V parku zámku ve Versailles se nacházejí dva pavilónky se jménem Trianon – Petit Trianon a Grand Trianon. Ve větším z nich se 4. června 1920 uzavřelo jedno z nejchaotičtějších a nejkatastrofálnějších mírových jednání světových dějin. Byla zde podepsána poslední smlouva, regulující poměry po první světové válce –  souhrou podivných okolností bylo poslední zemí takzvaných „poražených“, které teď byly za svou účast v první světové válce potrestány, země, která byla do války zavlečena jaksi proti své vůli – Maďarsko.

               A tato země měla být ze všech účastníků první světové války potrestána nejpřísněji. Někdejší uherské království o rozloze 325 411 čtverečních kilometrů bylo zredukováno na Maďarskou republiku o rozloze 93 073 km.

               Maďarsko ztratilo následující území:

               Slovensko, které bylo už 28. října 1918 vyhlášeno součástí nově vzniklé Československé republiky. Přitom jižní hranice tohoto nového státu nebyla dlouho jasná a začala se rýsovat až po dlouhých jednáních v Paříži, přičemž o rozsahu sporného území si uděláme představu, když si uvědomíme, že spornými městy byly nejen Bratislava či Košice, ale i Nitra. Ani Milan Hodža, který vedl v listopadu 1918 první jednání v Budapešti, neměl představu hranice na Dunaji a Ipeľu, kterou prosadil – ze strategických vojenských i ekonomických úvah – ministr zahraničních věcí nového Československého státu Edward Beneš, který přitom využil všechny své kontakty, včetně svobodozednářských. Ne nadarmo byl ve stejné lóži s francouzským ministerským předsedou Clemenceauem, který měl při jednáních hlavní slovo. Tím na území Československa zůtalo na 600 000 Maďarů.

               Chorvatsko a Slavonie se vyhlásily už 5. října 1918 za nezávislé na Budapešti a 30. října 1918 přistoupily k nově vytvořenému Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se mělo později přejmenovat na Jugoslávii. K tomuto království byla přičleněna i národnostně smíšená Vojvodina.

               Rumuni v Sedmihradsku se v Albě Julii 1. prosince 1918 vyslovili za připojení celého Sedmihradska k Rumunsku. K tomuto požadavku se pak v roce 1919 –  zřejmě pod vlivem okolností, které ještě budu popisovat – připojili i sedmihradští Sasové a banátští Švábové.

               Smlouvou v Sant Germainu z 10.září 1919 bylo navíc Rakousku předáno západní Uhersko – dnešní Burgerland. Nakonec  sice bylo z tohoto záboru po zprostředkování Itálie a po lidovém hlasování v prosinci 1921 vyňato největší město tohoto regionu Šoproň (německy Ödenburg), které zůstalo Maďarsku, ale to byla opravdu velmi slabá náplast na krvácející rány. To krvácení a s ním spojené emocionální škody se nezahojily dodnes a poskytují stále živou půdu maďarskému nacionalismu.

               Otázka je, jak mohlo k něčemu takovému dojít. Že byl versailleský mír špatným mírem, o tom už dnes nikdo nepochybuje. Maďarsko bylo paradoxně postiženo tímto špatným mírem nejvíc. Možná proto, že byla mírová smlouva s ním podepsána jako docela poslední.

               Odpovědi existují, nejsou ale zrovna hezké.

               Zaprvé bylo celé mírové jednání po první světové válce jedna velká katastrofa. Hlavně nemělo žádný plán, bylo prostě svoláno a dostalo pak vlastní dynamiku, která přerostla do emocionálních rozhodnutí zatěžující evropskou politiku dalších dvacet let a mající za následek další velkou válku (není náhodou, že Maďarsko stálo v této nové válce na straně fašistického Německa, které mu umožňovalo aspoň částečně trianonské křivdy odčinit.)

Územní zisky Maďarska v letech 1938 – 1941

               Vše začalo myšlenkou amerického prezidenta Wilsona o právu na sebeurčení národů, vyslovenou v takzvaných 23 bodech poválečného uspořádání. (Na začátku 8. ledna 1918 jich bylo jen čtrnáct, ale postupně k nim přidal do 27. září dalších devět). Ovšem už během války podepsaly spojenecké mocnosti (Británie, Francie, Rusko a Itálie) takzvané tajné smlouvy. Francie si zajistila od Ruska souhlas k obsazení Porýní, a zato dala Rusku volnou ruku v Polsku. Itálie si nechala za svůj vstup do války na straně spojenců potvrdit souhlas k okupování Jižního Tyrolska a Dalmácie. Smlouvou ze 17. srpna 1916 se Rumunsku postupovalo celé Sedmihradsko a Bukovina (zato vstoupilo Rumunsko 27. srpna 1916 do války na straně spojenců – a utrpělo drtivou porážku.

