Syrakusy byly kdysi jedno z největších měst světa. Ne nadarmo ho nazval Cicero nejkrásnějším řeckým městem. V době největší slávy zde žilo v třetím století před Kristem půl milionu obyvatel. Dnes o dva tisíce a tři stalet později to není ani čtvrtina. V roce 734 před Krisem poznali přistěhovalci z Korintu geniální polohu syrakuského zálivu, kde se dnes nachází Velký přístav – Porto Grande, a když na ostrově Ortigia objevili vydatný pramen pitné vody, bylo o osudu tohoto místa rozhodnuto. Korinťané tu založili svou kolonii. Ten pramen se na ostrově nachází stále, dá se najít, když se vydáte od kostela „Santa Lucia alla Badia“ po ulici „Via Picherali“, a má jméno po nymfě Arethuse. Tato se podle legendy na útěku před říčním bohem Alpheiem vrhla na východním pobřeží Peloponésu do moře a vynořila se na Ortygii na místě, kde pak ze země pramenila chladná voda. Aspoň tak ten příběh popisuje Vergilius.

Brzy po svém založení se město rozšířilo na pevninu za ostrovem a v době svého největšího rozkvětu měřily jeho hradby 22 kilometrů. Abychom si mohli udělat představu o rozloze tehdejších Syrakus, musíme si uvědomit, že pevnost „Castello Eurialo“, viditelná z cesty od Catanie, byla součástí městského opevnění.  Až pak se nám zatají dech. Syrakusy byly po celé tisíciletí nejvýznamnějším městem na ostrově, teprve Arabové přenesli hlavní město ostrova do Palerma. Za císaře Konstanse II. v sedmém století našeho letopočtu byly Syrakusy po několik let dokonce hlavním městem Byzantské říše. Pak ho dobyli Arabi, poté s pomocí byzantského generála Maniaca, po němž se jmenuje pevnost na nejjižnějším výběžku Ortigie, Normani. Syrakusy pak ztrácely stále více na významu, který přebralo Palermo.

               Za návštěvu stojí toto město i dnes, i když ze své krásy z doby Ciceronovy už hodně ztratilo. Staré město se nachází na ostrově Ortigia, Neapolis, čili nové město, pak na pevnině. Archeologické památky na slavnou dobu syrakuských diktátorů – tyranů, se nacházejí na pevnině v „Parco archeologico“.

               Nejmonumentálnější je řecké divadlo.

Obrovské, z bílého vápence vybudované, s průměrem 138 metrů (pro porovnání athénské divadlo má jen 100 metrů) a s 61 řadami sedadel pro 15 000 návštěvníků (v jiných zdrojích jsem se dočetl, že až pro 30 000 – tehdy se ještě nemusel udržovat odstup, koronavirus byl neznámým pojmem). Nad divadlem jsou ve skále jeskyňky, kde si můžete sednout do stínu, z jedné z nich vytéká stále ještě voda stejně jako v době syrakuských tyranů a teče do antických kanálů. Tehdy sloužila k občerstvení diváků, například když se zde uváděla premiéra divadelního kusu „Peršané“ od Aischyla a to v přítomnosti autora samotného.

               Římský amfiteátr, který je nedaleko, zdaleka takové impozantní rozměry nemá. Zda se zde odehrávaly zápasy gladiátorů, není dodnes jisté, ale na co jiného by sem Římané už chodili? Mezi divadlem a amfiteátrem se nachází oltář Hierona II. Oltář má neuvěřitelné rozměry 198 x 23 metrů a na počest boha Dia zde bylo obětováno až 450 býků, které pak obyvatelé města v rámci daných slavností snědli.

Traduje se, že když syrakuský rodák Archimédes (narodil se v Syrakusách v roce 287 při n.l.) objevil zákon, který po něm dostal jméno, nechal Hieron na počest tohoto objevu obětoval tři sta volů. Od té doby prý se třesou všichni volové, když hrozí objev něčeho nového.

               Hierony jako tyrany mělo město až dva. A vždy to byli velmi obratní politici, kteří dokázali moc Syrakus rozmnožit a zvelebit. Ten první se stal tyranem už v roce 478 př.n.l., když převzal moc po svém bratrovi – do té doby vládl v blízké Gele. Dokázal spojit jinak věčně rozhádané řecké kolonie na ostrově a společně porazili u Kúm expandující Etrusky. Na počest tohoto vítězství dal Hieron na ostrově Ortigia postavit chrám bohyně Athény (Athéna byla bohyní rozumně vedené války, Řekové skutečně věřili, že něco takového existuje) v monumentálním dórském stylu. Sloupy toho chrámu se dochovaly ve velmi dobrém stavu dodnes, a to proto, že byl tento chrám přebudován na syrakuský dóm a ony dórské sloupy podepírají dodnes boční lodi centrální syrakuské katedrály, která právě díky těmto dva a půl tisíce starým sloupům dostala své jméno „Santa Maria delle Colonne“.

