Skoro bych se byl odhodlal, se k tomuto tématu nevyjadřovat, propírá se přece ve všech myslitelných českých médiích dnes a denně, jenže pak jsem přece jen neodolal. Protože skoro nemůžu uvěřit, kam se myšlení české, ale i slovenské společnosti po třiceti letech dostalo.

               Je to pro mě doslova fascinující zážitek, když vidím, jak velká část Čechů smutní za bývalým komunistickým režimem. Listopad 1989 hodnotí podle posledních průzkumů pozitivně jen 39 procent obyvatel starších čtyřiceti let. To je pro mne doslova šokující. Skutečně jsme tehdy, když jsme bourali starý systém, jednali proti vůli většiny tehdejšího obyvatelstva? Jinými slovy, jsem tedy v mém rakouském vyhnanství, kam mě poslali v devadesátých letech Mečiarovci, právem?

               Nostalgicky se vzpomíná na staré dobré časy, když nikdo nebyl bohatý, kdy měl každý práci a sociální jistoty, dokážeme se smířit dokonce i s reprezentanty minulého režimu.

               Jedna velmi milá kolegyně, kterou mám lidsky rád, vzpomínala nostalgicky v dobrém na mého někdejšího komunistického šéfa. Zdůvodnila to tím, že on byl na ni vždy hodný. Že vyhazoval lidi z funkcí za návštěvu kostela a pak o vánocích 1989 sám seděl v první řadě v kostele a procítěně zpíval? Že bez něj nikdo na oddělení nesměl napsat ani acylpyrin, aby to byl jen on, kdo měl oprávnění léčit? Že si vedle své manželky držel i sestřičku – milenku, kterou prosazoval do vedoucích funkcí, na něž neměla ani nejmenší talent a působila jen jako destruktivní síla v kolektivu? Že odcházel z vizity i na několik hodin, když měl termín na sekretariátu strany a my na něho museli na chodbě těch několik hodin nečinně čekat? Že místo na odpolední sezení, které bylo pro všechny povinné, šel hrát tenis a přišel místo ve tři až o půl páté, ačkoliv nám plakaly děti ve školkách? Že, když pozvala firma Gambro před otevřením dialýzy do Švédska nefrologa, aby tam získal potřebné know how, jel místo něho on s inženýrem technikem a to dokonce dvakrát a žádného nefrologa tam nepustil? Atd. atd…  O jiných věcech raději pomlčím, nehodlám se nechat pohnat před soud.

               To všechno je zapomenuto. Teď nechce jít nikdo z někdejších kolegů do důchodu, i když onomu primáři vyčítali, že se držel primářského místa do sedmdesátky. Že napsal udavačský dopis na svého nástupce? – no vždyť měli nějaké nesrovnalosti. Že jsem musel odejít já sám? – no vždyť jsme se vzájemně neměli rádi. Že o sobě sám psal oslavné články do místního tisku?

 Možná je chyba ve mně. V mé nesmiřitelnosti, možná jen proto, že si ji můžu z mého rakouského exilu bez problémů dovolit. Že neumím zapomenout.

               Ovšem když člověk někde všechna ona příkoří připomene, dostane odpověď – taková byla tehdy doba. Jenže dobu dělají lidé, a že právě takoví lidé rozhodovali o tom, jaká ta doba bude, jim umožňoval právě onen zvrácený systém absolutní vlády jedné strany, jejíž byli členy.

               Osoby, jejich způsoby, i celý systém tehdejší vlády a fungování (vlastně nefungování) společnosti, jako by byl rehabilitován. Proč?

               Samozřejmě tomu v Česku mocně pomáhá pan prezident Zeman, který vyznamenává prominenty tehdejšího režimu, zejména kulturní scény, zvlášť pokud podpořili jeho volební kampaň. Jde raději na sjezd komunistů, než by se zúčastnil pohřbu kardinála Berana. Relativizuje zásluhy kontrarozvědky a kamarádí se s Ruskem či dokonce Čínou – příklady totalitních systémů, ostatně Čína je právě příkladem, kam až by to mohl komunistický režim dotáhnout v době moderních technologií, kdyby nebyl svržen.

