Byla to tehdy velmi emocionální záležitost. Jak na úrovni osobní, tak i mezinárodní. Začněme mou osobní – právě ten den jsem slavil své první kulaté, tedy desáté narozeniny. Tedy měl jsem narozeniny vlastně den nato, ale u nás bývalo zvykem gratulovat už v předvečer narozeninového dne. A tak jsme čekali nad dortem, abychom ho rozkrojili právě v okamžiku, až první člověk dosedne na povrch našeho věčného satelitu – Měsíce.

               Ale i na mezinárodní úrovni šlo o velmi emocionální záležitost. A jde ještě stále. Právě v těchto dnech je v každém větším americkém městě výstava k přistání na měsíci a o ničem jiném se skoro ani nemluví. V rakouské televizi jdou programy k tomuto výročí prakticky denně, nevím, jak je to Česku, ale neodpustil bych si, kdybych k této hysterii nepřidal svou trošku do mlýna tímto článkem.

               Američané bojovali tehdy v padesátých a šedesátých letech minulého století s Rusy o prvenství ve vesmíru v době, kdy se o komerčním využití vesmíru nedalo ještě ani snít. Byla to věc prestiže, důkazu ekonomické a vědecké převahy v době studené války – a Rusové překvapivě stále vedli. (Mimochodem i člověk, který poprvé vypočítal rovnici vztahu mezi konstrukčními parametry rakety a maximální rychlostí, která tato může dosáhnout a tím stanovil základní předpoklady dosáhnutí oběžné dráhy Země, byl Rus – Konstantin Ciolkovski publikoval tyto výpočty už v roce 1902!)

               4. října 1957 vyrazili Sověti celému světu dech, když dostali na oběžnou dráhu první satelit, jménem Sputnik I. a zahájili tak epochu dobývání vesmíru. Ještě než se Američané z toho šoku dokázali vzpamatovat, už o měsíc později 3. listopadu 1957 vynesl Sputnik II. na oběžnou dráhu prvního živého tvora – fenku Lajku. Sice ji Sověti nedokázali dopravit zpět na Zem a chudák psík zahynul ve vesmíru na přehřátí, ale byl to nesporně další úspěch sovětské kosmonautiky.

               13. září 1959 trefili Sověti Měsíc poprvé sondou Luník II., která se roztříštila o měsíční povrch, Luník III. ale už v říjnu stejného roku dodal první fotografie odvrácené strany Měsíce, tedy obrazy, které byly hvězdářům až do té chvíle nedostupné.

               V srpnu 1960 dokázali Sověti po osmnácti obězích okolo Země dostat dva psy Strelku a Belku bezpečně zpět na Zem a 12. dubna 1961 obletěl Jurij Gagarin v první pilotované vesmírné lodi Zemi za 108 minut a vrátil se bezpečně na zemský povrch. Rusové pokračovali ve svých úspěších – do vesmíru odletěla první žena Valentina Těreškovová, v roce 1964 následoval let první trojmístné vesmírné lodi a o rok později absolvoval Alexej Leonov první procházku ve volném vesmíru.

               Ve všech směrech klopýtali Američané za Sověty v odstupu, který ranil pýchu jejich národa. Snad proto vyhlásil J.F.Kennedy v roce 1961 ambiciózní program, že to budou Američané, kteří ještě do konce desetiletí vyšlou člověka na Měsíc. Aspoň v tom chtěli být Američané první a byli pro to obětovat obrovské prostředky finanční i lidské. Pak ale přišly pro ruský kosmický program tragické události, které ho zbrzdily či spíše zastavily. 14 ledna 1966 zemřel ve věku 59 let geniální vedoucí inženýr kosmického programu Sergej Pavlovič Koroljov.

Jeho smrt je stále tak trochu záhadná, mělo jít o nevinnou operaci hemeroidů, údajně by objeven nádor střeva a na následky jeho odstranění zemřel. Samozřejmě vznikly hned spiklenecké teorie, podle kterých měla mít v jeho smrti prsty CIA. Pravdou ale bude, že Koroljov měl po šestiletém věznění v GULAGu v letech 1938 – 1944, kdy vícekrát bezmála zemřel, (v jeho životopise bylo toto období kompletně zamlčeno) podlomené zdraví, Sověti si tedy vlastně zadělali na malér sami. Paradoxem je, že úspěch programu země, která sázela na kolektivismus, závisel na jediném člověku. V Americe, zemi známé svým individualismem, se pracovalo kolektivně. V době největší expanze pracovalo pro NASA 400 000 lidí!!!

