14. července je památný den. V ten den roku 1789 padla Bastila, o rok později zemřel ve stejný den v místě mého rodiště Novém Jičíně slavný generál Gedeon Laudon. V roce 1939 se onoho čtrnáctého července narodil Karel Gott a v roce 2018 se oženil můj syn.
Je třeba jít ještě dál do minulosti, abychom zjistili, že Bastilou to nezačalo, v ten den v roce 1420, tedy přesně před šesti sty lety došlo k historicky významné bitvě na Vítkově, která se stala jakýmsi symbolem českého vojenství a víceméně i české státnosti. Ne nadarmo stojí dnes na místě, kde se odehrála, Národní památník s muzeem armádní historie. A před ním monumentální socha nejslavnějšího českého vojevůdce, odhalená 14,července 1950 u příležitosti 530 letého výročí oné vojenské srážky.
Je s podivem, jak mohla tato šarvátka, v níž zahynulo podle střízlivých odhadů okolo 150 lidí, zaujmout v historii českého národa tak klíčovou pozici.
Samozřejmě ji zvýhodňuje, že se odehrála v blízkosti Prahy. Tím pádem je to místo dobře přístupné a může se stát poutním místem. Druhou – o hodně větší – bitvu u Prahy o dvě stě let později Češi prohráli a prohrané bitvy dokážou slavit jen balkánské národy se sklonem k masochismu jak například Srbové Kosovo Pole. Budovat památník na Bílé Hoře nikoho nenapadlo, ten, co tam stojí, je tak miniaturní, že se dá lehce přehlédnout. Žižka na hoře Vítkově určitě ne.
Jenž Vítkov si svou slávu zaslouží. Nejde o to, kolik nepřátel na svazích kopce zahynulo, ale poprvé tu prohráli obrnění rytíři svůj boj proti prostému lidu. Tedy nebylo to poprvé, měli za sebou už blamáž od Sudoměře, jenže tentokrát to byl sám dědic českého trůnu uherský a římský král Zikmund, který se zde blamoval. Ta situace si určitě zaslouží podrobnější vysvětlení.
Jak víme, husitská revoluce začala defenestrací konšelů Nového města Pražského (tedy na dnešním Karlově náměstí) 30. července 1419. 16. srpna zemřel na následky rozrušení z této události český král Václav IV. (Zřejmě u něho došlo k dissekci aorty, tedy hlavní tepny, tedy o chorobu v té době nepřežitelnou, která je i dnes zatížená vysokou úmrtností). Protože Václav zemřel bezdětný, stal se dědicem českého trůnu jeho mladší bratr Zikmund, tehdy 51 letý a už král Uherský a Německý neboli Římský. Zkušený a schopný politik, ověnčený právě čerstvými vavříny z koncilu z Kostnice, kde se mu podařilo sjednotit církev, kdy dosáhl odvolání nebo rezignace třech tehdejších papežů a volbu nového – Martina V. Ani Zikmund ovšem neměl mužského potomka, z manželství s Barbarou z Celje měl pouze dceru Alžbětu, narozenou 1409, v této době tedy desetiletou.
Zikmund sice slavil na koncilu v Kostnici své největší politické úspěchy, jeho triumf měl ale hořkou příchuť. Tou byla poprava Jana Husa, kterého na koncil pozval (zřejmě aby ho ideologicky v boji proti papežům podpořil), ale pak obětoval a nechal padnout. Osudnou se mu stala věta, týkající se Husa, kterou pronesl v nestřeženém okamžiku, kdy nevěděl, že ho slyší i přítomní Češi: „Jeden jediný z bludů, které mu tu byly dokázány, by stačil na to, aby byl odsouzen. Nebude-li chtít tyto bludy odvolat, ať je upálen nebo s ním naložte podle svých práv, jak uznáte za vhodné. A pamatujte si, že cokoliv by vám slíbil, že chce odvolat nebo že by i odvolal, nevěřte mu.“
I když Zikmund nebyl z Husovy popravy osobně nadšen a dlouho se snažil mistra Jana dokonce chránit, od tohoto okamžiku byl pro zastánce Jana Husa zrádnou liškou zrzavou a vrahem jejich milovaného mistra. Zatímco tedy česká šlechta ve své naprosté většině Zikmundovy dědické nároky na český trůn uznala (a stejně tak učinila i většina českých měst – koncem roku 1419 v Brně oficiálně i Praha), husité, jak je nazývali jejich nepřátelé, (oni sami se nazývali božími bojovníky), se s ním nehodlali v žádném případě smířit. A právě oni ovládali od 30. července 1419 hlavní město.
