Když chlapi po padesátce (a někdy i před ní) začnou blbnout, jejich ženy si klepou na čelo (pokud už mají svého chlapa poměrně dost) nebo se třesou strachy (pokud je domácnost zatížena velkými dluhy, jež si netroufají samy splatit). Mluví se o krizi středního věku, i když vlastně nikdo neví, co ten střední věk je. Každý si ho definuje podle vlastních potřeb a představ a hlavně nikdo nechce připustit, že se v takové krizi nachází. Můj otec tuto takzvanou krizi středního věku definoval poměrně výstižně, totiž že „mládí je v prdeli a do důchodu ještě daleko.“

Nicméně vlastně takový chlap po padesátce vůbec neví, jak vlastně biologicky starý je. Patří už do odpadu nebo může ještě svět obohatit spoustou nápadů, tvůrčích činů či dokonce potomků? (před posledním bych raději varoval, kdo se o ně bude starat?). A proto si to chce vyzkoušet. Zkouší nové účesy, kterým se ještě před deseti lety smál, kupuje si nová auta, do nichž se vejde jen on a marně doufá, že sedadlo spolujezdce obsadí jednou krásná mladá blondýnka, jež se stane z čisté lásky a ne kvůli jeho kontu jeho milenkou, udělá si potápěčský nebo letecký kurs anebo se vydá do hor. Prostě stává se Pažoutem.

Rozhodli jsme se tedy s kamarádem Vladimírem ještě jednou v životě vylézt na pannu – tedy pardon – na Pannu. Pod tímto názvem se totiž skrývá hora v Bernských Alpách. Na první pohled pořádné hovado. Je opravdu s podivem, jakou mají Švýcaři o pannách představu. Přepočteno z vzhledu oné hory by musela mít taková neposkrvněná dívka aspoň sto dvacet kilo. Ale co to už je pro dva odvážné muže, kteří si troufají?

Nebudu čtenáře napínat, nedokázali jsme to. Panna byla mimo naše finanční možnosti (když člověk dá to slovo na začátek věty, je ještě mnohem dvojznačnější, všimli jste si?) Švýcaři jsou totiž nehorázně drazí, horský vůdce požaduje 650 franků  – tedy skoro 600 eur NA OSOBU! A bere osoby jen dvě. Protože jsme byli spolu s Vladimírovým synem tři, musel by ten třetí platit dokonce 900 franků – pokud by si nenašel nějakého dalšího kumpána. Rozhodli jsme se, že za tolik žádná Panna (s velkým P, ty s malým p tím nechci samozřejmě urazit) nestojí. Vydali jsme se tedy na jih do Zermattu, kde mají taky hory s vrcholy nad čtyři tisíce metrů a požadují za ně mnohem méně. Vzhledem k skutečnosti, že na ně lezou denně desítky až stovky lidí, se zřejmě o nedotknutosti už nedá hovoři a tím pádem cena klesá. My jsme se rozhodli ušetřit ještě víc a šli jsme zadarmo. Marně se nám v tom snažilo zabránit počasí nejprve úporným deštěm a poté nízkou oblačností. Když vidělo, že to nevzdáme, vzdalo to ono, mraky zmizely a ukázaly nám úžasnou scenérii švýcarských Alp.

                Což o to, nahoru to ještě šlo. Když jsme konečně vyhráli tahavý boj s mačkami, které nechtěly držet na botách a překonali aklimatizační problémy, užili jsme si nádherného pohledu na pohoří v prostoru příšerné hory, které Italové říkají mile Monte Rosa, Švýcaři raději mnohem prozaičtěji Dufourspitze. Samozřejmě, že na druhé straně si do nebe trčel osamělý Materhorn, jenže ten vypadá tak kýčově, že ho raději ani nebudu vzpomínat. Požádali jsme o vrcholovou fotografii přítomného Itala (použil jsem při tom opět mých 14 lekcí italštiny pro samouky, které se osvědčily už během dovolené v Apulii). Ten nadšeně souhlasil, vyfotil nás, přestavil přitom můj fotoaparát tak, že se s ním další hodinu nedalo fotit, poté si nazul lyže, jež měl na zádech a rozjel se po kamenně tvrdém sedmdesátistupňovém svahu dolů. Obdivuji podobné sebevrahy, jimž na životě nezáleží, ačkoliv ještě krizi středního věku nemají. (A zřejmě ani zadluženou domácnost)

