Tuhle otázku jsem si kladl poměrně dlouho. Trend je totiž nepopiratelný. Jestliže v šedesátých letech například v Afganistanu tvořily ženy 60 procent lékařského sboru a polovinu absolventů universit, je něco takového dnes naprosto nemyslitelné.

               Z tureckých žen, které se v sedmdesátých letech přistěhovaly do Německa, nenosila šátek ani jedna – už proto, že to bylo v Turecku zakázané. Dnes jich nosí tento symbol jejich víry naprostá většina. V sedmdesátých letech nemohl arabský svět zapřít svůj sklon obdivovat a napodobovat rozvinuté západní země i životním stylem, bylo dovoleno se smát a veřejnosti, fungovala kina a prodávalo se moderní oblečení. V Iránu vládl šáh Páhlaví, který hnal svou zemi násilím západním směrem jako kdysi Atatürk Turky, v Egyptě vládl Anvar al Sadat jako spojenec Američanů. Zdálo se, že životní styl západu a orientu dřív nebo později splynou.

               Pak došlo k zlomu a nastala takzvaná islámská renesance. Ovšem jestliže renesance v křesťanském světě znamenala odklon od církevních hodnot, zrod humanismu a návrat k antickému způsobu života a stala se předběžcem demokratických změn, islámská renesance znamená pravý opak. Je to návrat do raného středověku, do časů proroka Mohameda, odklon od světských požitků ve prospěch modliteb a bezvýhradného uznávání svatého písma – koránu. Znamená opětné potlačení práv žen, zesílení patriarchálních stereotypů a utužování diktatur.

               Jak se to mohlo stát? Marocká socioložka Fatima Mernissi popisuje ve své knize „Islám a demokracie“ tento trend, vysvětluje ho ale odporem k západu po americkém přepadení Iráku, kdy se muslimský svět cítil být nadřazenou technologií západu a svou bezmocí uražen a ponížen a hledal kompenzaci. Nemá pravdu. Tento obrat totiž nenastal začátkem tohoto tisíciletí ale už o dvacet let dřív. Útok na Irák byl jen – samozřejmě že neoprávněnou a dnes ve zpětném pohledu nanejvýš politováníhodnou – reakcí na útok muslimských fanatiků na newyorská dvojčata. A tito mladí fanatici už vyrostli v duchu této takzvané „islámské renesance“, která je učila nenávidět všechno západní a hledat štěstí pouze v modlitbách a v studiu koránu. Anebo v mučednictví! Jestliže se nesmíte smát, nesmíte do kina ani do divadla, nesmíte si ani dát sklenku vína ani se podívat na hezkou ženu, není divu, že začnete svět pozorovat jinýma očima, než na jaké jsme zvyklí my – a že ho začnete nenávidět. A hledáte viníka, proč je ten svět takový, že ho musíte nenávidět a nemáte ze života žádnou radost. 

               Proč se to stalo? Proč se muslimové odnaučili radovat ze života a mít z něho potěšení a začali stejně jako kdysi křesťanská víra v období středověku – tedy před naší renesancí – vidět život jako cestu slzavým údolím, kde jen pokání a šíření víry je příslibem za požitky posmrtného života v ráji. I když křesťanský a muslimský ráj mají podstatně jinou podobu – především v erotické rovině. Jestliže muslim nesmí vidět nahou cizí ženu,  – dokonce ani oblečenou s rozpuštěnými vlasy – není divu, že je představou sexu posedlý a v ráji na něho čeká 72 panen. Kromě toho samozřejmě i čtyři řeky s mlékem, medem, studenou vodou a konečně i oním vínem, které měl po celý život zakázané. Čili hodně svůdná představa.

               Jenže až do konce sedmdesátých let si chtěli muslimové užít raději života na zemi, než se spoléhat na nejisté rozkoše po smrti. A pak se to zlomilo.

               Stalo se to dnes přesně před čtyřyceti lety, 20. listopadu 1979. V muslimském kalendáři se psal 1.1.1400, čili první den nového století. Důležité je to datum proto, že pouze na začátku století se může objevit „Mahdí“, tedy spasitel, který přivede muslimy ke světovládě. Hodně se ta představa podobá židovskému Mesiáši, nás Kristus naučil nehledat spasitele na tomto světě.

