Velká část Markových povinností spočívala v tom, že sloužil pohotovostní služby pro veškeré vojsko v Košicích. Sloužit měli vlastně všichni lékaři, ale protože bylo jako bylo, sloužil Marek pohotovosti patnáct dní v měsíci, tedy skoro všechny dny, které netrávil na letišti. Pochopitelně, že při takové vytíženosti se ty služby sotva daly brát zcela vážně a zodpovědně a tak Marek od prvních služeb, které trávil v naprosté abstinenci a v řádné nervozitě na lůžku na ošetřovně přes hraní karet a vyvařování báječných večeří dospěl až k neomezené konzumaci alkoholu v době služby a v závěru vojenské služby, když se mu podařilo zjistit telefonní číslo do kuchyně ve Velkopopovické, sloužil už přímo v hospodě a sanitka jej odtud vyzvedávala na výjezdy. Občas se do tohoto koloběhu pokusil zasáhnout někdo z nadřízených a vnést do věci pořádek, ale tyto pokusy měly jepičí život.
I když pohotovost znamenala určitá omezení, měla i své světlé stránky, které se stupňovaly v období vánoc a velikonoc. V tu dobu totiž ve zvýšené míře do Košic přijížděli na opušťáky a dovolené vojáci sloužící jinde v republice a mnozí z nich zatoužili si dovolenou prodloužit. Choroba byla v tomto případě věcí nejjednodušší k uskutečnění takového přání.
Armáda ovšem byla ostražitá a předpokládala takovéto touhy svých příslušníků, a proto stanovila, že každý voják, který během pobytu doma onemocní, musí být léčen na ošetřovně místního útvaru. Jenže i s tímto nařízením si personál ošetřovny věděl rady. Bylo třeba udat telefon, na kterém bude možné příslušného vojáka najít v případě nutnosti a voják, vypsaný na marodku, se mohl léčit doma.
Taxy byly fixní. Tři dny půllitr, pět dní sedmidecová láhev, za týden marodění byl litr tvrdého alkoholu. Vojáci z povolání dvojnásobek. Poplatky vybíral Páleník, který k tomu byl obdařen majestátní postavou a díky svému učitelskému povolání i výmluvností, jíž rychle vysvětlil méně chápavým, proč na marodku vypsáni nebyli a jak by to mohli napravit.
V tu dobu si odpočinuly i košické lékárny, které několik týdnů nemusely denně míchat stomachika (léky podporující trávení) , které Marek předpisoval na jména svých pacientů na zelené vojenské recepty podle starého receptu doktora Kotíka.
Marodky dovolenkářů ale měly i svá rizika.
Na ošetřovně zazvonil telefon a ze vzdáleného útvaru se ptali: „Leží u vás vojín…?“
„Ano, leží,“ zněla správná odpověď.
Část dotazujících se tím uspokojila, ale ti podezřívavější si vzápětí žádali dotyčného vojáka k telefonu.
„Nemůže, má právě zábal,“ zněla správná odpověď, která odblokovala další část zvědavců.
Ale byli i dotazovatelé velmi vlezlí:
„Zavolejte mi ho k telefonu,“ poroučel si hlas v telefonu.
„Nemůžu bez vědomí lékaře,“ trval na svém Dostál.
„A kde je váš doktor“ Chci ho k telefonu!“
„Je právě na výjezdě. Nechejte nám vaše telefonní číslo, hned jak se vrátí, spojí se s vámi.“
„Seru vám na doktora,“ zuřil hlas. „Chci okamžitě k telefonu toho maroda. Na sto procent u vás neleží a fláká se po městě. Dejte mi ho nebo vám udělám nepříjemnosti.
„Vaše nedůvěra nás uráží,“ konstatoval Dostál. „Ale já se musím řídit vnitřním řádem ošetřovny. A ten říká, že nesmím měnit léčbu bez souhlasu lékaře. A ten naordinoval pacientovi zábal.“
„Budu si na vás ztěžovat. Dám vás potrestat!“
V tu chvíli Dostál s omluvným výrazem vytrhl telefon ze zdi, čímž přerušil spojení. Hned nato vyrazila sanitka pro hledaného vojáka, takže když se telefon zase opravil a zvědavec se opět ozval, mohl hovořit se svým ztraceným vojákem.