Zikmund vzniklou situaci považoval stále ještě jen za lapálii. Ovšem aby dal tažení proti pražským vzbouřencům punc svaté války, vymohl si na papeži Martinovi V., který vděčil za své zvolení v Kostnici jemu, vyhlásit 1. března 1420 křížovou výpravu do Čech „proti viklefistům a husitům.“ Tady se objevuje termín „Husita“ ovšem v pejorativním významu shodném se slovem kacíř. Papež slíbil, jak bylo tehdy obvyklé, úplné odpustky všem účastníkům výpravy, jakož i těm, kteří pošlou někoho místo sebe, tedy budou vojáky financovat. Takové křížové výpravy proti kacířům nebyly nic neobvyklého, nejvíc se do dějin zapsaly křížové výpravy proti valdenským 1209 – 1229 do Jižní Francie, v roce 1340 svolal proti Valdenským na žádost pánů z Hradce křížovou výpravu papež Benedikt XII. i do Čech. Tyto křížové výpravy se vyznačovaly nesmírnou brutalitou při stíhání takzvaných kacířů, nikdy ale nedošlo ke skutečným bojům. Takový průběh očekával i Zikmund. Byl si jistý, že tváří v tvář desetitisícům křižáků se vzbouřenci podrobí a přijmou jeho rozsudek.
Ne náhodou svolal Zikmund křížovou výpravu do Vratislavi. V roce 1418 zde došlo k povstání cechů proti patricijům včetně defenestrace, při které bylo zabito sedm konšelů. (Praha tedy Wroclaw o rok později jen napodobovala). Zikmund nechal popravit 27 vůdců vzpoury a dal tak Pražanům najevo, co by je mohlo čekat. Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá pochybovat, musíme si ale uvědomit, že Zikmund se skutečným ozbrojeným odporem nepočítal a ani počítat nemohl.
Ve středověku bylo něco takového jako boj sedláků proti šlechticům nemyslitelné. Podle středověkého myšlení, odvolávajícího se na boží pořádek, se lid dělil na tři části. Na lid bojující, tedy šlechtu, lid se modlící, tedy kněze a mnichy a lid pracující, sedláky a měšťany. Že by se sedláci či měšťané mohli ozbrojit, bylo stejně nepravděpodobné, jako že by šlechtic tahal pluh. Tento „Boží řád“ považovali všichni věřící lidé za nenapadnutelný a měšťané či sedláci neuměli se zbraněmi ani zacházet – výcvik ve zbrani vyžadoval několik let intenzivního tréninku. Právě proto se Jan Žižka ani nesnažil své bojovníky vycvičit v boji s běžnými zbraněmi, jakými byly meče nebo kopí, ale nechal je bojovat se selskými nástroji upravenými na zbraně, jako byly cepy, vidle či kosy – s těmi sedláci zacházet uměli. Když tyto improvizované zbraně doplnil ještě děly (píšťalami) a svým bojovníkům vnutil něco do té doby naprosto neznámého, totiž kázeň, vznikl zcela nový typ armády, který se měl ukázat jako nepřemožitelný. To ovšem nemohl Zikmund ve Vratislavi tušit. Zprávy o šarvátkách jakoo té u Sudoměře, kde se Husité dokázali ozbrojeným rytířům postavit úspěšně na odpor, doléhaly jen zdálky a nikdo je nebral vážně.
V dubnu překročil Zikmund českou hranici, 3. května se vzdal Hradec Králové, poté král obsadil i Kutnou Horu, a 7. května vydal králi purkrabí Čeněk z Vartenberka Pražský hrad. Vše tedy ze Zikmundova pohledu běželo jako na drátku a tak když do Kutné Hory dorazila delegace Pražanů, snažících vyjednat kapitulaci a amnestii pro povstalce (samozřejmě pro patricije a konšely, pár hlav radikálů by po dohodě mezi pražskou radnicí a králem padlo), stanovil Zikmund podmínky, které byly naprosto nepřijatelné. Praha pochopila, že jí nezbývá než bojovat, ať chce nebo nechce. Nechtěla, ale musela.