Ital kupodivu přežil a tehdy se Vladimír rozhodl, že je nudné vracet se z hory stejnou cestou, po níž na ni člověk vylezl. V podstatě má pravdu, ovšem tolik vzrušení jsme si zase ani nezasloužili. Na té druhé straně vedla cesta totiž po hřebenu šířky tak nepatrné, že se dvě chodidla vedle sebe na něj nevešla. Nalevo byla tisícimetrová kolmá propast, vpravo to vypadalo o něco lépe, tam byl jen 350 metrů hluboký sedmdesátistupňový svah. Rozhodl jsem se, že budu padat doprava. To mi ovšem Vladimír, s nímž jsem byl na jednom laně, neprozradil svou strategii, že v případě, že by někdo z nás padal, musí se ten další, jdoucí za ním, vrhnout na druhou stranu – aby vyrovnával. Já tedy nevím, kdyby se Vladimír rozhodl padal doprava, potřeboval bych hodně dlouhou dobu na odhodlání vrhnout se vlevo do oné tisícimetrové kolmé propasti – a tolik času by mi asi nebylo dopřáno. Navíc jsem o několik kilo těžší než můj přítel a představa, že bych jej mohl přetáhnout… Musel jsem se ostatně koncentrovat na zcela jiný problém. Stolice v mém střevě se náhle stala velmi tekutou, a co horšího, chtěla velmi ven. Musel jsem napnout všechny síly, abych ji udržel vevnitř.

Hlavně mne zatěžovala obava, co budemě dělat, když se někdo na oné stezce objeví v protisměru. Chybělo nám sotva čtyřicet metrů z onoho dvousetmetrového hřebene, když se náhle dva takoví šílenci v protisměru objevili. Pro mne to byla naprosto neřešitelná  situace. Za žádných okolností by mne nikdo nedokázal přesvědčit, abych oněm dvou kolegům uhnul. A to ani doprava! Předpokládal jsem, že budeme celý den stát proti sobě a čekat, komu dříve dojdou síly, spadne a uvolní tak cestu protijdoucím. Jak to, že Švýcaři, kteří mají ve své infrastruktuře takový pořádek, nezavedli na Breithoru ještě semafory?

Naši kolegové se ukázali jako velmi pozorní. Uhli oni (doprava, tedy z jejich pohledu doleva) zasekli do ledu cepíny, zavěsili se na ně a nechali nás okolo sebe propochodovat. Budu jim vděčný do konce života, bohužel jsme si za daných okolností nestačili vyměnit adresy, abych jim mohl v tomto článku poděkovat. Nicméně, když byl hřebínek za námi, měl jsem už jen jedno přání – dolů, do bezpečí. Takže jsem Vladimíra s jeho představou, že bychom mohli udělat ještě další vrchol poslal – no, ne právě na ten vrchol. Teprve při návratu jsme zjistili, že pohyb v čtyřtisícové výšce (Breithorn má 4164 metrů) je dost vyčerpávající. Už při cestě nahoru jsme se divili, proč mají lidé, vracející se z oné tůry, nepřítomný pohled, nemluví, nežertují, jak se po úspěšném výstupu patří a vlečou za sebou lano, jako by vážilo metrák. Stejně jsme se ovšem vraceli i my.

Den nato jsem si neodpustil vyvézt se na Jungfraujoch, na stanici pod onou vyhlédnutou Pannou, jež se nachází ve výšce přes 3400 metrů. Jízdenka vláčkem stála mimochodem 125 Euro (to pro ty, kdo by mne chtěli následovat). A tam jsem zjistil, že by Panna byla zřejmě nejen nad naše finanční, ale i fyzické možnosti. Když jsem porovnával trasu na její vrchol s trasou na Breithorn (převýšení sice jen 650 metrů proti 350, ale nekonečný pochod přes ledovec a pak okolo oné nemožně tlusté hory k vrcholu) zatrnulo mi, jak jsme byli odvážní. Ale neznalost je hlavní příčina odvahy. Hrdinové jsou většinou lidé, jimž se nedostalo informací nebo je nedokázali pochopit. Naštěstí se v onen den na kopec nevodilo – po onom hustém dešti dva dny předtím, jenž byl samozřejmě v oněch výškách sněžením, očividně zapadly trhliny v ledovci tak, že se přes ledovec nechodilo. Takže můžu klidně tvrdit – kdyby to bylo bývalo možné, byli bychom tu pannu (pardon Pannu) zvládli, ale osud byl proti nám. Prostě se to nedalo.

Tak to je, po padesátce je nejdůležitější mít připravenou vždycky důvěryhodou výmluvu. A nejen, když se marně pokoušíte o pannu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.