Samozřejmě sleduji dění v Česku posledních týdnů a jestliže jsem se k němu nevyjadřoval, bylo to jen proto, že mi bylo organizátorů protestů proti státní moci skoro líto. Ale dnes už neodolám, abych jim nevyjádřil můj obdiv, jedno, nakolik je jejich boj marný. Marný ale potřebný. Signalizují totiž, že existuje ještě jiné Česko než to, za které se musím v mém rakouském novém domově stydět, totiž Česko Zemanovo a Babišovo, které degradovalo naši domovinu na úroveň rozvojových zemí.

               Protesty na náměstí jsou důležitým signálem, aby byla naše země zase brána vážně, aby se s ní začalo opět počítat. Prostě aby zůstala na čekací listině civilizovaných zemí a mohla být do slušné společnosti přijata okamžitě, až onen tandem z čela země zmizí. Což ovšem může ještě hodně dlouho trvat.

               Jestliže si protesty vzaly za svůj vzor protesty slovenské, které skutečně vedly k pádu předsedy vlády Roberta Fica a ke ztrátě moci strany Smer, která se zdála být neotřesitelnou, v Česku k podobnému efektu nemůže dojít. Rozdíl mezi Českem a Slovenskem je totiž v jedné klíčové osobě a to je osoba prezidenta. Jestliže se prezident Kiska postavil do první řady demonstrujících (a zabránil tak pravděpodobně policejnímu zásahu proti demonstrantům) český prezident má pro demonstrující lidi jen slova pohrdání a výsměchu – jak je ostatně jeho obvyklý způsob jednání s lidmi jinak smýšlejícími). 

               A právě na potenciálu hlavy státu může Andrej Babiš stavět. A Zeman je nezpochybnitelně demokraticky zvolenou hlavou státu a přes všechny jeho skopičiny, urážky představitelů jiných zemí, a jeho naprosté mezinárodní izolaci (pardon, teď jsem to přehnal, ruský a čínský prezident ho mají rádi) mu stále důvěřuje přes padesát procent obyvatel země. Kterým nevadí ani mafiánské praktiky jeho kancléře Mynáře či poradce Nejedlého ani neovladatelné výroky jeho mluvčího Ovčáčka. Ten se snaží zavděčit svému pánovi, jak se jen dá, dokonce se zdá, že přehání proto, aby mohl Zeman hrát v této hře „dobrého policajta“, který je přijatelnější než jeho hradní mluvčí. Padesát procent Čechů přes to všechno Zemanovi důvěřuje či ho dokonce obdivuje. Což žene vítr do plachet premiérovi, který se těší jeho přízni.

               Babiš se ostatně vydatně snaží, aby se svému mentorovi zavděčil a udržel si jeho přízeň, používá už skoro stejný slovník, slovník arogance a urážek, slovník bezmezné zamilovanosti do sebe samého a do svých schopností.

               Demonstrace podporuje podle posledních průzkumů 35 procent obyvatelstva. To je hodně, ale není to většina, není tedy možné přetavit potenciál těchto protestů do skutečně něčeho hmatatelného, jako by byla například generální stávka. Na čele stojí intelektuální vrstva obyvatelstva, tedy část populace, kterou Zeman vždy opovrhoval, protože dostatečně neobdivovala jeho „moudrost“ a pro niž měl vždy jen slova opovržení a urážek. Cítil se vždy mnohem lépe mezi „svými“ tedy obdivovateli ze „čtvrté cenové“, kde se mohl spolehnout na bezmezný obdiv, než ve společnosti „pražské kavárny“, kde by musel diskutovat a své názory obhajovat. Masy se za touto vedoucí vrstvou sice pohnuly, ale ne v dostatečné míře. I v listopadu 1989 začali s protesty umělci a intelektuální smetánka společnosti a nakonec to vedlo k pádu režimu. To se dnes nezopakuje. Není zde totiž konsenzus společnosti, který zde v roce 1989 byl.

               Zajímavější je totiž ta druhá část spektra populace. S demonstracemi a jejich cíli nesouhlasí 24 procent obyvatelstva. To je voličský potenciál Andreje Babiše a pod tuto hranici se jeho preference nepodaří stlačit. Což v praxi znamená, že opět vyhraje volby a prezident Zeman ho pověří sestavením vlády. Jedno, nakolik bude sestavení vlády nemožné, Zeman ho ponechá v úřadě i bez podpory parlamentu, dá mu na to neomezený čas, i kdyby to mělo být celé volební období. To samozřejmě Babiš ví a to mu dává pocit nezranitelnost a z toho se odvozuje i jeho arogance, s kterou s demonstranty zachází.

