Sice jsme po Sicílii jezdili autem, ale do Palerma jsme se vydali raději autobusem. Že to bylo správné rozhodnutí, jsme se přesvědčili, když se náš autobus prodíral beznadějně ucpanými ulicemi směrem do centra a odsouval nekompromisně vozidla tlačící se na něho z vedlejších cest. Jsem přesvědčen, že bych to nedokázal, ostatně už jen průjezd po trojproudové ulici OKOLO Palerma dva dny později byl dostatečně stresující zážitek. Takže se volba autobusu vyplatila, i když přijel samozřejmě s půlhodinovým zpožděním a do města dorazil se zpožděním hodinovým. Ale zato jsme mohli vystoupit v centru Palerma nepoškozeni na těle ani na duši. A to bylo k nezaplacení.

               Palermo se netěší dobré pověsti. Po celá desetiletí bylo hlavním působištěm sicilské mafie ((pamatujete si ještě na italský seriál „Chobotnice“ se šarmantním a milovaným komisařem Cattanim?) A to, i když za hlavní město mafie se považuje městečko Corleone ve vnitrozemí. Moc mafie na Sicílii už ale upadla, v žádném případě se nedá porovnat s politickým vlivem, který má Camorra v Kampánii nebo Ndrangetta v Kalábrii. Osudnými se mafii staly vraždy vyšetřujících soudců Giovanniho Falconeho 23. května 1992 a Paola Borsellina 19. července stejného roku. Tehdy si Siciláni řekli, že toho mají právě tak dost a přestala platit Omerta, tedy zákon mlčenlivosti, který mafiány po celá desetiletí chránil. Po obou zavražděných vyšetřovatelích se dnes jmenuje palermské letiště.

               O oslabení moci mafie svědčí i osud palermského starosty Leolucy Orlanda. V roce 1985 se stal poprvé starostou Palerma za stranu „Democratia christiana“. Na překvapení všech začal dělat pořádky, se kterými nikdo ani ve snu nepočítal. Jedním z podnětů k této nové politice byla katastrofální situace okolo palermské opery.

Opera je symbol Palerma, je to divadlo s 3200 místy na sezení. Postaveno bylo koncem devatenáctého století. Tam došlo v roce 1977 k poškození vodního potrubí. Firma, která se této banální opravy ujala, byla navázána na mafii a napáchala na stavbě další škody, které musela opravovat jiná firma – opět navázaná na mafii. A tak to šlo dál a dál. Po několika letech šly náklady na opravu do miliónů a stavba byla pomalu zralá na stržení. Orlando všechny místní firmy vyhodil a zadal opravu zahraničním podnikatelům. Když ho pak ve volbách 1990 zradila jeho strana, založil vlastní hnutí „La Rete“, čili „Síť“ a s ním vyhrál volby znova. „Teatro Massimo“ na „Piazza Verdi“ bylo slavnostně znovuotevřeno po dvaceti jedna letech v roce 1998, právě tento akt byl symbolem vítězství nad mafií a jejím vlivem v sicilském hospodářství.  Leoluca Orlando byl starostou nepřetržitě tři volební období v letech 1985 – 2000 a když se mu zdálo, že boj s mafií polevuje, nechal se zvolit v roce 2013 počtvrté. Samozřejmě žije od začátku své politické kariéry pod policejní ochranou, ale že se na něj i tak mafie nedostala a Orlando stále žije a je starostou, poslancem italského i evropského parlamentu, je pro zločinné bosy velká porážka a ztráta kreditu.

               Z úřadování Leolucy Orlanda profitovala nejen palermská opera, která je opět v provozu, ale celé město. Tedy celé – minimálně střed města a v něm hlavní ulice se dočkaly potřebných oprav a Palermo se stalo pro turisty přitažlivou destinací. Zejména, když byla pouliční kriminalita, která zde kvetla, zatlačena do pozadí. Palermo se už dávno nenachází mezi desíti italskými městy s největší kriminalitou, musím říct, že jsme se zde po celou dobu pobytu cítili naprosto bezpečně.

               Středem města vede „Corso Vittorio Emanuelle“. Široká cesta, která vás dovede až k palermské katedrále a končí u „Porta Nuova“, brány, postavené na počest císaře Karla V. a jeho vítězství nad Araby (přesnějí nad pirátem Chaireddinem Barbarossou) v Tunisu v roce 1535. Středem starého města je křižovatka „Quatro Canti“.

Všechny čtyři budovy v rozích tohoto náměstíčka mají stejný tvar a vytvářejí dojem kruhu. Katedrála je monumentální stavba, která ovšem zvenku vypadá podstatně lépe než zevnitř. Jestliže zvenku je to skvost rané gotiky, vnitřek kostela je klasicisticky jednoduchý.

