„Tak nám zabili Ferdinanda.“

               Asi každý Čech zná tuto legendární větu, kterou začíná jedna z nejgeniálnějších válečných satir, jaké kdy byly napsány – „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.“

               Následky onoho atentátu 28. června 1914 v Sarajevu, kterému podlehl následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este, byly fatální. Přesně za měsíc po této události vyhlásilo Rakousko válku Srbsku a vyvolalo dominový efekt, na konci kterého stál ve válečném ohni celý tehdejší svět. A pokud považujeme druhou světovou válku za pokračování té první s dvacetiletou přestávkou (protože důvodem vzniku druhé světové války byl neskutečně zpackaný mír z Versailles – pak výstřely ze Sarajeva odstartovaly největší hrůzy, jaké lidstvo kdy zažilo a znamenaly mimo jiné i konec evropské dominance ve světové politice.

               3. ledna 2020 zabil americký drón na bagdádském letišti generálmajora íránských revolučních gard Kásima Sulejmániho a svět zatajil dech. Paralel k událostem v roce 1914 se totiž nabízela celá řada.

               V obou případech se jednalo o druhého muže režimu. František Ferdinand d´Este byl následníkem trůnu tehdy už prastarého a vlády neschopného císaře Františka Josefa. Sulejmání byl nejbližším spolupracovníkem íránského duchovního vůdce – rovněž prastarého a skutečné vlády neschopného ajatolláha Chameneího. (Sulejmání měl větší moc než íránský prezident Hassan Roháni, který byl v hierarchii mocných mužů Iránu až na třetím místě).

               V obou případech se jednalo o druhého muže státu, který se snažil být lokální mocností. Jestliže Rakousko Uhersko vznášelo své nároky na dominanci v prostoru Balkánského poloostrova, Irán se snaží vytvořit svou dominanci v oblasti Předního východu.

               František Ferdinand byl zavražděn v Sarajevu, v Bosně, která sice oficiálně patřila k Rakousku Uhersku – anexí z roku 1908, tato anexe způsobila ale jen vzrůst napětí v regionu, protože málokdo byl ochoten uznat právo Rakouska na toto území – které obsadilo už v roce 1878. Ani Sulejmání nebyl zabit v rodném Iránu, ale v sousedním Iráku, na jehož jižní část obývanou Šíity si Irán už dlouho dělá nárok a íránské revoluční gardy jsou v Iráku aktivní hodně podobně jako v roce 1914 rakouská armáda v Bosně.

               I porovnání obou regionů je příhodné. Na začátku dvacátého století byl Balkán sudem prachu, který byl připraven vybuchnout (a nakonec i vybuchl) a vyvolat celosvětovou katastrofu. V několika letech před oním atentátem se zde odehrálo hned několik lokálních válek a národy natlačené na tomto prostoru byly znepřátelené na život a na smrt. Přesně tuto úlohu převzal na začátku století dvacátého prvního přední východ. I zde panuje extrémní nestabilita, lokální války a hlavně, podobně jako před sto lety na Balkánu, zájmy světových velmocí tento region ovládnout.

               Dokonce najdeme paralelu i s problémy s pohřbem zavražděných politiků. Jestliže v případě Františka Ferdinanda to byla skutečnost, že si přál být pochován se svou manželkou Sofií, což znemožňovalo, aby byl pochován podle svého postavení v kapucínské hrobce ve Vídni ( a byl tedy pochován i se svou ženou v rodinné hrobce v Artstettenu, v případě Sulejmáního byl problém, že jeho mrtvola prakticky neexistovala. Nakonec tedy pochovali jeho jeden prst s prstenem, podle kterého mohli určit, že minimálně tento kousek těla íránskému generálu patřil. Zbytek byl po výbuchu rakety rozmetán do všech světových stran.

               Pokud by tedy měl někdo zájem na rozpoutání globálního konfliktu, nemohla se mu naskytnout lepší záminka, než tento atentát. Jenže uplynul už onen měsíc od Sulejmáního smrti  – a neděje se nic. A ani se nic nestane. Proč?

               Možná by bylo nejdřív dobré přiblížit si osobu zabitého íránského generála. Narozený v íránské provincii v roce 1957, přidal se jako mladý muž v roce 1979 k revolucionářům při svržení šáha Páhlavího a stal se členem revolučních gard, oporné ozbrojené síly povstání a následně náboženského režimu ajatolláha Chomejního. Vyznamenal se ve válce proti Iráku v letech 1980 – 1988, kde to dotáhl až na velitele divize. V roce 2002 se stal velitelem jednotek Quds, což jsou elitní složky revolučních gard a v této funkci se stal druhým nejvýznamnějším mužem režimu, něco jako velitel pretoriánské gardy ve starém Římě, hlavní oporou režimu muláhů. V roce 2009 zakročily revoluční gardy s nesmírnou brutalitou proti pokojným demonstracím proti znovuzvolení prezidenta Ahmadžinehada a od té doby se režim mullahů může opírat pouze právě o ně. Jestliže byly Revoluční gardy v roce 1979 seskupení nadšených bojovníků proti režimu šáha Páhlavího, o čtyřicet let později se jedná jen o jednotky vycvičených zabijáků, orientovaných především dovnitř země k potírání vnitřní opozice.  Tak trochu připomínají osud husitských jednotek mezi roky 1419 – 1436.

