Jsou  dny, kdy nefunguje vůbec nic, jsou dny, kdy funguje něco a něco ne a pak jsou prý dny, kdy funguje úplně všechno. O těch jsem sice slyšel, ale nikdy nezažil, myslím si, že se zde jedná o nějakou tvrdošíjně přežívající legendu čí fikci, zřejmě je přání otcem myšlenky.

               Abych uklidnil ty, kteří si stěžují na české poměry a naivně si myslí, že na západ od českých hranic všechno funguje perfektně, rozhodl jsem se popsat jeden den na rakouském oddělení. To abych pomohl odbourat frustraci českých kolegů.

               Jsou totiž dny, kdy člověk musí sáhnout k telefonu, aby domluvil speciální vyšetření, převzetí pacienta, či jen aby zjistil výsledky vyšetření, které ne a ne přijít. Sice staří lékaři, jako já, rádi delegují tyto povinnosti na mládež, ovšem má to dva háčky. Zaprvé mladý kolega ne vždy pochopí, oč jde a domluví pak něco úplně jiného, než jsem chtěl, případně zjistí výsledky naprosto odlišných vyšetření, než jsem potřeboval. Háček druhý je, že jsou dny, kdy prostě takového mladého kolegu nemám – chybná organizace práce a nedostatek pracovních sil jsou stále častějším důvodem takového fenoménu.

               A právě takový den, kdy jsem byl závislý na telefonických dohovorech a na oddělení sám jako Milouš v plotě, jsem zažil.

               Začalo to už ráno. Problém je, že pacientka patří skoro do rodiny, totiž moje šestiletá vnučka je těžce zamilovaná do šestiletého syna této dámy. Zda to může fungovat, si dovoluji silně pochybovat, protože vnučka je nesmírně ukecaná a její potenciální tchýně ještě víc. Nicméně byla u mě na vyšetření – problém se zažívacím traktem. Odebrali jsme různé vzorky s jednou výjimkou, žádnou stolici na určení možných patologických baktérií. Důvod byl prostý, tento vzorek odebrala už internistka v praxi, kterou pacientka navštívila o den dřív. Nicméně v úterý jsem byl přesvědčen, že by se výsledek stolice odebrané ve čtvrtek měl objevit. Sedl jsem k počítači ….a nic.

               Dobrá, zavolám, zjistím, řekl jsem si. Přece jen by člověk měl s budoucím příbuzenstvem vycházet v dobrém. Zavolal jsem tedy hygienický institut, kam vzorky posíláme, abych se zeptal, zda bude výsledek brzy k dispozici. Paní mi oznámila, že tam vzorek nemají. Když jsem jí řekl, že ho odebrala internistka v praxi, poučila mě, že vzorky od praktických lékařů nechodí k nim ale na universitu. Proč, to mi nedokázala vysvětlit. Zavolal jsem na universitu, na druhý pokus jsem přistál ve správné laboratoři – jenže vzorek tam nebyl. Paní byla milá, ale dušovala se, že tam žádný vzorek od mé pacientky nedorazil. Zavolal jsem tedy pacientku, abych se jí zeptal, kam vlastně její internistka vzorek odeslala. Ozvala se asi po půl hodině, že vzorek byl odeslán do laboratoře Sabin v Leibnitzu. To mě zarazilo, protože to je normální biochemická laboratoř a nebylo mi známo, že by tam vyšetřovali bakteriologii, čili infekční původce nemocí. Nicméně jsem zavolal do laboratoře Sabin. Tam mi po delším zmateném hovoru, který jsem slyšel v pozadí, sdělili, že k nim opravdu takový vzorek dorazil, a sice v pátek. Protože ale neměli tušení, co s ním mají dělat, odeslali ho dnes, tedy v ÚTERÝ na hygienický institut. Tedy tam, kde je stejně špatně, odhlédnouc od skutečnosti, že není po skoro týdenním skladování použitelný. Zavolal jsem tedy opět pacientce, abych jí řekl, že se vzorek nekoná a má nám donést do naší ambulance nový vzorek. Na její vzrušenou otázku, proč internistka poslala vzorek do laboratoře v Leibnitzu, jsem opravdu nedokázal odpovědět – možná je to tím, že ona paní doktorka, jak ji znám, má dost velké ego a ego s rozumem sídlí společně v hlavě a bojují o místo.  Čili čím větší ego…

