Bolest je v podstatě zdravá věc. Jedno, co i o ní většina lidí myslí a jak se jí bojí, bolest je důvodem, proč nezůstaneme sedět na rozpálené plotně elektrického sporáku, než nám onu nejcennější část těla spálí. Bolest má varovnou funkci, upozorní nás dost nešetrně, že se nám právě ucpal močovod kamenem, či jsme právě dostali srdeční infarkt. V obou případech je to většinou důvodem navštívit lékaře, který s tím – snad – něco udělá. Nebolestivé choroby jsou mnohem zákeřnější – taková cukrovka či nedostatečnost ledvin ale i mnohé rakoviny vás sežerou docela nepozorovaně, protože nebolí.

Lékaři, ošetřující bolestivé stavy, se mají dobře. Pacienti k nim chodí a nechávají se léčit, protože bolest je nepříjemná. Zatímco by nefrolog či diabetolog umírali hlady, ortoped, neurolog či  fyzikalista nemají o zákazníky – čili pacienty – nouzi.

Chronická bolest ovšem svou pozitivní funkci ztrácí a stává se kontraproduktivní. Unavuje, vysiluje, zhoršuje náladu, znervózňuje, zvyšuje emoce.   A proto by se měla léčit.

Ovšem není nic subjektivnějšího, než posouzení bolesti. Kde začíná skutečně nesnesitelná bolest, kterou je třeba léčit? Co je pro jednoho člověka malá nepříjemnost, která patří prostě k životu, je pro jiného nesnesitelným utrpením. Přiznejme si, že od určitého věku je člověk, kterého nic nebolí, podezřelý. Závidíme mu nebo mu nevěříme, že je upřímný. Sakra, padesátníka přece něco  bolet musí, aspoň ráno. Pořekadlo říká, že člověk v tomto věku, pokud se ráno probudí a nic ho nebolí, je mrtvý.

Na posuzování bolesti je zavedená skála bolesti. Má deset stupňů. Stupeň jedna je lapálie, čili že něco pobolívá právě jen tolik, abychom si toho všimli, stupeň deset je nesnesitelná bolest – například při amputaci nohy bez narkózy či při akutním zánětu slinivky břišní. Ovšem existují pacienti, dámy odpustí, ale především ženského pohlaví, kteří i při záděru na prstě naříkají, jako by umírali a na desetistupňové skále určí bolesti intenzity dvacet. Je to zvláštní. Jestliže mladé ženy jsou většinou proti bolesti odolnější než muži, zřejmě protože příroda ještě stále počítá se stále řidčím fenoménem porodu, ve stáří se to otáčí. Staří pánové v přítomnosti mladých a krásných sestřiček hrají hrdiny, kteří hodně vydrží, zatímco postarší dámy, kterým kdysi leželi muži u nohou a obdivovali jejich krásu, bojují nářkem o nesnesitelných bolestech o pozornost svého okolí. Samozřejmě nechci zobecňovat, ale zejména staré bezdětné dámy, někdejší „second first ladys“ bohatých mužů, u nichž žily ve zlaté kleci a chodily do vybrané společnosti, se jako vdovy (bohatí muži jsou většinou podstatně starší, než jejich krásné – druhé či třetí – manželky a navíc ženy žijí statisticky viděno o 7 let déle než muži) ocitly ve společenském autu a nehodlají se s tím smířit. A dávají doktorům i zdravotnímu personálu zabrat. Zejména, pokud si platily (nebo jim platili jejich manželé) zdravotní připojištění. Pak ochraňuj sestřičky a lékaře (a ještě víc lékařky, zejména pokud jsou mladé a pěkné) bůh.

Muži se naopak kácejí při minimálních bolestech převážně v mladém věku. Starší muži ve snaze zaimponovat sestřičkám či lékařkám (aspoň je z takové motivace podezřívám) necítí žádnou bolest, ani když jim z očí tečou slzy. Jsou i tvrdí hoši. Liptovská Teplička je vesnice na konci světa, i z poslední další vesnice Šzuňavy tam vede desetikilometrová cesta plná serpentin. Když tam volali záchranku, šlo většinou o život. Když tam kolega dojel, našel sedícího Tepličana, který si na krvácející ruku tiskl ručník. „Pán doktor prevažte mi to, aby som mohl robiť ďalej.“ Doktor s hrůzou zjistil, že muži chybí tři prsty na levé ruce. „Tie sú tam za plotom,“ ukázal mu chlap. „Odrezala mi ich cirkulárka“. „Musíte do nemocnice,“ vyrazil ze sebe doktor. „Nepripadá do úvahy. Já mám tu pilu požičanú len na dnes, musím to dorobiť.“ Bylo hodně těžké tohoto tvrdého hocha přinutit, aby se do nemocnice nechal odvézt.

