Oficiálně byl Marek vlastně jen jedním ze skupiny poddůstojníků absolventů, kteří u útvaru sloužili. „Špagáti,“ tvořili sice nesourodý ale víceméně dobrý kolektiv. Kromě Marka k němu patřili četař absolvent Horáček, veterinární lékař, který zastával nesourodou funkci velitele družstva psovodů a velitele odloučené jednotky ve vepřinci. Chtěli mu přidat i zavedení chovu sokolů na odhánění ptactva z letiště, ale na tuto funkci přijali pak nakonec z civilu jednoho veterináře se zálibou v ptactvu a dali mu hodnost nadporučíka. S tím ptactvem to bylo tak – před několika lety v rozporu s předpisy dal nějaký velitel vysadit v okolí letištní budovy stromy, aby to „trochu ozelenil a zkrášlil.“
Teprve po letech vyšel najevo smysl zákazu výsadby stromů v okolí letiště. V jejich větvích totiž začali hnízdit ptáci a ti byli pro letadla smrtelně nebezpeční. Pták, který by vletěl do sání vzduchu tryskového motoru mohl činnost tohoto motoru zastavit a způsobit havárii stroje. Proto mělo několik vojáků vyhledávanou funkci „plašiče ptáků“. Ta spočívala v tom, že před začátkem letů odpálili několik dělobuchů, čímž měli své pracovní povinnosti splněné. Ale protože to nestačilo a ptáci se tímto opatřením nehodlali nechat vypudit, začalo se uvažovat o chovu sokolů, kteří by drobné ptactvo z okolí letiště odehnali. Horáček neměl žádné ptáky rád, jak tvrdil. Už i ti zelení mu způsobovali žaludeční vředy.
Četař absolvent a záhy podporučík Makový vykonával za Fedorčáka povinnosti politruka kromě kontroly sledovanosti Azimutu, kterou si Fedorčák nenechal vzít.
Další absolventi Žilka a Panták působili jako velitelé čet, jeden inteligentní chlapec, který ničil důstojnický sbor přesným vykonáváním rozkazů, druhý ostrý chlapec z Terchovej, který se vzdor nízké postavě těšil nemalé autoritě díky své fyzické síle.
A konečně tu byl absolvent Veselý, který byl pověřen správou autoparku. Horší funkce už u útvaru nebyla, zvlášť pro člověka tak poctivého a úzkostného jako byl Veselý. Už po měsíci si chodil na ošetřovnu pro diazepam a magneziové injekce,protože se rozhodl zabránit krádežím benzínu, což byla věc naprosto nemožná. Všichni důstojníci totiž považovali benzín v autoparku za veřejný majetek a žádný z nich neznal jinou benzínovou pumpu než tuto s bezplatným čerpáním. Snížit ztráty paliva se sice Veselému nepodařilo, přesto se dokázal vyznamenat.
To tehdy, když spatřil u cisterny zcela opilého kapitána, který právě vypouštěl benzín do kýblu a přitom balancoval v nejisté ruce hořící cigaretou. Veselý ztuhl a jeho živá představivost viděla strašlivý výbuch cisterny a požár ničící celý útvar i jeho okolí.
Vběhl do místnosti velitele autoparku, o němž bylo známo, že nikdy není přítomen, i když přítomen byl. Jeho heslem bylo nic nevidět a nic neslyšet, dobře si vypít, pojíst a nebyl lhostejný vzdor postupujícím šedinám ani k ženské kráse. Na útvaru se zato všichni tvářili, že nevědí, že za ním do kanceláře dochází rotná Rottová.
Když Veselý vběhl do kanceláře, major jako obvykle nebyl přítomen. Veselý se už obrátil k odchodu, když tu uslyšel zpoza pracovního stolu nestardantní zvuky, které ale jasně signalizovaly, že někdo v místnosti přece jenom je. Četař absolvent Veselý se postavil do pozoru a zahlásil se:
„Soudruhu majore, četař absolvent Veselý. Kradou nám benzín.“
Už během jeho slov se nad úroveň stolu vztyčily dvě nahé nohy jednoznačně patřící rotné Rottové (její pozadí znal celý útvar), ale Veselý statečně se sebezničující odvahou dokončil hlášení. Nestandartní zvuky na chvíli umlkly, nohy zmizely. Chvíli se nedělo nic. Pak se nad deskou stolu zjevila zarudlá a zpocená majorova hlava.
„Do riti, Veselý, čo tu robíte?“
„Kradou nám benzín,“ vyrazil ze sebe zmatený četař.
