Jednoho krásného slunečního jarního dne sedělo několik vojáků v letištní budově zvané Jihozápad (prozaicky proto, že se nacházela jihozápadně od startovací plochy) vojáky přezdívaný „Divoký Jihozápad“ a sázeli se.
Šlo o to, zda vojín Matla dostane vycházku.
Sestava Jihozápadu se skládala ze dvou částí. Z vojáků stálých a z těch, kteří tam dojížděli na denní směny. Lze jednoznačně říci, že ti druzí na tom byli lépe. Každému, kdo ztrávil na Jihozápadě víc než tři měsíce, začalo jednoznačně přeskakovat. V absolutní odloučenosti, kde jediným partnerem byla televize a jediným rozptýlením riskantní cesta do vesnice vzdálené šest kilometrů na pivo, na něž vojáci stejně neměli peníze, museli čtyři stálí vojáci rychle začát trpět ponorkovou nemocí.
Momentálně se nejvíc projevovala na veliteli budovy, vojínovi druhoročákovi Jelkovi. Začínal trpět samomluvou, při zapínání televize se mu třásly ruce. Markovi před několika dny plakal ve vyšetřovně. Marek opakovaně žádal jeho přeložení nazpět do města k útvaru, ale zatím mu nebylo vyhověno.
Druhým členem kolektivu byl kuchař, mladý, psychicky trochu labilní kluk z Prahy. Už první měsíc se zhroutil na rotě po šikanování a tak ho odsunuli na Jihozápad. Tu se neměl zle, ale dva měsíce bez vycházky a stálý strach z Jelky se na něm už taky podepsaly. Marek s ním vycházel dobře, protože díky tomu se měl dobře i on. K povinnostem lékaře zabezpečujícího letový provoz patřilo totiž i ochutnávání stravy, což byla pochopitelně činnost oblíbená. Problém byl v tom, že na prvním poschodí byla strava pro piloty, nepoměrně kvalitnější než pro ostatní personál. Na přízemí pak byly ještě dvě jídelny, jedna pro důstojníky zabezpečující letový provoz, druhá pro mužstvo. Ta poslední byla špinavá ratejna a ta důstojnická jen o málo lepší. Marek tam zašel jen jednou a poté už ochutnával stravu výhradně pilotům, pokud nebyla mužstvu na přízemí podávána jeho oblíbená čočka. Měl sice nárok jen na jednou do úst,a le protože dobře vycházel s kuchařem a piloti dostávali samé speciality, kterými nebylo radno opovrhovat, přibral za první tři měsíce pět kilo. Pak omezil přílohy.
Třetím do party byl chlapec z radarové stanice, ještě nováček, který byl na Jihozápadě teprve týden a tak mu všechno připadalo vzrušující a čtvrtým dobrácký hromotluk Maňas, prvoročák s rukama jako lopaty, který dělal údržbáře, uklizečku a vrátného v jedné osobě.
Personál dojíždějící ráno a odjíždějící večer tvořili kromě doktora ještě inženýr absolvent starající se o pilotní výstroj a jeho pomocník, vojín Matla.
A o něj dnes právě šlo.
Vojín Matla měl návštěvu a na pluku, kde sloužil, to už několik hodin vyvolávalo stav podobný bojové pohotovosti.
Vojín Matla totiž nebyl obyčejný voják, ale voják mánička.
Kdysi měl k doktorovi několikahodinovou přednášku o rozdílech mezi jednotlivými skupinami dlouhovlasých mladíků, ale doktor nikdy zcela nepochopil, v čem se jejich účesy liší a jak se liší jejich životní filosofie. Věděl jen tolik, že Máničky mají dlouhou ofinu, sahající pokud možno až pod bradu (a kterou Matla nejrůznějšími úskoky už druhý rok ubránil před vojenským holičem) a že odmítají jakékoliv násilí.
