Už i v české televizi se objevil šot o problému lyžařského střediska Ischglu a jeho úloze při šíření pandemie koronaviru. Byl to poměrně krátký šot, který hloubku a tragédii celého problému nemohl vystihnout. Pro ty, kteří mají zájem se dozvědět něco o absolutním selhání rakouských úřadů ve jménu zisku a peněz, přiblížím problém v tomto článku.

               Vláda peněz nebo přesněji vláda jejích držitelů se jmenuje plutokracie. Třicet let pracoval náš svět na tom, aby tento systém vybudoval.  Politici se na začátku devadesátých let vzdali kontroly nad finančními toky. Peníze se staly zbožím jako vše jiné, o jejich hodnotě rozhodovala nabídka a poptávka, už v roce 1992 takto položil americký spekulant Sörös na lopatky britskou libru a kouzelně na tom zbohatl. Od té doby hrají rozhodující roli ve světové ekonomice spekulanti na burzách, došlo k naprostému odloučení burzovních kurzů od skutečné hodnoty obchodovaných akcií a vznikly biliony imaginárních dolarů a eur, které občas, jako například v roce 2008 – zázračně zmizí a pak se znovu objeví.

               Peníze nemají morálku a společnost, která se opírá o peníze jako o jediný žebříček hodnot, je společnost jednodimenzionální, taková společnost není připravena řešit krize, její zatížitelnost je minimální až nulová, protože nezná solidaritu.

               Peníze vládnou i v Tyrolsku. Kdysi bylo Tyrolsko nejchudším alpským územím, neustále ohroženým hladomory, lavinami, válkami. Výjimkou bylo Tyrolsko jižní, to si ale po první světové válce přivlastnili Italové. Rakousku zbyly jen neúrodné hory a hlavní dopravní spojnice z Německa do Itálie – historicky nejcennější přechod Alp na Brennerském průsmyku a most přes řeku Inn – po kterém ostatně dostalo své jméno i tyrolské hlavní město Innsbruck.

               Innsbruck mohl žít z mýt na této nejdůležitější obchodní cestě, ne ale odlehlá údolí Zillertal, Pitztal, Ötztal nebo Paznautal. Toto údolí bylo skutečně úplným koncem světa, jediná cesta vedla k průsmyku Silvreta ve výšce 2000 metrů nad mořem – za ním už byl Vorarlberg a tento průsmyk byl průjezdný v podstatě jen v létě. Největší osadou v údolí je Ischgl, osada, která i dnes (přesněji v roce 2014 měla pouhých 1568 stálých obyvatel. Součástí Ischglu je i Galtür, který se negativně proslavil lavinou, která zasypala tuto osadu v roce 1999, a toto neštěstí si vyžádalo 31 obětí na životech. Tak to v Tyrolsku chodilo vždy. Laviny ničily domy a vesnice a houževnatí Tyroláci, zvyklí na bídu a těžkou práci, je stavili znovu.

               A pak přišel turismus.  Po druhé světové válce se oblast (která patřila do francouzské okupační zóny) začala nesmírně rychle rozvíjet. První lanovky a sjezdovky se objevily už v polovině padesátých let a oblast zažila neskutečný vývoj, který trvá dodnes. Z nejchudší rakouské oblasti se stala oblast nejbohatší. Roční obrat v Ischglu – připomeňme si, osadě s 1500 obyvateli – je 250 milionů Eur, čili pro ty, kdo by si to chtěli přepočítat 6,25 miliardy korun, čili 4,16 milionu korun na hlavu.

Není tedy divu, že právě tady je turismus a to hlavně zimní turismus, zlatým teletem, které se nesmí zaříznout. Hlavní slovo v oblasti mají členové představenstva „Ischgler Silvrettaseilbagn AG“, „Skigesellschaft Sölden-Hochsölden GmbH“, nebo „Fachgruppe Seilbahnen und Bergbahnen Gerlospaß-Königsleiten“ a „Skiliftzentrums Gerlos“. Nejen, že oni rozhodují, kdo bude v Ischglu starostou – teď je to člen představenstva první jmenované společnosti Werner Kurz, ale víceméně i o tom, kdo bude v Tyrolsku hejtmanem – v současnosti je to od roku 2008 člen ÖVP Günther Platter. (Zatím poslední volby s podporou výše jmenovaných pánů a společností vyhrál s přehledem v roce 2018).

