Dějiny Černé Hory jsou komplikované, ale zajímavé – a hlavně poměrně krátké. Přesto člověk naráží na památky starší, ať už pocházejí z doby knížectví Zeta, které se kdysi na území Černé hory rozkládalo nebo na pozůstatky benátské či turecké nadvlády – to vše dává této poněkud exotické zemi její zvláštní flair.

               Černá Hora byl vždy svázána se svým mocným sousedem na Východě – Srbskem. Proto  Černohorci bojovali na srbské straně v bitvě na Kosově poli v roce 1389 a spolu s nimi tam utrpěli katastrofální porážku. Nicméně trvalo ještě víc než sto let, než si je dokázali Turci podmanit a i to se nikdy nepodařilo úplně. Důvodem byly geografické podmínky – co už měla Velká porta hledat mezi vysokými horami s naprosto neúrodnou kamenitou půdou? Měli tady snad umírat turečtí vojáci jen proto, aby se někdo poklonil sultánovi? Měli jiné starosti a ty se jmenovaly pobřeží ovládané Benátčany.

               Na pobřeží Černé Hory se nacházejí čtyři města (páté je Herzeg Novi, o který se sice tehdejší velmoci taky praly, o čem svědčí španělská pevnost v tomto městě, kerý ale nedosáhl významu svých sousedů), každé je jiné a každé má jiný význam.

               Bar je moderní městečko s průmyslovým a vojenským přístavem, které má díky železnici, které ho spojuje s Bělehradem, klíčový ekonomický význam

               Budva je asi nejkrásnější z černohorských měst a je centrem turistiky.

               Kotor má melancholický nádech, zejména pro lidi vyrostlé na území někdejšího Rakouska-Uherska, tady sídlila rakouská námořní moc.

               Ulcinj jako nejjižnější z černohorských měst má pak už jiný – spíše albánský charakter a je centrem koupací turistiky, především na Velikej plaži, dlouhé 13 kilometrů.

               Začali jsme s návštěvou těchto měst v Baru, už proto, že zde byl nejbližší supermarket a bankomat. Bar je moderní město o 13 000 duších, čili malé, ale docela milé. Bar je průmyslový přístav, ale je zde zakotvena i černohorská vojenská námořní flotila a v Baru (nebo v Kotoru) musí přistát jachty turistů, které zde zaplatí vstupní poplatky do země. Bar má malinké centrum, dva obrovské kostely, přičemž ten pravoslavný stojí opravdu za to, je to gigantická moderní stavba uvnitř podle pravoslavné tradice do posledního centimetru pokrytá freskami.

Před kostelem je busta krále Nikoly I. který Bar pro Černou horu v roce 1878 dobyl. Král Nikola, se kterým se ještě budeme často setkávat – jediný černohorský král, si postavil v Baru svůj letní palác. Elegantní vila v klasicistickém stylu přímo na pobřeží uprostřed malého, ale hezkého parku s restaurací.

Moc na výběr Nikola neměl, v roce 1878 byl Černohorcům přiřčen jen Bar, dobytý Ulcinj museli vrátit Turkům a dostali ho až v roce 1880, ovšem na to, aby ho Turci vydali, musela před pobřežím demonstrovat flotila vítězných velmocí. Celé nábřeží Baru je jeden velký park s palmami, restauracemi a hřištěm  pro děti, vlastně je to tam docela milé. Trošku jinak to vypadá dál do vnitrozemí, kde městu dominují betonové bytovky z komunistických časů.

               Nový Bar je totiž nové město, které se vyvinulo z někdejšího přístavu. Antické město, které se jmenovalo Antibari, protože leželo na protějším břehu proti italskému Bari, se nachází v kopcích vzdáleno od pobřeží několik kilometrů. Tak to bývalo v antice zvykem, nejinak to měly Athény s Pireem nebo Efezos se svým přístavem. Starý Bar je mohutná ruina, protože byl v rámci osvobozovacích bojů v roce 1878 zcela zničen a už nebyl obnoven. Turci se ve zdejší pevnosti bránili až do hořkého konce.