Jenže teď právě na útvar dorazilo dvacet mániček. Velmi důrazně žádali vycházku pro svého přítele Matlu a nenechali si už několik hodin vysvětlit, že to není možné, protože je ve službě. Způsobovalo to nervozitu u dozorčího, kterým byl právě nadporučík Mocko i u hlavního výstrojního důstojníka majora Mervy. Telefonní linky mezi Jihozápadem a kasárnami pluku se už rozžhavovaly a Merva stále častěji vbíhal do doktorovy vyšetřovny, kde se personál shromáždil a vyhrožoval Matlovi na jak dlouho ho dá zavřít. Nikdo to nebral vážně, protože v případě zavření Matly by se major Merva ocitl ve stejné situaci jako podplukovník Kotík, kdyby zavřeli Marka. Musel by pracovat. Nicméně z jeho poznámek se dala monitorovat situace několik kilometrů odtud, ve vstupní hale útvaru.
Ráno okolo deváté volal nadporučík Mocko, aby vojín Matla nebyl pod žádnou záminkou poslán ani puštěn do města, protože za ním přišlo dvacet podivných existencí s vlasy po lopatky.
Potom následovalo dvouhodinové vyjednávání, aby Matlovi byla udělena vycházka. Mocko striktně odmítal a s hrůzou sledoval, jak v příchozích mizí jedna láhev vína za druhou. Asi po dvou hodinách začal Mocko vyhrožovat, že dá máničky vyhodit vojáky. Na to mu řekli, že nechtějí násilí, vyšli před útvar a tam si všichni lehli na chodník.
„Co to má znamenať?“ ptal se konsternovaný nadporučík.
„Tady budeme ležet, dokud nedáte vycházku našemu kamarádovi.“
Nato dal Mocko zavolat veřejnou bezpečnost, jak se v té době říkalo policii, aby to znělo málo kapitalisticky.
Příslušníci neboli orgáni potom strávili půl hodiny tím, že dotyčné mládence a dívky, kteří nekladli žádný odpor, přenášeli přes cestu a uložili na protilehlý chodník. Poté, co odnesli posledního a uvolnili tak vstup do útvaru, utřeli pot, potřásli si rukou s nadporučíkem Mockem, zářícím spokojeností a odjeli pryč.
Sotva zmizeli za rohem, vstalo všech dvacet mániček a ulehlo na svá původní místa. Spokojenost nadporučíka Mocka přešla rychle v zoufalství. Nadával, vyhrožoval, zavolal znovu policii zvanou veřejná bezpečnost a dostal od ní hrozně vynadáno, pak plakal, přemlouval, prosil a nakonec poslal auto na letiště pro vojína Matlu a vypsal mu vycházku.
Skeptický Marek tak prohrál dvacet korun sázky.
Vojín Jelka si zastrčil dvacet korun do kapsy a vzápětí vybuchl: „Do prdele, proč si tihle lidi dokážou vždycky všechno zařídit, vždycky jim nakonec všechno vyjde a mně nikdy nic! Já se na to vyseru, vyseru, vyseru!!!“
„Klid, klid,“ tlumil ho Marek. Bylo úplně zřejmé, že s Jelkou je zle.
Byl na Jihozápadě už půl roku. Dost na to, aby mu švihalo. A to, i kdyby byl o hodně normálnější a přízpusobivější.
„Jaký klid?“ zařval. „Já chci písničku. Ty!“ obrátil se na Maňase: „Zpívej ukolébavku, hned. Rychle!“
Maňas postavil svou dvoumetrovou figuru do pozoru a začal zpívat:
„Zapadá slunéčko za košickú horú
další den v prdeli, chválapánubohu.
Jeden den v prdeli, na další čekáte,
Snad se vy mazáci, civilu dočkáte.“
„To není celý,“ vyletěl z postele Jelka. „Dokonči.“
„Ó jak vám závidíme,“ řekl Maňas ležérně.
„Tak ne. Já tam tu závist chci slyšet. Ó, jak vám závidíme, slyšiš? Óóó, jak vám závidíme, opakuj.“
„Vyser se na to, Honzo,“ chytil ho Marek za rameno.
„Nesahej na mne,“ zaječel Jelka. „Óóó, jak vám závidíme. Zpívej, nebo tě zabiju.“
„Óóó, jak vám závidíme, zarecitoval Maňas už procítěněji.
„A teď vypadni,“ zvřískl Jelka.
To, co dělal, bylo jednoznačně šikanování, ostatně každý večer dělal hlavně s kuchařem mnohem horší věci. Všichni se ho báli, bylo ostatně na pováženou, že poté, co se po prvním čtyřměsíčním pobytu na jihozápadě pokusil o sebevraždu přeřezáním žil, přesunuli ho tam nazpět.