Jiná forma na odrážení zvlášť dotěrných dotazovatelů spočívala v tom, že k telefonu přistoupil svobodník Páleník a hrubým hlasem spustil: „Tu podplukovník doktor Kotík. Prečo sa vyhrážate mojim poddostojníkom, ktorí plnia moje príkazy? Na tejto ošetrovni platí moje slovo. Vaše meno a útvar, budem si na vás sťažovať.“
Tento postup měl háček v tom, že podplukovníka Kotíka bylo třeba druhý den informovat, k jakému účelu bylo použito jeho jméno, což ale znamenalo odevzdat mu rabat z celé akce.
Podplukovník Kotík byl vlastně docela fajn chlap. Po počátečních ostražitých vztazích, daných působením předcházejících lékařů absolventů, přerostly Markovy vztahy k němu v téměř přátelské. Podplukovník Kotík nepovažoval funkci náčelníka ošetřovny za žádné nadměrné terno, ale jako místo, kde se dá prožít docela příjemný život s minimem povinností. A tak se i zařídil.
Nebyl žádný alkoholik. Vydržel celé týdny či měsíce bez kapky alkoholu, jen potom ho to posedlo a pil týden v kuse. Tehdy zavládl na ošetřovně stav ohrožení, a když se takový týden blížil ke konci, všichni už vyhlíželi pani podplukovníkovou, kdy se konečně objeví jako Bohem seslaný trestající mrak. Vždy to proběhlo stejně. Před útvarem zaparkovalo auto, z něj vystoupila paní Kotíková a nezdržujíc se revizí ošetřovny kráčela přímo k veliteli útvaru. Z jeho kanceláře se ozýval chvíli křik, pak vyšla pani Kotíková a energickým krokem dorazila k ošetřovně. Odtud si vyzdvihla manžela neschopného jakéhokoliv odporu, naložila jej do auta a oba zmizeli v dálce. Potom se soudruh podplukovník několik dní neobjevil v práci a poté, co se opět objevil, byl zase usměvavý, dobře naladěn, práceschopný a úplný abstinent.
Marka si zcela získal řešením krizových situací.
Stalo se, že zemřel ministr obrany Martin Dzúr. Generál s neodčinitelnými zásluhami o to, že zabránil včasným varováním soudruhovi Husákovi zúčastnit se Vysočanského sjezdu KSČ a tím položil základní kámen své kariéry. Jednoho krásného dne, dva dny před jeho definitivní smrtí a asi půl roku po smrti mozkové, ho odvolali z funkce ministra a potom mu odpojili monitory a dýchací přístroj.
Ve velení armády nastal boj o následnictví, ze kterého vyšel vítězně generál Václavík. Všichni to považovali sice za menší zlo, než kdyby se Dzúrovým nástupcem stal obávaný velitel západního okruhu František Veselý, ale přesto se měli přesvědčit o tom, že nové koště dobře mete. Začala etapa přepadových kontrol, po kterých se degradovalo, zbavovalo funkcí a disciplinárně trestalo. V den, kdy měla přijel kontrola do Košic, byla celá kasárna v pozoru. Zametalo se, umývalo, leštilo, váhalo se, zda opadané listí ze stromů odvézt nebo nalepit nazpět na větve.
Jen ošetřovna byla klidná. Celá příprava spočívala v tom, že podplukovník Kotík vystrčil nos ze své kanceláře a zavelel: „Upracte tu trochu. Budeme mať ministerskú kontrolu.“
Zdravotníci se nestačili divit klidu tohoto jediného důstojníka útvaru, který neztratil hlavu. Mělo jim to být objasněno. V okamžiku, kdy útvarovou branou projelo několik aut typu Tatra 613, změnil se Kotík v energického velitele.
„A teraz rýchlo,“ velel. „Do kýblov desaťnásobok formolu. A vytrieť celú ošetrovňu. A začať vo vstupnej hale.“
Ošetřovnu vzápětí zaplnil nesnesitelný smrad dezinfekčního prostředku, ve kterém se potácel slzící a kýchající zdravotní personál. Pacienti v zoufalství otvírali okna do ulice, kde se ihned vytvořilo asi třicetimetrové liduprázdné pásmo.
„Já se dusím,“ vzlykal Dostál.
„Nekecej a šúruj,“ vyštěkl Páleník. „Náčelník ví, co dělá.“
Věděl to. Když se ozval zvonek u dveří, vzorně se zahlásil kontrolnímu důstojníkovi, kterého strašný smrad vyrazil asi pět metrů na chodník.