Opevněná ruina stojí za návštěvu, mohutné hradby jdou téměř nepoškozené a k bráně vede ulička mezi obchodíky a kavárničkami, většinou s muslimskými prodavači, ve Starém baru se nachází nejvíc na sever vysunutá muslimská komunita Černé Hory. O tom svědčí i několik mešit, které se ve městě pod troskami starého města nacházejí. Benátčané dokázali město dobýt v roce 1443 právě včas, aby se nedostalo do turecké moci, udrželi ho ale jen do roku 1571, většina památek pochází tedy z turecké epochy, ať už turecká lázeň, hodinová věž nebo akvadukt, kterým Turci do pevnosti přiváděli vodu.

Je to dost neuvěřitelné, ale když v roce 1979 zemětřesení zbouralo skoro všechny moderní budovy, s tureckým akvaduktem to ani nepohnulo. Na nejvyšším místě starého města je citadela s nádhernými výhledy až k moři a na hory, které město z východu a z jihu až hrozivě obklopují, člověk při tom pohledu pochopí, odkud má Černá Hora své jméno. Na nádvoří pevnosti je cisterna, ve které Italové v čase italské okupace (1941 – 1944) utopili několik jugoslávských odbojářů. Na to upomíná tabule napsaná azbukou. Fakt, že jsem se snažil text přečíst, přiměl jednu přítomnou turistku k otázce, zda jsem Rus. Když jsem řekl, že ne, představila se sama. Byl to Ruska z Petrohradu, která si v době, když bylo v Černé Hoře ještě levně, koupila apartmán v Budvě. Teď provázela po zemi, ve které tráví každé léto, své příbuzné z Omska.

               Budva je totiž opravdu pevně v ruských rukou. Ruštinu jsme zde slyšeli na každém kroku, město je hlavním městem černohorské turistiky s velkým přístavem jachet a nespočtem hotelů. Překvapivě nebylo těžké zaparkovat blízko městského centra, ovšem na louce, kde jsem kdysi před městskými hradbami spal „pod širákem“ s mým finským přítelem Heikkim, jsou dnes hotely, hotely a zase hotely. Budva je ostatně známá svým nočním životem, diskotékami, restauracemi, bary.

Budva byla, na rozdíl od Baru, až do roku 1918 rakouská, je někdy až milé, kolik se zde z té doby dochovalo,  maďarských výrazů – staré město v Podgorici se jmenuje „stary varoš“ (nové město pak „novy varoš)  a pláže blízko Budvy „Bečiči“. Souvislost člověk pochopí, až když ví, že maďarsky se řekne Vídeň Béč, čili to městečko má být jakási „malá Vídeń“ na pobřeží Jadranu. O skutečnosti, že se zde Habsburkové necítili úplně vítaní, svědčí pevnost ve starém městě. I směrem do města je opatřena střílnami a žádnými okny, očividně existovala potřeba se bránit nejen proti zevnímu nepříteli ale i proti místnímu obyvatelstvu. Z hradeb pevnosti jsou krásné výhledy, ostatně je možné koupit si vstupenku i na procházku po městských hradbách, není to ale okruh, jak jsme si mysleli, procházka končí pod terasou luxusní restaurace a člověk musí stejnou cestou zpět k pevnosti. Takže si krásu výhledů z hradeb zažijete dvakrát. I výhled na ostrov Svatý Nikola, kde jsou nejkrásnější městské pláže a kam pendlují loďky, které tam převážejí koupáníchtivé turisty. Pláže jsou ale i u městských hradeb, malá pláž Mogren, přímo pod hradbami, kam se dá projít malou brankou v městských hradbách nebo velká „Slovenska plaža“ na jih od starého města.

