Město Perugia se vypíná na kopci, Na vysokém kopci. Když ho uprostřed Umbrijské roviny Etruskové zakládali, chtěli tím zřejmě odradit každého nevítaného návštěvníka. Což by se jim v našem případě skoro podařilo. Od hotelu „Wine and Jazz“ vedla cesta do města do hodně strmého svahu, napřed mezi domy, pak jsme museli projít městskými hradbami a pak dále strmě stoupající ulicí mezi tratoriemi, osteriemi a bary, které sváděly ke kapitulaci. Nepodlehli jsme, Minuli jsme „Torre degli Sciri“, poslední dochovanou věž, typickou pro všechna italská města a jejich středověké šlechtické paláce, a dostali se až na samotný vrchol kopce, kde se nachází městské centrum a odměna byla velká.  Včetně úžasných výhledů na onu už vzpomenutou umbrijskou rovinu – což možná byl ten pravý důvod, proč Etruskové svou Perusii postavili právě tady.

               Hotel „Wine und Jazz“ jsme volili nejen kvůli jemu mnohoslibnému názvu, ale i proto, že byl autem velmi snadno dosažitelný a disponoval velkým hotelovým parkovištěm. Trošku nás překvapilo množství turistů s batohy a holemi do hor. Ti, jak jsem nakonec zjistil, se nechystali na výstup na hlavní perugijské náměstí 4. listopadu, tedy „Piazza IV.Novembre“ ale do národního parku Monte Sibillini, kde se tyčí jedna z nejvyšších hor Appenin Monte Vettore se svými 2478 metry nad mořem. Výstup do městského centra byl přece jen o něco málo méně náročný a zvládli jsme ho bez horolezecké výstroje. Monte Vettore je možné vidět i z vyhlídkové terasy v centru města, dominantnější je ale bližší kopec Monte Subasio, na jehož svahu je možné vidět krásné bílé město, v němž jsme odhalili legendární Assisi. (Z Assisi naopak Perugia až tak dobře viditelná není).

               V Perugii je všechno tak nějak předimenzované. Nejen ten kopec, na kterém stojí, ale jakoby místní stavitelé, uchváceni polohou, nedokázali postavit normálně velký barák. Všechno je tam prostě obrovské, tedy s výjimkou městského metra, které si opravdu zaslouží svůj název „Minimetro“. Ale o tom až později.

               Hlavní perugijské náměstí, zejména za večerního umělého osvětlení, patří údajně k deseti nejkrásnějším místům Itálie. Neodolali jsme a vylezli tam ještě jednou večer a bylo to opravdu úžasné. Náměstí dominuje obrovská městská radnice – „Cassa dei Priori“ na jedné a velkolepý „Duomo San Lorenzo“ na druhé straně, mezi nimi se nachází symbol města „Fontana Maggiore“.

Je to úžasné dílo pravého začátku renesance. Jejím tvůrcem nebyl totiž nikdo jiný, než Nicolo Pisano, považovaný za prvního renesančního sochaře a architekta. Byl členem „Scuola nuova Siciliana“, který po převzetí moci Anjouovci na italském jihu odešel na sever, aby tu šířil myšlenky rodící se nové doby. V jeho díle na fontáně pak pokračoval jeho syn Giovanni, vytvořili zde reliéfy a plastiky symbolizující zvěrokruh, zemědělské práce, sedm svobodných umění, ale i biblické postavy Adama a Evy, Samsona a Dalily, Davida a Goliáše a nemohl chybět ani Romulus a Remus s římskou vlčicí.

