Florencie je poutní místo, navštěvované skoro stejně často jako Řím. Florencie je město kultury a je zajímavé, že co v Římě musely tvořit generace a generace umělců sponzorovaných nekonečným počtem papežů, ve Florencii vznikl celý kulturní zázrak za relativně krátkou dobu a zásluhou jedné jediné rodiny.

               Florencie je město, které jsem shodou náhod navštívil v Itálii nejčastěji, přesto ho stále nemám „odškrtnuté“, jak říká má žena, to znamená, že jsem stále ještě nenavštívil všechno, co bych navštívit chtěl a tak je další návštěva tohoto města nezbytná. Jednodenní návštěva města se prostě nevyplatí.  Podíváte se na katedrálu, případně vyběhnete na Campanilu, navštívíte Ufizzi, protože jste si internetem rezervovali vstupenku (jinak to ani nezkoušejte), vyfotíte se s kopií Davida na „Piazza dela Signoria“, poobdivujete zlatníky na „Ponte vecchio“, a možná ještě stihnete proběhnout sály „Palazzo Pitti“ se zahradami „Giardino di Boboli“. Ale co „San  Lorenzo“ s hrobkami medicejských, co „Santa Maria Novella“  nebo „Santa Croce“s náhrobky slavných florenťanů, co „Palazzo vecchio“, Bargello, Museo Academico, San Miniato, Fortezza da Basso a všechny ty nádherné paláce? Atd. atd…  Vypít si kávu v jednom z početných barů na „Piazza  della Repubblica“, na to můžete v tom stressu úplně zapomenout. Prostě se to nedá!. Ve Florencii musíte zůstat několik dní, což znamená, že na to musíte mít i příslušný rozpočet. Florencie je totiž krásná především ve svých interiérech a ty nejsou zadarmo.

               Stejně tak marné je pokoušet se napsat o Florencii článek o čtyřech nebo pěti stranách (neřku-li o třech, což je prý doporučená maximální délka textu na internetu). Je to prostě nesplnitelná mise a to přesto, že dějiny Florencie jsou v podstatně kratší, než dějiny většiny italských měst. V čase, kdy jich většina už stála, byl v oblasti řeky Arno, kde dnes stojí toto hrdé město, neprostupný močál, v němž Hanibal utopil svého posledního slona. Město v této oblasti bylo, ale na kopci a jmenovalo se Fiesole. Je tam i dnes a je to předměstí dnešní Florencie. Kdysi to bylo naopak.

               Fiesole potřebovalo na řece Arno přístav a tak vznikla Fiorentina na břehu řeky, často zaplavovaná (ostatně poslední velká voda navštívila Florencii ještě v roce 1966). A pak tu Římané postavili cestu „Via Cassia“ a přemostili řeku mostem, který potřeboval ochranu. Gaius Julius Caesar sem z toho důvodu nechal usídlit své veterány a základy budoucího slavného města byly položeny.

               Na tu slávu si ale Florencie musela počkat hodně dlouho. Zůstávala až do vrcholného středověku ve stínu mocné Pisy, opevněné Luccy na křižovatce cest a dokonce i Arezza. Na to, aby všechny své sousedy překonala, muselo být vykonáno hodně drobné práce. Žádné jiné z toskánských měst nebylo tak důsledné v získávání zázemí, budování cest a další infrastruktury i v násilném přesídlování šlechticů do města, kde si stavěli u paláců typické vysoké věže a spolu s bohatými kupci vytvářeli novou nobilitu. Až z jedenáctého století pochází první známka přicházející velikosti – kostel „San Miniato al Monte“,  ke kterému dal položit základní kámen okolo roku 1090 biskup Hildegard,  dobře vycházející s císařem i papeži.

Chrám dal stavět na počest místního svatého Minia, popraveného za pronásledování křesťanů v době vlády císaře Decia v roku 295. Hodnověrnost legendy o tomto svatém mučedníkovi značně snižuje údaj, že s už useknutou vlastní hlavou pod paží vyběhl na tento vršek nad městem, ale u legend nejde o hodnověrnost, nýbrž o kult. Takže přivřeme oči a kochejme se krásou budovy postavené na jeho počest.  Je to jediná čistě románská stavba ve městě, vlastně nad městem, pokud si chcete Florencii prohlédnout shora, musíte zajet sem, k rozsáhlému komplexu kláštera na jižním břehu řeky Arno – tedy na opačném, než kde se nachází městské centrum.

Ve stejné době, tedy v jedenáctém století, přesněji v roce 1059 byl položen základní kámen Baptisteria, tedy křtitelnice v centru města.  Osmiboká budova z bílého a zeleného mramoru si musela počkat na své dokončení až do patnáctého století, kdy byla obdařena posledními bronzovými dveřmi.