               Telefonáty jsem strávil příliš mnoho času, musel jsem vyrazit na vizitu. Hned v prvním pokoji je pacient s hemolytickou anémií. Nechal jsem vyšetřit takzvaný Coombsův test, který byl pro další postup naprosto esenciální. Výsledek nebyl k dispozici. Zavolal jsem laboratoř, abych zjistil, proč. Vysvětlili mi, že normálně ten test sice dělají, ale že jedna z mých kolegyní naordinovala tolik dalších dodatečných vyšetření, že poslali krev do krevní banky do Grazu, aby udělali všechna vyšetření včetně onoho Coombsova testu tam. Zavolal jsem tedy krevní banku. To znamenalo vyčkat dlouhý čas na boxu centrály, která mi oznamovala, že jsou všechny linky obsazeny, že se o mne ale brzy postarají. Nakonec se skutečně ozvali a přepojili mě do laboratoře krevní banky. Paní, která mi zdvihla telefon, si vyslechla mou žádost a potom mi řekla, že jsem ve špatné laboratoři. Netušil jsem, že má krevní banka laboratoří více a požádal jsem ji, aby mě přepojila do správné laboratoře. Řekla, že to ZKUSÍ, protože si MYSLÍ, že VÍ, ve které laboratoři to dělají. Pokusila se a skončil jsem opět v centrále. Tam jsem požádal, aby mě spojili do jiné laboratoře krevní banky – ukázalo se, že jsou tam laboratoře jen dvě. Tam mi paní oznámila, že ano, že výsledek je hotový a že mě přepojí do sekretariátu, kde se výsledek nachází. Tam mi sekretářka řekla, že výsledek je hotový. Když jsem se zeptal, proč ho nevidím v počítači, vysvětlila mi, že krevní banka není napojena na počítačový systém koncernu a že mi výsledek poslali poštou. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že bych dost nerad čekal do příštího týdne, až přijde pošta, zda by mi tedy nemohla ten výsledek (pozitivní nebo negativní, čili jedno slovo) sdělit do telefonu. Řekla, že nesmí, protože existuje ochrana dat. Mírně se mi zvedl tlak a zeptal jsem se, kdo mi tedy může výsledek oznámit. Odvětila, že paní doktorka. Požádal jsem ji, aby mě k ní přepojila – a skončil jsem na centrále. Nicméně hned další pokus byl úspěšný, centrála mě spojila se SPRÁVNOU doktorkou a ta mi řekla, že výsledek je pozitivní. K tomu mě pak zavalila spoustou další výsledků, které dala vyšetřit ona zvědavá kolegyně, díky které se krev nacházela v Grazu a ne v naší laboratoři. Zeptal jsem se, zda mi může ony výsledky interpretovat, nato řekla, že nemůže. Poděkoval jsem, ostatně informaci, kterou jsem chtěl mít, jsem si vybojoval.

               Na dalším pokoji byla pacientka se zhoubným onemocněním kostní dřeně – plazmocytomem, která u nás leží s infektem a selháním ledvin. Protože se navíc výrazně zhoršil krevní obraz, pomyslel jsem si, že by nebylo špatné, kdyby si ji převzali zpět hematologové, kteří ji měli v dispenzáři a poslali ji k nám kvůli onomu infektu a selhání ledvin, které jsme ale už měli pod kontrolou. Zavolal jsem jejího ošetřujícího lékaře na kliniku. Protože mám zázračný – přísně tajný – sešitek, v němž jsou všechna telefonní čísla lékařů kliniky v Grazu, dovolal jsem se mu na první pokus. Řekl mi, že by pacientka opravdu měla být převzata na kliniku, ale on o tom nemůže rozhodnout. Že mám zavolat kolegyni, která je zodpovědná za přidělování postelí. Podařilo se. Tato kolegyně mi sdělila, že žádné postele nemá, nikdy neměla a ani v příštích měsících nebude mít. Zavolal jsem tedy opět ošetřujícího lékaře. Už nezdvihl, nebyl dosažitelný. Zavolal jsem tedy hematologickou ambulanci a tam mi zdvihla sestřička. Na otázku, zda můžu hovořit s oním nedostupným lékařem, řekla, že ne. Dala mi ale ochotně jiného. Ten mínil, že je to věc onoho kolegy a že mu tedy řekne, že jsem volal a že jsem žádnou postel nedostal. Možná mi to nebudete věřit, ale v 14:55 hodin tedy pět minut před koncem pracovní doby, přišel skutečně písemný nález konzilia s návrhem léčby. Sehnat všechny léky za oněch pět minut, než nám zavřou nemocniční lékárnu, byl sice úctyhodný výkon, ale podařilo se.