               Do Velké mešity v Mekce vtrhla v ten den skupina 500 ozbrojenců z nejrůznějších arabských zemí pod vedením Džuhajmána al Utaitiho.

Obsadila mešitu, vzala tisíce věřících, kteří se zde právě zdržovali jako rukojmí a jeden z nich Muhammad ibn Abdullah al-Qahtani byl vyhlášen Mahdím, tedy Spasitelem – Mesiášem.

               Teroristé vyhlásili tři cíle:

  1. Svržení saúdské královské dynastie, která se svým životem příliš pozápadnila a ztratila tak právo zastupovat zájmy muslimů.
  2. Přerušení diplomatických styků se všemi západními zeměmi
  3. Stop dodávek ropy do Spojených států amerických

Teroristé očekávali, že se k nim připojí všeobecné povstání lidu v muslimských zemích, které přijmou vládu nového Mahdího, sjednotí se pod jeho vládou a dobudou západní země a rozšíří islám jako vládnoucí ideologii do celého světa.

V zemi zavládla samozřejmě panika, nejvíc v saúdské královské rodině. Král Chalid se cítil být právem ohrožen a chtěl s povstalci co nejrychleji skoncovat. Jenže….

Korán zakazuje přísně použití zbraní na území Velké mešity, která je nejposvátnějším místem islámského světa. Aby mohl král proti teroristům zakročit, potřeboval Fatwu, tedy rozsudek nejvyššího shromáždění teologů, takzvané „Ulemy“. A islámští teologové vyznávali v naprosté většině nejpřísnější výklad islámské víry takzvaný Wahabismus. (Podle zakladatele tohoto učení Muhammada  ibn Ab dal-Wahhaba, žijícího v letech 1703 – 1792). Zesvětštění života jejich oveček v posledních desetiletích jim bylo trnem v oku a teď zacítili svou šanci. Králi Chalidovi dali těžké podmínky, za kterých se mohl jejich Fatwy dočkat.

Především to znamenalo, že královský saúdský dvůr se odkloní od sekularizace civilního života a začne prosazovat wahabbismus v způsobu života poddaných jejich království. Duchovní, sedící v oné radě, měli dostat mnohem víc pravomocí při kontrole chování poddaných královského saúdského rodu. A navíc se musel král Chalíd za sebe i za své potomky zavázat, že bude šířit islám po celém světě a nebude šetřit finančními prostředky na dosažení tohoto cíle.

Teprve když král odpřisáhl splnění těchto podmínek, bylo mu povoleno použít proti povstalcům ve Velké mešitě sílu.

Bohužel to dopadlo mizerně. Saúdské vojenské jednotky postupovaly zhruba stejně diletantsky jako dnes v Jemenu a nebyly schopny teroristy, opevněné v mešitě a držící ve své moci ještě stále spoustu rukojmích, porazit. Nakonec musel král Chalid požádat o pomoc francouzskou vládu, která poslala na pomoc speciální protiteroristickou jednotku GIGN, která společně se speciálními pákistánskými jednotkami 5. prosince 1979 konečně získala nad mešitou kontrolu a zajala posledních 63 povstalců, kteří se ukryli v jejím podzemí. Tito byli pak devátého ledna 1980 v osmi saúdských městech veřejně popraveni stětím. Králova situace se tím právě neusnadnila, stalo se totiž něco z islámského pohledu neodpustitelného – na půdu nejposvátnějšího místa muslimské víry vkročili nevěřící. Pro každého nemuslima znamená vkročení na území velké mešity automaticky trest smrti. Teď tedy požadovala veřejnost po králi, aby dal popravit Francouze, kteří mu pomohli dobýt mešitu. Král se pokusil zachránit situaci tvrzením, že všichni francouzští vojáci museli před útokem na mešitu přestoupit na islám, ale tahle lež měla hodně krátké nohy.