               Ischgl má kultovní status. Zatímco do Kitzbühlu chodí na dovolenou „krásní a bohatí“, kteří chtějí být viděni, kteří se tam setkávají s jinými důležitými členy plutokracie a pěstují tam potřebné politické a hospodářské kontakty, Ischgl je centrum pro ty, kteří si to můžou finančně dovolit, ale chtějí zůstat v anonymitě – tedy pro vyšší střední třídu. A ta je početná – proto i ten neskutečný obrat, který překonává i ten z Kitzbühlu. Ischglu se přezdívá „rakouská Ibiza“ a k takové přezdívce nepřišel samozřejmě jen tak.  Ischgl je oblíbená destinace pro seveřany – Islanďany, Nory, Švédy, pro které nejsou vyšší ceny překážkou, protože u nich jsou ceny alkoholu ještě nepoměrně vyšší – a tak zde můžou slavit až do bílého rána, den co den, noc co noc, lyžování je spíše jen vítaným doplňkem zábavy – především jde o „Apre Ski party“, jedno, zda lyžování předtím bylo nebo ne.  Kdo na takové párty už byl, ví, jak to tam vypadá. Tělo na tělo, tanec v nejtěsnějším prostoru, hlučná hudba, z které člověk vnímá spíše jen basy, spousta alkoholu a tlačenice u baru, odkud člověk alkohol musí odnést. Uzavřený prostor s opravdu „hustou“ atmosférou. Co víc si může jakýkoliv virus přát, aby se mohl množit a přenášet – ať už je to jen obyčejný virus chřipky nebo neobyčejný koronavirus?

               Už 29. února zjistili Islanďané na letišti v Keflavíku u 15 lidí, kteří se vraceli z dovolené v Ischglu, nákazu koronavirem.  Bavorský zemský zdravotní úřad informoval ostatně tyrolské partnery už 30. ledna o případu německé turistky, která strávila dovolenou v horské chatě v Kühtai. Už koncem února se nakazila virem pracovnice jistého podniku (hotelu nebo restaurace) v Ischglu. Její zaměstnavatel ji poslal domů a případ nehlásil. Je pravda, že v únoru jsme ještě nebrali virus až tak vážně (do jisté míry jsem ho podcenil v mém prvním článku k tomuto tématu i já – ovšem na tom, že celý problém je emocionalizován do hysterie, která brání do značné míry racionálním řešením, si stojím). Jenže v Itálii už v té době nabírala tragédie svou dynamiku a to nemohlo být příslušným úřadům neznámé. Tvářily se ale, že se nic neděje.

               Islandské úřady informovaly úřady tyrolské a dostaly odpověď, že se oni turisté určitě nakazili v letadle. 5. března vyhlásil Island Ischgl k rizikovým oblastem (rovnocenně jako například Wuchan nebo Lombardii), 9. března učinilo totéž i Norsko, 10 března následovalo Finsko, Švédsko a Dánsko.

               Jen v Ischglu se všichni tvářili, že je vše v nejlepším pořádku. I hotelové noviny referovaly o počasí a nabízených atrakcích, o koronaviru tam nebylo ani jediné slovo. 7. března v sobotu došlo k normálnímu střídání dovolenkových směn, aniž by příchozí někdo varoval. Ve stejný den, tedy 7. Března, přistoupily úřady v Ischglu konečně k testování a skutečně objevily nakaženého barmana v baru Kitzloch u údolní stanice lanovky, tedy jednoho z nejvíc navštěvovaných barů. Barmana stáhli ze služby, přesto psala úřednice tyrolského sanitárního úřadu paní Anita Luckner-Hornischer: „Pro osoby, které se v daném časovém období nacházely v baru a nevykazují žádné symptom nemoci, není žádné další medicínské vyšetření potřebné.“ Riziko, že by se člověk mohl nakazit při návštěvě v přeplněném baru, bylo stejným úřadem označeno za „MINIMÁLNÍ“. Dokonce i onen bar Kitzloch zůstal ještě dva dny otevřený.

