mimo to přestal být trestným činem potrat do konce třetího měsíce těhotenství, manželská nevěra ženy či homosexuální pohlavní styk. Byla zavedena daň z přidané hodnoty.

               Kromě toho byly zrušeny poplatky za studium na vysoké škole a numerus clausus, což otevřelo vysokoškolské vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva (a oslabilo na školách vliv neonacistických buršenšaftů), byla zkrácena povinná vojenská služba, byl zaveden bezplatný transport dětí do školy a bezplatné učebnice.

               To vše se dělo pod líbivými hesly jako „Provětrání demokracie“. Sociální demokrati dokázali získat pro sebe i střední vrstvu heslem: „Pojďte kousek cesty s námi.“ Podařilo se vytvořit do té doby nemyslitelnou koalici dělníků s intelektuály. (Nemyslitelná je i dnes). Ostatně Kreisky k této měšťácké společnosti podvědomě patřil – vždyť se v ní narodil a vyrostl. Byl tedy i pro buržoazii a intelektuály přijatelný –„tikal“ jako oni.

Kreiskeho služební auto, k vidění v Heldenbergu ve sbírce oldtimerů Rudolfa Kollera

               Samozřejmě Kreiskeho reformy trefily cítění doby a posouvaly společnost liberálním směrem, po kterém toužila (což dala mladá generace najevo svými vzpourami v roce 1968). „Dětem květin“ vzal vítr z plachet, „květiny skončily v kontejnerech a mládež šla pracovat.“

               Ale to samo by nestačilo, aby mohl Bruno Kreisky stát v čele země po dlouhých třináct let.

  1. On sám byl nesmírně charismatická osobnost. Byl sečtělý a mimořádně vzdělaný, čímž své protivníky zdolával.
  2. Poznal význam nového média – televize. Uměl se v něm skvěle pohybovat a prezentovat se srozumitelně pro masu obecenstva.
  3. Byl nesmírně oblíbený mezi novináři – tedy schopnost, kterou současní politici naprosto postrádají. Zatímco dnes politici žurnalisty nenávidí a někteří by je stříleli (a někteří to i dělají), tehdy se novináři doslova prali o interwiev s Kreiskym. A nevyvedlo je z míry ani to, že on dokázal celé hodiny hovořit o jiných věcech, pokud nechtěl přejít k tématu, které mu bylo nepříjemné. Přitom mu nechyběl humor. Známý je jeho výrok, když zareagoval na chválu novináře, který ho před začátkem rozhovoru chválil do nebes: „Jen pokračujte, mladý muži, pokračujte. Vy si ani nedokážete představit, kolik chvály já dokážu vydržet.“ Dokázal být ale i nepříjemný: „Učte se trošku dějepis,“ řekl žurnalistovi, když ho tento nachytal v protimluvě – a přitom měl pravdu onen novinář.
  4. Nebyl mu cizí populismus. Když v roce 1973 způsobil nárůst cen ropy takzvaný „ropný šok“ použil všechny páky „Keynesismu“, aby to obyvatelstvo nepocítilo. To se mu podařilo masívními státními investicemi i za cenu rychle narůstajícího státního dluhu. Je znám jeho výrok, že mu“pár miliard šilinků státního dluhu způsobuje méně bezesných nocí než několik stovek tisíc nezaměstnaných.“ I díky tomu stoupl HDP Rakouska během sedmdesátých let o 52 procent, nezaměstnanost se držela na neuvěřitelných 1,9 procenta a pevnou vazbou na německou marku dosáhl Kreisky toho, že inflace nepřekročila 6 procent. Zato stouplo zadlužení během vlády Kreiskeho z 12,5% HDP na 32,4%.
  5. Ve své straně nedovolil nikomu vyrůst. V té měl absolutní moc. Jako korunního prince si sice dlouho vychovával ministra financí Hannese Androsche, když se mu ale zdálo, že by tento ohrozil jeho moc či ho mohl po odchodu z politiky přerůst, nedovolil, aby se stal jeho nástupcem – což byl začátek pádu sociální demokracie. Nikdo prostě není dokonalý. Když Kreiskym favorizovaný vídeňský starosta Gratz vedení strany odmítl a generální tajemník strany Karl Blecha se zdál premiérovi nedostatečně charismatický, vybral si Kreisky za svého nástupce nakonec nevýrazného Freda Sinowatze.
  6. Sedmdesáté roky byly obdobím rakouských úspěchů na mezinárodním poli. Nejen v ekonomice, ale i v kultuře a ve sportu. Je to doba vítězství Jochena Rindta a Nikiho Laudy ve Formuli 1. (Rindt byl oficiálně německý občan, ale protože vyrostl od útlého dětství ve Vídni, považoval se za Rakušáka) Rakousko bylo schopno zorganizovat dvakrát v krátkém odstupu zimní olympijské hry v Innsbrucku (po roku 1964 zaskočilo v roce 1976 za americký Denver) Vítězství Franze Klammera na olympijských hrách 1976 bylo jen potvrzením rakouské hegemonie v zimních sportech a pak dokázal rakouský fotbalový národní tým porazit „velkého bratra“ –  Německo v Cordobě v roce 1978 na mistrovství světa. To zvyšovalo národní uvědomění a tento pocit byl spojen se jménem Kreisky. Rakušáci se učili být hrdí na to, že Rakušáky jsou. Teprve v sedmdesátých letech se začala většina obyvatel Rakouska cítit Rakušáky a ne „Němci žijícími v Rakousku“. V roce 1983, kdy Kreisky odcházel z politiky, to bylo 69 procent obyvatel – dnes je to už přes 90 procent. Je paradoxem, že pocit národní hrdosti dal Rakušákům právě Žid, který před nimi kdysi musel prchat do Švédska, aby si zachránil holý život – to ještě, když se cítili být Němci.
  7. S tím souviselo i Kreiskyho angažmá v mezinárodní politice. Když byl prezidentem organizace spojených národů Kurt Waldheim (o jehož nacistické minulosti tehdy ještě nikdo nevěděl) prosadil Vídeň jako třetí sídlo UNO. Ještě jako ministr zahraničních věcí organizoval setkání Johna F. Kennedyho s Nikitou Chruščovem ve Vídni. Jako první Rakušák v historii se vydal do Izraele a seznámil se s místní politickou situací. K velké nevůli svých židovských „soukmenovců“ pak začal prosazovat práva Palestinců – Rakousko bylo první „západní“ zemí, která diplomaticky uznala Organizaci na osvobození Palestiny. A hlavně, Kreisky působil v napjatých sedmdesátých letech jako zprostředkovatel mezi Západem a Východem. V době studené války nesměly země NATO prodávat mnoho výrobků do zemí RVHP, pokud by se tyto daly využít ve vojenském průmyslu. Rakousko je kupovat mohlo a prodávalo je dál. Samo díky neutralitě nepatřilo k žádnému z vojenských bloků a díky sociálně demokratické vládě bylo pro komunistické vlády přijatelným a před obyvatelstvem obhajitelným západním partnerem. Kreisky tuto šanci uchopil oběma rukama.