Budva je krásná, protože byla zcela nově zrekonstruovaná. Po zemětřesení v roce 1979 zůstalo z více než 200 budov ve starém městě stát nepoškozených patnáct. Proto jsme taky s Hekkim nesměli dovnitř, v roce 1982 byla totiž stavební substance ještě příliš nestabilní a nebezpečná. UNESCO, aby zabránilo hororové představě, že na místě ruin postaví komunistický jugoslávský režim paneláky, nabídla převzít město Budvu a Kotor do kulturního dědictví lidstva a obnovit je za vlastní peníze. Tito návrh ochotně přijal – na rozdíl od dogmatiků v Moskvě, Berlíně či v Praze byl pragmatik, a krása staré Budvy byla zachráněna. Úzkými uličkami se probojujete až k náměstí, které je obklopeno třemi kostely – katolickým kostelem svatého Jana Křtitele, ortodoxním kostelem Svaté trojice. Nejstarší kostel v Budvě je „Svata Marja in Punta“, pocházející údajně z roku 840 a vedle něho malý kostelík svatého Sávy, který mnohokrát měnil majitele, od roku 1657 je ortodoxní, ale františkáni, kteří v něm byli do tohoto roku, si směli ponechat klíče od kostela – člověk nikdy neví, že?

Dvakrát jsme se byli najíst v restauraci Dvoriště. Skvělé jídlo, přiměřené ceny a výborná milá obsluha, můžu jen doporučit.

Nejkrásnější pohled na Budvu je z cesty do vnitrozemí směrem na Cetinje, dobře rozbudovaná cesta překonává převýšení 900 metrů a nahoře jsou krásné vyhlídkové platformy, pohled dolů je prostě úžasný.

Kousek severně od Budvy je ostrov Sveti Stefan. Je spojený s pobřežím hrází, která z něho udělala poloostrov. Tam jsem dostal názorně vysvětleno, jak se Čerá Hora od mé první návštěvy v roce 1982 změnila. Jestliže tehdy jsme jako STUDENTI mohli bydlet na pobřeží přímo naproti tohoto luxusního hotelu (celý ostrov je hotel) a mohl jsem se projít ZADARMO mezi domky, kde bydlela i královna Alžběta II. nebo Mick Jagger, dnes je to uzavřená lokalita pro vyvolené. Jedna noc s výhledem na moře zde stojí 5000 euro, v apartmánu uprostřed ostrova se vyspíte za pouhých 1000 eur za noc a osobu. A pláže, na nichž jsme se s kamarádem Heikkim koupali, jsou samozřejmě uzavřené pro hotelové hosty, pokud nejsou vytížené, je možné si koupit vstup na jednu z nich – za 75 euro na den.

Na severu Černé hory se nachází největší fjord v jižní Evropě „Kotorski zaliv“. Pokud přijíždíte do Černé Hory ze severu – a to asi budete muset udělat, připravíte se na nejužším místě trajektem za čtyři eura, objíždět záliv je totiž nekonečná záležitost. Z jihu se do Kotoru dostanete snadno tunelem a můžete si zažít kus historie, pokud totiž právě u města nepřistanou turistické lodě – a to dělají bohužel hodně často. Pak je toto malé městečko sevřené mezi mořem a skálou během krátké chvilky beznadějně přeplněné. Rozhodl jsem si koupit za osm euro výstup na městské hradby – netušíc, že ta cesta vede k pevnosti, která se nachází ve výšce dvě stě metrů nad mořem – tušíte správně, město má výšku nula.

Překonat oněch dvě stě výškových metrů v jadranském vedru není úplně snadná záležitost, ale zvládl jsem to, moje milá manželka to vzdala v polovině. Samozřejmě, že na cestě je každých pár desítek metrů osvěžovací stanice s Černohorcem prodávajícím předražené chlazené nápoje, když dorazíte na vrchol a přivítá vás nápis „hladna piča“ jste rádi, že je pod tímto nápisem anglický překlad „cold drinks“. To jen aby nedošlo k omylu, co vás na vrcholu hory v pevnosti, kterou Turci nikdy nedokázali dobýt, čeká.  Turci obléhali Kotor hned třikrát, nikdy ho nedokázali dobýt, což mě nepřekvapuje.  Komu by se už chtělo lézt těch dvě stě metrů po skále, když ho tam místo chlazených nápojů čekali chlapi s mušketami. To bych se na to taky… Kotor se uchýlil v patnáctém století pod křídla Benátek a zůstal pod nimi až do roku 1797, kdy přešel pod správu Rakouského císařství. Jednou se ho pokoušel dobýt turecký pirát Ahmedin Barbarossa ale i on si vylámal zuby. I v roce 1571, v době velké turecké ofenzívy, kdy do tureckých rukou padl Kypr, Bar i Ulcinj, dokázal Kotor odolat. Při pohledu na jeho hradby, dvacet metrů vysoké a šestnáct široké, se tomu ani moc nedivíte.