               Hieron druhý žil o dvě stě let později. K moci v Syrakusách se dostal v roce 269 př.n.l., právě včas, protože o čtyři roky později vypukla první punská válka. Právě Sicílie byla centrálním bodem válečných akcí a Hieron se ukázal být pro město požehnáním, když prozíravě zvolil spojenectví s Římem, i když to na začátku vůbec nevypadalo na to, že by Římané, kteří se v mořeplavbě naprosto nevyznali, mohli porazit rozené námořníky z Kartága. Ukázalo se ale, že vsadil na správnou kartu. Římané válku v roce 241 vyhráli, Sicílie připadla jim a Hierón za svou loajalitu a pomoc zůstal nezávislým na římské moci a jeho království na východě Sicílie nespadalo pod římskou správu. Když v roce 218 př.n.l. vypukla druhá punská válka, Hieron ještě žil, a zřejmě by svou strategii spolupráce s Římem nezměnil. Jenže zemřel v roce 215. A jeho následník Hieronymus pod dojmem zdrcujícího vítězství Hannibala nad Římany u Cann změnil frontu a přestoupil na kartaginskou stranu. Byl sice ještě ve stejném roce zavražděn a Syrakusy vyhnaly propunskou stranu a opět se přihlásily k loajalitě k Římu, ale Římané si tak skvělou příležitost dobýt poslední nezávislou enklávu na „jejich“ Sicílii nemohli nechat ujít a vyslali k Syrakusám vojsko pod vedením generála Marcella. Musíme si uvědomit, že to bylo v roce 214 př.n.l., dva roky po Cannách, kdy Hannibal seděl v Capui a ovládal střední Itálii přímo před římskými hradbami. Na takovou akci musí mít člověk pevné nervy a ty Římané očividně měli. Ovšem při obléhání Syrakus, které se mělo protáhnout na dva roky, narazili na nepřítele, se kterým nepočítali – na matematika a fyzika Archiméda. Už postarší vědec se bavil po celou tu dobu vynalézáním různých obranných strojů, které ničily římské útočníky, jako například jeřáb zvaný „Archimedovy drápy“ a různé katapulty, takže prý nakonec stačilo na hradbách vztyčit nějaký kus dřeva a Římané se dávali v panice na útěk. Mistrovským kouskem vynálezce mělo být zapálení plachet lodí římské flotily ve Velkém přístavu, kdy na ně prostřednictvím bronzových vyleštěných štítů nasměroval sluneční paprsky a využil tak principu čočky. Generál Marcellus prý v tom okamžiku ztratil nervy a prohlásil, že už nemá žádnou chuť bojovat celou dobu s jedním matematikem.

               Jenže dlouhé obléhání vedlo k tomu, že Syrakusané ztratili ostražitost. Kvůli Římanům, lelkujícím bezmocně před jejich nepřemožitelnými hradbami, si nehodlali nechat ujít radosti života, natož pak slavnost bohyně Artemis. Na té se chtěly zúčastnit i stráže, hlídající městské hradby, a protože se Římané to této skutečnosti dozvěděli, podařilo se malé skupině vojáků vyšplhat na nestřežené hradby a otevřít městské brány. Město padlo do římské moci a zahynul i Archimédes, který byl římským důstojníkem vyzván, aby se dostavil před Marcella zrovna, když řešil složitý geometrický příklad. Říman se cítil Archimédovou odpovědí „Neruš mé kruhy“ uražen natolik, že staříka zabil.

               Vedle archeologického parku je kamenolom, odkud pochází kameny řeckého divadla ale i materiál pro jiné stavby ve městě. Zde pracovali zejména váleční zajatci (dnes je to park pod otevřeným nebem, ale v roce 413 se pracovalo ještě pod zemí). Právě v tomto roce zde bylo na nucené práce přivedeno 7000 zajatců z poraženého athénského vojska. V Řecku v té době trvala takzvaná „Peloponéská válka“ mezi Spartou a Athénami o nadvládu nad Řeckem, a osud této války se lámal překvapivě na Sicílii před Syrakusami. Syrakusy byly spojenci Sparty. Athény totiž Syrakusám konkurovaly v námořním obchodě a lezly jejich občanům hodně na nervy. Naproti tomu Sparta nebyla námořní, ale pozemní vojenskou mocností a potřebovala dodávky potravin a surovin, kterým se Athény snažily zabránit námořní blokádou. Syrakuská flotila dokázala přesto Sparťany dostatečně zásobovat a válka byla v patové situaci. Tehdy se athénský politik Alkibiadés rozhodl zlomit Syrakusy a tím následně i Spartu. Na Sicílii se vypravila v roce 415 př. n. l. obrovská flotila 140 triér a následovalo dvouleté neúspěšné obléhání města. Když byla ve velkém přístavu zničena athénská flotila, rozhodli se Athéňané pro ústup. Příliš pozdě. V nitru ostrova byli obklíčeni, poraženi, velitel Nikiás byl popraven a sedm tisíc zajatců odvedeno do Syrakus, aby tu pracovali v kamenolomu uprostřed města.