               V roce 1967 explodovala při startu nosná rakety Sajuz a přitom se í podařilo vyhodit do vzduchu celé startovací zařízení na Bajkonuru, které muselo být budováno znovu. Cíl sovětského kosmického programu nechat přistát člověka na Měsíci v den 50 výročí Velké řijnové revoluce, tedy 7. listopadu 1967, byl tím definitivně zmařen.

               Američané se soustředili na měsíční program.  Po několika letech vesmírných lodí Mercury, věnovali veškeré úsilí programu Gemini – programu letu na Měsíc.

               Nezačalo to dobře. Trojčlenná posádka Apolla I.  Roger Chaffee, Ed White a Guss Grissom (proč Američané zvolili jméno boha Slunce pro vesmírné lodi, které měly dosáhnout Měsíc, jsem nedokázal zjistit) zemřela při požáru ještě na zemském povrchu 27. ledna 1967. V kapsli lodi přeskočila jiskra, která vedla v kyslíkové atmosféře lodi k požáru, v němž neměli tři astronauti žádnou šanci na přežití. (Američané používali ve svých kosmických lodích na rozdíl od Rusů kyslíkovou atmosféru, aby byly jejich lodě lehčí).

               Program Apollo tato tragická nehoda zbrzdila, ale nezastavila. Mezitím létaly k Měsíci sondy světské i americké – Luník, Ranger, Surveyor či Lunar Orbiter, fotografovali povrch Měsíce a hledali vhodnou plochu na přistání. Američané vyvinuli Raketu Saturn IB, která měla mít kapacitu na vynesení člověka na měsíční oběžnou dráhu. A skutečně 9. listopadu 1967 odstartoval poprvé Saturn s Apollem IV. V říjnu 1968 testovali kosmonauti Schirra, Eisele a Cunningham poprvé přestavěnou kosmickou loď Apollo VII. která měla dokázat přinést k Měsíci přistávací modul. Na vánoce 1968 se Apollo VIII. dostalo na oběžnou dráhu Měsíce a  jako vánoční pozdrav přečetli kosmonauti v přímém přenosu 24. prosince z odvrácené strany Měsíce první věty ze starého Zákona, z knihy Genesis a vrátili se 27. prosince bezpečně zpět na Zem. Je s podivem, s jakým klidem Američané pracovali. Jako by si byli jistí, že Rusové nemají co nabídnout. Ti právě řešili krizi svého komunistického impéria v Evropě, po invazi do Československa měli skoro rok problémy na mezinárodní scéně, takže kosmický program poněkud upadl do pozadí. Očividně ale neměli Rusové technologii, která by jim v dohledné době přistání na Měsíci umožňovala. Chyběl Koroljov, nebyla za něj rovnocenná náhrada. Koroljov si nevychoval nástupce, možná v tom byl i úmysl, nechtěl za případný neúspěch znova skončit v Gulagu. Bez něj jako by Sověti kapitulovali a soustředili se na budování orbitálních stanic, které pak měly létat na oběžné dráze Země a umožnit zde pobyt kosmonautů i po celé měsíce. Na takové stanici mohl strávit v roce 1978 7 dní i jediný český kosmonaut Vladimír Remek. Poněkud záhadné úmrtí prvního sovětského kosmonauta Jurije Gagarina 27. března 1968 dalo vzniknout spikleneckým teoriím, že se Rusové pokusili Američany přece jen trumfnout a poslali Gagarina k Měsíci, aniž by předtím provedli příslušné pokusné lety. Skutečnost, že Rusové vždy informovali až po úspěšném kosmickém letu, zatímco Američané avizovali své pokusy vždy dlouho dopředu, poskytla samozřejmě takovým teoriím živnou půdu.