Jeho námořníci pak bojovali v říjnu 1571 u Lepanta, kde se spojené křesťanské flotile pod vedením Juana d´Austria podařilo zlomit tureckou námořní moc. Na tyto hrdiny upomíná pamětní deska na jednom z kotorských paláců.

Město je doslova natlačeno na maličkém prostoru mezi mořem a skalou, má tři brány Severní, Jižní (kterou je těžké najít, jak je ukrytá pod skalou) a Glavna gradska Vrata, kterými se jde do přístavu, a několik kostelů.

Samozřejmě ten největší svatý Nikola je ortodoxní, postavený byl v neobyzantském stylu na začátku dvacátého století a fresky uvnitř jsou darem moskevského patriarchy. Kromě tohoto velkého chrámu je tady ještě jedna dominanta, katolický kostel svatého Trifona. To je vzpomínka na benátskou minulost, jako všude, kde Benátčané v Černé Hoře byli, zanechali své stopy v podobě katolické víry, to jde ještě dál na jih do severní Albánie do okolí Skadaru. Pozůstatky svatého Trifona přivezli z Konstantinopole do Kotoru někdy začátkem devátého století, od té doby je to patron města. Jeho kosti jsou uloženy v sarkofágu v kostele, na kterém je vidět, že přečkal už mnoho zemětřesení, která se v této oblasti opakují zhruba každých sto let. Výzdoba v kostele je rudimentální, i když Kotor, stejně jako Budva, byly v roce 1979 převzaty do kulturního dědictví UNESCO a pak za peníze této organizace znova postaveny. Ostatně svatý Trifon přečkal už horší časy. Při zemětřesení v roce 1667 spadly obě kostelní věže a musely být postaveny znova. Z terasy mezi nimi je krásný pohled na náměstíčko s budovou rakouské admirality. Odtud si tedy Rakušáci hráli na námořníky a v jedné bitvě dokázali dokonce zvítězit, nad kým jiným než nad Italy. Bylo to v roce 1866 v bitvě u Lissy, ani toto rakouské vítězství ale nedokázalo změnit výsledek války, který se rozhodoval u Hradce Králové.

V Kotoru je ještě několik malých milý kostelíků jako sv. Marija Koledata nebo Sv. Pavle anebo přímo vedle svatého Nikoly nenápadný, ale hezký sv. Luka. O námořní tradici Kotoru informuje Pomorski muzej v Palata Grgurina s modely lodí, historií kotorské mořeplavby i obrazy slavných rodáků, kteří to na světových mořích dotáhli daleko, jako například admirála Mateji Zmajevice, který to dotáhl až na velitele ruské válečné flotily. (I když se nenarodil přímo v Kotoru, ale v nedalekém Perastu, považují ho Kotorští víceméně za svého rodáka.) Hlavní náměstí je hned za branou od přístavu, jmenuje se oficiálně „Trg oktobarskej revolucije“, ale kotorští ho znají spíš jako „Trg Oružia“, čili náměstí zbraní.