Má je celkem tři. Jižní dveře se scénami ze života Jana Křtitele vytvořil Andrea Pisano už v roce 1330. Severní dveře zhotovil v roce 1401 Lorenzo Ghiberti, nejkrásnější jsou ale východní dveře od stejného autora (pracoval na nich 27 let!) „Porta del Paradiso“ – tedy Rajská brána. Za ten název vděčí Michelangelovi, který měl říct, že jsou ty dveře tak krásné, že by měly být ve vstupu do ráje.

Krátce nato dostala Florencie poprvé dobyvačné choutky a vytáhla v roce 1125 – zcela bez důvodu – proti svému mateřskému městu Fiesole, aby ho po čtyřletém obléhání dobyla. O dobré integraci nových obyvatel svědčilo to, že první podestá, tedy volený vládce města zhruba o sto let později, pocházel právě odtud.

               Florencie vedle cílevědomého budování infrastruktury vsadila na bankéřství.  Půjčování peněz na úrok bylo církví přísně zakázáno, ale občané Florencie projevili mnohem menší strach z ohně pekelného, než jejich sousedi v jiných toskánských městech a rodiny Bardi, Cerchi, Donati a další budovaly své pobočky po celém tehdy známém světě a jejich dlužníky byli i anglický či francouzský král. O chybějících zábranách při půjčování peněz na úrok svědčí i to, že se ve Florencii neusadila žádná židovská komunita, která jinak tuto pro křesťany zakázanou činnost ráda přebírala. Florencie bohatla, ale stále ještě žila ve stínu svých mocných sousedů. Nicméně se v této dob už pilně stavělo. Především vzniklo „Palazzo vecchio“, dokončené v roce 1314 s na svou dobu naprosto extravagantní věží s výškou 94 metrů kde se dnes nachází městská radnice.

Původně zde zasedal městský senát a poté se budova stala sídlem vládců města z rodu Medicejských. Když si tito postavili na druhém břehu řeky palác Pitti a přesídlili tam, jmenoval se palác Pitti nějakou dobu „Palazzo nuovo“ čili nový palác a budova na „Piazza della Signoria“ se logicky stala starým palácem. A to jméno jí už zůstalo.  Dále vzniklo v druhé polovině třináctého století i „Bargelo“, tedy budova, kde sídlil starosta města, na jehož nádvoří se mučilo a popravovalo a kde je dnes velké muzeum soch florentských autorů, jako například opilý Bacchus od Michelangela.

Toto muzeum má tak podivné otvírací dobu, že jsem ho při jednodenních výletech do Florencie nikdy nestihl je navštívit. (je to od 8:15 do 14 hodin, ale jednou je zavřeno v neděli, potom zase v pondělí a někdy jak v neděli, tak i v pondělí a já nikdy nevěděl, kdy je ten správný den) Je to tedy jeden z hlavních důvodů, abych se do toskánské metropole podíval ještě jednou – nebo možná i dvakrát?

A právě v této době po jedné z opakovaných povodní, která strhla starý římský most, byl postaven na jeho fundamentech most nový, který se ovšem jmenuje paradoxně „Starý“ tedy „Ponte Vecchio“ a vedle onoho paláce na „Piazza della Signoria“ se stal nejslavnější pamětihodností města. Na mostě byly, jak bylo tehdy zvykem, postaveny obchody, dvacet čtyři na každé straně, tedy celkem čtyřicet osm. Původně se zde prodávaly potraviny, později byly tyto nahrazeny zlatnickými krámky. A ty jsou zde dodnes. Procházka po „Ponte vecchio“ je zážitkem pro oči, které jsou ze všech stran doslova oslepovány leskem zlatých šperků.

Nemusíte tady nic koupit, ale projít se tu člověk musí.  Už proto, že jinak se v centru města nedostane na druhý břeh. Věděli to i Medicejští, pozdější vládci města a nechali si na poschodí vybudovat tajnou krytou chodbu, po níž mohli nepozorovaně překonat řeku Arno na své cestě z paláce Pitti, kde sídlili, do „Pallazo dei Uffizi“, kde byla usazena jejich administrativa, tedy úředníci.

Ve stejném roce jako „Palazzo vecchio“ začali florentští se stavbou dómu „Santa Maria del Fiore“. Tady ale přepjali své síly. Stavba musela být v důsledku morové rány přerušena a její dokončení si muselo počkat až na rok 1436 a na geniálního architekta Brunelleschiho. O tom tedy později.