               Opravdu by si lidé přáli být hodnoceni od AAA po CCC či DDD a podle toho mohli konzumovat plody práce společnosti? Přičemž samozřejmě za negativní vyjádření o straně či dokonce o generálním tajemníkovi sestoupíte ihned do CCC a nekoupíte si ani lístek na vlak.  Studijní místa pro děti mohou být už od A- velmi problematickou věcí. Snažte se, abyste si hodnocení vylepšili, nebo budete litovat! Věřím tomu, že by to u velké části české společnosti našlo příznivou rezonanci, probudilo by to vrozenou soutěživost a lidé by se předháněli v tom, aby měli co největší ranting a pokud by po přecházení cesty na červenou spadli z AAA do AA+, ihned by hledali cesty, jak svůj ranting zase vylepšit nejlépe vyjádřením plné loajality k vládnoucímu komunistickému režimu.

               Nicméně si nemyslím, že právě takový režim by byl snem většiny Čechů, tedy oněch 61 procent, kteří jsou s listopadem 1989 nespokojeni. V čem to tedy je?

               Samozřejmě – naříkání je – stejně jako například v Rakousku – v Česku národní sport. Být spokojen je skoro neslušné a rozhodně jde o provokaci vůči slušné většině společnosti, která cítí povinnost být nespokojena – čili moci remcat.

               Ale určitě hraje velmi důležitou roli i vzpomínka na dobu, kdy byli dnešní staříci mladí a plní síly. Dnešní sedmdesátníci a osmdesátníci byli v době pádu režimu čtyřicátníci a padesátníci, tedy lidé na vrcholu sil. Samozřejmě, že vzpomínají s nostalgií na dobu, kdy jim tělo a mozek ještě skvěle fungovaly a tyto pozitivní vzpomínky jim splývají i s danou dobou a jejím politickým systémem. Je zvláštní, jak staří komunisté, i když se zreformovali a dokonce přechodně komunismus odmítali, když zestárnou, vrací se ke kořenům a zpívají ódy na staré dobré časy, na přátelství s všemocným Sovětským svazem a opět nenávidí USA – což samozřejmě dnes při vládě Donalda Trumpa není žádné umění. To není jen příklad Miloše Zemana, ale například i žurnalisty Petránka a mnoha dalších.

               Ruská propaganda toto myšlení vhodně využívá na svých fake-platformách, jako jsou například Parlamentní listy. Lidé hledají potvrzení svého pocitu, že za své selhání nenesou zodpovědnost oni, ale současný režim – a tyto platformy jejich frustraci chytře využívají a sejí závist, nenávist a lásku k Rusku (které se ovšem mezitím z komunistického stalo fašistickým, ale takový detailní rozdíl mnoha lidem samozřejmě uniká).

               Pravda je, že nejvíc lidí, odmítající listopadové změny, pochází z méně vzdělaných vrstev, které opravdu změnou režimu ztratily – tedy na rozdíl od jiných nezískaly. V osmdesátých letech vydělal zedník dvakrát tolik co lékař. Viděl jsem v televizi pořad, který vysvětloval, proč tomu tak je. Lékař má přece radost z vyléčeného pacienta a proto nepotřebuje peníze. Zedník naproti tomu musí být za svou fyzicky náročnou, ale úmornou práci patřičně odměněn. Výsledkem byla pasivita vzdělaných vrstev, stagnující výzkum a inovace. Byl jsem svědkem diskuze v hospodě v rodné obci, když si zedník, který nedokončil základní školu, trpce stěžoval, že jeho mistr vydělá jen o 500 korun MÉNĚ než on. Že je to nespravedlivé, protože mistr přece nic nedělá! Chápu, že tito lidé, kteří se začali po listopadu propadat ve společenském žebříčku, jsou s novými poměry nespokojeni.