„Jako keby to bolo prvýkrát. Preto sa hádam nezbláznime,“ řekl major chladnokrevně a jeho hlava opět zmizela za stolem. Zoufalý četař se rozhlížel po místnosti. Vtom si všiml, že na stole leží majorův opasek se služební pistolí. Popadl pistoli a vyběhl ven. Doběhl až k opilci, čerpajícímu hořlavinu. Při pohledu na dlouhý popel cigarety hrozivě čnící nad napůl plným kýblem, mu došla řeč. Stál a poulil oči, dokud se opilý kapitán k němu neotočil.
„Co ty tu chceš?“ pravil dobrácky. „Pojď mi pomoct, sám to neodnesu.“
Veselý se probral : „Okamžitě opusťte prostor autoparku.“
„Uklidni se chlapečku,“ škytl důstojník. „Nebo dostaneš přes hubu.“
Veselý se odhodlal. Vytáhl pistoli a odjistil.
„Ruce vzhůru!“ zavelel. „Zatýkám vás. Při jakémkoliv pohybu budu střílet. A… doprdele zahaste tu cigaretu!“
Kapitán při pohledu do ústí odjištěné zbraně rychle vystřízlivěl.
„Ježíš, neblbni,“ řekl zadrhávajícím se hlasem.
„Čelem vzad. Ruce vzhůru,“ velel Veselý. Rychle zavřel kohout cisterny.
„Dám ti po hubě,“ zahrozil ještě kapitán, ale jakmile ucítil hlaveň pistole mezi lopatkami, vykročil vpřed přesně podle Veselého přání.
Za malou chvíli se vojákům naskytl božský pohled. Po hlavní příjezdové cestě od autoparku kráčel prkenně vypjatý muž s výložkami kapitána, zpocený v tváři a s očima vyvalenýma jako když kočka tlačí do pilin. Za ním neméně vyděšený četař absolvent, vtláčející ústí pistole mezi kapitánovy lopatky.
Dozorčí kapitán Dohnal zůstal při pohledu na toto divadlo stát s otevřenou hubou. A nezavřel ji, dokud četař absolvent Veselý nedorazil až k němu a vzorově se nezahlásil:
„Soudruhu kapitáne, četař absolvent Veselý. Předvádím zadrženého při krádeži benzínu v autoparku.
Dohnal maličko ztratil nepřítomný výraz a nejistou rukou ukázal na pistoli, stále vězící v zádech třesoucího se kapitána: „Máte to zajištěný?“
„Ne, odjištěné,“ pravil Veselý klidně.
„Tak to člověče rychle zajistěte. Ne, nechte to být!“ zařval Dohnal, když viděl, jak Veselý začal manipulovat se zajišťovací páčkou.
„Dejte to proboha sem,“zasténal dozorčí Dohnal.
Výsledky akce byly kromě Veselého slávy dosti mizivé. Opilého kapitána odvezli útvarovým autem domů a dostal na ten den neplacené volno. Na pistoli majora Bodnára z autoparku museli zavolat zbrojmistra, kterému se po půlhodinové námaze podařilo pistoli zajistit. Frekvence a množství kradeného benzínu a nafty v autoparku se po této příhodě nesnížilo ani o promile.
Četař absolvent Žilka byl pedant. Vedl k tomu i chlapce ze své čety, na druhé straně si ale od nikoho nenechal nic líbit. Byl to jediný z absolventů, který znal vojenské řády a přiváděl své nadřízené k zoufalství tím, že je citoval, když polemizoval s jejich příkazy. Proto se ho všichni důstojníci báli a pokud možno mu žádné rozkazy nedávali. A tak konflikt, který ho postihl, mohl vzniknout jedině mezi ním a důstojníkem z jiného útvaru. Vztahy zabezpečovacího praporu a leteckého pluku byly dosti specifické. U praporu šlo většinou o jednodušší úkoly při zabezpečování letů a proto tu byla naprostá převaha prostého mužstva. Absolventi tu byli chápáni spíš jako součást důstojnického sboru. Naproti tomu letecký pluk zabezpečoval vysoce speciální obsluhu, proto se skládal téměř výhradně z důstojníků a absolventů, kteří tu suplovali funkci chybějícího mužstva.
Proto vzkypěl podplukovník z pluku, když spatřil v důstojnické letištní jídelně četaře absolventa Žilku, jak tam v klidu pojídá svůj oběd.