               Dnes je tento kamenolom parkem a zvláštní atrakcí je takzvané „Dionýsovo ucho“, umělá jeskyně dlouhá 60 metrů a 23 metrů vysoká se šířkou mezi pěti a deseti metry s úžasnou akustikou. Podle legendy mohl díky tomu tyran Dionýsos poslouchat i nejtišší rozhovory zajatců.

               Do starého města se dostanete na cestě kolem příšerného betonového kostela „Santuario della Madomina della Lacrime“ a opravdu je k pláči. Ale nic se nedá dělat, tahle příšera je symbolem moderních Syrakus.

Hned vedle ní se ale nachází „Basilica di San Giovanni“, slavná svými katakombami. Zde se nacházela první křesťanská syrakuská komunita. Kostel, který byl několikrát zbořen a zase postaven, je dnes ruinou, jehož krypta svatého Marciana ve tvaru kříže upomíná ještě i dnes na svého stavitele, sicilského krále a římského císaře Friedricha II. Průvodce vás pak provede po rozlehlých podzemních katakombách, které sloužily jako pohřebiště ale i jako shromaždiště prvních křesťanů a proto se mezi nekonečnými chodbami nacházejí i okrouhlá náměstíčka – skutečně se jedná o podzemní město tehdy ještě v ilegalitě žijících křesťanů. Středem jde hlavní ulice jako osa tohoto města, po stranách se pak nacházejí ve stěnách vysekané hrobky, významné osobnosti byly pochovávány v sarkofázích, neslavnější z nich je takzvaný Adelfia-Sarkofág.

               Staré město na ostrově Ortigia člověk samozřejmě navštívit musí, i kdyby měl chození po městě v srpnovém slunci už víc než dost. Úzké uličky nabízejí ostatně dost stínu a barů a restauraci je tady taky víc než dost.

               Přes „Ponte nuovo“ se dá přejít přes úzký vodní kanál spojující velký a malý přístav na ostrov Ortigii, tedy do starého města s úzkými uličkami a kouzlem patiny. Hned za mostem jsou trosky Apollónova chrámu. Tento chrám toho má hodně za sebou a je to na něm i vidět. Byl postupně dórským chrámem, byzantským kostelem, arabskou mešitou, normanským chrámem a konečně španělskými kasárnami. Po „Corso Matteoti“ se člověk dostane na Archimédovo náměstí s monumentální secesní Artemidinou fontánou, na které Artemis právě proměňuje už vzpomenutou nymfu Arethusu v pramen vody – symbolicky se zde tak připomíná konec syrakuské nezávislosti. Koneckonců právě artemidina slavnost přinesla geniálnímu matematikovi, na něhož jsou Syrakusy dodnes tak hrdé, smrt.

               Okolo Municipia se člověk pak dostane na „Piazza del Duomo“ s dómem s monumentální barokní fasádou ze sedmnáctého století, se schodištěm se sochami svatého Petra a Pavla a na první pohled jednoduchým vnitřkem. Skutečně je střed kostela přebudován v klasicistickém stylu, plochá střecha a určité další prvky dávají tušit původní románskou stavbu z jedenáctého století, ale boční lodi jsou podepírány monumentálními originálními dórskými sloupy, které pamatují ještě tyrana Hierona I. Měl jsem dost času se kochat touto historickou symbiózou. Byla totiž sobota, v kostele se chystala svatba a moje žena se rozhodla čekat na nevěstu. A Siciliáni, jak jsem už psal, mají čas.

               Arethusin pramen je velký obezděný rybník se stromy vyrůstajícími z vody a sousoším, líčícím onen útěk nymfy před říčním bohem, který ji přivedl až sem. Hned vedle je krásný parčík s neskutečně obrovskými fíkusy, vhodné místo na chvilku odpočinku ve stínu. Po návštěvě Arethusina pramene pak jen ještě procházka k velkému přístavu, kde kotví výletní lodi. Ten je ještě hezký, ale domy dál ve směru k pevnosti „Castello Maniaco“, i když přímo u moře, působí (nebo aspoň v roce 2011 působily) dost zoufalým dojmem. Domy byly zchátralé, okna částečně zazděná, možná proto, že tato část města už není turisticky zajímavá. Pevnost na mysu, pojmenovaná po onom byzantinském vojevůdci, je totiž vojenským prostorem a nedá se navštívit.

               Otázka je, jestli bychom na tu pevnost ještě měli energii, celodenní výlet do Syrakus je věc náročná na fyzickou kondici – a to, i když jsme nešli až k oné pevnosti „Castello Euriano“, protože to by už moje žena určitě nepřežila. Anebo já, pokud by sebrala síly a začala se bránit…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.