               Město mělo totiž pohnutou historii už v římských dobách. Po porážce Římanů od Hanibala u Trasimenského jezera v roce 217 se překvapivě postavilo na jejich stranu a bylo odměněno statutem municipia.  Jenže v občanské válce mezi Markem Antoniem a Oktaviánem, se postavilo pro změnu na stranu nesprávnou a bylo Oktaviánem zcela zničeno. Ovšem nový vládce, už jako císař Augustus, dal město obnovit, takže poté neslo jméno „Perusia Augusta“ a toto jméno najdete nad římskou branou do města – samozřejmě stejně jako všechno ostatní beznadějně předimenzovanou. Tato brána „Arco Etrusco“ byla jedním z mála, co ze starého města Oktaviánovo řádění přečkalo, císař dal aspoň nad tuto bránu vyrýt nové jméno města.

Hned u této brány je velkolepý palác Gallenga-Stuart. Tady se nachází universita specializovaná na výuku italštiny pro cizince. Každý rok sem přijíždí víc než 8000 studentů, aby se zdokonalovali v italštině a poznávali italskou kulturu. Prý mají poznávat i italské hospodářství, ovšem k takovému studiu bych byl dost skeptický. Tímto způsobem přivábit do města tisíce cizinců byl geniální nápad a vyšel. Minimální doba studia jsou čtyři týdny a kurzy jsou ukončeny státní zkouškou odměněnou příslušným diplomem. Takže, pokud máte opravdu chuť zdokonalit se v italštině, Perugia je k tomu opravdu naprosto ideální místo.

Ale zpět na hlavní náměstí.  Raději se z něho předčasně nevzdalovat, návrat znamená opět fyzicky poměrně náročný úkol. Když tedy z večerně osvětlené „Fontana Maggio“ večer proudí voda, má to v sobě cosi magického a je to opravdu krásné divadlo.

Okolo radnice pak vede „Corso Vanucci“, hlavní městská třída, kterou dojdete až na „Giardini Carducci“, k parku na terase, která byla kdysi nejvyšším místem mohutné „Rocca paolina“, pevnosti, kterou tu dal postavit papež Pavel III. poté, co město dobyl a nechal za tím účelem strhnout domy nejbohatších měšťanů. Samozřejmě měli své domy zde, na místě s nejhezčím výhledem na krajinu, ten výhled z terasy nejen na město u nohou ale i na celou Umbrii je uchvacující ještě i dnes.

Na straně radnice směrem k fontáně je takzvaná „Scala“, tedy schody. Je to obvyklé místo, kde se setkávají lidé. Mladí, staří, příbuzní či přátelé. Nemusí se hledat mezi obrovskými budovami, perugijští se setkávají prostě „na schodech“. Ty schody vedou k zasedacímu sálu „Sala dei Notari“, shromaždiště městské šlechty s nádherně vymalovaným dřevěným stropem, na románských obloucích jsou zde výjevy z Ezopových bajek a biblické výjevy. Nad schodištěm ze zdi radnice trčí kovové skulptury lva a perugijského erbovního zvířete, okřídleného gryfa. Toho budete ve městě potkávat všude, perugijští jsou, jako všichni Italové, lokální patrioti.

Z druhé strany jsou v radnici dvě nádherné místnosti, opět shromaždiště nejdůležitějších městských cechů. Prvním je „Collegio della Mercanzia“, tedy sál kupců se stěnami a stropem pokrytými nádhernými dřevěnými řezbami. Druhým hned vedle je „Collegio del Cambio“, tedy shromaždiště směnárníků, čili bankéřů. Ta je ještě krásnější, očividně už tehdy na tom byli bankéři lépe než kupci, není to jen vynález pana Klause seniora. Sál je vymalován freskami mistra Perugina, jednoho z nejslavnějších malířů renesance a současníka Leonarda da Vinciho, který se zde zvěčnil i svým vlastním portrétem. Na stropě jsou znaky zvěrokruhu a obrazy slavných Římanů, součástí komplexu je i Kaple svatého Jana Křtitele, opět pokrytá freskami ze stejného období, tedy z renesance patnáctého století. Zobrazení samotné popravy proroka mě ovšem poněkud zarazilo. Svatý Jan totiž bez hlavy, která je už na talíři připravena pro krvežíznivou Salome, stále ještě klečí a modlí se.