„Čo tu robíte, súdruh čatár?“ zvřískl na něj.
„Obedujem,“ odtušil Žilka klidně.
„Vy neviete, kde je vaše miesto?“ dodával si sebedůvěry podplukovník.
„Nie sú tu vyhrdené miesta pre absolventov,“ řekl Žilka stále ještě klidně.
„Tam,“ zařval oficír a ukazoval přes výdejnu jídla do ratejny, kde se tlačili vojáci v maskáčích a s ešusy. „Tam máte vyhradené miesto.“
„Dobře,“ řekl Žilka a pokračoval v jídle.
To bylo na podplukovníka moc. Vzal četaři jeho talíř ještě zpola naplněný jídlem a hodil ho na zem.
„A utrieť,“ vřískal. „Urobil ste tu neporiadok, utrite to zo země.“
„To mi može podľa základných poriadkov nariadiť len dozorný budovy alebo kuchyne,“ odpověděl Žilka opět klidně, vstal a odešel z jídelny, ponechávaje běsnícího důstojníka nad hromadou zbytků.
Náhoda tomu chtěla, že hned příští týden v pondělí byl Žilka povýšen na podporučíka. V osudný den si připnul bílé šňůry dozorčího Jihozápadu a sledoval výdej stravy. Konečně přišel jeho podplukovník, vzal si talíř s obědem a sedl si ke stolu. Žilka vzal talíř také a přisedl.
„Máte tu voľné?“
Podplukovník vzhlédl od talíře a ztuhl. Sousto se mu vzpříčilo v hrdle a rozkašlal se. Jeho nevěřící zrak putoval mezi Žilkovou tváří a hvězdou podporučíka na nárameníku. Seděl a valil oči, sousto převaloval v ústech v marné snaze je polknout. Tvář mu fialověla bezmocným vztekem.
„Dobrú chuť, súdruh podplukovník,“ popřál Žilka vlídně. „Jedzte, vychladne vám. Je to dobré.“
Podplukovník se marně pokusil o pozření sousta.Potom vstal, vzal ještě plný talíř a nesl ho vrátit k okénku. Ale rice se mu třásly příliš, talíř se mu vysmekl a spadl na zem.
„Súdruh podplukovník,“ ozvalo se za ním a když se ohlédl, spatřil usmívajícího se Žilku s bílými šňůrami dozorčího budovy. „Buďte taký láskavý a utrite to po sebe. Aby sa na tom niekto nepošmikol. Handru pre súdruha podlukovníka,“ zakřičel Žilka do okénka a hadra jako zázrakem přiletěla. Zahalme zbytek scény oponou soucitu s důstojnickým sborem a jeho potupenou ctí.
Jožko Panták byl z Terchovej a tím byla dána jeho povaha. Marek ho měl velice rád, protože nebylo známo, že by Jožko někoho oklamal nebo podrazil. Jen ho nikdo nesměl naštvat. Pak se měnil v rozzuřeného medvěda.
„Tak čo Jožko, ešte si beriete v Terchovej do krčmy so sebou sekeru?“ dobírali si ho vojáci.
„To už nie je moderné,“ odrážel je Jožko. „Teraz sú v móde chromované vidle.“
Panták se těšil u mužstva autoritě, zejména poté, co ve Velkopopovické reštaurácii do něj nevhodným způsobem zaryl nějaký stodevadesát centimetrů vysoký frajer. Jožko jej popadl pod krk, zdvihl ho nad hlavu, zatřásl s ním a hodil ho přes dva stoly.
Tím, že byl i sportovec a zúčastňoval se na dálkových pochodech i při representaci útvaru, připadla mu povinnost dozoru, spolu s politrukem Makovým, nad malou výpravou, vyslanou útvarem na Výstup mládeže na Rysy.
Tato akce se konala každý rok ve Vysokých Tatrách, na počest výstupu Vladimíra Iljiče Lenina, který údajně zdolal tento vrch v roce 1912. Následkem toho každoročně lezlo na tento štít několik tisíc mládežníků. Akce měla vždy výrazný politický kontext, na vršek vylezl vždy i nějaký potentát KSS, který toho byl ještě fyzicky schopný, většinou předseda slovenské vlády Colotka. Potom za ním ve třech dnech lezlo dalších 6 až 8 tisíc lidí, devastujících široké okolí horského chodníčku. Úrazů bylo vždy víc než dost, protože valná část mládežníků byla celé tři dny naložena v alkoholu a služba chirurga na centrálním příjmu v nemocnici v Popradě v tyto dny byla postrachem vyhrazeným pro nejmladší lékaře nebo pro toho, kdo v posledním roce pana primáře mimořádně nasral. Byl to strašák větší než strhnutí odměn a proto se popradská chirurgie vyznačovala neobvykle dobrou morálkou a disciplínou.
