Když byl v roce 2013 zvolen novým papežem Jorge Bergoglio, bylo to pro mě velké a příjemné překvapení. Věděl jsem, že už v roce 2005 platil za hlavního protikandidáta vůči konzervativnímu Josefu Ratzingerovi, jako představitel reformního křídla církve poté, co se hlava tohoto reformního hnutí milánský arcibiskup Carlo Maria Martini kvůli své Parkinsonově nemoci kandidatury vzdal. Otázka je jaké šance by měl Martini při tehdejší volbě, kterou ještě rozhodujícím způsobem ovlivnili kardinálové skupiny „Opus dei“. Možná o něco větší než Bergoglio, ale těžko si představit, že by už tehdy mohl vyhrát. V roce 2013 jsem očekával dlouhou volbu, trvající týdny pokud ne měsíce, dlouhé tahanice o novou hlavu církve, pokud proběhne volba rychle, řekl jsem tehdy mé ženě, bude to zase nějaký konzervativec a nic se nezmění. Když byl Arcibiskup z Buenos Aires Jorge Bergoglio zvolen papežem už třetí den, byl jsem z toho v šoku a ptal jsem se, co se vlastně s církví děje. Ztratili konzervativci skutečně svou moc a je církev zralá na potřebné reformy?

               Ostatně právě Martini, který zemřel v roce 2012, krátce před svou smrtí řekl, že církev zůstala posledních dvě stě let stát, zatímco svět se vyvinul v zcela novou kvalitu.  František svého milánského mentora citoval právě před vánoci minulého roku. Bylo v tom kus trpkosti, protože i Jorge, který jako papež přijal jméno František, musel poznat, že konzervativní křídlo zdaleka svou moc neztratilo. Jen v roce 2013, kdy se zrovna otřásalo skandály okolo vatikánské banky a homosexuálních bordelů v Římě, nemělo dost semknutosti, aby dokázalo nástupu Františka na papežský trůn zabránit. Mělo ale dost sil, aby mu ze života udělalo peklo. Ostatně Jan Pavel II. krátce před svou smrtí v roce 2005 naplnil kardinálský sbor nejkonzervativnějšími živly, právě aby možné reformě církve na dlouhá desetiletí zabránil. Tento plán očividně vychází.

               Být katolíkem, který se neopírá o fanatickou víru, není zrovna snadné. Být umírněným věřícím, který sice praktikuje, chodí do kostela, čte bibli a přemýšlí o jejím obsahu a o jejím poselství není snadné. Ani církev to v sekularizovaném světě nemá snadné. Už od dob Jana XXIII. V ní zuří boj o směrování – má se otevřít světu, přijmout jeho modernizaci a jeho hodnoty, mluvit současným jazykem nebo se má uchýlit k jistotě středověkého učení, kdy byla jedinou silou vykládající smysl světa a víry a diktovala lidem život do posledního detailu.

               Oba směry mají svá rizika, oba mohou znamenat úbytek věřících, ztrátu základny a nakonec rozplynutí se v bezvýznamnosti. V podstatě je to boj, který se v církvi odehrával od jejího samotného založení. Boj Petrovců, chtějící malou církev lidí upevněných ve víře a Pavlovců, chtějících šířit poselství evangelia, tedy poselství lásky, do co nejširších vrstev společnosti. Tento boj nikdy neskončil a trvá i nyní.

               Jan Pavel II. patřil jednoznačně ke konzervativcům, kteří hledali upevnění církve v středověkých pravidlech. Jeho neúnavné jmenování svatých, ale i představa, že věřící nejsou součástí církve, odpovídala učení z doby před osvícenstvím, podle kterého byl papež hlavou církve a jejím tělem sbor kardinálů. Když po něm věřící v Rakousku žádali odvolání biskupa Krena, známého arogantním vystupováním a krytím sexuálních skandálů, vzkázal jim Jan Pavel, že „je to věc církve, do které nemají věřící co mluvit.“ Následkem byl masivní odchod věřících z katolické církve v Dolním Rakousku, kde biskup Krenn úřadoval. Horší bylo, že se Jan Pavel orientoval jen na ideologii a co se ve skutečnosti v Římě děje, ho nezajímalo. Proto se vatikánské struktury rozrostly do mafiánských forem (ostatně propojení na mafii bylo stále tématem, ostatně i předchůdce Jana Pavla II., Jan Pavel I. zemřel záhadně poté, co odmítl podepsat zakládací listinu společnosti „Imobiliari“, která měla spravovat církevní majetek v Itálii a do které mafie investovala stovky milionů dolarů.) Jan Pavel sice navenek hlásal ekumenii, tedy spojení všech křesťanů, na druhé straně ale slova nebyla následována skutky. Když vyhlásil například košické mučedníky – oběti náboženských válek sedmnáctého století – za svaté, podráždil tím slovenské protestanty k nepříčetnosti.