               Jenže Sulejmání měl mnohem větší cíle. Tu si je třeba ozřejmit, proč USA označují už od doby prezidenta Bushe Irán za centrum teroru a vedoucí sílu „osy zla.“ Žádný ze sebevražedných atentátníků při útoku na newyorská dvojčata nebo při útocích ve Francii nebo jinde v Evropě, na Bali či kde jinde, nebyl šíita a Iránu se tedy za tyto atentáty ani při nejhorší vůli nedá přičítat zodpovědnost.

               Jenže agresivní orientace obou náboženských směrů islámu je zcela rozdílná. Sunnité, vedení Saúdskou Arábií se snaží pod vlivem wahabismu islamizovat celý svět a šířit nenávistnou ideologii pod ochranou Spojených států amerických, kde se jen dá. Proto taky nepřijali Saúdi ani jednoho uprchlíka z válečných oblastí, zato jsou ochotni všude po světě stavět mešity a dodávat kazatele, které i oni platí. Salafisté nenávidící západní civilizaci a ochotní proti ní bojovat, včetně Islámského státu se odvolávají právě na wahabismus, tedy na saúdskou ideologii. Přesto požívají Saúdi plnou ochranu amerického režimu. Palestince nechali padnout. Jednak jsou Palestinci považováni ostatními Araby za lidi druhé kategorie, jednak by jejich podporou Saúdi riskovali ztrátu amerického krytí (koneckonců, s kým jsou Palestinci v konfliktu? – s Izraelem a ten se stal pro USA posvátnou krávou. O tom dále.

               Šíité pod vedením Iránu se orientují lokálně, snaží se budovat svou moc na předním východě a jejich hlavním cílem je Izrael. Proto Irán financoval po celá desetiletí šíitské hnutí Hizbolláh v Libanonu, které ohrožuje severní Izraelskou hranici a vyvolalo už několik vojenských konfliktů. Syrská občanská válka byla tedy pro Irán přímo darem z nebes, zejména, když ho o pomoc požádal sám prezident Assad, jenž s vlastními silami Alevitů nemohl vzdorovat arabské převaze ve vlastním státě. (Alevité sice nejsou šíité v pravém slova smyslu, ale sunnity jsou považováni za kacíře a Assad byl za pravověrného muslima uznán šíitským duchovním, aby mohl v Sýrii vládnout.) Ovládnutím Sýrie by se Íráncům podařilo vytvořit přímý koridor pro spojení s Hizbolláhem a zvýšit tak tlak na Izrael. A tu jsme u kořene zápasu s USA a Donaldem Trumpem. Ještě nikdy nebyla americká vláda tak proizraelská, jako současná. To je samozřejmě dáno tím, že Trumpův zeť Jared Kushner je Žid a na židovskou víru přestoupila i Trumpova dcera Ivanka. Čili silnější lobby Izrael ještě v USA nikdy neměl. (Ani Henry Kissinger neměl na americké prezidenty takovou moc, jako má Ivanka na svého otce.) Že právě Jared Kushner, praktikující Žid,  má být „architektem“ Trumpova mírového plánu pro blízký východ, je jen dalším důkazem bezbřehé americké arogance. A ten plán vypadá podle toho.

A proto tedy i útok na Irán, vypovězení smlouvy o atomové energii, sankce a konečně i zabití Sulejmáního. Kdo zajásal, byl izraelský premiér Netanjahu – a představitelé Islámského státu. I pro ně byl Sulejmání největším nepřítelem, jeho šíitské milice a Kurdové měli největší zásluhu na zničení IS. Teď Trump prodal Kurdy Turkům a Šíitům zabil velitele. IS může doufat v znovuzrození.