Skutečnost, že na Rysy vyrazila sestava Panták – Makový budila u lidí znalých poměrů nemalé obavy, ale kupodivu se nikomu nic nestalo a i všichni vojáci, kteří byli na Rysy vysláni, se vrátili do tří dnů po ukončení výstupu zpět na útvar. Samotný návrat důstojníků byl ovšem impozantní.
Bylo něco po půlnoci, když se od brány útvaru rozlehl artikulovaný řev, ve kterém ti, kteří byli blíže, poznali píseň „Nepij Jano, nepij vodu“. Zpívala ji dvojice Panták-Makový, vrávorající po příjezdové cestě v pevném objetí, každý pak svíral nad hlavou láhev alkoholu. Těsné objetí nemělo příčinu ve výrazných vzájemných sympatiích, ale ve faktu, že samostatně už by se mohli pohybovat jen s pomocí všech čtyř končetin.
Uprostřed buzerplacu Panták zastavil :“Ideme na ošetrovňu. Doktor je dobrý chlapec, isto má čo vypiť.“
Doktor měl z pekla štěstí, protože byl právě na letišti. A tak to odnesl dozorčí útvaru, právě nedávno do armády přijatý nadporučík Štefek, původním povoláním veterinární lékař. Dlouho váhal s tímto krokem, protože v sobě necítil dostatek vojenského cítění, ale funkce sokolníka na letišti spolu s lukrativním platem rozhodla, že opustil své kravky a prasata na státním statku a upsal se armádě. Až poté zjistil, že nová práce spočívá mimo jiné i ve vykonávání funkce dozorčího útvaru. Cesta zpět už ale nevedla a tak se teď krčil v „dévéťárně“ a podle blížícího se řevu očekával průšvih a potil se.
Vzápětí se rozletěly dveře a vpotáceli se dva podporučíci, hlasitě řvoucí: „V dolnom konci bývam, v hornom frajárku mám.“
„Preboha, tiššie chlapci,“ zaprosil zpocený Štefek.
„Uprostred dediny, uprostred dediny, hej, pre vodu chodievam,“ odpověděl mu Panták.
„Nekričte súdruhovia. Choďte si ľahnúť, vyspať sa, bude vám lepšie.“
Jeho zoufalý výraz podporučíka Pantáka na malou chvíli vykolejil.
„Kde som to skončil?“ zeptal se Makového.
„Pre vodu chodievam,“ upřesnil Makový.
Panták se zamyslel. Za malou chvíli na dévéťárně zavládlo ticho, ale ještě než se z toho mohl nadporučík Štefek začít radovat, vytrysklo Pantákovi z hrdla bohatýrské:
„Nepij Jano, nepij vodu…“
„Preboha,“ zasténal dozorčí. „Nerevte!“
„On nespieva,“ uvědomil si vtom Panták. „Počúvaj, prečo nespievaš? Ty nie si kamarát?“
„Choďte sa vyspať, chlapci, choďte,“ prosil nadporučík.
„Neodpovedal si mi,“ řekl Panták zvýšeným hlasem. „Ty nie si kamarát?“
„Ale som, isteže som, len už tíško chlapci, predsa nechcete robiť problémy…“
„Je kamarát,“ konstatoval Panták. „Ale nespieva. Asi nepije. Počúvaj ty, prečo nepiješ?“
„Som v službe,“ napadlo říct Štefka.
Panták na něj nevěřícně vyvalil oči. „Je tu nový,“ vysvětloval Makový.
„Aha, ešte nevie,“ upřesnil si Panták. „Na, daj si.“
„Nie, preboha nie,“ prosil dozorčí.
„Ja ti dám po papuli,“ zahrozil Panták. „Takú, že ti tie tvoje šnúry odletia. Tu máš, pij!“
„Ale len trošku a potom pojdete pekne spať, áno?“ Štefkovi se při představě trestu čtrnáct dní po nástupu na vojnu tlačily do očí slzy.
„Čo trošku,“ zařval Panták. „Poriadne sa napij, jako chlap.“ A vrazil hrdlo láhve dozorčímu do krku.