               Hned v pokoji vedle ležela pacientka s poruchami srdečního rytmu. Byla už kdysi léčena v Linci a právě jsem se dostal k nálezům, abych zjistil, že ji tehdy léčili na jiné poruchy, než má teď. Protože byla mezitím i v rytmologické ambulanci v Grazu (a tam byla další léčba s ohledem na nález z Lince odmítnuta), rozhodl jsem se zkontaktovat naše rytmology a vysvětlit jim změnu situace. Šéfa rytmologie znám osobně, je to moc milý a šikovný mladý chlapec, zavolal jsem tedy jeho číslo. Bylo vypnuté, pochopil jsem, že je zřejmě na dovolené. Zjistil jsem si tedy z lékařské zprávy, kdo pacientku v Grazu vyšetřoval a pokusil jsem se zavolat jeho. Telefon vyzváněl dlouho do prázdna, kolega nebral. Dobrá, možná je u zákroku, pomyslel jsem si a rozhodl jsem se zavolat později. Udělal jsem to odpoledne se stejným výsledkem. Poté jsem zavolal přímo rytmologickou ambulanci, aby mi sestřička mohla říct, kdo z rytmologů je přítomen, abych ho mohl konzultovat. Rytmologická ambulance vyzváněla do prázdna, očividně není obsazená. Je to ambulance na objednání, žádná akutní, není tedy problém, aby si všichni lékaři specialisté vzali dovolenou najednou a ambulanci na tu dobu zavřeli. Podezřívám, je že právě to udělali, každopádně jsem nikoho, komu bych mohl stav pacientky vylíčit, nenašel.

               O pokoj dál byl pacient s ischemickou chorobou srdce, kterého jsme nahlásili na srdeční katetr na kardiologii. Správně bychom měli dostat odpověď o termínu (akutní, pozdní nebo „Springer“ čili skákavý neboli rychlý, když se uvolní akutní termín) ve stejný den. Odfaxovali jsme dotaz včera, nepřišlo nic. Zavolal jsem tedy na kardiologii s dotazem, který lékař je za přidělování termínů zodpovědný. Sdělili mi jméno, zavolal jsem ho. Zvedla sestřička a oznámila, mi, že pan doktor nemůže k telefonu, protože je sterilní. Mínil jsem, že je mi ho líto, tedy zejména jeho paní, pokud touží po dítěti, ale že bych s ním přesto rád mluvil. Můj kousavý humor sestřička nepochopila a položila mi telefon. Kolega se přesto po slabé hodince na telefonu ozval. Řekl jsem mu, o kterého pacienta se jedná a že je dost nestabilní a prakticky nezatížitelný. Zeptal se mě, jakou jsme na naši žádost dostali odpověď. Řekl jsem, že žádnou. Mínil, že to je zajímavé. V tom bodě jsme byli jednotní. Slíbil se, že se na to podívá a opravdu poslal už ve dvě odpoledne odpověď, že pacient je na oné rychlé, čili skákavé listině, pokud jim vypadne nějaký plánovaný termín.

               Pacient s krásným českým jménem Svoboda (ovšem škaredým germánským křestním jménem Reinhold) přišel s podezřením a plicní embolii. Tu jsme vyloučili díky komputerové tomografii plic. Jenže tato ukázala, že se plíce pana Svobody podobají švýcarskému sýru, jsou plné podezřelých ošklivých děr a shodli jsme se s radiologem na tom, že je to zřejmě nezdravý stav. Mám v tomto případě tajný trumf, mou manželku plicařku a dokonce znám její telefonní číslo. Čili jsem ji mohl lehce dosáhnout. Prohlédla si snímky a řekla, že je třeba udělat bronchoskopii, ale že na klinice nemám šanci, nemají ani postele ani termíny. Nenechal jsem se vyvést z klidu. Máme totiž skvělou spolupráci s plicním oddělením v Enzenbachu u Grazu, bylo jasné, že pacienta pošlu tam. Zavolal jsem centrálu v  Enzenbachu a požádal o spojení s pulmologem, zodpovědným za příjmy. Přepojili mě a ozval se ošetřovatel, který nechápal, proč jsem byl přepojen k němu. Nechápal jsem to taky. Přepojil mě zpátky na centrálu a odtud mě spojili s oddělením. Tam zdvihla sestřička a řekla mi, že jsem úplně špatně, že jsem měl být přepojen do ambulance. Odpověděl jsem, že si to myslím taky, koneckonců jsem o to žádal. Pokusila se mě tam přepojit, ale skončil jsem opět na centrále. Mladý muž na telefonu byl už mírně podrážděný, ale trval jsem na tom, že mě má přepojit do ambulance. Zvedla sestřička a řekla, že o převzetí pacienta nemůže rozhodnout. To jsem si myslel taky, požádal jsem, zda by mi nedala k telefonu paní doktorku. V pozadí jsem pak slyšel vzrušený rozhovor dvou ženských hlasů. Sestřička řekla, že mě PŘEPOJÍ – očividně k doktorce, která stála vedle ní – a skončil jsem na centrále. Požádal jsem už očividně unaveného mladého muže, aby mě znova přepojil do ambulance, tedy na stejné číslo, kde jsem byl teď. Zvedla opět sestřička a podivila se, že přepojení nefungovalo. Poradil jsem jí, že by bylo možná lepší, kdyby dala svůj telefon do ruky paní doktorce, která stojí očividně vedle ní, protože slyším její nervózní hlas. Paní doktorka byla opravdu nervózní a sdělila mi, že za plánování postelí není zodpovědná a tedy mi nemůže pomoct. Požádal jsem ji tedy stále ještě slušně, zda by mě mohls spojit s osobou, která zodpovědná je. Řekla, že to zkusí – A ONO TO OPRAVDU FUNGOVALO. Zvedla mi paní doktorka, která byla velmi milá a dala mi termín pro transfer pacienta hned na druhý den ráno.