„Honzo, dostanu tě odtud. Ještě chvíli vydrž,“ slíbil Marek před odjezdem do kasáren.
„To mi slibuješ už dva týdny,“ řekl Jelka temně. Marek odcházel s velmi zlým pocitem a s mrazením v zádech. Měl dojem, že se stane určitě něco špatného.
V noci ho probudil Dostál. „Něco se stalo. Vstávej.“
Marek se rychle oblékl. Před ošetřovnou už stála sanitka. Hodil do ní pohotovostní kufřík a nasedl. Řidič Honza Patrnoušek zařadil a vyrazili.
„Kam jedeme?“ ptal se doktor se zlou předtuchou.
„Na letiště, na Jihozápad.“
„Co se tam stalo?“
„Kluci se pobili.“
„Jelka, co?“
Petrnoušek jen pokrčil rameny. Nevěděl.
Před Jihozápadem stálo několik aut. Sotva Marek vstoupil do budovy, zůstal stát s otevřenou hubou. Na chodbě se pohybovalo asi šest podplukovníků většinou ověšených zlatými šňůrami dozorčích. Dozorčí z praporu, kterým byl dnes zrovna naneštěstí politruk Fedorčák, dozorčí pluku, z vysoké vojenské školy, z města. Byl tam i velitel praporu a náčelník štábu pluku. Celá suita, které by se měl Marek hlásit, ale v noci ve dvě, čerstvě vytažený z postele to nepovažoval z a nutné. A nikdo to ani nevyžadoval. Marka šokovala krev, která byla všude. Na skleněných dveřích, na stěnách, na podlaze.
Marek si to zamířil přímo k Fedorčákovi, který rázoval po chodbě nahoru a dolů se kloněnou hlavou a s rukama za zády.
„Co se stalo?“ zeptal se bez úvodu.
Fedorčák na něj upřel vyděšené oči. Chvíli se orientoval, kdo to vlastně na něj mluví a co chce. Potom zaječel:
„Nevidíte? Nie? Tak sa pozrite!“ a odkráčel.
Marek uviděl kuchaře, sedícího v koutku chodby. Správně usoudil, že se od něj dozví víc než od lampasáků.
„Co se stalo?“
„Jelka zmlátil Maňase.“
„Jelka Maňase?“ nechtěl věřit Marek. „Vždyť Maňas by ho musel zabít první ranou.“
„Jenže on do sebe nechal mlátit,“ vzlykal kuchař. „Jelka za ním šel do sprchy a začal ho tam mlátit do ksichtu. Jdi se tam podívat, co je tam krve. To z Maňasova nosu. A mlátil ho a mlátil. Maňas utíkal na chodbu a Jelka za ním. Mlátil ho furt a furt. A pořád do tváře. Všude byla samá krev a nemělo to konce. Maňas ustoupil až tam k těm skleněným dveřím. Chtěl Jelkovi chytit ruce nebo co, ale ten jen mlátil a mlátil. Myslel jsem, že se z toho zblázním,“ zavzlykal.
„Klid, tu máš Rohypnol, dej si ho a bude po všem. Všechno zaspíš.“
„A potom,“ vzlykal kuchař: „potom jsem zařval na Maňase: Tak ho už konečně sejmi. A on jako automat Jelkovi jednu ubalil. Jenom jednu a Jelka padl jako podťatý. Maňas potom utekl támhle větracím oknem a já jsem stačil zavolat na útvar. Ale Jelka vstal a měl úplně šílený pohled. A šel po mně. Utekl jsem na záchod a zamkl jsem se tam. Vylamoval dveře, dokud nepřijeli dévéťáci. Potom se zamkl na cimře. Vždyť on mě chtěl zabít!“
„No dobře, ale co teď?“
„Co já vím? Je tam zabarikádovaný a má dýku.“
Což právě očividně řešili i všichni dozorčí. Fedorčák právě klepal na zavřené dveře:
„Vojak Jelka, vyjdite von. Zaručujeme vám beztrestnosť.“
„Ježíši, to je vůl!“ zaúpěl Marek.