               Američané vyslali v březnu 1969 na oběžnou dráhu Země Apollo IX. To už mělo s sebou i přistávací měsíční modul a tento modul se 3. března 1969 oddělil od mateřské lodě, vzdálil se od ní na 180 kilometrů a zase se s ní spojil. Generální zkouškou na přistání na Měsíci byl pak let Apolla X.  Kosmonauti Stafford, Young und Cernan měli stejný manévr provést na oběžné dráze Měsíce. Stafford a Cernan přestoupili do lunárního modulu, oddělili se od mateřské lodi, přiblížili se k měsíčnímu povrchu na 14 kilometrů a pak se vrátili k mateřské lodi, kterou mezitím řídil John Young a bezpečně se s ní zase spojili. Teď už zbýval jen poslední krok. Do konce desetiletí zbývaly měsíce a konec desetiletí stanovil J.F.Kennedy v roku 1961 jako lhůtu, v které mají Američané na Měsíci přistát. Protože sama osobnost zavražděného charismatického prezidenta Kennedyho budí dodnes v USA ale nejen tam emoce, bylo zřejmé, že se Američané budou snažit splnit jeho plán za každou cenu. Když se podíváme na horečnou činnost USA, které dokázaly vyslat tři pilotované lety během čtyř měsíců, je zřejmé, s jakou intenzitou na projektu pracovali a že nezáleželo na finančních nákladech. Kosmické středisko v Houstonu se stalo v tomto roce doslova pupkem světa. Celého světa! Možná to bylo tím, že se nový normalizační režim v Československu rozhodl poprvé tvrdě zasáhnout proti opozici až u příležitosti prvního roku okupace 21. srpna 1969, možná proto jsme mohli i my v komunistickém Československu sledovat v přímém přenosu let Apolla XI, které mělo za úkol dávný sen lidstva uskutečnit a člověka na povrchu Měsíce vysadit. Dokonce přímo v novinářském centru byl československý tým pod vedením Karla Pacnera (ten o misi Apollo  napsal knihu „A velký skok pro lidstvo“ – vyšla v roce 1971)  a mohl komentovat, ovšem politické tlaky se už projevily a přítomný Jiří Dienstbier nesměl promluvit živě do mikrofonu. Kdyby byli Američané přistávali na Měsíci o rok později, dozvěděli bychom se zřejmě jenom na páté straně Rudého práva, že Američané „údajně“ vyslali posádku na povrch Měsíce. Jen jako perličku si dovolím podotknout, že celý tehdejší počítačový systém kosmického střediska v Houstonu měl menší pamětní kapacitu, než má dnes jeden Smartphon. Ale i tak z dnešního pohledu primitivní prostředky stačily na to, aby měl celý projekt úspěch.

ARCHIV – 30.04.1969, USA, Miami: HANDOUT – Die Besatzung von «Apollo 11», die Astronauten Neil Armstrong (l-r), Michael Collins und Edwin Aldrin. (Zu dpa “Armstrong, Aldrin, Collins: Drei Männer und der Mond”) Foto: Nasa/epa/dpa – ACHTUNG: Nur zur redaktionellen Verwendung und nur mit vollständiger Nennung des vorstehenden Credits +++ dpa-Bildfunk +++

               Už 10. ledna 1969 (tedy ještě před lety Apolla IX a X) představili Američané posádku Apolla XI. Velitelem posádky se stal Neil Armstrong, který se tak měl stát po Gagarinovi druhým nejslavnějším člověkem vesmírného programu. Dalšími příslušníky posádky se stali Edwin Aldrin a Michael Collins. Všichni tři už ve vesmíru byli, Armstrong s lodí Gemini 8, Collinks s Gemini 10 a Aldrin s Gemini 12. Mateřská loď Apollo dostala volací jméno „Columbia“, lunární modul pak jméno „Eagle“, ostatně i jako emblém projektu posloužil orel bělohlavý s olivovou ratolestí těsně nad měsíčním povrchem. Ten symbol měl zdůraznit mírový charakter mise v čase, kdy se Sovětský svaz potýkal s následky ozbrojené intervence v Československu a byl podezříván, že i vesmír chce využívat především k vojenským účelům.

               16. července vystartovala raketa Saturn V. z Kennedyho kosmického centra na mysu Canaveral.

K nebi se vzneslo 2940 tun materiálu a paliva. Oběžnou dráhu země dosáhla raketa po odvržení prvních dvou stupňů. Třetí stupeň byl na oběžné dráze zaktivován na dalších 6 minut a navedl Apollo na dráhu k Měsíci. Poté byl i on odvržen. 19 července dosáhlo Apollo XI. po brzdném manévru na jeho odvrácené straně oběžnou dráhu Měsíce. Aldrin a hodinu po něm i Armstrong přestoupili do lunárního modulu a oddělili se od mateřské lodi.