„Co vám to tam tak strašně smrdí?“
„Dezinfekcia, súdruh plukovník,“ řekl Kotík bohorovně. „Na dezinfekciu si já potrpím.“
„Viete, chlapci,“ vysvětloval potom nad skleničkou rumu, otevřenou k oslavě pozitivního výsledku prověrky, „takto to robím už dvadsať rokov. Za ten čas ani jedna kontrola neprekročila prah tejto ošetrovne, ale vždy mám výborné hodnotenie.“
Nápad to byl dobrý.Pro chlapce z ošetřovny to mělo ale tu nevýhodu, že ještě dva týdny po ministerské kontrole je vyhazovali z hospod a z hromadných dopravních prostředků.
Zubař Zubka, jinak civilní pracovník, byl jiná káva. Marek se se specifikami fungování této zubní ambulance setkal asi po dvou týdnech působení na ošetřovně, když se z letiště přihnal jeden ze zdravotníků – nováčků, že ho bolí zub a dožadoval se na Páleníkovi, aby mu u Zubky zajistil ošetření.
Páleník se zkušeným pohledem podíval na hodinky a pravil: „Je půl desáté, teď by to byla sebevražda. Musíš vydržet do zítřka do rána, dnes odpoledne, až bude Zubka částečně při smyslech, tě objednám na sedm na ráno.“
Když Marek žádal vysvětlení, dostal ho.
„Zubka je vynikající dentista, zlaté ručičky, to říkají všichni. Ale jenom do půl osmé.O půl osmé přichází jeho první soukromý pacient a ten ví, že musí donést minimálně půl litru tvrdého alkoholu. Zubka ho ošetří a flašku vypije asi tak do deseti dopoledne. V té době k němu chodí jenom sebevrazi nebo lidé úplně neznalí problému. V deset zalehne a do dvanácti spí. Potom je oběd, při kterém se částečně probere, ale na jednu už má objednaného dalšího soukromého pacienta s další flaškou.
Bylo obdivuhodné, že po takovémto pracovním dni šel dentista ještě po práci často „na pivo“. Markovi z toho všeho vycházel neuvěřitelný výkon 10 – 15 poldeci denně, ale Zubka takhle žil už čtyřicet let a těšil se plnému zdraví, kulaťoučný a růžolící, po cirhose nebo alkoholické demenci ani stopy.
„Joj chlapci,“ povzdychl si jednou v dobré náladě. „Dlho by museli ísť cez košickú stanicu cisterny s pijatykou, kým by prešlo všetko, čo som v živote vypil.“
Marka naštěstí zuby celý rok nebolely.
Po výměně náčelníka zdravotní služby vysoké letecké školy k 1.lednu došlo podle hesla, že nové koště dobře mete, i k novinkám v zajišťování pohotovostní služby. Napřed se musela do kasáren Vysoké školy na druhé straně města přesunout sanitka, potom se to začalo vyžadovat i od doktora.
Zpočátku se tomu Marek nebránil. S neúprosnou vojenskou logikou se totiž v lednu přistoupilo k malování ošetřovny. Podle harmonogramu to tak vyšlo a protesty doktora Kotíka byly marné. Navíc, jak se zjistilo až v průběhu malování, kotelna nestačila vyhnat teplotu na ošetřovně nad dvanáct stupňů. V průběhu tří dní dostali všichni rýmu. Personál vypadal o něco nemocnější než pacienti, všichni měli červené nosy a kapalo jim z nich na podlahu. Lékárny nestačily připravovat „stomachika“ typu Becherovky a Ginu a vojáci v lednu po vánocích na dovolené a opušťáky nejezdili.
Kýchání se neslo z ošetřovny na celý útvar a jen ti nejodvážnější vojáci nebo vojáci, kterým už bylo všechno jedno, bojovali o přijetí na lůžko na ošetřovně.
Navíc jednoho krásného dne klesla teplota na ošetřovně pod nulu. Podplukovník Kotík to zjistil při příchodu do práce a vyrazil k veliteli s výkřiky: „Toto si niekto odnesie, toto si niekto odsedí!“
Neodseděl si to nikdo. Jeden z topičů byl marod – zlomil si nohu a na druhého padla povinnost jít do stráže. A nebylo nikoho, kdo by jej nahradil, přesněji nikdo jiný to neměl v popise práce. A tak bylo doktoru Kotíkovi vysvětleno, že nejen, že za zimu na ošetřovně nikdo nemůže, ale že se takováto situace bude opakovat přesně podle harmonogramu strážné služby druhé roty.
Kotík se vrátil naprosto depresivní, smutně hleděl na novou malbu, která se už zase celoplošně loupala a opadávala a ačkoliv uplynuly teprve dva týdny od poslední návštěvy paní Kotíkové na útvaru, poručil si přinést čaj s rumem. A na ten rum dal dokonce padesát korun!