               Benedikt XVI. byl (ještě pořád je) určitě slušný člověk, neměl ale ani sílu ani motivaci něco měnit. Vyrostl ve stínu svého mentora Wojtyly. Jeho vzdání se funkce poté, co zjistil, jaký Augiášův chlév ve Vatikánu je a že není v jeho silách ho uklidit, bylo velkým gestem. Přenechal tuto práci svému nástupci – a tím se stal reformně orientovaný František. Naděje reformních katolíků ožily, aby byly následně znovu a znovu zklamány. A František zjistil, že sám toho mnoho nedokáže.

               Ne že by nedokázal nic. Podařilo se mu vyčistit Vatikánskou banku. Podařilo se mu odstranit sexuální posedlost církve. Diskuse o předmanželských vztazích nebo antikoncepci jsou už (definitivně?) minulostí. Homosexualita už není ďáblovo dílo. Proti většině kardinálů na Synodě prosadil, že přijímání hostie při mši pro znovu ženaté rozvedené osoby je možné. Otevřela se diskuse o sexuálním zneužívání v rámci církve a papež umožnil, že oběti mají nárok na informace. Vatikánské i diecesální archívy byly otevřeny pro spolupráci se světskou justicí. A dokázal vytvořit předpoklady, aby biskupové, kteří zakrývají sexuální zneužívání, mohli být zbaveni úřadu – tedy přesně to, čemu Jan Pavel II. bránil všemi prostředky.

               Ale to je všechno. Dost, aby rozzuřil své protivníky v konkláve i v církevní hierarchii, příliš málo, než aby uspokojil věřící, doufající v převratné změny. Ty nenastaly a zřejmě ani nenastanou. V Rakousku je to příklad biskupa Schwarze, jemuž byla dokázána zpronevěra, zneužívání úřadu i sexuální vztah s jistou paní Andreou, která vládla v diecézi místo něho. Biskup byl sice z bohaté provincie v Korutanech přesunut do menšího biskupství v Sankt Pöltenu, potrestán byl ale jen administrátor, který nepravosti v diecézi zveřejnil. Do čela vyšetřovací komise byl jmenován nejlepší Schwarzův přítel salcburský arcibiskup Franz Lackner, který byl jeho častým hostem na loveckém zámečku ve Feißtritzu a nenašel tedy žádná pochybení. František vyhlásil aféru Korutan za věc samého šéfa, tedy jeho – a nestalo se nic. Počet výstupů z církve v Korutanech se dá porovnat s výstupy v Dolním Rakousku po návštěvě Jana Pavla II.

               I papežovy snahy o uvolnění celibátu – zejména tváří v tvář hrozivému nedostatku kněží – vyzněly do ztracena. Pochopil, že by na světové synodě nikdy nezískal dvoutřetinovou většinu biskupů pro možné zrušení nebo uvolnění celibátu. Přesto, že toto ustanovení Tridentského koncilu bylo přijato především jako odpověď na Lutherovu reformu (do té doby byl celibát sice zažitou praxí, nebyl ale dogmatem) a jeho cílem bylo především zabránění rozpadu majetku církve. Dnes to trošku od arcibiskupů zní jako „když jsme nemohli my, nebude smět ani vy.“, tedy mladí nástupci v církevních úřadech.