Přistávací manévr musel Armstrong provádět pomocí ručního řízení, protože na místě určeném původně pro přistání, byly přece jen příliš velké kameny a konečně 20 července 1969 v 20:17 světového času – tedy v 19:17 středoevropského času přistál Eagle na měsíčním povrchu. Pamatuji si, jak se v rozhodující chvíli ztratil signál, a my seděli s připraveným nožem nad mým narozeninovým dortem, aniž bychom věděli, zda bylo přistání úspěšné a zda můžeme zakrojit. Pak se ale ozval Armstrongův hlas „Houstone, Eagle přistál.“ A my jsme slavili velký úspěch lidstva, které se poprvé oddělilo od matičky Země a dokázalo se dostat na jiný vesmírný objekt – na ten nejbližší. Byli jsme jen jedni z 600 milionů lidí, kteří přistání v přímém přenosu sledovali.

               Armstrongův výstup z přistávacího modulu musel počkat až na 2:56 hodin v noci, kdy byl v Americe nejlepší vysílací čas – v USA bylo ještě 20. července. Pak zazněla jeho slova: „Je to malý krok pro člověka – ale velký skok pro lidstvo.“  Když ten text Armstrong dostal poprvé do ruky, měl prý prohlásit: „Kdo napsal takovou blbost?“ Ale disciplinovaně tu větu řekl a ta vstoupila do dějin.

               Armstrong s Aldrinem strávili na měsíčním povrchu celkem 21 hodin a 36 minut. Pak opět odstartovali a čtyři hodiny později se spojili s mateřskou lodí, kterou okolo Měsíce pilotoval Michael Collins. Pak byl měsíční modul odvržen a Apollo se vydalo na cestu domů. Přistávací modul dopadl do Tichého oceánu 24. Července, astronauti byli vyloveni vojenskou lodí Hornet a museli strávit následujících 17 dní v karanténě, než se mohli představit veřejnosti. Pikantní je, že prezident Nixon měl už natočený i proslov pro případ, že by astronauti na Měsíci zemřeli a mluvil v něm o symbolickém věnci, který pokládá na jejich fiktivní hrob. Jak vidět, nebyli si američtí vědi a uiž vůbec ne politici, jistá úspěchem měsíční mise.

ARCHIV – 20.07.1969, USA, Mond: HANDOUT – Apollo 11-Astronaut Edwin “Buzz” Aldrin steht neben der US-Flagge auf dem Mond. (Zu dpa Themenpaket 50 Jahre Mondlandung – zum 25. Mai) Foto: Nasa/EPA/pa – ACHTUNG: Nur zur redaktionellen Verwendung und nur mit vollständiger Nennung des vorstehenden Credits +++ dpa-Bildfunk +++ |

               Amerika teď ale slavila úspěch, který měl demonstrovat její hospodářskou a technologickou dominanci. A skutečně, právě v sedmdesátých letech začal Sovětský Svaz technologicky za USA zaostávat. Náklady investované do zbrojení pohlcovaly stále více sovětského HDP a brzdily hospodářský vývoj ve všech ostatních oblastech. V roce 1981 vyhlásil nový americký prezident Ronald Reagan další kolo závodu o vesmír programem tzv. „hvězdných válek“ čili obranných vesmírných systémů na odchytávání balistických raket a Sovětský Svaz se svými satelity se začal hroutit. V roce 1989 pak definitivně přiznal svou porážku a rozpadl se.

                Svým způsobem byl tedy památný den 20. července 1969 předzvěstí změn poměru na mocenské světové šachovnici. Byl to den velmi emocionální, jako celý kosmický program. Ten byl ostatně po letech Apoll 12,14,15,16 a 17 (Apollo 13 na Měsíci nepřistálo a po vážné poruše kosmické lodi se jen zázrakem podařilo dostat jeho posádku zpět na Zemi) zastaven. Emoce se uklidnily, Měsíc nenabídl nic, co by další lety hospodářsky zdůvodnilo, zvítězil rozum, který se bránil střílet další miliardy dolarů do vesmíru. Poslední lidé (Eugene A Cernan a Harisson Schmitt) stáli na měsíčním povrchu (dokonce po něm jezdili v speciálním vozítku, na němž urazili přes 30 kilometrů) 12. prosince 1972. Měsíc přestal lákat. V současnosti sní lidé o Marsu. Pokud by se tam pravdu dostali, byl by to další velký krok pro lidstvo. Otázka je, zda k němu dojde a zda se ho dnešní generace dožije. O emoce by opět nebyla nouze. Svět se ale stal v posledních padesáti letech mnohem racionálnější. A zatím chybí souboj dvou velmocí jako tehdy v letech šedesátých. Svět už není bipolární ale multipolární. Hodně se toho v posledních padesáti letech změnilo. Ne vždy k lepšímu.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.