Úspěšnější byli při stavbě zvonice. K jejímu projektu získali nikoho menšího než Giotta, který se na poslední roky svého života vrátil do rodného města. Jeho projekt byl ukončen až řadu let po jeho smrti v roce 1359. Zvonice je vysoká 82 metrů, na její vrchol vede 414 schodů a přes fyzickou náročnost výstupu stojí stále před vchodem do Campanilly fronta, protože z jejího vrcholu se nabízí ohromující pohled na město.

Samozřejmě se v městě ve třináctém století usadily i oba žebravé řády Dominikánů a Františkánů. O kostel „Santa Maria Novella“, patřící Dominikánům, zakopnete hned, když vystoupíte z nádraží. Za poměrně velkým náměstím s malým obeliskem se nachází kostel s velkým klášterem, ovšem původní stavba byla v románsko-gotickém stylu, současný renesanční vzhled dostala fasáda kostela až od Leona Battistu Albertiho v době vlády prvního medicejského vládce města Cosima staršího v letech 1456 – 1470.

Vevnitř je kostel stále ještě gotický, výzdoba pochází ale až z doby florentské vrcholné renesance, jako „Narození Krista“ od Sandra Botticelliho (jeho obraz „Klanění tří králů“byl přemístěn do Galerie Uffizi) nebo fresky v kapli od Filippa Strozziho a Filippina Lippiho.

Františkánský kostel je samozřejmě na opačné straně města, jak bylo zvykem, aby si oba žebravé řády nekonkurovaly. Kostel „Santa Croce“ má ve Florencii přímo symbolický význam ani ne tak kvůli své fasádě, která pochází až z devatenáctého století, ale díky svému vnitřku, kde se nachází 250 náhrobků nebo památníků slavných Italů. Nejslavnější Florenťan ale ve svém náhrobku neleží, o tom později. Fresky v kaplích vedle hlavního oltáře pocházejí od Giotta.

Na začátku čtrnáctého století začali Florenťané stavět třetí okruh hradeb v celkové délce osmi kilometrů se sedmdesáti osmi věžemi, který měl uzavřít do svého obvodu i zatím jen palisádami chráněná předměstí. Měly se hodit. V roce 1311 vtáhl do Itálie císař Jindřich VII., aby zde obnovil císařskou moc, na což si nikdo netroufal od časů Barbarossy. Město Florencie, které právě před nedávnem změnilo strany a bylo ovládáno guelfy, tedy papeženci, pro něho představovalo překážku, kterou nehodlal tolerovat. Jeho nemocemi zdecimované vojsko ale ani nedokázalo hradby města skutečně uzavřít obléhacím kruhem, zmohl se jen na demonstraci síly před branami, kterou mohli Florenťané s klidem ignorovat. A když se císař chystal k novému útoku, tentokrát posilněn kontingenty ostatních toskánských měst, kterým moc Florencie už dlouho ležela v žaludku, nečekaně nedaleko Sieny ve svém vojenském táboře zemřel. Florentské hradby si tedy musely počkat na další zatěžkávací zkoušku dalších dvě stě let, než je oblehl císař Karel V.

               Základ vzestupu Florencie k toskánské metropoli začal docela nenápadně. Kontrolou Toskánska byl pověřen nemanželský syn císaře Friedricha II., Fridrich z Antiochie, který se oženil s krásnou Florenťankou. Tento šarmantní, krásný, kulturymilovný a vládyschopný mladý muž si zvolil za hlavní město oblasti, které měl vládnout, rodné město své manželky a – což je pro další důvod důležité, vyhnal z města guelfy, tedy papežskou stranu. Věže guelfských rodin se bouraly a město se stalo přísně ghibellinským, což se mělo v následujících desetiletích ukázat jako požehnání pro kulturní vývoj města.

               Právě v té době mělo město dát světu největší spisovatele své doby, Danteho Alligieriho, a Giovanniho Boccacia, ale i výtvarné umělce velikosti Giotta, který se ve Florencii narodil a strávil zde i posledních sedm let svého života. Renesance právě slavila svůj zrod na poli duchovním i uměleckém, kde jinde mohlo toto dědictví zemřelého císaře Friedricha II. dojít svého rozkvětu, než ve městě, které se k dědictví tohoto velkého císaře hlásilo. Výjimkou je Francesco Petrarca, třetí z velkých spisovatelů rodící se renesance. Jeho rodiče pocházeli z Florencie, ale jako stoupenci papeže museli v době vlády Friedricha z Antiochie město opustit a tak se Francesco narodil v Arezzu, vystudoval v Bologni, žil v Avignonu a zemřel nakonec v blízkosti Padovy.  Ve Florencii měl jen své kořeny.