               Na spokojenosti jim samozřejmě nemůže dodat ani nestoudné zbohatnutí některých lidí, jako je například PENTA (Agrofert se svým šéfem Babišem jim kupodivu nevadí) – je zřejmé, že legální cestou se tyto společnosti ke svému bohatství dostat nemohly.

               Samozřejmě je tu korupce, úředníci si taky chtějí přijít na své. Za komunistického režimu byla sice korupce mnohem větší, ale ne finanční. Byly to výhody jako cesty do zahraničí, přístup k nedostatkovému zboží či postup v úředních funkcích.

               Skutečné represe od komunistického režimu zažila skutečně jen malá skupina lidí, s nějakým ideologickým znevýhodněním jako nepovolení devizového příslibu nebo zákaz studia se setkala jen asi čtvrtina obyvatel. Zbytek se dokázal s režimem aranžovat podle pravidla „žít a nechat žít.“

               Myslím, že právě proto byl pohřeb Karla Gotta tak naprosto přehnanou záležitostí. Božský Kája byl totiž symbolem aranžování se s minulým režimem. Člověk mimořádných schopností uzavřel s komunisty smlouvu o neútočení a sklízel za to své výhody. Milan Kundera napsal svého času – po návratu Karla Gotta ze zamýšlené emigrace: „Prezident zapomnění (Husák) se spojil s idiotem hudby – jeden bez druhého nemůžou existovat.“  Slavnostní pohřeb mistra byl jakousi očistnou koupelí pro duši většiny národa, protože každý měl pocit, že si s režimem nějak zadal a právě Karel byl symbolem odpuštění této kolaborace –  koneckonců mohl dokonce v listopadu 1989 zpívat československou hymnu společně s Karlem Krylem.

               Lidé jako Karel Kryl nebo Václav Havel nepůsobili na národ integračně, snad jen v pohnutých revolučních časech. Ve skutečnosti byli připomínkou osobních selhání a kompromisů, za něž se lidé styděli. A něco takového se neodpouští. Proto dnes tolik nenávisti vůči Havlovi, je totiž skutečně Gottovým protipólem. Oba umělci, jeden v boji s režimem, druhý režimu sloužící. Jeden tvůrce Charty, druhý prominentní signatář Anticharty. Ten druhý je většině lidí milejší – stačí si srovnat – kolik lidí podepsalo Chartu 77 a kolik Antichartu? A pokud tito signatáři protestu proti dokumentu, který ani nečetli, měli jakési výčitky svědomí, připomínka, že Mistr udělal totéž, jejich pocit viny a selhání, vymazala. Cítili se určitě jako znovuzrození, byla to, jak už jsem napsal, pro jejich duši očistná koupel. Ten komunismus přece nemohl být až tak strašný, kdyby byl, tak bychom proti tomu přece něco dělali, ne…?

               Havel se snažil národ sjednocovat, ale rozděloval ho víc, než mu bylo milé. Zeman nevynechá jedinou příležitost, aby národ rozděloval, a paradoxně ho sjednocuje. Havel byl intelektuál z „lepší rodiny“, dokázal oslovit intelektuální elitu, ne ale prostý lid. Zeman, sám plebejec, to dokáže a jeho okázale projevované opovržení intelektuály zapadá dobře do zaběhaného schématu komunistických časů, kdy komunisté, nedůvěřiví k samostatně myslícím vzdělaným lidem, zasévali tuto nedůvěru i mezi lid.

               A lidi rádi zapomínají na to, co listopad přinesl – teď se pokusím skutečně vyjmenovat jen věci nepochybně pozitivní.

               Otevřely se hranice, je možné cestovat, kam člověk chce a může. Samozřejmě v rámci svých finančních možností, ale nikdo mu to nemůže zakázat.