               Otázka je, odkud se bere tato jeho voličská základna. Tu mu vyrobily předchozí vlády ODS, TOP 9, páni Klaus, Nečas, Topolánek či Kalousek. Lidé, kteří se opomněli starat o sociálně slabší část společnosti, důchodce, nezaměstnané, ale i ty, kteří pracovali za minimální mzdu. Vlády, které odmítaly kontrolu placení daní a vytvořili korupční prostředí, kterému lidé odmítli důvěřovat a s tím i celému politickému systému liberální demokracie. Václav Klaus to kdysi ještě v roce 1990 vyjádřil lakonicky větou „Někteří budou mít prostě víc.“ Lidé to pochopili jako výzvu k obohacení, neuvědomili si ale jedno. Množství prostředků určených k přerozdělování se tím nezvětšilo. Za větou „někteří budou mít víc,“ tedy stálo drobným písmem „někteří nebudou mít nic nebo budou mít hodně málo, prostě jen to, co zbude po hostině.“ A politici po celých dvacet pět let po listopadu 1989 nebrali volání této skupiny, na niž nezbylo, vážně, považovali tyto lidi za „loosry“ bez významu. Podcenili jejich voličský potenciál a ten přinesl změnu režimu. Liberální demokracie byla zatlačena do sféry teorie, politická praxe za pánů Zemana a Babiše vypadá zcela jinak. Ono spoléhání na „neviditelnou ruku trhu,“ jak stále hlásal Václav Klaus, se tak zcela nevyplatilo. Samozřejmě že tato „ruka“ dokáže korigovat ekonomické chyby, ne ale jejich politické důsledky.

               Výsledkem bylo volání po „silné ruce, která zavede pořádek“ a jako takový se přihlásil úspěšný manažer Andrej Babiš.  A byl zvolen. Důsledky jsou ekonomicky pozitivní, politicky katastrofální. O jeho charakteru jsem si nikdy nedělal iluze. Kdo se zapletl s tajnou bezpečností, mnoho charakteru mít nemohl. Myšlenky, s kterými vstupoval do politiky, byly lákavé a část z nich se mu podařilo i realizovat. Ovšem od začátku mi nevoněla struktura jeho hnutí ANO, které samozřejmě vytvářelo v demokratické společnosti asymetrickou anomálii. Demokratická společnost se opírá o systém stran, ve kterém stranická základna volí své představitele. Ano je hnutím jednoho člověka, který stranu financuje a proto je nemyslitelné, že by ji nevedl. Jedná se tedy o diktátorský model, s fungováním demokratické společnosti neslučitelný. A struktura této strany se nemůže změnit.  Pokud by stranická základna odvolila Babiše z čela strany, utáhne on finanční toky a strana se může hned rozpustit. Tudy tedy cesta rozhodně nevede, ANO zůstane nedemokratickým hnutím a bude poslušně sloužit mocenským choutkám svého předsedy.

               Jediná možnost, jak dostat Babiše z politického života, by bylo, kdyby prohrál další volby. I když ani to není jisté, u prezidenta Zemana si dokážu představit i variantu, že sestavením vlády by nepověřil předsedu vítězné strany, ale „ověřeného“ politika a přítele, čili opět Andreje Babiše. Ovšem je Babišova porážka vůbec možná? Obávám se, že ne.  Dobrá nějaké hlasy ztratí, ale neklesne pod svých 24 procent, to jsou jeho skalní voliči a hromadné vymírání důchodců se při solidním standartu českého o zdravotnictví očekávat nedá. Tito lidé volí žaludkem a Andrej se stará, aby byl plný. Růst reálných mezd během jeho vlády, jedno, zda je to jeho zásluha nebo ne, je nepopiratelný a byl by hloupý, kdyby si tento úspěch nepřivlastnil. A hloupý on není. To by neměl Agrofert, Čapí hnízdo a své mediální impérium. Piráti, jako druhá nejsilnější strana jsou sotva alternativou a jejich potenciál nepřekročí dvacet procent. ODS samozřejmě alternativou je a poté, co se zbavila Václava Klause mladšího, se natlačila do pravého politického středu, kde by měla velký voličský potenciál – kdyby nebylo Babiše. Otázka je, nakolik ODS ublíží nově vytvořená strana Trikolóra, zda Václav Klaus vezme hlasy Okamurovi, ke kterému má ideologicky a programově mnohem blíž, nebo ODS, z níž vyšel a kde má určitě i určitý potenciál následovníků. To se ostatně už ukázalo, jsou to sice zatím ojedinělé případy, jsem ale zvědav, co podnikne Petr Fiala, aby nestrhly lavinu.