               Jistě chápete, že jsem byl už mírně vyčerpaný, jenže v tom mi zavolala kolegyně z endoskopie. Měla tam pacienta na ERCP (endoskopická retrográdní cholangiopankratografie, nesnažte se to slovo vyslovit, jde o vyšetření žlučových cest) a nedokázala to vyšetření dokončit. Prostě do srostlého žlučovodu nedokázala zavést sondovací drát. Navrhl jsem, aby tedy radiologové udělali zevní odvod žluči, tedy přes játra vpichem přes kůži (naši radiologové to umí). Ona si myslela, že by se o ERCP mohli pokusit kolegové na klinice. Dobrá, tam kolegy znám, rozhodl jsem se zavolat. Samozřejmě by člověk měl vědět, který z oberarztů je zodpovědný za přidělování termínů v endoskopii. To ví sestřička v centrále endoskopie. Zavolal jsem tam, telefon dlouho vyzváněl do prázdna, nikdo nezdvihl. Řekl jsem si, že to není problém, zavolám sekretariát gastroenterologie, který být obsazen MUSÍ, a zeptám se tam. Telefon vyzváněl dlouho do prázdna, až mě přepnul automaticky na centrálu, kde jsem se dozvěděl, že jsem v pořadí. Rozhodl jsem se řešit věc osobně. Zvolal jsem mladého kolegu, který toto vyšetření dělá s úmyslem se napřed omluvit za obtěžování a potom vyjednat termín. Kolega telefon nevzal, ocitl jsem se na centrále a ti mi řekli, že jeho telefon je vypnutý, tedy není přítomen. Zavolal jsem jiného. Ten zdvihl, nechal si vylíčit situaci a řekl, že to vyšetření nebude možné provést ani u nich. Udělal to šarmantně s komplimentem, že na klinice mají sice lepší přístroje, nejsou ale šikovnější než my. Zavolal jsem tedy radioložku, abych se jí zeptal, zda by bylo možné udělat ono odvedení žluči vpichem přes kůži. Řekla, že neví, zda někdo s kolegů, kdo to umí, je k dispozici. Ovšem že pacient je z Fürstenfeldu, který patří k nemocnici ve Feldbachu a ve Feldbachu je radiologie, čili by to mohli udělat tam. Zavolal jsem do Feldbachu a tentokrát jsem se poměrně rychle dozvěděl, že to tam nedělají. Znovu jsem tedy zavolal radioložku a vysvětlil jsem jí situaci. Řekla, že zjistí, co bude moci a už se neozvala.

               Samozejmě jsem mimo intenzivní telefonování musel stihnout vizitu na 27 postelích, nadiktovat a zkontrolovat 7 propouštěcích zpráv, přijmout 4 pacienty na oddělení, v ambulanci zvládnout dva pacienty s nemocnými játry, okořeněné tím, že pacientka nevěděla VŮBEC NIC a zvládnout nějaké to penzum ultrazvuků a echokardiografií. V podstatě tedy takový klidný normální den.

               Mohl jsem tedy opustit nemocnici s pocitem době vykonané práce. Co říkáte, není to nádhera, takhle konstruktivně si zapracovat?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.