               Ne že by si Sulejmání smrt nezasloužil. Už jen za ty tisíce zabitých vlastních mladých lidí při potlačování protestů proti Admadžinehadovi by si ji zasloužil. Ale způsob, kdy byl zabit drónem na území cizího státu a to dokonce navzdory protestům předsedy irácké vlády, je důkazem neuvěřitelné americké arogance. Proč nemohli Sulejmáního zabít v Iránu nebo během jeho častých pobytů v Sýrii, kde velel íránským dobrovolnickým jednotkám, bojujícím na straně Assada? Zabití generála, jehož šíitské milice se v Iráku rozhodujícím způsobem zasloužily o porážku Islámského státu (Šíité byli totiž Islámským státem považováni za kacíře a bez soudu všichni ihned vražděni) na bagdádském letišti podkopalo už i tak velmi vratkou pozici irácké vlády a její autoritu u vlastního obyvatelstva. Po tomto činu nepřesvědčí iráčtí ministři už nikoho, že nejsou jen americkými loutkami. I když irácký premiér vyzval Američany k odchodu ze země a poslal do ulic demonstranty, aby ho v tomto přání podpořili. Ale ani to se nestane, protože to není v ničím zájmu. Kdyby Američané odešli, nejen že by mohl ožít znovu Islámský stát, ale Irák by se nevyhnul občanské válce a následně rozpadu na tři územní celky. Zejména pak vytvoření šíitského státu v jižním Iráku okolo Basry, kontrolujícího řeku Šat al Arab a přístupy k přístavům v Perském zálivu a navíc sousedícího s regionem v Saúdské Arábii, kde žije Saúdy brutálně potlačovaná šíitská menšina, na jejímž území se ale nacházejí prakticky veškeré ropné zásoby Saúdú, si Američané prostě nemůžou dovolit. Proto neodejdou. A protesty zmlknou a premiér v Bagdádu se smíří s tím, že je loutkou, protože to stejně ví. Omezí se tedy na osobní obohacování prostřednictvím korupce a bude se tvářit, že vládne. A Donaldovi Trumpovi stoupnou preference pro jeho znovuzvolení. Po té stránce byl atentát plným úspěchem.

               K velké válce, natož třetí světové válce, nedojde. Paralely se Sarajevem 2014 totiž v základních bodech pokulhávají.

  1. Jestliže František Ferdinand patřil k reformním rakouským politikům, kteří chtěli zemi vést novou cestou a do značné míry mocnářství demokratizovat, Sulejmání patřil k hlavním oporám zkostnatěného a národem nenáviděné náboženské diktatury.
  2. František Ferdinand byl hlavním odpůrcem válečného konfliktu na Balkáně, protože si uvědomoval nedostatečnou přípravu rakouských ozbrojených sil na velký konflikt. Jeho smrt pak uvolnila cestu válečným štváčkům typu Konráda von Hötzendorf či generála Piotorka, kteří pak válku zahájili. Sulejmání byl naopak největší íránský jestřáb, jeho zabitím se agresivní potenciál mulahského režimu spíše zmenšil.
  3. Navíc zatímco v Sarajevu zabili muže číslo dvě silnější ze soupeřících zemí, tedy Rakouska a Srbska, v Iránu je to právě naopak. Zde silnější, tedy USA, zabily dvojku slabší země. Irán ví, že na válku s USA nemá sílu. To dokázal ostatně i šlendriánem, při kterém sestřelil ukrajinské civilní letadlo. Íránské revoluční gardy tak jen dokázaly, že jsou použitelné při potlačování pokojných demonstrací, ale neschopné vést skutečnou válku. Aby Irán zachoval tvář, odpálil několik raket na americké vojenské základny a oznámil bombasticky zabití 80 amerických vojáků (i když nezahynul ani jeden, ale kdo se to už v Iránu dozví a hlavně, kdo by to chtěl vědět?) a slavnostně pochovali Sulejmáního prst. I Chameneí musel zvážit otázku, zda by byli Íránci ochotni jít umírat kvůli nenáviděnému Sulejmánímu. Raději se šel modlit. Samozřejmě otázka je, jak to bude vypadat, až budou mít Íránci atomovou bombu. Pak se budou míchat karty znova.
  4. Ale hlavní důvod je, že neexistuje vůle ke konfrontaci mezi skutečnými mocnostmi, které stojí v pozadí. Rusové sice podporují Irán a prodávají mu zbraně, ale nemají zájem se angažovat ve válce na jeho straně. Putin už svou válku v Sýrii vyhrál a nemá zájem riskovat další. Zejména, když jeho zájmy neleží na předním východě, ale ve východní Evropě, kterou Amerika vyklízí, stejně jako prostor v Sýrii. A hlavně Rusové vědí, že na konfrontaci s americkým válečným potenciálem nemají dost sil. Tedy dost, aby mu vzdorovali, ale ne, aby ho porazili. A dlouhý vyčerpávající konflikt si ruský prezident nemůže přát a ani nepřeje.

Takže můžeme klidně vydechnout, nic zlého se nestane. Tedy my tady v Evropě. Co se bude dít v Iráku a co v Palestině po vyhlášení nového amerického mírového plánu, se nedá odhadnout. Donald Trump chodí hodně rád s pochodní okolo sudů se střelným prachem. Zejména, pokud jsou dostatečně vzdáleny od jeho vlastního domu.

               Baví ho to.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.