To je něco, co je potřebné a všichni to vědí, ale nikomu se to nechce dělat. Logicky, protože potom nese zodpovědnost za všechny případné neúspěchy – a ty se samozřejmě vždycky dostaví. Někdo onemocní, někdo zmizí na neohlášené vzdělávání, šéf má někde důležité sezení a vůbec – prostě ať děláte, co děláte, nikdy to nefunguje.

               V podstatě by měl být za organizaci práce zodpovědný šéf, ale ten má na to samozřejmě lidi. On sám nemá čas se o takové prkotiny, jako je fungování oddělení, starat, a to, i kdyby ho měl. Správný šéf umí věci delegovat, zejména pak takové, které smrdí průserem.

               Zažil jsem už šéfy různého charakteru. Na Slovensku komunistického šéfa, jehož organizace práce spočívala v tom, že bez něho nesměl nikdo nic dělat. Systém nebyl příliš efektivní, ale o efektivitu za komunismu nešlo, hlavní byla poslušnost.

               Další šéf byl intelektuál, který organizaci práce přímo nenáviděl, protože byla pro něj a jeho filosofického ducha příliš přízemní. Zejména při problémech nebyl nikdy k dosažení, o jeho šikovnosti svědčí to, že měl v takových případech vždy vypnutý mobilní telefon a nebyl nalezitelný. Měl na to člověka, tedy mě. Oddělení fungovalo, údajně dokonce velmi dobře, takže se politická reprezentace rozhodla ho zrušit. Lidé byli příliš spokojeni, hrozilo, že si nemocnici oblíbí a budou tam chtít chodit, což je politicky nepřípustné. Pacient se má nemocnice bát jako moru a nechat se tam odvézt jen se smrtí na jazyku.

               Další šéf byl organizačně velmi schopný, měl jasnou strategii a koncepci, co mu chybělo, byli lidi. V nejtěžších časech nás bylo 5,75 kvalifikovaných lékařů (jedna kolegyně pracovala na 0,75 úvazku a ze strachu z vyčerpání nebyla ochotna úvazek zvýšit.) Samozřejmě musel jeden lékař stále čerpat dovolenou (dva současně to dělat nemohli, takže se dovolenky musely rozprostřít na celý rok), jeden musel podle zákona o pracovní době v osm ráno po noční službě domů a další měl volno za sobotu či se nacházel na vzdělávání. Byli jsme tedy – zaokrouhleno na celá čísla – v nejlepším případě čtyři, většinou tři. A měli jsme zabezpečit tři lůžková oddělení, ambulanci, dialýzu, intenzivku a endoskopii, o odborných ambulancích (nefrologické, gastroenterologické a kontrol kardiostimulátorů) nehovoříc. Tak nějak došlo i schopnému šéfovi, že to asi nepůjde. Řešením bylo jen zapojit do práce aktivně naši mládež, tedy asistenty. Ti dostali na starost oddělení a oberarzti dohled. Asistenti byli nadšeni, že byli takto zhodnoceni a mohli pracovat samostatně, oberarzti ztrátu své absolutní moci nad pacienty časem skousli. Z asistentů se časem stali odborníci, systém se zastabilizoval, bylo nás víc a bylo nám dobře. Ale všeho dočasu. Šéf si vypracoval pověst tak schopného člověka, že ho povolali k vyšším úkolům. Dostali jsme nového, milého chlapa (skoro jsem měl chuť napsat kluka, šéfové jsou už v poslední době mladší než já – je s tím problém, protože ho nemůžu označovat obvyklým slovem „starý“ a „mladý“ se taky nehodí). Ten prohlásil, že miluje chaos, protože se v něm nejlépe vyzná. Současně odešly dvě kolegyně do Grazu na vzdělávání ve specializaci a jedna otěhotněla. A my ze zase scvrkli na existenční minimum. Dál se k tomu nebudu vyjadřovat, ale dovolím si popsat jeden pracovní den z nedávné minulosti.