               Tyto smlouvy sice byly v jednom z Wilsonových bodů vyhlášeny formálně za neplatné, ve skutečnosti byly ale v mírových jednáních všechny prosazeny. 29. října 1918 měli totiž francouzský a britský ministerští předsedové Clemenceau a Lloyd Geroge dlouhou tajnou poradu, v níž odmítli řadu Wilsonových bodů. Poté si nechali tyto námitky schválit parlamenty a odeslali je do Washingtonu jako „komentář“ k Wilsonovým bodům. Tento komentář se pak stal základem versailleského míru. Německo a Rakousko nebyly o těchto připomínkách informovány a šly tedy do jednání s důvěrou v platnost Wilsonových bodů, které už neplatily – a ani stále náladovější a nemocnější Wilson je během mírového jednání nehájil.

Až do konce 1917 neexistoval skutečný politický zájem na rozbití Rakouska Uherska, i když nacionalismus národů monarchie dosáhl úrovně, na které se už jen těžko mohlo doufat v přijatelné a rozumné řešení další existence tohoto soustátí. Právo na sebeurčení národů uznávala v té době s řídkými výjimkami celá evropská intelektuální elita. Přesto se snažil ještě na začátku roku 1918 udržet Lloyd George Rakousko Uhersko výměnou za uzavření separátního míru. To už ovšem nebylo možné, Rakousko pod novým císařem Karlem bylo už zcela ve vleku Německa a nemohlo rozhodovat samostatně skoro o ničem.

               Během samotného jednání v Paříži pak převzali komando po pomstě toužící Francouzi a nadiktovali Němcům potupný mír s nesplatitelnými válečnými reparacemi a územními ztrátami. Woodrow Wilson utrpěl v průběhu roku 1919 tři mozkové příhody a politické vedení nejmocnější země světa převzala jeho manželka, mající dvě třídy základní školy a která jako první věc vyhodila z funkce zkušeného diplomata Lansinga, kterého nenáviděla a nahradila ho chaotickým nezkušeným Bainbringem Colbym, který nemohl další průběh tak důležitých jednání ovlivnit, už proto, že ho nikdo nebral vážně. Britové měli v roce 1919 stále větší problémy v Indii – k známému masakru v Amritsaru došlo 9-10. dubna 1919. Jejich zájem se soustředil na nové koloniální zisky, díky kterým Británie po první světové válce ovládala čtvrtinu povrchu zeměkoule a snahy Lloyda George zmírnit francouzský diktát byly v důsledku toho jen polovičaté. Neúspěch těchto snah ovšem otrávil francouzsko-britské vztahy až do čtyřicátých let. Němcům byl nadiktován potupný mír, který museli podepsat 28. června 1919. (Lansing to komentoval: „Bylo to, jako by odsouhlasovali vlastní ortel smrti: Podepisovali se rychle, bledí a třesoucíma se rukama, a pak byli odvedeni opět na svá místa.“)

               Charakteristické bylo, že ekonom John Mynard Keynes, který se jednání na britské straně zúčastnil, opustil delegaci 26. května 1919 a označil mírovou smlouvu za „recept na hospodářskou katastrofu a budoucí válku.“ Před koncem roku 1919 pak vydal knihu „Hospodářský dopad míru.“, o těchto mírových jednáních plnou sarkasmu a jízlivých poznámek, která se stala světovou senzací a předpověděla důsledky míru z Paříže včetně nové velké války.

               Maďaři byli od kapitulace Rakouska-Uherska v nezáviděníhodné pozici. Mimochodem je třeba připomenout, že to byly hlavně maďarské jednotky, které se 28. října nacházely v Praze a odmítly střílet na demonstranty, protože chtěly hlavně rychle domů. Nová vláda maďarské republiky premiéra Károlyiho byla konfrontována s požadavky na odstoupení rozsáhlých území, o kterých jsem psal výše.  Nehodlala se s nimi smířit pasivně. Károlyi byl schopný politik, který se snažil dosáhnout konsensu a etablovat sociálně-občanskou vládu, čili jakousi vládu občanského porozumění.