V pokladnici katedrály je vystavena císařská koruna Konstancie Aragonské, první manželky císaře Friedricha II., jediné z jeho čtyř žen, kterou císař nechal korunovat. Konstance byla před svatbou s Friedrichem už maďarskou královnou, po návratu na Sicílii se po zprostředkování papežem Inocencem III. provdala za tehdy patnáctiletého Friedricha (sama měla 25 let). Manželství nebylo právě šťastné, mladý císař ale svou manželku akceptoval a zplodil s ní syna – nešťastného římského krále Jindřicha VII. Koruna je v byzantském stylu, v kryptě se nacházejí sarkofágy palermských biskupů a v katedrále samotné ve stříbrné schránce ostatky svaté Rosálie, ochránkyně Palerma. Světice žila v letech 1130 – 1170 jako eremitka na hoře „Monte Pelegrino“ nad palermským přístavem, na hoře, která ohromila i Goetha při jeho návštěvě Palerma.

               Co je ovšem v palermské katedrále absolutní unikum, je toaleta pro návštěvníky kostela. Vchod do tohoto veřejného záchodu je diskrétně ukryt za oltářem v jedné z bočních kaplí, skoro jsem nechtěl věřit, že by tam něco takového být mohlo. Ale bylo!

               Hlavní atrakcí katedrály jsou ale sarkofágy posledního normanského krále Rogera II. a jeho dcery Konstancie, manželky císaře Jindřicha VI. a matky Friedricha II.

Friedrich se nachází vpravo vpředu, za ním je sarkofág jeho dědečka z matčiny strany Rogera II. V pravé řadě se pak nacházejí císařovi rodiče Jindřich VI. a Konstancie, dcera Rogera II. a dědička sicilského království. Ve zdech se nacházejí hrobky Viléma I. a Konstancie aragonské, první manželky císaře Friedricha II. Sarkofágy jsou impozantní na způsob antických chrámů s porfyrovými sloupy, zatímco ty císařské jsou neseny sloupy z rudého porfyru, jako znakem císařského majestátu, ty královské jsou ze zlatem zdobeného mramoru. Aby bylo hned jasné, komu patří královská a komu císařská čest. Fridrich II. se v Palermu nechal pochovat bez srdce, to bylo pochováno ve Foggii, ve městě, které měl rád a odkud své říši panoval. To srdce se ztratilo, když byl jeho palác zničen zemětřesením. Jeho ostatky v Palermu se ale dochovaly dodnes.

               Oč se člověk cítí ochuzen v palermské katedrále, vynahradí mu mnohokrát „Palazzo dei Normani“.

Palác sám je zvenku gigantická stavba v románském stylu, vnitřek „Palazza reale“ je přestavěn do stylu renesančního – tyto dva styly spolu tradičně dobře ladí, zde vládli španělští vicekrálové. Část paláce je ovšem přebudována klasicisticky, styly se zde míchají, jak jsme už v Itálii a zejména v Itálii jižní zvyklí, babička tomu říkávala – každý pes, jiná ves.

               Ale pak přijde ten absolutní vrchol – „Capella Palatina“. V okamžiku, kdy člověk do královské kaple vstoupí, oslní ho lesk zlata. Všude na stěnách je zlato, zlato a zase zlato, mezi úžasnými mozaikami, samozřejmě s Pantokratorem na čelní stěně. Je to úžasný zážitek, který člověk zažije jen zřídka, podobný dojem jsem snad měl jen v jantarové komnatě v carském selu, v Sixtinské kapli kazily dojem stovky návštěvníků. Je to určitě úmysl, že židličky uprostřed kaple jsou ohraničeny zábranami. Protože kdyby si sem člověk mohl sednout, už by ho zřejmě nikdo nedostal ven. Ve stoje se přece jen po nějaké době unaví, a i když nerad, kapli opustí. Ale je třeba aspoň několik minut se zastavit, zatajit dech a nechat na sebe tu úžasnou krásu působit.

               Když člověk  „Palazzo dei Normani“ opustí, potřebuje jeho duše nutně odpočinek. K tomu se výborně hodí kostelík „San Giovanni dei Eremiti“ v bezprostřední blízkosti normanského paláce. Malý kostelík s červenými kopulemi na místě někdejší mešity je vzpomínkou na rekatolizační činnost krále Rogera II, který dal tento kostelík postavit v roce 1132.