Dominantou je hodinová věž, kterou tady nechali zřídit Benátčané na začátku sedmnáctého století, nad branou je pak citát Tita, na počest osvobození Kotoru jugoslávskými partyzánskými jednotkami v roce 1944 „Cizí nechceme, svoje nedáme.“

V přístavu se dá koupit výlet lodí po zálivu, přičemž člověk může navštívit i poloostrov Luštica se starou rakouskou pevností Mamula, kterou teď právě někdo chce přebudovat na luxusní hotel a podzemní katakomby jeskyní, kde se ukrývaly rakouské ponorky a kde ještě najdete rakouský císařský erb jako vzpomínku na tyto časy. K mému úžasu všichni, kteří tento výlet nabízeli – a že jich bylo – nabízeli jen časy v jedenáct dopoledne nebo ve tři odpoledne, nic mezi tím. Což musí v praxi znamenat, že všechny lodě vyplouvají současně a současně dorazí i k cíli a v programu je i koupání. To už známe z La Maddaleny na Sardínii, čili děkuji, nepotřebuji. I když návštěva těch starých rakouských arzenálů by mě lákala.

Nejjižnějším pobřežním městem Černé Hory je Ulcinj, někdejší Dolcinea. Připomíná vám to jméno něco – třeba vysněnou krásku Dona Quijota Dulcineu? Ne, není to náhoda, v Ulcinju strávil pět let v zajetí pirátů Miguel Cervantes a jméno města ho očividně inspirovalo.

Dnes je zde samozřejmě hotel Dulcinea a socha Cervantese v jednom z místních hotelů „Palata Venezia“, kde prý údajně byl vězněn – tehdy tam tento luxusní hotel očividně ještě nebyl. Ulcinj byl hnízdo pirátů, něco jako jadranská Tortuga. Až v roce 1571 padl do tureckých rukou, což byl jeden z důvodů velké křesťanské ofenzívy, která skončila porážkou tureckého loďstva u Lepanta. Pobřeží Černé hory ale už zůstalo v tureckých rukou až do roku 1878.

Ulcinj je malebný a je zcela orientován na cestovní ruch. Staré město se pne na vysoké skále nad přeplněnou městskou pláží a uličkami s obchůdky, hotely a apartmány.

Na samém vrcholu starého města je pak pevnost s muzeem. Výhodou pro turistu jsou poměrně nízké ceny. Hlavními hosty převážně muslimského místního obyvatelstva jsou totiž Albánci z Kosova a jejich kupní síla není veliká. K mému překvapení parkovalo na ulicích Ulcinju nemálo aut s americkými poznávacími značkami, zejména státy New York a New Jersey, Albánci se očividně vracejí domů i se svými za velkou louží koupenými vozidly. Ostatně byli to právě Albánci z okolí Ulcinju, kteří byli rozhodující silou při referendu o nezávislosti Černé Hory na Srbsku. Zatímco samotní Černohorci se většinově  vyjádřili pro setrvání ve federaci se Srbskem, Albánci na jihu země hlasovali až v 80 procentech za odtržení. A to rozhodlo.

Koupání v Ulcinju samotném byl nedoporučoval. Pláž je přeplněná, ženy se zde koupou oblečené podle muslimského zvyku.

Ovšem jen několik málo kilometrů na jih od města je „Velika plaža“. Třináct kilometrů dlouhá písečná plytká pláž, ideální na „člupkanie“, které tak miluje moje žena. Má celou řadu příjezdů, a jednotlivé části rozdílné názvy od „Pearl Beach“ nebo „White Beach“ až po „Copa Cabbana“. Na všech je krásně.

Mimochodem, pokud navštívíte Ulcinj a vystoupáte do starého města, můžu doporučit restauraci Antigona. Je to nově postavená restaurace na terase nad mořem s úžasným výhledem.

Ceny jsou, jak je v Ulcinju zvykem, přijatelné, najedli i napili jsme se se ženou za dvacet euro, obsluha profesionální, jídlo výborné a majitel restaurace, mladý muž jménem Albert hovoří snad všemi světovými jazyky, jen aby hostům zprostředkoval pocit, že jsou vítaní a že se o ně osobně stará. Takže neváhejte.

Samozřejmě Černá Hora není jen moře, ale i vnitrozemí. Podle něho dostala své jméno. Ale o tom až příště.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.