Hungarian politician Count Michael Karolyi, at his office, in Paris. (Photo by © Hulton-Deutsch Collection/CORBIS/Corbis via Getty Images)

15. listopadu 1918 vyhnaly maďarské jednotky z území Slovenska české vojáky, Károlyi navrhl československé vládě, aby Slovensko nebylo spravováno ani Čechy ani Maďary, ale slovenskou Národní radou, která ovšem měla uznat suverenitu a nedílnost uherského státu. 23. listopadu psal Károlyi nemaďarským národům „Dřív, než byste se odtrhli od staré vlasti, zkusme ještě žít v dorozumění a spolupráci s novou lidovou vládou“. Károlyi sliboval autonomii všem národům – jakousi kantonizaci po vzoru Švýcarska. Jeho cílem bylo lidové hlasování pod kontrolou maďarských úřadů, při kterém by měl dobré šance udržet pro Maďarsko aspoň velké části jižního a východního Slovenska. S Milanem Hodžou se dohodl na demarkační linii, která vedla mnohem severněji, než kde běží dnešní slovensko-maďarská hranice – Bratislava i Košice zůstávaly maďarské. Ovšem rozhodnutí nepadala v Budapešti ani v Praze ale v Paříži. A tam dokázal Beneš 5. února 1919 tříhodinovou řečí přesvědčit tzv. „Radu desíti“, že otázka Slovenska podléhá české pravomoci. O nových hranicích bylo rozhodnuto v Paříži 26. února bez maďarské účasti. Károlyi byl slušný člověk, s pozemkovou reformou začal například na vlastních statcích, aby šel příkladem, a byl i schopný vyjednávač. Na dlouhou dobu poslední skutečný maďarský partner k vyjednávání s vítěznými mocnostmi. Za normálních okolností si protivník takového partnera šetří a hýčká, v tomto případ tomu tak nebylo. Zda to byla jen neznalost poměrů nebo úmysl, se už nedozvíme. Možná za tím byla obava určitých sil, že by Károlyi mohl vyjednat pro Maďarsko výhodný mír. Je skoro jisté, že by tento mír byl pro Maďarsko lepší než ten, který byl uzavřen o rok později v Trianonu. Ale Károlyi měl být politicky zlikvidován.

20. března 1919 pak vyšla takzvaná Vixova nóta (podle podplukovníka Fernanda Vixe, tehdejšího spojeneckého atašé v Budapešti), stanovující demarkační linii na východě, kdy mělo Maďarsko vyklidit dokonce i města Debrecen a Szeged. To byl konec Károlyiho vlády. Den nato odstoupila (Károlyi se stal 11. ledna 1919 prezidentem a předsedou vlády byl Dénes Berinkey).  K moci se dostali komunisté a byla vyhlášena Maďarská republika rad. Jejím předsedou vlády se stal Sándor Garbai, ale velmi rychle převzal veškerou moc komisař pro zahraniční záležitosti Béla Kun.

Je zajímavé, že první světová válka vedle nacionalismu vytvořila podhoubí i levicovému extremismu – tedy komunismu. Bída, vyvolaná válkou, probudila v masách nenávist vůči vládnoucím vrstvám kapitalistů – to se vybilo v revolucích v Rusku, Německu i v Maďarsku – v Československu se podařilo pokus o levicový puč v prosinci 1920 potlačit. Kombinace nacionalismu, revizionismu a komunismu se ukázala pro Maďarskou republiku rad jako výbušná a zhoubná mixtura.

               15. dubna vyhlásilo Maďarsko válku Rumunsku, (Béla Kun byl sám rodák ze sedmihradského Hododu, znovuobnovení maďarské kontroly nad jeho rodištěm bylo pro něj tedy emocionální potřebou). Válka měla mezinárodní rozměr. Československo stálo na straně Rumunska, na maďarské straně se angažovalo bolševické Rusko, které napadlo rumunskou Besarabii. (Tato skutečnost samozřejmě Maďarsku v očích západních spojenců nemohla prospět.) 20. května vstoupily maďarské jednotky i na území Slovenska, (záminkou bylo překročení demarkační čáry stanovené mírovými jednáními v Paříži československými jednotkami), kde se mu rychle podařilo obsadit rozsáhlá území až k polské hranici a 16. června byla v Prešově provolána Slovenská republika rad, satelitní komunistický stát, do jehož čela byl jako předseda loutkové vlády vyjmenován Čech Antonín Janoušek. 

25. června byla na území Republiky rad vyhlášena „Diktatura proletariátu“ jako vládní forma, v důsledku toho byly znárodněny banky, velkoprůmysl, nájemní domy a podniky s více než dvaceti zaměstnanci. Pozemková reforma vyvlastnila majitele půdy nad 100 jiter (34 hektarů). V Maďarsku zavládl takzvaný „Rudý teror“ v rámci kterého bylo popraveno asi 590 lidí. To vše muselo vítězné mocnosti volat na barikády, zejména po neúspěšném pokusu o komunistickou revoluci v Německu v lednu 1919 a boji s bolševickým režimem v Rusku. Vojenské jednotky na Slovensku stály pod vedením francouzských a italských generálů, Francie a Británie hrozily Maďarsku intervencí a přinutily ho vyklidit slovenská území. A konečně v srpnu 1919 vstoupily rumunské jednotky do Budapešti a ukončily tak válku porážkou maďarského komunistického režimu.