Po návratu delegace z Kutné hory následovalo bouřlivé společné zasedání pražských měst. Praha nebyla v té době jedno město ale tři – Staré Město, Nové Město a Malá Strana měly své radnice i samosprávu a v postoji vůči nadcházejícímu boji nebyly zdaleka jednotné. Radikálové ovládali Nové Město, Staré Město se víceméně přidalo, protože nemělo jinou volbu. Malá Strana byla vždy poněkud jiná, už proto, že byla od ostatních pražských měst oddělena Vltavou, nicméně teď se přidala k odboji.
Do města byly pozvány ozbrojené posily z venkova. 20 května dorazili Táboriti a 23. května bojovníci ze Žatecka, Lounska a ze Slaného. Město zvolilo 12 hejtmanů, kteří měli velet obraně, vyhnalo z města všechny „nepřátele kalicha“, tedy hlavně německé patricije ze Starého města, jejichž majetku se zmocnili měšťané čeští (jakási árizace naruby) a začalo shromažďovat zásoby pro případ obléhání. Pokus o dobytí Pražského hradu nevyšel, Pražané se tedy stáhli za hradby a vyčkávali, až se 30. června před městem objevilo křížové vojsko.
Král Zikmund už musel být v té době poněkud znepokojen. Jednak ztratil Hradec Králové, který znovu ovládli povstalci, jednak se jeho spojenci Oldřichovi z Rožmberka nepodařilo dobýt Tábor, obléhatelé tam utrpěli hanebnou porážku. I boje o Pražský hrad a Žižkovo tažení na Prahu, kdy se jeho ozbrojenci ukázali být královu vojsku minimálně rovnocenní, musel vnímat jako varování. Začínal zřejmě tušit, že to nebude zas až tak snadné.
Křižáky přivítaly zavřené městské brány, což byl dost velký problém. Středověká vojenská strategie měla nemalé protíže s dobýváním opevněných míst. K dobytí města by byla potřebná stavba obléhacích věží, po kterých by se obléhatelé mohli dostat na hradby, nebo budování podkopů pod hradbami, které se pak po zapálení podpěr v podkopech zřítily. Dělostřelbu k dobytí opevněného města dokázal účinné použít až sultán Mehmed v roce 1453 při obléhání Cařihradu, v roce 1420 nebyla děla s podobnou ničivou silou k dispozici, první použití dělostřelectva v boji je doloženo v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannenbergu) v roce 1410, ovšem bez jakéhokoliv pozitivního účinku. Horníky z Kutné Hory na budování podkopů sice Zikmund původně ve svém vojsku měl, ale během dlouhého čekání na křížové vojsko je poslal zas domů. Na zdlouhavé obléhání vzpurného města neměl prostě čas ani peníze.
V okamžiku, kdy nebyli Pražané ochotni padnout před masami rytířů na kolena, měl Zikmund nemalý problém. Protože dorazil s jízdními rytíři, ale bez patřičného technického vybavení pro stavbu obléhacích věží či budování podkopů, bylo zřejmé, že je přímý útok na město odsouzen k neúspěchu. Problémem byla i velikost jeho vojska, které někteří historici odhadovali až na 100 000 mužů (Petr Čornej odhaduje střízlivě 30 000). Organizovat a hlavně zabezpečit takovou masu mužů bylo logisticky v této době prakticky nemožné, to dokázal až o dvě stě let později Valdštejn – a vysloužil si tím pověst vojenského génia. Jenže novému papeži se chtěli zalíbit všichni a tak zde byli křižáci snad ze všech zemí Evropy, od Angličanů a Francouzů a Španělů, přes Němce až po Chorvaty, Poláky a králi věrné Moravany a Čechy. Podle Františka Palackého se ve vojsku nacházeli všichni němečtí kurfiřtové kromě kurfiřta saského, rakouský vévoda Albrecht i štýrský Arnošt, zvaný Železný, tři bavorští vévodové a celkem 43 knížat a hrabat. Samozřejmě nemohl chybět papežský legát, byl zde i patriarcha Aquilejský a řada biskupů a jiných duchovních osob. Na první pohled je zřejmé, že se tak obrovskému a různorodému vojsku prostě nedalo velet, je otázka, nakolik tato ochota následovat papežovo volání po vyhubení kacířů Zikmunda potěšila. Méně by bylo určitě více.