               Může v zahraničí žít za peníze v oficiálním kurzu – pamatujete si ještě na 250 procentní turistickou přirážku na výměnu valut? (která se netýkala komunistů na služebních cestách – jestliže byl pro ně dolar za 7,50, pro obyčejné smrtelníky byl za 30 korun).

               Mládež má možnost studovat v zahraničí, poznávat nové věci, seznamovat se s progresivními trendy a postupovat na místa vynálezců – čeští lidé se dokázali vždycky prosadit, tvořiví byli dost.

               Ti, kdo se svobodně rozhodli žít nějaký čas v zahraničí, se můžou i vrátit a využít svých získaných zkušeností, aniž by jim za to hrozil postih.

               Existuje společný trh se západní vyspělou společností, výměna zboží, které bylo za komunistického režimu naprosto nedostatkové, česká ekonomika není nuceně navázána na trh RVHP, ale má svobodnou volbu, s kým chce obchodovat.

               Plánované hospodářství se svými pětiletkami sice vyrábělo neuvěřitelné množství oceli, ale žádné počítače. Obchody byly prázdné, protože na čele strany, která si osobovala právo rozhodovat o všem, stáli hloupí lidí typu Vasiľa Biľaka nebo Milouše Jakeše. O současných politicích si můžeme myslet své, spousta z nich není žádným výkvětem morálky, ale podobné kreatury, brzdící jakýkoliv pokrok, protože mu nerozumí, mezi nimi nenajdete.

               A hlavně, odpadla ideologická jednosměrnost. Státní censura není, na rozdíl od Ruska či Číny, internet není blokován ani pro servry nepřátelské demokracii a ideálům západní demokratické společnosti. Což má možná i negativní účinky, ale v podstatě je to pozitivní věc.

               Lidé nejsou posuzováni podle své loajality k vládnoucí straně. Samozřejmě že jsou funkce v úřadech modifikovány stranickým přátelíčkováním, ale žádná strana nemá v ústavě zakotvenou vedoucí funkci. A na rozdíl od tehdejší doby existuje Ústavní soud, který dbá na to, aby zákony a výnosy soudů jiných zůstávaly v souladu s ústavou. (kterou je samozřejmě možno příslušnou ústavní většinou v parlamentu změnit – ústavní dvoutřetinovou většinou proto, že od tohoto čísla se dá hovořit o konsensu většiny) Ne nadarmo vzpomínají staří političtí matadoři jako pan Klaus na zlaté čas bez ústavního soudu a chtěli by ho zase zrušit.

               Justice je víceméně nezávislá. To víceméně je bohužel její slabinou. Sice nejsou soudci (na rozdíl od Polska) podřízení ministrovi spravedlivosti, aby jim mohl diktovat rozsudky jako za komunistických časů, ale strach a oportunismus vede přece jen k tomu, že má politika na justici větší vliv, než by mít měla. Pokud se prokurátor nebo soudce rozhodne rozhodovat nezávisle na politické vůli, dříve nebo později pocítí nevůli vládnoucí elity.

               Ekonomicky se má lépe než za komunistického režimu 75 procent obyvatelstva – aspoň to potvrdila provedená studie. Tady tedy kámen úrazu neleží. Spíš než na talíři je v hlavě. Závist, nenávist, polarizace společnosti, internet, kde člověk může vypustit ty nejhnusnější emoce, aniž by se musel bát, že mu někdo dá přes hubu – je tady možná konverzace bez očního kontaktu, který je za normálních okolností dostatečnou brzdou, aby člověk svůj náprotivek neurážel příliš.

               Možná bychom měli přestat chatovat a místo toho se nad sebou zamyslet. Zamyslet se nad tím, proč jsme takoví, jací jsme. Protože jen tak se můžeme stát lepšími. Návrat komunismu nás určitě lepšími neudělá.

               Jak jsem napsal v titulku mého dnešního článku: ne odpouštění, ale zapomínání je cesta do pekla.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.