V této situaci se přijetí na ošetřovnu domáhal pouze vojín Pytel, chlapec útlé postavy a jemné tváře, který se právě v té době začal pod náporem šikanování hroutit. Je zřejmé, že nikdo se jménem Pytel nemůže mít na vojně lehký život pokud nemá dva metry a aspoň metrák živé váhy. Vojín Pytel měl bohužel metr šedesát a slabých padesát kilo.
Když přišel poprvé a se slzami v očích prosil o přijetí, Marek ho provedl promočenou ošetřovnou, kde z úst vycházela pára a ze stěn opadávala dva dny stará malba.Pytel sice mírně zbledl, ale trval na tom, že je nemocen. I když o tom Marek vážně pochyboval, dal vojína přijmout. A štěstí se na něj opravdu usmálo, protože na ošetřovně za dva dny dostal zápal plic a odvezli jej do vojenské nemocnice.
Jenže tam ho vyléčili příliš rychle, protože malování ošetřovny se díky tomu, že v sibiřských podmínkách malba nechytala a nechytala protáhlo na šest týdnů.
Když tedy přišel se žádostí o hospitalizaci podruhé, Marek se naštval.
„Vždyť si zničíš zdraví, Pytel. Jeden zápal plic ti nestačil?“
„Když mi bylo v nemocnici tak dobře,“ zasnil se vojín.
„Tohle není Jedličkův zaopatřovací ústav,“ vmísil se Páleník. „Tady je vojna. Bohužel,“ dodal si pro sebe a uskočil před kusem padající omítky.
„Mně je to jedno,“ rozeštkal se vojín Pytel. „Já tam nevydržím. Já si něco udělám.“
„A co ti tam dělají, proboha,“ vybuchl Marek.
Pytel se rozhlédl ustrašeně kolem sebe. „Stále musíme umývat podlahu.On si plivne na zem a já musím pro kýbl a umýt celou podlahu. A ještě poděkovat a klanět se. Včera mne bez příčiny praštil. Do zadku mě kope denně. Před týdnem jsem musel zdravit vypínač.“
„Do prdele,“ řekl Marek nad zříceninou, která měla být vojákem. „Tak proč to nenahlásíš Vavrovi. To je fajn chlap, udělá pořádek.“
„To nemůžu,“ vzlykal vojín. „Oni by mně potom zabili. I mladí říkají, že radši vojnu mazáckou než lampasáckou a byli by potom proti mně.“
„Víš co,“ poradil Páleník. „Tak se na něj vyser. Prostě dělej, co po tobě chce, ale neber to jako ponížení. Dyť je blbej on a ne ty.“
„Bojím se, že blbí jsou oba,“ řekl Marek, když Pytel odešel. Hustili do něj sebevědomí a odvahu skoro hodinu, než se jim začalo zdát, že Pytel trochu okřívá. Slíbili mu, že jen co se aspoň trochu oteplí a teploty na ošetřovně budou stabilně nad nulou, potom že ho přijmou na déle. Ale Marek měl stejně mizerný pocit a ten se mu ještě té noci potvrdil.
„Rychle na třetí rotu. Je tam nějaká sebevražda,“ vletěl do ložnice v noci Dostál.
„Do prdele,“ probral se Marek jako na povel. „Kdo?“
„Nevím, prý si někdo podřezal žíly.“
Marek popadl pohotovostní kufřík a Dostála a letěli přes dvůr. Tušení neklamalo. Na kavalci ležel Pytel a okolo jeho levé ruky byla samá krev. Byl bledý a zdálo se, že ani nedýchá.
„Je mrtvý?“ ptal se plačtivě nějaký voják. „Probudil jsem se na to, že na mne kape krev. To je strašné!“
Marek popadl gázu a přitlačil ji na ruku. Když dal gázu zase dolů, oddechl si. Na ruce byla řada povrchových řezů a jeden značně hluboký, z kterého se řinula krev. Všechny byly příčně přes zápěstí a v tom nejhlubším bíle svítily neporušené šlachy.
„Neumře,“ řekl Marek. Krve bylo sice okolo plno, ale Marek to odhadl tak na tři čtyři deci. To na transfuzních stanicích berou víc. Nedovedl si Pytlovo bezvědomí vysvětlit.