               Pro Babiše bude samozřejmě prakticky nemožné po příštích vítězných volbách sestavit vládu. Z jeho smrtelného objetí se totiž žádná strana tak lehce nevysvobodí. ČSSD spáchala vstupem do vlády politickou sebevraždu a zřejmě se do příštího parlamentu ani nedostane. Komunisté se mohou spolehnout na svůj skalní voličský potenciál, i když i ten z velké části přešel k Okamurovi. Přiznám se, že jsem měl ODS za zlé, že s Babišem do koalice po volbách nešla, jak si on přál. Dnes se jí omlouvám. Babiš totiž není politik a nechápe základní pravidla parlamentní politiky. Principem je totiž, že vláda je kontrolována zákonodárným sborem, je mu tedy podřízena. Jestliže horní komora parlamentu předsedu vlády napomene a on místo ab se nad tímto varováním zamyslel vyhlásí, že senát zřejmě nemá co dělat a proto vydává taková prohlášení, je to výrazem opovržení parlamentní demokracií a jejím nepochopením. Navíc ironizováním a ignorováním zákonodárného sboru zvyšuje nedůvěru k této instituci i mezi obyvatelstvem. Stejně to dělali nacisté v čase Weimarské republiky, důsledky tohoto jednání jsou všeobecně známy.

Ale jsou tu i další nedostatky pane premiéra v chápání politického života. Pokud totiž mám koaličního partnera a chci si ho udržet i do budoucna, musím si ho šlechtit a oprašovat, musím ho chválit a přepustit mu určité úspěchy, i kdyby byly nakrásně moje. Už jen proto, aby mému koaličnímu partnerovi neklesaly volební preference a neutrpěl paniku z vlastního zániku. Tuto babišovskou chybu ostatně ale dělala i profesionální politička Angela Merklová, která německou SPD destruovala přímo „babišovským“ způsobem. Výsledkem je politická nestabilita v Německu, která ještě zdaleka nedosáhla svého vrcholu.

Babišovi ale nemožnost sestavit vládu nemusí až tak vadit. Dokud mu milosrdný pán Bůh udržuje na Hradčanech zdravotní ruinu, která už měla být podle všech medicínských zákonů dávno  na onom světě, má jistotu, že může vládnout i bez důvěry parlamentu jako premiér v demisi neomezenou dobu. Otázka je, co se stane, když pánu Bohu dojde trpělivost. Kdo se stane novým prezidentem? Jsou Češi skutečně schopni zvolit si Ovčáčka (který prý už tyto ambice naznačil, nebo snad Václava Klause seniora, který by se určitě s Babišem naaranžoval zemanovským způsobem? Možností je hodně, většina z nich může panu premiérovi poskytnout jistotu moci a klidný spánek.

               Může si dokonce dovolit orbánovským způsobem atakovat EU. Vyhlášení, že posouzení jeho střetu zájmů ohledně Agrofertu je útokem na Českou republiku, zavání hodně orbánovským způsobem agitace proti Junckerovi. Babiš si to může dovolit. Ví, že se s Orbánem a Kazcynským dokáže aranžovat – možná dokonce i se Salvinim. Nemá sice ještě sdělovací prostředky pod kontrolou jako Orbán v Maďarsku nebo justici jako Kaczynský v Polsku, vývoj tímto směrem ale tlačí. Není divu. Orbanizované Maďarsko nadělilo svému „vůdci“ při posledních volbách do EU celých 53 procent. To je sen všech rádobydiktátorů. Jmenování Benešové na post ministryně spravedlnosti nejde tak daleko, jako v Polsku, kde justiční systém už ministrovi víceméně podléhá, přesto je to jasný pokus ovlivnit nezávislosti justice a to způsobem přímo arogantním. Volva osoby Benešové byla otevřeným výsměchem všem, kteří si váží občanské společnosti a demokracie. Byla symbolem arogance současné moci.

               Jenže dokud Češi ve své VĚTŠINĚ nepochopí, oč tady jde a budou se smát s panem prezidentem a panem premiérem jejich vtipům, není naděje na obrat.  Ale boží mlýny, jak známo, melou pomalu, je třeba hodně trpělivosti. Přeji vůdcům hnutí „Milión chvilek pro demokracii“, aby ji měli.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.