„Táhni, ty hajzle!“ ozvalo se zpoza zamčených dveří. „Jestli sem strčíš ksicht, tak ti ho rozpářu.“
Politruk odběhl k veliteli útvaru. Ten přišel ke dveřím a řekl svým pomalým hlubokým hlasem: „Vojak Jelka. Nechajte toho, nemá to cenu. Čo tým možete dokázať? Vyjdite von, porozprávame sa.“
„Jděte pryč!“ křičel obklíčený. Nebo se zabiju. Mám tu nůž, podřežu si žíly.“
„Udělá to,“ řekl Marek veliteli. „Už to jednou udělal.“
„Krvácím,“ ozvalo se vtom z místnosti. „Chci doktora.“
Všechny zlaté šňůry ožily jako mávnutím kouzelného proutku. Fedorčák přiběhl k Markovi. „Chce vás, súdruh doktor.“
Markovi sevřel žaludek strach.
„Co já tam už můžu udělat?“
„To čo ktokoľvek iný,“ řekl velitel. „Prehovoriť ho, aby sa vzdal. A vám doveruje.“
Doprdele, pomyslel si Marek. „A co když mne zabije?“
„Myslím, že nie,“ řekl dozorčí pluku a Marka to fantasticky uklidnilo. „Mal byste tam ísť.“
„A když tam nepůjdu?“
„Zavoláme speciálku. Ti vyrazí dveře nebo tam vniknou oknem. Musíme ho dostat.“ Řekl velitel praporu.
Markovi se hlavou honily myšlenky. Už viděl Jelku rozstříleného na kusy. „Dobře, půjdu tam.“
„Neblázni, doktore,“ zasténal kuchař. „Ty jsi ho neviděl. On tě zabije.“
„Dej si ten Rohypnol,“ poradil mu Marek a zaklepal na dveře: „Honzo, to jsem já, Dušan. Doktor. Chtěl jsi mně.“
„Jsi tam sám?“
„Jsou tu všichni možní dévéťáci.“
„Ať vypadnou. Ať jdou pryč.“
„To asi nepůjde. Ale řeknu jim, aby šli dál od dveří, jo?“
„Tak jo,“ chlapec vevnitř měl plačtivý hlas. „Ale dovnitř pustím jen tebe. Jestli s tebou vleze ještě někdo, zabiju vás oba.“
„Dobrá, beru,“ řekl Marek a obrátil se k Fedorčákovi, který mu funěl do zad. „Soudruhu podplukovníku, jděte až tam k těm skleněným dveřím. A ostatní taky..“
S úžasem sledoval, jak ho všichni poslechli a celá souhvězdí se odsunula asi deset metrů daleko. V zámku zarachotil klíč a dveře se pootevřely. Marek vstoupil. Někdo ho chytil za rukáv aškubl s ním tak, že spadl na postel. Vzápětí se Jelka opřel o dveře a zase zamkl.
Měl nepříčetný pohled a v ruce dlouhý nůž. Pod okem měl velkou modřinu a pod nosem zaschlou krev.
„Co blbneš?“ zeptal se Marek a posadil se na lůžku.
„Nevím,“ řekl Jelka a posadil se taky. „Slíbil jsi mi, že mne odtud dostaneš.“
„Byl bych tě odtud dostal, jenže víš, jak pomalu se takové věci řeší.“
„Probudil jsem se,“ vysvětloval Jelka. „A strašně jsem se bál. Nevím čeho. Ale cítil jsem strach. Musel jsem ho ze sebe vybít a ten mamlas se zrovna sprchoval. Tak jsem ho praštil. Podívej se, co mi udělal.“
„Jo, viděl jsem jeho. Má nos na kaši.“
„Co teď?“ zeptal se Jelka bezmocně. „Dají mě do basy. Já se tam zblázním. Já se zabiju.“
„Blbost,“ mínil Marek. „Musíš se odtud dostat.“
„Ale jak?“
„Seš raněnej, ne? Tak do vojenské nemocnice.“
„A z ní rovnou do basy. Na ambulanci mi akorát tak zalepí nos.“
„Poslouchej,“ naštval se Marek. „Vždyť ty mluvíš úplně normálně. Ani cvoka z tebe nemůžu udělat.“
„Bojím se,“ zakvílel Jelka. „Bojím se jich, těch lampasáků. Zabiju je a potom sebe.“
„To už bylo lepší,“ řekl uznale doktor. „Jenže tohle nám nepomůže. Pil jsi?“
„Vůbec.“
„Měl jsi, nedělal bys potom takové blbosti.“
„Víš, že nemůžu,.“
To byla pravda. Marek se o tom s Jelkou už kdysi bavil. Voják trpěl takzvanou patickou opilostí. Když si dal často jen jediný kalíšek, ztratil nad sebou kontrolu a nevěděl, co dělá. Marek ho tehdy varoval, aby se radši alkoholu vyhnul. Abstinování v absolutně izolovaném prostředí Jihozápadu ovšem duševní vyrovnanosti tedy zrovna nepomohlo.