               Dante měl skvělé předpoklady k velké kariéře. Pocházel z významné florentské rodiny, oženěn byl do rodiny Donati, jedné z nejvýznamnějších rodin města a v mladých letech se vyznamenal ve dvou významných bitvách, které Florencie vedla proti konkurenčním městům Arezzu (bitva u Campaldina 1289) a Pise (boj o pevnost Caprone). Dante to dotáhl až do „Consiglio de Podesta“, tedy do poradního sboru starosty a pak potkal svou Beatrici (i když byl ženatý), zamiloval se, a stal se básníkem. 

Jeho sbírka sonetů „Vita nuova“ z roku 1296 se stala okamžikem vzniku renesanční literatury – už proto, že si Dante troufl veršovat ve florentském nářečí, zatímco oficiálním literárním jazykem byla samozřejmě latina. Ale latina byla jazykem církve a Dante postavil do středu pozornosti člověka (ženu), lásku k ní a obdiv k lidské bytosti. Základní kámen humanismu byl položen a byl vybrán ze zdi středověkého myšlení, které považovalo život na zemi za pochod slzavým údolím. Následkem toho se tato zeď měla brzy zřítit. Ovšem právě Danteho život se měl stát údolím slz. Když ho v roce 1302 město poslalo jako vedoucího delegace k papeži do Říma, proběhl v jeho nepřítomnosti ve Florencii převrat. K moci se dostala guelfská strana a Dante se už neměl kam vrátit. Byl odsouzen k vězení a propadnutí majetku, a když se odmítl do města vrátit, pak k smrti upálením. Trest se vztahoval i na jeho syny, ne ale na jeho manželku, které se do města mohla vrátit a zachránit majetek odpovídající jejímu věnu, které do manželství s Dantem přinesla. Dante se stal mluvčím emigrantské opozice, najdeme ho u vojska v Montepulcianu, které pokus zvrátit poměry ve Florencii v roce 1304 prohrálo, i v průvodu císaře Jindřicha VII., do něhož vkládal velké naděje a doprovázel ho při císařově dosti ubohém pokusu dobýt vzpurné město v roce 1312. Pak doslova zmizel z obrazovky tehdejšího politického dění, zato se dal do psaní svého stěžejního díla, jež je i dnes ještě považována za jeden z největších výtvorů světové literatury, do své „Božské komedie“. V exilu měnil města, po Veroně se usadil v Ravenně, kde ho obdivoval místní vládce Guido da Polenta. V jeho službách odjel Dante v roce 1321 jako vyslanec do Benátek, tam se nakazil horečnatým onemocněním a po návratu do Ravenny už jeho vyčerpaný organismus nenašel dost sil, se této chorobě bránit. Dante zemřel 13. září 1321 ve věku padesáti šesti let. Florencie se příliš pozdě přihlásila ke svému slavnému rodákovi. Marně mu v kostele „Santa Croce“ postavili honosnou hrobku, ta je dodnes prázdná. Ravenna odmítla tělo otce italské řeči vydat. Odpočívá v Ravenně, jen olej, který hoří u jeho hrobu, může dodávat jeho rodné město Florencie, které se ho za jeho života tak hanebně zřeklo.

               Pýcha předchází pád. Od poloviny čtrnáctého století postihlo Florencii hned několik zničujících ran. Napřed to byla v roce 1348 morová rána, která vyhubila polovinu obyvatelstva – ale dala vzniknout Boccaciovu „Dekameronu“. Poté zkrachovaly bankovní domy Bardi a Cerchi a strhly s sebou mnoho dalších menších bankéřů. Jejich největší dlužníci francouzský a anglický král se totiž zapletli do stoleté války a neměli z čeho splácet nejen své úvěry ale ani úroky. A v roce 1378 povstali nespokojení pracovníci textilní výroby, která mezitím ve Florencii hrála vedle bankéřství rozhodující hospodářskou úlohu. Povstání Ciompi otřáslo strukturou města a jeho ústavou, která pocházela z roku 1255. Čtyři roky trvalo, než se podařilo rebelující dav na ulici porazit a zavést jakýs takýs pořádek.

               Že se město dokázalo z těchto smrtících ran na rozdíl od svých konkurentů vzpamatovat a vykvést do nové a ještě větší slávy, za to vděčilo jedné jediné rodině. Už v době povstání Ciompi tahal za nitky v pozadí jistý Salvestro Medici, jeho syn Giovanni pak založil slávu rodiny jako oblíbený advokát chudých, a samozřejmě i úspěšný bankéř, který převzal pole vyklizené starými tradičními bankéřskými rodinami. Ale o tom až příště.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.