Jediným velkým neúspěchem jeho politiky byla politika energetická. Plány na vodní elektrárnu v Hainburgu a obrovská investice do atomové elektrárny v Zwenttendorfu v Dolním Rakousku vzbudila odpor zelených aktivistů – na stranu kterých se postavily nejvlivnější rakouské noviny Kronen Zeitung.

Odpůrci si nakonec vymohli referendum, ve kterém se 5.11.1978 vyslovilo 50,4% hlasujících (při účasti 64,1% oprávněných voličů) proti uvedení elektrárny do provozu. A to přesto, že Kreisky spojil toto hlasování s hlasováním o důvěře své vládě. Nicméně příští volby o rok později zase vyhrál – sociální demokrati si nedokázali představit jít do voleb bez něho a tak mu odchod nedovolili. Do voleb se šlo s heslem „Kreisky, kdo jiný?“ A fungovalo to.

Ne nadarmo si Kreisky vysloužil přezdívku „král slunce.“ Nedávno jsem slyšel úvahu rakouského politologa, který pravil, že jediné štěstí pro Rakousko bylo, že Kreisky byl neochvějný rozený demokrat. Kdyby takový nebyl, dokázal by mu národ odhlasovat oslabení nebo dokonce zrušení demokracie a dát mu plné moci. To ho nikdy ani nenapadlo, jak odlišné je to od chování dnešních politiků. Možná to i žurnalisté tušili a proto se k němu chovali tak, jak se chovali.

               A osobně se neobohatil. To budilo důvěru, tedy něco, co dnešní politice esenciálně chybí. Kreisky se samozřejmě obohacovat nemusel, peněz měl dost. Jeho rodina vlastnila textilní továrnu ve Švédsku, mohl si dovolit finančně podporovat i svého bratra Paula, který za války emigroval do Izraele a neuměl zacházet s penězi. Bruno Kreisky patřil k lidskému druhu, který už v současnosti bezmála vymřel – nebyl politik, ale státník.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.