To poněkud odporuje mým medicínským znalostem, ale budiž. Ta návštěva zde se vyplatí. Jakož i návštěva umbrijské galerie o jedny dveře dál, stále ještě v oné neskutečně velké radnici. Na dvou poschodích je zde pinakotéka s obrazy mistrů z dvanáctého až šestnáctého století, mimo jiné i dílo Fra. Angelica.

Druhou dominantou náměstí je dóm svatého Lorenza. Před bočním vchodem směrem k náměstí stojí socha papeže Julia III. Ať jsem pátral, jak jsem pátral, nepodařilo se mi zjistit, jaký vztah měl tento papež k Perugii. V městě se ani nenarodil (byl Říman) ani nezemřel, v historii nezanechal žádnou výraznější stopu a věnoval se spíš radovánkám (navzdory své dně) než vládě. Jediným důvodem snad mohlo být jen vlezdoprdelnictví perugijských občanů. Perugia totiž byla až do roku 1539 samostatnou komunou, až tomto roce ji papež Pavel III., Juliův předchůdce, v takzvané „Solné válce“ přinutil ke kapitulaci a přijetí římské nadvlády. A tak perugijští postavili před svým dómem sochu jeho následníka zřejmě jako znak své loajality. Snad prý tento papež vrátil Perugii její samosprávu, kterou jí vzal jeho předchůdce.

V  – jak jinak než obrovském – dómu svatého Lorence, to s papeži je už konkrétnější. Především je zde velká socha papeže Lva XIII. (1878 – 1903), který byl před svým zvolením 20. února 1878 perugijským arcibiskupem.

Byl sem v podstatě „odsunut“ svým předchůdcem Piem IX., s jehož konzervativní politikou nesouhlasil příliš hlasitě. Tento papež si svou sochu zřejmě opravdu zasloužil, vedl katolickou církev ve velmi těžkých časech, v době po obsazení Říma italskými vojsky v roce 1870 a jeho začlenění do Itálie. Papež tedy neměl žádné své území (Lateránské dohody, kterými byl papeži vyčleněn Vatikán jako nezávislé území, byly podepsány až v roce 1929). Papež jakož i katolická církev byly pod silným tlakem a papež se dokonce svěřil rakouskému císaři Františku Josefovi, že by rád opustil Itálii a vládl církvi z Vídně. Přesto se mu nakonec podařilo všechny krize zvládnout a autoritu církve znovu upevnit. Kromě toho byli ve svatém Lorenzovi pochováni tři další papeži, kteří v Perugii zemřeli v 13. století. Dva zde i zůstali, byli to Urban IV. (1261 – 1264) a Martin IV. (1281 – 1285).  Třetí z nich byl pro církev příliš důležitý, než aby ho nechala odpočívat v „bevýznamné“ Perugii, kde zemřel a byl v roce 1216 pochován. Proto přenesli jeho ostatky v roce 1890 do Říma. Byl to Inocenc III.(1198 – 1216) jeden z největších papežů vrcholného středověku, který se sám nazýval „Imperator verus“ a zorganizoval čtvrtý lateránský koncil v roce 1215, na kterém vznesl papežské nároky na světovládu. Byl to on, kdo lavíroval v konfliktu mezi Štaufy a Welfy a jmenoval císařem nejprve Otu IV. z rodu Welfů, poté Friedricha II. z Hohenštaufen, jehož byl poručníkem. Neslavně proslul i vyhlášením křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208 a největší katastrofou v době jeho vlády byla čtvrtá křížová výprava v letech 1202 – 1204, která skončila dobytím Konstantinopole křižáky a zničením byzantské říše, které měla vlastně pomoci proti náporu Turků. Čili byl to vlastně on, kdo, i když neúmyslně, katastrofálně oslabil západní svět. Ať už zničením Byzance nebo zahájením zápasu o moc nad světem mezi císařstvím a papežstvím a tím oslabením centrální světské moci. Největší atrakcí perugijské katedrály je ale „Zásnubní prsten panny Marie“. O jeho pravosti můžeme samozřejmě právem pochybovat, nicméně v dómu je uchováván v trezoru, uzavřeném sedmi klíči, který je v kapli „Sant´Anello“ uchováván ve výšce osmi metrů za pozlacenou mříží, uzavřenou dalšími čtyřmi klíči. V roce 1473 se ho perugijští zmocnili v městečku Chiusi v Toskánsku a od té doby ho ochraňují jako nejsvětější relikvii. Věřícím je ukazován jen dvakrát do roka, a sice 29. července a předposlední lednový víkend, při svátku svatby panny Marie s Josefem a kdy se zde světí svatební prsteny na daný rok.