„No vidíš,“ zjihl, když si nadporučík utřel z očí slzy a z brady alkohol. „Hneď vyzeráš jako člověk. Tak spievaj: Na Orave dobře, na Orave zdrávo…“
Nadporučík se nesměle připojil.
„Tak dosť,“ přerušil ho Panták. „Ešte to nie je ono. Ešte potrebuje.“
„Už nie, preboha, už nie,“ prosil Štefek.
„Tak si chlap alebo nie, nadporučík?“ zeptal se Panták vyhrůžně. „Davaj poháre, nebudeme predsa piť z fľaše jako dobytok.“
„Nemám poháre, ozaj nemám,“ chytil se dozorčí naděje.
„Je tu nový,“ vysvětlil Makový.
Panták si vzdychl a zkušenou rukou sáhl za polici, kde měl kapitán Doležel vždy několik skleniček k okamžitému použití.
Nadporučík Štefek rezignoval. Alkohol ho zevnitř rozehříval a jeho zoufalství pomalu mizelo. Ať se děje, co se má stát, řekl si. Stejně to nevyhraju. Ať mne z té armády vyhodí. A obrátil do sebe statečně právě nalitou skleničku.
O půlhodiny později se už z místnosti dozorčího neslo nádherné trojhlasné: „Dobrú noc má milá, sladko spi…“
Když se dozorčí Štefek ráno v šest hodin probudil nebo přesněji byl probuzen svým pomocníkem, který na to spotřeboval asi půl hodiny času a dvě lahve studené vody, měl pocit, že se mu rozletí hlava a v ústech měl příšernou poušť. Vděčně vypil podávanou sklenici vody a snažil se vzpomenout, co se to vlastně v jeho službě stalo.
Když si vzpomněl, narazil čepici a vyběhl křížem přes cvičiště ke třetí rotě, kde měli svůj pokoj absolventi. Pocit povinnosti, že musí ty dva nešťastníky probudit, aby se uvedli do přijatelného stavu a nebyli potrestáni, byl silný a bůhvíproč nadporučík Štefek cítil k těm dvěma přátelství. Byli ostatně první, kteří se k němu tady chovali jako k příteli.
Zaťukal jemně na dveře absolventské ubikace. Ticho mu bylo odpovědí.
Zaklepal silněji: „Chlapci, budíček,“ zavolal nesměle.
Nic.
Zabouchal pěstí: „Vstávajte, je už po budíčku, vstávajte hore!“
Zdálo se mu, že se v pokoji něco pohnulo, ale pak následovalo opět ticho.
Zabušil oběma pěstma: „Vstávajte chalani, abyste nemali problémy. Počujete?“
Zevnitř se ozvalo několik nesouvislých nadávek a to bylo všechno.
Zoufalý Štefek začal kopat do dveří: „Otvorte, banda jedna ožratá, otvorte, tu dozorný útvaru. Dám vás potrestať, dám vás zavrieť, je po budíčku a vy chrápete. Okamžite vstávajte!“
Konečně někdo otočil klíčem v zámku. Štefek neváhal, rozrazil dveře a vletěl do místnosti. Co se s ním vzápětí stalo, nepochopil ihned. Napřed o něco zakopl, ztratil rovnováhu a spadl do něčeho měkkého, co ho odhodilo na stranu. Vzápětí jej něco ostrého švihlo přes tvář a shodilo mu brýle. Nohy se mu do něčeho zamotaly, snažil se chytit něčeho velkého, co viděl před sebou, ale to uhlo a on s velkým křikem hrůzy dopadl tváří na parkety.
Potom s úžasem nevěřícným pohledem zíral na velký turistický stan, tyčící se uprostřed absolventské místnosti. Byl vzorně napjatý, kovové kolíky zatlučené do parket a zevnitř se ozývalo z mraku alkoholického puchu vydatné chrápání.
„Čo to…?“ Preboha, čo to je…?“
A ze stanu se ozvalo jen nevrlé: „Neotravuj, lezieme na Rysy. Zaspievaj nám dačo pekné.“
Štefek vyrazil z místnosti. Ještě zakopl o špagát a natáhl se na chodbě k nohám z umývárny spěchajících vojáků. Narazil si čepici a zařval : „Zle mi bolo, idiotovi, medzi kravami a prascami!“
Rozběhl se chodbou a sténal: „Kravičky moje, a ja som si vás nevedel vážiť.“
A ještě ze dvora se k uším absolventů donesl jeho poslední zoufalý výkřik:
„Seriem vám na vašich vtákov!“