„Zdvihněte mu nohy,“ zavelel a obvazoval poraněnou ruku. Pytel se probral. Podíval se na okolo sebe skloněné tváře. Potom na doktora a nakonec na kaluž krve na kavalci. A tehdy protočil oči a bylo zase po něm.
„Nesnáší pohled na krev,“ řekl Marek už klidně. „Nosítka sem a odneste ho na ošetřovnu.“
Tam se vojín Pytel probral a hned Markovi řekl:
„Říkal jsem vám, že si něco udělám.“
„Já mu dám přes držku,“ vypískl Dostál.
„Nechej ho, kdo se blbý narodí, toho už ani facka nevyléčí,“ konstatoval Páleník, který se objevil v žlutooranžovém erárním pyžamu a s kolečkem salámu v ruce. „Nějak mně z toho rozrušení vyhládlo.“
„Tobě hládne z každé dobré záminky,“ podotkl Dostál.
„Kluci, nehádejte se, zavolejte sanitku, vezeme ho do vojenské nemocnice. Já ho tu přece nebudu celou noc hlídat, ještě si někde uváže mašli.“
Nakonec ale pokus o sebevraždu přece jen přinesl pozitiva. Jednak se na třetí rotě začalo vyšetřovat šikanování a vyneslo několika mazákům až 21 ostrých (podle známé poučky, že před prokurátora se nic nesmí dostat) a Marek se dostal poprvé na služební cestu jako doprovod vojína Pytla do psychiatrické léčebny v Ružomberku.
Patřičně poučen doktorem Kotíkem, že z vojína nesmí spustit oči, nikde ho nesmí pouštět samého a nenechat ho ani chviklu bez dozoru, zasedl Marek s Pytlem do vlaku a vyrazili směr Ružomberok. Téměř celou cestu tam Pytel mlčel, Marek taky neprojevoval touhu po konverzaci, a tak problémy začaly až na cestě zpět. Marek si totiž v době, co čekal až vojín bude vyšetřen, dal dvě piva. S vyšetřeným vojínem pak na nádraží další dvě, a tak se ve vlaku dostavilo záhy neodbytné nutkání.
Marek si svou živou představivostí umocňovanou tlakem v močovém měchýři představoval Pytla vyskakujícího z vlaku a roztrhaného koly soupravy na kousky. Půlhodinový pobyt u psychiatra totiž u Pytla nenavodil očividně žádnou pozitivní změnu. Minuli Liptovský Mikuláš a Marek poté, co si uvědomil, že před nimi je ještě Tatranská Štrba, Poprad, Spišská Nová Ves, Margecany a Kysak pochopil, že situace je kritická.
Jediným spolucestujícím byl asi osmdesátiletý stařík, ale čert to vem. Marek popadl Pytla, přišel k dědečkovi a poprosil:
„Mohl byste mi na něj dát na chvíli pozor? Aby neutekl, než se vrátím ze záchodu.“
Stařeček se na něj podíval vlídným pohledem: „A čo ten chlapec urobil?“
„Ale nic zlého,“ spěchal Marek s vysvětlením. „Podřezal si žíly.“
„A to si kľudne sadnite. To já poznám, zažil som už takých. To je človekovi veľmi zle a myslí si, že niet iného východiska…“
Pytel usedl naproti staříkovi a zbožně se zaposlouchal do jeho traktátu. Marek šťastně odběhl, aby ulevil svým pudům.
Když se vrátil, líčil Pytel staříkovi své dětství. Dědeček kontroval svými zážitky ze školy.
O sebevraždě nepadlo ani slovo. Za Popradem Marek vzdal souboj s pocitem povinnosti, že z vojína nesmí spustit zrak a blaženě usnul. Když ho probudilo jemné třesení jeho ramenem, vyskočil jako by ho píchla vosa. Pocit zanedbané povinnosti je hrozná věc.
Třásl s ním Pytel. „Vstávejte, pane doktore, vstávejte. Jsme už v Košicích. Je třeba jít na útvar.“
Marek se podíval na hodinky. „Jak dlouho tu už jsme?“
„Asi dvacet minut. Ale tak pěkně jste spal, nechtěl jsem vás budit. Ale teď už možná budou ten vagón připojovat k jinému vlaku, tak bychom už měli jít.“
Marek se nikdy nedozvěděl, co všechno kouzelný dědeček vojínovi Pytlovi řekl. Ale od toho dne byl Pytel jedním z nejlepších a nejiniciativnějších vojáků třetí roty. Kotík si nemohl vynachválit práci vojenských psychiatrů a Marek mu tuto iluzi nechtěl v žádném případě brát.