Po „Corso Vanucci“, kde se dá posedět v početných barech, dojdete k oné už vzpomenuté vyhlídkové terase v „Giardini Carducci“, až odtud člověk vidí, na jakém „hrbu“ vlastně Perugia stojí a jak nepravidelný tvar tento kopec má. Výběžky opevnění se dají identifikovat podle kostelů stojících na okrajích města, jako svatý Petr, svatý Dominik nebo na opačné straně svatý František. A potom je to zase z kopce dolů, až jsme se dostali do čtvrti, kde se z města vycházelo branou svatého Antonína. Na cestě okolo hradeb se zde naskytl úžasný výhled, především na monumentální kostel svatého Františka al Prato, opět umístěného v jednom z výběžků kopce.

Sestup k němu nebyl snadný, ale vyplatí se. Procházíte totiž universitní čtvrtí, právě před svatým Františkem, který je dnes jen monumentální ruinou se na trávníku zdržují studenti, tady se beseduje, hraje na kytaře i zpívá. Vedle kostela svatého Františka je dochované oratorium svatého Bernardina ze Sieny. Bernardin byl františkánský mnich, skvělý řečník, v roce 1425 měl jedno ze svých nejslavnějších kázání právě v perugijském dómě. Perugijští mu postavili vedle kostela svatého Františka oratorium, které je považováno za skutečný klenot vrcholné renesance, kde na stěnách můžete vidět kamenné reliéfy s výjevy ze života světce.

Samozřejmě je toho v Perugii ještě mnohem víc. Je zde archeologické muzeum v klášteře vedle obrovského kostela svatého Dominika, (největšího kostela v Perugii, a to už je co říct, konkurence je velká). V tomto kostele je také pochován jeden papež, a sice Benedikt XI. který zde zemřel údajně po požití otrávených fíků v roce 1325. Dále je tu klášter svaté Juliány či antické sloupy z mramoru a žuly v kostele svatého Petra, stará universita na Piazza Mateotti, kostel svatého Augustína, či kaple svatého Severa, kde měl Rafael vytvořit svou úplně první fresku během svého pobytu v Perugii v letech 1505 – 1508 a další a další.

Ovšem Perugii jste nenavštívili, pokud jste se nesvezli v místním metru – tedy „minimetru“.

Nápad je to skvělý, převzatý očividně z horských masívů, kde se jezdí lanovkou. Protože je Perugia taky na kopci, rozhodli se architekti spojit staré město na kopci s novým městem pod ním právě takovou kabinkovou lanovkou. Do jedné kabinky se vejde něco přes deset lidí, ale jezdí jedna za druhou, takže kapacita je dostatečná. Čekat jsme nemuseli. Jen bylo trošku obtížné objevit Terminál metra „Pincetto“. Jde se k němu z „Piazza Mateotti“ jakýmsi tunelem, označení nebylo valné. Přímo nad branou „Porta Santa Margherita“ jsme si ještě užili krásných výhledů, dali si aperol v maličkém hezkém baru a pak už nasedli do kabinky. I když byla údolní stanice od našeho hotelu poměrně daleko, přesto jsme nelitovali. Něco tak milého v jiném městě velikosti Perugie (163 000 obyvatel)hned tak nezažijete.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.