Oficiálně jí museli muslimové uvěřit, ale každý věděl, že je to lež z nouze. Pocit vlastní bezmocnosti a méněcennosti tedy nevznikl, když americké tanky střílely v roce 2003 irácké T 72 jako králíky, ale už tehdy, koncem listopadu a začátkem prosince 1979. A pocit bezmocnosti plodí nenávist. Fatima Mernissi může mít pravdu jen ve smyslu, že po irácké invazi museli zmlknout i poslední intelektuálové, kteří do té doby ještě hájili spolužití se západem – ale ti v té době stejně představovali už jen marginální zjev bez politického vlivu a bez podstatné možnosti ovlivňovat tvorbu veřejného mínění..

Muslimové museli po této hanbě hledat východisko, museli najít něco, co by jim dalo pocit, že jsou lepší než technicky vyspělejší západní civilizace, a to byla víra. Zejména, když kázání radikálního islámu a stavbu nových mešit po celém světě podporovala ze svých nesmírných ropných zisků saúdské královská rodina. A nejen mešit! Saúdi financují i islámské mateřské školky, kde se pak malé děti místo řeči země, ve které žijí učí nazpaměť pasáže z koránu nebo takové skurilní zařízení jako Centrum krále Abdullaha ve Vídni, které bylo založeno prý jako místo komunikace a porozumění, ve skutečnosti ale jako sídlo wahabitské propagandy. Wahabismus se začal šířit po celém světě, nejen v muslimských zemích, ale i v zemích křesťanských mezi muslimskou menšinou. Jen jednu větu z al Wahhabova učení kazatelé zamlčeli. Al Wahhab říká, že pokud se muslim nachází v zemi, kde je převaha jinak věřících a cítí se být tedy ve svém uctívání koránu omezován, má tuto zemi neprodleně opustit.

Saúdové by samozřejmě nemohli provádět tuto svou ideologickou diverzi bez podpory nejmocnější země světa – USA. Sadská ropa byla a stále je pro Američany příliš cenná, než aby si dělali hlavu z toho, že se v Saúdské Arábii nedodržují lidská práva, že se zde popravuje a bičuje jako ve středověku, že korunní princ nechá rozsekat na kousky novináře, který si ho dovolil kritizovat. Přehlížejí tedy velkoryse, že Saúdi jsou zdrojem veškerého islámského teroru, že ho financují a hlavně ideologicky živí. Stačí, že se královská rodina po každém teroristickém útoku distancuje a jsou zase s Američany nejlepší kamarádi. Zejména, když jsou ochotni koupit z Ameriky ročně zbraně za 20 miliard dolarů. I když s nimi neumí zacházet.

Největším paradoxem je, že sekulární režimy v arabském světě odstranily hospodářsky rozvinuté křesťanské státy buď samy (Irák, Afgánistán, Libye) nebo aspoň přivítaly jejich pád frenetickým nadšením (Irán, Egypt, Sýrie). Otevřely tak dveře islamismu i v těchto zemích dokořán. Ať už jen z hlouposti nebo za saúdské petrodolary.

Saúdům v tom nesmírně pomohla iránská revoluce v roce 1979. Obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu a následné zadržování amerických rukojmí dlouhých 444 dní, přičemž americké pokusy je osvobodit dopadly tragicky. Bezmocnost, jak už jsem psal, vede k nenávisti, Američané se z toho ponížení dodnes nevzpamatovali a Irán je pro ně stále hlavním nepřítelem, i když ani jediný terorista, který provedl v Evropě či USA své útoky, nebyl šíita. Ale USA se v zápase rivalů a ropných velmocí Saúdské Arábie a Iránu postavily jednoznačně na stranu Saúdů a zůstávají této strategii neochvějně věrny. Saúdi vědí, že by byli bez této opory ztraceni (saúdská ropná pole leží v oblasti perského zálivu a tedy převážně v oblastech obydlených šíitskou utlačovanou menšinou), vědí ovšem, že si podporu Američanů mohou kdykoliv koupit a bude jim odpuštěno vše. Ale nejenom Američanů. Saúdi pochopili, že hnací silou ale současně i slabinou západní společnosti je touha po penězích. A protože jsou to dvě strany stejné mince, jsou Saúdi neohrozitelní a můžou si dělat, co se jim zachce.

Možná až tak daleko Džuhajmán al Utaiti a jeho stoupenci nemysleli, ale pokud se do toho svého muslimského ráje dostali a sledují dnešní dění na světě, mohou být určitě se svou prací spokojeni.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.