               Představa předčasného ukončení sezóny byla pro provozovatele lanovek, hotelů a barů prostě nepředstavitelná – a politika s nimi „držela basu“. Zřejmě se už nikdy nedozvíme, jak velký byl tlak na zemského hejtmana Plattera, zdravotního zemského radu Tilga a ředitele sanitárního úřadu Katzgrabera. Platter si uvědomoval dost jasně, že pokud si znepřátelí mocné bossy hotelového a lanovkového průmyslu, může se v příštích volbách s křeslem hejtmana rozloučit. V Sankt Christophu v Tyrolsku se dokonce uskutečnil „Kongres intenzivní medicíny“, kde se virem nakazila celá řada lékařů – kteří pak virus zavlekli do svých nemocnic v Innsbrucku, Salzburku a Vídně a ohrozili tak provoz těch nejpotřebnějších oddělení – jednotek intenzivní péče. Pro daný hotel by odřeknutí kongresu bylo samozřejmě hospodářskou katastrofou – místo toho následovala katastrofa zdravotní.

               Teprve 13. března byla nad celým Paznautalem vyhlášena karanténa a turisté byli z údolí vykázáni – naprosto chaotickým způsobem. Museli opustit údolí ještě 13. března – to byl pátek, aniž by se někdo staral o to, že většina z nich se na dovolenou dostavila letecky a zpětné lety měli lidé objednané na sobotu 14. března. I když při opuštění údolí museli podepsat prohlášení, že se zavazují neprodleně a PŘÍMO odcestovat domů, bylo to pro tyto hosty prostě nerealizovatelné – samozřejmě že dojeli jen do Innsbrucku a tam se z pátku na sobotu ubytovali v hotelích. Na argumentaci úřadů, že tím porušili prohlášení, které podepsali, reagují celkem logicky – co měli asi tak jiného dělat?

               Náhled chybného jednání nemají příslušní úředníci ani dnes. Franz Hörl , poslanec rakouského parlamentu, hoteliér v Ischglu a přednosta Seilbahngesselschaft, okomentoval kritiku lapidárně slovy: „Ischgl virus nevymyslel.“ Starosta Ischglu Werner Kurz vydal prohlášení, že „v Ischglu byla přijata všechna rozhodnutí podle směrnic a po konzultaci se zemskými a federálními úřady.“ Což je dost možné. Otázka je jen, kdo koho při těchto konzultacích poslouchal.

               Do televize si troufl jen zdravotní rada Tilg a ten se pod otázkami špičkového rakouského novináře Armina Wolfa víceméně zhroutil a skoro plačky pouze opakoval jedinou větu „My jsme jednali správně,“ „My jsme jednali správně“ „My jsme jednali správně.“

               Dá se očekávat, že právě Tilg měl představovat pěšáka, který bude obětován a předhozen rozzuřené veřejnosti. Otázka je, zda to bude stačit. Případ totiž vyšetřuje už kriminální policie jako případ všeobecného ohrožení a porušení epidemiologického zákona. Poškození se spojili do společné žaloby – zastupuje je někdejší poslanec rakouského parlamentu Peter Kolba. Zatím se k žalobě připojilo 4500 osob. 1800 z nich bylo pozitivně testováno na koronavirus, dvě procenta z nich byla (stav 3.4.2020) v nemocniční péči, jedno procento na jednotkách intenzivní péče, dvě osoby zemřely – přesto, že se jednalo o mladé a zdravé lidi – ale virová zátěž musela být v těsných prostorách barů a tanečních sálů extrémní.

               Škody pro Ischgl ale i Tyrolsko jsou nedohledné. Jméno, tedy značka, které sem táhla tisíce a tisíce návštěvníků utrpěla zřejmě nenapravitelné škody.

               Tyrolský spisovatel Felix Mitterer napsal větu „Gier ist ein Luder“, čili volně přeloženo „Lačnost po penězích je mrcha“.

               Pro zemi, které se z nekonečné bídy propracovala k nekonečnému bohatství, to platí samozřejmě nejvíc. Ale Tyrolsko je jen špičkou ledovce. Dokáže koronavirus tuto filosofii posledních třiceti let, že peníze jsou jediným měřítkem úspěchu a hodnot změnit? Nebo zavřeme oči a pojedeme dál podle „ověřeného“ schématu? Ischgl už nikdy nebude to, co býval, nebo aspoň dlouho ne. Budeme ale i my jiní?

               Jsem sice skeptický, ale to je můj základní povahový rys. Ale naději ve změnu přechovávám dokonce i já.

2 Comments on Ischgl – koronaviruspandemie v době vlády peněz

    • Možná, aspoň trošku. Otázka je jen, kolik moci si dokáže politika na oněch plutokratech vybojovat v krizových časech zpět. Nakolik si vůbec troufne do takového boje o moc jít a nakolik se od nich nechá podplatit. Já jsem sice tradičně skeptický, ale malá naděje přece jen žije.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.