               V podstatě to měl být odpočinkový den. Zjistil jsem si, že jsem na oddělení, mám k ruce asistenta a dokonce i mladého, tedy turnusarzta. Naplánoval jsem si tedy klidný den s vizitou a odpoledne seminář vzdělávání pro turnusarzty. Kromě toho jsem měl na odpoledne objednané dva pacienty do gastroenterologické ambulance, skoro jsem se na ně těšil.

               Ráno jsem tedy zašel s podklady těchto pacientů na ambulanci a oznámil staniční sestře, jaké odběry u nich potřebuji a co má dělat.

               „A na kdy mám objednat nefrologické pacienty?“ zeptala se.

               „Jaké nefrologické pacienty?“ nechápal jsem.

               „Je jich objednaných pět a kromě tebe není v nemocnici žádný nefrolog.“ (komickou shodou náhod mám dvě naprosto diametrálně odlišné specializace tedy nefrologii a gastroenterologii.)

               „Tak na jedenáct,“ odpověděl jsem, mírně zaražen novými nečekanými úkoly. Udělám vizitu, svěřím oddělení asistentovi a půjdu do ambulance, naplánoval jsem si. A na odpoledne musí vyjít ten vzělávací kurs. Bude to těsné, ale mohlo by to vyjít. „Moment,“ zarazil jsem se, „znamená to, že mám na starost i dialýzu?“

               „Zřejmě ano,“ odpověděla staniční. „Kdo jiný by to mohl dělat?“

               Už mírně podrážděný jsem přišel na ranní sezení. Asistent se dostavil v červených kalhotech. Zbystřil jsem.  „Poslouchej, ty máš dnes záchranku?“ zeptal jsem se ho.

               „Ano,“ přisvědčil a vzápětí mu zazvonil telefon. Zvedl ho, vyskočil, zmizel a už se nikdy neobjevil.

               Ztratil jsem barvu v tváři, protože jsem poprvé začal tušit opravdový průser. Kolegyně referovala o noční službě. S hrůzou jsem si uvědomil, že je to turnusarztka, která je přidělena na moje oddělení. Což znamenalo, že musí v osm hodin po službě jít domů. Teď už jsem zbledl opravdu a začal jsem cítit nepříjemné tlaky v oblasti srdeční.

               Jestliže jsem se dobře zorientoval, měl oddělení s výjimkou času mezi devátou jedenáctou, zabezpečovat úplně sám student, který u nás zrovna dělal praxi.

               Reklamoval jsem, že potřebuji nutně posily. Bylo mi vysvětleno, že nejsou. Začal jsem být poměrně emocionální. To přece jen nakonec pomohlo, jeden z asistentů, který byl přidělen na intenzivku, slíbil, že mé oddělení v mé nepřítomnosti pohlídá.

               Všechno nakonec dobře dopadlo. Nikdo neumřel, ani já. Přišli další dva další nenahlášení gastroenterologičtí pacienti, těch nefrologických bylo opravdu pět. Staniční mínila, že to nevadí, že umím pracovat rychle. Umím.

               Nezkolaboval jsem, i když jsem k tomu měl blízko. Dvě vizity na dialýze, devět pacientů v ambulanci, vizita na přeplněném oddělení, odpoledne informace příbuzným, propouštění (naši pacienti dostávají propouštěcí zprávy při odchodu z nemocnice, musíme je tedy nadiktovat, zkontrolovat a v počítači potvrdit, aby se mohly vytisknout) a příjmy. Naštěstí nebylo třeba nikoho reanimovat, nejblíž jsem k tomu měl asi já sám.

               Ach ano, ten seminář pro mladé kolegy jsem prostě nestihl. Nevím, zda se to dá hodnotit jako osobní selhání. Spíš selhala ona organizace práce.

2 Comments on Organizace práce

  1. Ahoj Toníku, vidím to na to osobní selhání. Opět jsi předvedl, že to zvládneš, takže příště s tím budou počítat. U nás by nikdo zadek z ordinace nezvedl , vždyť to má za stejné peníze….. Honza S.

    • Samozřejmě, že černý Petr zůstane tomu, co je blbej. Jenže když nikdo jiný není k dispozici? Chybička se vloudí a děje se to stále častěji. U vás je to jinak?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.