Je to kostel s mnohými arabskými prvky a velkou zahradou s obrovskými kaktusy, stromy, pomerančovníky, palmami a arabskou studnou ve dvoře s arabským sloupořadím – dvojité sloupy s úzkými oblouky jako vzpomínka na dobu tolerance, kdy spolu na Sicílii žily v míru všechna tři náboženství, katolická a ortodoxní církev i islám. Kostel si pamatuje dobu, kdy do Palerma v roce 1096 vítězně vtáhli bratři Roger a Robert Guiscard, kteří přinutili místní arabské vládce ke kapitulaci. Ovšem šest euro vstupného za kostelík, kterému zcela chybí vnitřní výzdoba, jsem považoval přece jen za dost přehnaný poplatek. Nicméně hned v blízkosti se nacházela restaurace „Villa San Giovanni degli Eremiti“ s úžasným čerstvě přímo v restauraci pečeným chlebem, dobrým vínem a skvělou kuchyní.

               Palermo má tři čtvrtě milionu obyvatel, velká většina z nich je velmi, velmi chudá. Člověk to vidí hned, když se odchýlí od hlavních turistických tras. Už v paralelní ulici s Corsem Vittorio Emanuelle hned vedle krásně opravného barokního kostela se tyčí vysoké zchátralé bytovky s polorozpadlými balkóny a s graffiti na stěnách, některé vchody oznamují dopředu, že prostory za nimi jsou neobyvatelné.

Zato všude člověk naráží na sochy Panny Marie. Jako všude na Sicílii je matka boží i v Palermu absolutní kult.

               Když se člověk vrátí k náměstíčku „Quatro Canti“, najde ve vedlejší ulici Municipio, tedy radnici a před ní na „Piazza Pretoria“ fontánu  „Fontana Pretoria“. Tato fontána byla původně vytvořena pro město Florencii, ale v roce 1573 ji koupilo město Palermo.

Hned za rohem se nachází „Piazza Bellini“. Člověk musí vědět, že ji má hledat, ale vyplatí se ji najít. Vedle barokního kostela „Chieza Santa Caterina“ je tu „La Martorana“, nazývaná taky „Santa Maria dell´Ammiraglio“, kterou nechal postavit v roce 1143 Georg z Antiochie, viceadmirál flotily Rogera II. Nejcennější v tomto kostele je cyklus mozaik z doby okolo roku 1150, čili starších než nabízí „Capella Palatina“. I ony svítí zlatem. V předsálí kostela se nechal zobrazit sám viceadmirál, nezapomněl ale vzdát čest svému králi. Na druhé straně totiž korunuje krále Rogera osobně sám Kristus. Co si může panovník přát víc než takto loajálního vojevůdce? Hned vedle „La Martorana“ je další připomínka arabské minulosti ostrova, kostel „San Cataldo“ s červenými kupolemi v arabsko-normanském stylu. Normané byli při převzetí moci na ostrově velmi tolerantní a hlavně, vzali si ze všech vlivů, které na ostrově byly, to nejhezčí. Vznikla smíšená kultura, základ blahobytu, který měl vydržet pod vládou přemýšlivých normanských panovníků celé jedno století.

               Pokud zabloudíte až k „Teatru Massimu“, najdete blízko něho i „Museo archeologico“ s mnoha artefakty, které upomínají na antickou minulost ostrova, když byla Sicílii obilnicí nejprve pevninského Řecka a poté Římské říše. Dnes se to zdá být skoro neuvěřitelné, ale v antice byla města jako Syrakusy, Himera, Selinunt, Agrigent či Segesta symbolem prosperity a bohatství.

               Samozřejmě je toho v Palermu ještě mnohem víc k vidění, musí zde být přece kostely svatého Dominika a svatého Františka, samozřejmě na opačných stranách starého města, charakter města prý ale člověk údajně nejlépe cítí na trhu Ballaro. Jenže tam je třeba jít hned dopoledne a to jsme propásli. Když jsme trh v odpoledních hodinách konečně našli, trhovníci už zavírali své krámky. Takže pokud chcete atmosféru palermského trhu prožít, pak je tam třeba jít hned ráno. A pro jistotu si přece jen dávat pozor na peněženku.

               Za hradbami města na pobřeží je hezké místo k odpočinku. Promenáda se zelení a stromy s „Monte Pelegrino“ na obzoru a pak, když se člověk vrátí do města, měl by rozhodně zajít do „Villa Giulia“, zahrady, na kterou navazuje „Orto botanico“. 

Ve středu zahrady jsou čtyři symetricky postavené barevné Exedry, sluneční hodiny a několik fontán. Goethe navštívil tento park a byl z něho údajně tak unešený, že se stal oblíbeným místem jeho odpočinku.  Udělali jsme to jako on, i když mramorové lavice pálily natolik, že bylo problematické si na ně lehnout a odpočinout si po celodenní námaze v „Zlaté mušli“ jak je Palermo nazýváno.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.