               Maďarsko bylo provoláno královstvím bez krále. (Habsburkové byli oficiálně sesazeni, dva pokusy v emigraci žijícího císaře Karla o převzetí uherské královské koruny v letech 1920 a 1921 skončily neúspěchem). 16 listopadu 1919 vstoupil do Budapešti se svým vojskem admirál Miklós Horthy a 1. března 1920 se stal oficiálním správcem království. Při následném „Bílém teroru“ přišlo o život na 5000 osob.

               Teprve stabilizace tohoto Hortyho režimu vytvořilo předpoklady k dojednání mírové smlouvy vítězných mocností s Maďarskem, je ovšem pochopitelné, že po daných událostech byla vyjednávací pozice Maďarska víc než špatná. Výsledkem byla tedy ona trianonská smlouva podepsaná 4. června 1920 z maďarské strany Ágostem Benárdem a Alfrédem Drasche-Lázárem. Ze strany vítězů podepisovaly tuto smlouvu – a teď se podržte – nejen Velká Británie, Francie, Itálie, Československo, Rumunsko, Polsko či Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, ale i Japonsko, Portugalsko, Belgie, Řecko, a dokonce i Siam (dnešní Thajsko) Nikaragua a Panama!!! Maďarští signatáři se při svém podpisu pod tuto vnucenou smlouvu určitě netvářili jinak, než Němci při podpisu mírové smlouvy o rok dříve. Jen zde tentokrát nebyl ministr Lansing, aby o tom zanechal svědectví. USA, které se mezitím už zcela izolovaly a nevstoupily ani do nově vytvořené Společnosti národů, v Trianonu nebyly, podepsaly mírovou smlouvu s Maďarskem separátně ve Washingtonu.

               Trianonská smlouva obsahovala:

  1. Klausuli o vině Maďarska za rozpoutání světové války.
  2. Paragraf o kompenzaci škod, který ale (chválabohu) neobsahoval sumu výšky reparací
  3. Omezení ozbrojených sil na 35 000 mužů bez těžkého dělostřelectva, tankových jednotek nebo letectva
  4. Územní ztráty:
  5. Odstoupení Slovenska na hranici Dunaj/Ipeľ a Podkarpatské Ukrajiny Československu
  6. Odstoupení dnešního Burgerlandu Rakousku
  7. Chorvatsko, Slavonie, Prekmurje, regiony Bačka a jižní Baranya a části Banátu byly odstoupeny Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
  8. Svobodné město Fiume (Rijeka) se stalo samostatným státem. V roce 1924 bylo toto území rozděleno mezi Itálii a Jugoslávii, přičemž Rijeka připadla Itálii.

Paradoxem bylo, že i když mimo hranice nového Maďarska zůstalo pět milionů Maďarů, v hranicích nového státu zůstaly početné menšiny slovenská, srbská, německá rumunská nebo židovská.

Došlo na slova Karla Poppera, jednoho z mála, kteří nesouhlasili s ideou práva národů na sebeurčení, který argumentoval, že „sebeurčení je požadavek, který maří svůj vlastní záměr, protože tím, že osvobozuje národy a menšiny, tvoří další menšiny.“ Tomuto osudu neušel ani jeden z následnických států staré monarchie a to mělo být zdrojem nových napětí a nepřátelství.

               Nicméně první světová válka se v Grand Trianonu 4. června 1920 definitivně uzavřela – aby vytvořila ideální podhoubí pro vznik sociálních a národnostních nepokojů a tím i pro vznik války nové a mnohem hroznější.

               Maďarsko Trianon oplakává dodnes. Trianon se stal symbolem maďarského nacionalismu. Od roku 2008 tento smutek dostal i svou oficiální podobu.

Od roku 2008 existuje Trianonský vědecký institut, který vydává čtvrtročně časopis Trianoni Szemle s podtitulkem „Historický magazín velkého Uherska“. V Ostřihomu v 5 hodin odpoledne hrají od roku 2008 melodii Tárogató, vyjadřující smutek nad tehdejší smlouvou. V roce 2010 byl 4. červen vyhlášen v Maďarsku pamětním dnem jako „Den národní sounáležitosti.“

               Trianon tedy i po sto letech poskytuje dostatek třaskaviny, jejíž účinek se nedá odhadnout. Špatný mír je něco, čemu by se vítězové měli za každou cenu vyhýbat. V roce 1920 to tehdejší politici nevěděli nebo vědět nechtěli. Důsledky jsou patrné ještě i po sto letech.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.