Možná tato skutečnost vysvětluje podivnou nečinnost vojska následujících čtrnáct dní. Možná král čekal, že se obléhaní pobijí mezi sebou, zřejmě věděl, že mezi puritánskými Tábority a bohatými Pražany panují neshody, které nepřerostly v boje jen díky křižácké hrozbě před hradbami. Čtrnáct dní ležela tato obrovská armáda nečinně před městem a čekala na zázrak, musela být živena a každým dnem hrozilo vypuknutí epidemie, protože toalety samozřejmě neexistovaly. Zikmund měl ostatně s takovým osudem obléhatelů už svou zkušenost, skoro zemřel na úplavici v roce 1404 při obléhání Znojma. Tehdy přežil nejen průjem, ale i léčbu svého lékaře, který ho na dvacet čtyři hodin pověsil za nohy hlavou dolů (z pohledu tehdejší medicíny logické opatření k zastavení průjmu), jeho přítel, rakouský vévoda Albrecht IV., toto štěstí neměl a zemřel. Teď Zikmunda k Praze doprovázel Albrechtův stejnojmenný syn Zikmundův nejvěrnější spojenec, budoucí zeť a následník na českém trůně. Až do dvanáctého července se v podstatě nic nedělo, domyslíme-li si diplomatické hrátky. Papežský legát 6. července ve svém spise nesmlouvavě odsoudil české kacíře a ti zase 10. července nabídli dopisem spojenectví odvěkému Zikmundovu nepříteli – Benátkám. Zikmunda brzdilo v aktivitě i to, že si sice přál kapitulaci Prahy, ne ale její násilné dobytí a vydrancování křižáckým vojskem. Čeští a moravští pánové, tvořící podstatnou část jeho vojska taky nebyli z této alternativy nijak nadšení a radili k vyjednávání a diplomatickému nátlaku. Čili se ve skutečnosti kromě demonstrativního upalování zajatců oběma stranami nedělo nic.
Šlo o to, zda dokážou obléhatelé vyhladovět lidi ve městě, nebo budou vyhladověni naopak oni. Jelikož měli Pražené dost času se na obléhání připravit a navozili do města dostatek zásob, hrozila tato varianta spíše obléhatelům. Jediné, co bylo pro Zikmunda pozitivní, bylo držení dvou pevností – Pražského hradu a Vyšehradu. Na to, aby zlomil povstalce ve městě, potřeboval ale král nějaký čin – nějaké vítězství se symbolickou ale i praktickou hodnotou, tedy něco, co by obléhaným nahnalo strach a přinutilo je jednat o kapitulaci.
K tomu se nabízel právě Vítkov. Kopec na východě od města za Špitálským polem, okolo něhož vedly cesty do Prahy. Kdyby křižáci obsadili i tuto výšinu, bylo by jejich postavení skutečně strach nahánějící – i když v podstatě o nic lepší než předtím. Ale Zikmund stále počítal s tím, že se Pražané na opravdový odpor nezmůžou a že jim postačí nahnat dost strachu. Císařské standarty vlající na Vítkově by mohly takový psychologický faktor představovat. Po šarvátkách u Kartouského kláštera 12. července a na Špitálském poli 13. července připravil Zikmund tedy na 14. července rozhodující útok na město. Zda měl útok na Saský dům na Malé straně od pražského hradu a útok na Nové město z Vyšehradu jen odvést pozornost obránců nebo mělo jít skutečně o ´generální útok na město, není zcela jisté. Nicméně tyto akce nepřinesly žádný efekt, jedinou významnou akcí toho dne se stal boj o strategickou výšinu na východ od města – o Vítkov.
Útok na horu Vítkov se tedy dá z pohledu Zikmunda chápat jako akt zoufalství. Byl to boj o naději, v podstatě si římský král, zaskočený odporem „městské chátry“ nevěděl rady.
Že Jan Žižka dokázal číst královy myšlenky a přesně odhadl jeho plán, hovoří o genialitě husitského hejtmana. Mnoho času na vybudování opevnění ovšem neměl, nakonec jeho lidé dokázali postavit na úzkém hřebeni jen několik srubů a tři mělké příkopy. Bylo to lepší než nic, ale ne o mnoho víc než nic. Jak mohlo 29 bojovníků vzdorovat několika tisícům míšeňských jezdců, je dnes těžko představitelné, ovšem na úzkém hřebeni hory se mohlo vedle sebe postavit jen několik mužů a tak bylo množství útočníků spíš kontraproduktivní, ti zadní se tlačili na přední, zadržované statečnou obranou Jana Žižky a jeho společníků a na kopci vznikal spíš zmatek. Opět jednou by bylo méně více. Pověst praví, že Zikmund ztratil kontrolu nad vedením bitvy díky dnavému záchvatu, kdy ho „řvoucího bolestí odnesli do stanu“, historické prameny ale tuto epizodu nepotvrzují. Ovšem i kdyby Zikmund chtěl skutečně bitvě velet, jak to měl asi udělat? Jak se jednou středověké vojsko dalo do pohybu, nebylo síly, která by ho dokázala nějakým způsobem ovládat. Boj se změnil na nespočetné množství osobních soubojů a bitva končila proražením nepřátelských řad. Což bylo na Vítkově těžko realizovatelné.