               Proti Františkovi stojí velmi agresivní skupina kardinálů, kteří by se ho nejraději zbavili. Americký kardinál Raymond Burke a němečtí kardinálové Walter Brandmüller a Gerhard Ludwig Müller (kterého František sesadil z funkce Prefekta Kongregace pro nauku víry) představují vedoucí osobnosti opozice atakují papeže otevřeně. Ale v otázce celibátu se proti němu postavil i někdejší předseda italské biskupské konference Camillo Ruini, což svědčí o tom, že odpor proti Františkovi roste a zasahuje v církevní hierarchii stále širší kruhy. Této opozici se pro její intriky zatím nepodařilo získat emeritního papeže Benedikta. Ratzinger, jako slušný člověk, se jasně vyjádřil, že může být jen jeden papež. Ovšem diskuse o celibátu byla i pro něho příliš a přihlásil se ke slovu, aby podpořil stanovisko arcikonzervativního kardinála Roberta Saraha. I současná pandemie posiluje konzervativní síly , které hlásají víru v zázraky a snaží se tlačit církev zpět do středověku. Možná že vědomě napodobují „islámskou renesanci“, kdy návrat Islámu do sedmého století a opírání se o fanatický wahabismus přinesly Islámu upevnění – i když ekonomickou katastrofu. Ale i církev nikdy o myslící lidi moc nestála. Rozpor mezi myšlením a vírou se táhne celými církevními dějinami a ani snaha Tomáše Aquinského tento rozpor nedokázala ideologicky vyřešit. František se chce opírat o lidi myslící, ti ale tvoří v jakékoliv společnosti už od doby Aristotela menšinu. Konzervativní křídlo se opírá o věřící většinu, která se myšlením nezatěžuje.

               Největší Františkovou slabinou je, že nevyšel z vatikánského podhoubí, nevyzná se v něm a nemá zde dostatečné kontakty. Je prostě „cizí“ argentinský, proti intrikám Vatikánu tedy víceméně bezmocný. Přes určitou snahu se mu nepodařilo vytvořit tým proreformních kardinálů a dosadit je do klíčových pozic vatikánských struktur. Právě tyto struktury František osudně podcenil, a proto je ve svém boji stále častěji osamělý. V Římě se objevují pamflety, které proti Františkovi štvou a obviňují ho z kacířství. Stále více biskupů je ochotno Františkovým slovům sice zatleskat, ale když jde o to, obhajovat ho, raději se stáhnou. Už myslí na Františkova nástupce a předpokládají, že to bude opět konzervativec, který by jim podporu současného papeže mohl vytknout. I koronavirus je pro kardinály vítanou zbraní. Vyčítají Františkovi, že souhlasil s uzavřením kostelů o letošních velikonocích a – sami zabarikádovaní ve svém strachu z nákazy ve svých bytech – vyzývají k papežovu odvolání. Polská církev, jakož i olomoucký arcibiskup Grabner vyhlašují koronavirus za boží trest a vystavují ostatky svatých (v Olomouci se jedná o svatou Pavlínu) aby tento nový mor odehnaly. V protikladu k tomu stojí osamělý papež na Svatopetrském náměstí, který vyzývá lidi k soudržnosti a působí jako člověk z jiného světa. A když při svém požehnání „Urbi et Orbi“ nesl kříž, nemohl si nikdo nevšimnout, že papež má nemalé zdravotní problémy. Někdejší vášnivý tanečník tanga za sebou vlekl nohu, bylo vidět, že jeho zdravotní stav není v pořádku.

               Proti Františkovi stojí totiž i mocná ekonomická loby. Jeho boj proti divokému kapitalismu, odsuzování nerovností v rozdělování bohatství a v současnosti i boj proti klimatické katastrofě, která vede k devastaci celých rozsáhlých území zejména v severní Africe a k masové emigraci, jí jde hrozně na nervy. Ropné koncerny chtěly dokonce zabránit vydání encykliky „Laudato si“, namířené proti rabování přírodních zdrojů ve jménu zisku, konzumní společnosti a finančnímu průmyslu.

               Františkova loď narazila na mělčinu a sotva se dá očekávat, že se vyprostí a popluje dál. Na to jsou jeho protivníci příliš silní. Myšlenky De Chardina, které stejně jako zesnulý kardinál Martini šířil, snad už zůstanou součástí církevního učení. Že být křesťanem znamená angažovat se pro spoluobčany, že křesťanství je radostná zvěst (evangelium) a ne strach z trestu za neposlušnost. Že křesťan má oproti nevěřícímu dvojitou radost ze svých dobrých skutků a proto prožívá život radostněji. Bůh není katolík, ale je zde pro všechny.

               Zda se Františkovi podařilo či podaří změnit monarchistický princip církve v synodální společenství, ukáže budoucnost. On sám se údajně vidí jako zasévač a nečeká, že to bude on, kdo bude sklízet úrodu. Důležité je jen, aby se zaseté semeno  – přesto že se nedá čekat, že by bylo v nejbližší budoucnosti zaléváno – ujalo.

               Jinak se církev stane sektou pro malou skupinu pevných ve víře – její poselství zapadne.

Takto František žehnal přítomným lékařům na kardiologickém kongresu v Říme v roce 2016

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.