„Mám nápad,“ řekl Marek. „Odvezu tě na záchytku.“
„Na záchytku? Proč?“
„Protože si teď dáš jednu sklenku. Ale napřed mi dej ten nůž.“
„Doktore, nešiješ ty ne mně nějakou boudu?“
„Proč bych to dělal? Kvůli těm venku?“
Zdálo se, že se Jelka dal přesvědčit.
„Choval jsi se nepříčetně jako ve stavu opilosti, Proto půjdeš na záchytku. Tam ti vezmou krev a najdou minimální množství alkoholu. Ale hlavně si tě tam na noc nechají. A zítra se už ten malér bude řešit s chladnou hlavou. Získáme celou noc.“
Zdálo se, že Jelka zabírá. Zdálo se ostatně, že by přijal jakékoliv řešení, protože sám nevěděl, jak dál.
„Tak jdeme.“
Marek odemkl dveře. „Odejděte od východu. Vytvořte prostor, abychom mohli projít k sanitce.“
Vyhlédl ven. Podplukovníci stáli ukázněně u stěny. V rohu hlasitě chrápal kuchař, který si zřejmě ten Rohypnol už vzal.
„Jdeme.“
Šli chodbou. Marek trnul, aby se na ně odněkud nevrhl někdo příliš iniciativní. Ale takový se na chodbě očividně nenacházel.
Nastoupili do sanitky a potom už šlo všechno hladce. Když Marek vyšel ze záchytky, kde si ponechali vojína Jelku, cítil, jak je unavený. Vrátili se ještě na letiště pro Maňase, aby ho zavezli do vojenské nemocnice. Tam mu zjistili zlomeninu nosních kostí a naštěpenou kost lícní a dokoručili pobyt na útvarové ošetřovně. Tam potom Maňase léčili šest dní. Sedmý den ráno se ozval telefon.
„Tu je Žilecký,“ představil se velitel praporu. „Ešte je u vás vojak Maňas?“
„Je,“ připustil Marek.
„Okamžite prepustiť.“
„Ale o tom by snad měl rozhodnout lékař,“ namítl chabě překvapený Marek. Následoval několikaminutový křik, po kterém byl vojín Maňas neprodleně propuštěn z ošetřovny.
Až pak to Markovi došlo. V případě práceneschopnosti delší než sedm dní v případě zranění zaviněném jinou osobou se jednalo o trestný čin a událost musela být předána vojenskému prokurátorovi. A protože každý takový moment byl hodnocen velmi negativně a mohl mít vliv na kariéru velitele útvaru, nesmělo prostě k ničemu takovému dojít. Vojáci to pochopitelně věděli. Jen proto mohli starší vojáci šikoanovat mladé bez reálné hrozby postihu, jen proto mohl zásobovač ukrást polovinu dodávek chleba a prodat ji do košických obchodů. Díky této poučce se dělo všechno nezákonné bez hrozby trestu a tak za celý rok se k prokurátorovi dostala jediná věc a to tehdy, když jednoho dne ráno našli čidla výškoměru letadel zalepená plastelinou. Do vyšetřovací vazby odešel tehdy velitel stráže a jeden praporčík, jehož otisky prstů na oné plastelině údajně našli.
Jelku spatřil Marek několik dní později pochodovat v útvaru druhé roty na oběd. Manévr tedy vyšel.
A tak jediným nešťastníkem, který v ten osudový den skončil v base byl Matla, který se vrátil z vycházky místo v jedenáct večer až ráno. Mocko už na něj čekal. Voják dostal sedm ostrých, ale tvrdil, že to stálo za to. Kdo to ovšem snášel zle, byl jeho náčelník major výstrojní služby Merva, který musel týden ošetřovat a vydávat výstroj pilotům sám.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.