Rozhodující pro průběh bitvy byl výpad Pražanů, kteří vyšli z Horské brány, vylezli po jižním svahu hory a vpadli Míšňanům do boku. Je neuvěřitelné, že na zlom v bitvě stačilo padesát !!!! cepníků, následujících kněze s hostií v rukou. Jenže už i tak dost zmatené vojsko na úzkém horském hřebeni propadlo zcela panice a dalo se na útěk. Možná víc jich zahynulo pádem z kopce (uklouzne-li z takového svahu kůň, má rytíř v plné zbroji při pádu z jeho hřbetu malou šanci, že by takový pád přežil nezraněn) než zbraněmi útočníků, nicméně celý útok skončil fiaskem – smrtelně byl zraněn i velitel útočící jednotky Heinrich z Isenburgu.
Křižácké vojsko se už na nový útok na Prahu nezmohlo. Zikmund ztratil taky chuť na další ponížení a začal dělat to, co uměl vždy nejlépe, vyjednávat. Byl zvyklý na to, že ve vojenských konfliktech skoro vždy prohrával, ale v následujících vyjednáváních nakonec obvykle dosáhl toho, co chtěl. Tentokrát ale padla kosa na kámen. Hlavní problém byl totiž ideologický, tedy takový, který pragmatického Zikmunda vůbec, ale vůbec nezajímal a kterému zřejmě ani tak úplně nerozuměl. Z císařské strany vedli jednání patriarcha aquilejský Ludvík a trogirský biskup Šimon z Dubrovníka, na druhé straně zástupci Pražanů i Táboritů (kteří sami nebyli v radikálnosti svých požadavků jednotní. Nicméně trvali na svých požadavcích zformulovaných do čtyř artikulů, přičemž pro královskou stranu byl naprosto nepřijatelný především požadavek vyvlastnění církve, na němž ovšem husité neoblomně trvali.
Protože za těchto okolností bylo zřejmé, že k dohodě nedojde, nechal se Zikmund ještě narychlo 28. července ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, který měl ještě stále pod kontrolou, korunovat pražským arcibiskupem Kunrátem českým králem. Na zaplacení žoldu dal vyrabovat svatováclavský poklad, ale ani to nestačilo na uspokojení požadavků vojska, které dva dny nato 30. července ukončilo obléhání Prahy a odtáhlo domů, podle Františka Palackého křižáci: „láli Zikmundovi hlasitě a hanebně co kacířův prý ošemetnému příteli.“
Měli štěstí, úplavice ve vojsku ještě nepropukla.
Fiasko výpravy mělo jeden rozhodující význam, král musel začít brát své protivníky vážně. Ukázali totiž schopnost bojovat, schopnost, která platila ve středověku nejvýše. V nejbližší budoucnosti se měla tato vojenská moc zorganizovat do neporazitelné armády „Božích bojovníků“. Neporazitelné hlavně díky v té době neznámé bojové morálce, pořádku a defenzivní taktice, která středověký fenomén nedobytných městských hradeb převedla v podobě vozové hradby do polních bitev.
Vítkov, přejmenovaný na počest statečného vojevůdce už před rokem 1427 na Žižkov, je tedy skutečně symbolem vzniku českého vojenství. Na dalších sto let ovlivnilo husitské vojenství taktiku v bojích po celé Evropě, husitští vojevůdci byli žádanými a dobře placenými experty. Ať už to byl Jan Jiskra z Brandýsa, Čapek ze Sán nebo Jan Holub, abychom jmenovali jen ty nejznámější. Služby českých bojovníků využíval v budoucnosti nejen sám císař Zikmund, ale i Ján Hunyady nebo Friedrich III v Rakousku.
Teprve další vývoj střelných zbraní přinesl změny ve vojenské taktice o sto let později, kdy musel rakouský a burgundský vévoda Maxmilián, budoucí císař Maxmilián I. bojovat proti francouzské přesile o své burgundské dědictví.
Někdy nejde o velikost bitvy, ale o její význam. Ten památník na Vítkově stojí zřejmě právem.