Někdy ovšem bolest ztratí svou kontrolní činnost, zvrhne se v samoúčel a může se stát opravdu příšernou věcí. Jsou nemoci, které jsou nesnesitelnými bolestmi provázeny a lidi, které postihly, mi tlačí slzy do očí, když je vidím. Ať už jsou to některé formy rakovin nebo třeba „jen“ spondylodiscitída, tedy hnisavý zánět míšních nervů. Naštěstí existují opiáty jako nejsilnější prostředky proti nesnesitelným bolestem a chválabohu se ještě nenašel nějaký blbec, který by se je snažil zakázat se zdůvodněním, že jejich použití zkracuje život – v tom by měl totiž pravdu. Ale jestliže člověk zemře o něco dříve bez bolestí, než aby se nekonečně dlouho trápil, je výrazem lidskosti v léčbě. Totéž platí v používání marihuany u nevyléčitelně nemocných. Modlím se, aby se nějaký takový jurista nenašel, ale jistý si nejsem. Jak pravil Albert Einstein, jsou jen dvě nekonečné věci – vesmír a lidská hloupost, ovšem u vesmíru si tento génius nebyl tak úplně jistý.

Bolest je zcela jinak vnímána v Evropě než na Předním východě. My jsme vychováváni vzorem Sparťanů, kteří nesměli ani muknout, když byli v bojové linii zraněni (aby neznejistili své sousedy ve formaci), i když to samozřejmě ne vždycky funguje a i mezi Evropany najdeme dost poserků, kteří umírají už při pohledu na injekční jehlu. Ovšem v Orientu je to úplně jinak. Není náhodou, že Peršané a všechny jimi podrobené východní národy bojovali u Thermopyl na opačné straně. Emoce se v orientu nekrotí, emoce musí ven. Pod porodnicí v Grazu, kde už rodí téměř výhradně jen ženy orientálního původu, stojí muži a počítají výkřiky rodících žen. Podle intenzity a četnosti křiku pak ženy dostávají na porozené dítě (zejména pokud je to syn) odměny ve zlatě. Dělat koloskopii u pacienta Shakaschwilliho, původem z Gruzie, je zážitek na celý život. Pro Evropana stačí normálně  během vyšetření dávka 30 – 50 miligramů Propofolu, aby celé vyšetření spokojeně prospal (Propofol navíc zajišťuje krásné, často i erotické sny). U našeho milého Gruzínce jsem potřeboval 150 miligramů, jen abych mu mohl sáhnout prstem do konečníku, na celé vyšetření jsme spotřebovali 550 (slovy pět set padesát) miligramů této narkotické látky.  Protože při prvním vyšetření potřeboval jen 380 miligramů, bojíme se všichni okamžiku, kdy bude u něj kolonoskopie potřebná potřetí. Potřebná je, protože milý Gruzínec trpí na Crohnovu chorobu, která pravidelné kontroly vyžaduje. Obecně je spotřeba narkotik u Orientálců ale i u lidí pocházející z Balkánu dvojnásobná v porovnání se Středoevropany. Prostě to prožívají jinak.

Nezapomenu, jak jsem dělal gastroskopii manželce kolegy, pocházející z Iránu. Distingovaná, upravená a hezká dáma. Intelektuálka, hudebně nadaná, k lásce k hudbě vychovala i své dvě dcery. Vystudovala právo, ovládala poezii, prostě s ní byla radost diskutovat. Ovšem v okamžiku, kdy měla spolknout onu hadici, o které jsme jí tvrdili, že je to gastroskop, vyrazily její orientální rysy na povrch v netušené intenzitě. Bylo to jako výbuch sopky. Darmo jsme připíchávali Midazolam a Propofol, kopala, kousala, škrábala, dvě sestřičky a jeden kolega ji drželi, abych byl schopen vyšetření vůbec dovést ke zdárnému konci. Když se to povedlo a ona se po vytažení gastroskopu z jejího trávicího traktu jako zázrakem v jediné sekundě uklidnila, utřel si kolega Feyerl zpocené čelo a pronesl: „Dovedeš si představit, pracovat v těchto zemích v porodnictví?“

Nedokázal jsem to.

Někdy je hodně těžké bolest lokalizovat, což jinak dost pomáhá při stanovení diagnózy. Mnoho pacientů ale bolí „všechno“. Pak je to těžké. Často je to jen výkřik osamělého starého člověka, aby na sebe upoutal pozornost. A když ho pak prohmatávám a ho bolí hrudník, břicho, hlava, nohy i ruce, nezbývá mi, než konstatovat. „Babi, vás nebolí tělo, ale duše.“

Samozřejmě ani lékař není uchráněn bolestivých syndromů. Je to praktické. Pokud můžete s pacienty hovořit z vlastní zkušenosti, zvyšuje to důvěru i optimismus pacienta. Pan doktor to měl taky a žije a dokonce ani nevypadá až tak špatně. Šance na přežití se tedy zvětšuje a někdy se zlepší dokonce i ochota pacienta podílet se na léčebné gymnastice. Ale to jen někdy. Většina pacientů touží po nicnedělání a zázračné tabletce. Tu máme k dispozici jen zřídka. Opiáty tlumí bolest a zlepšují náladu. Po mé operaci kolena jsem dostal na týden tabletky Hydalu. Bolesti jsem sice neměl žádné, ale nikomu jsem to neřekl, protože jsem byl týden ve skvělé náladě, zkrátka „High.“

Někdy a to dost často, je na vině bolestivých stavů sport. „Sport ist mord“ říkají Rakušáci a přesto stále stoupají na lyže a lezou po horách. Já jsem si přetrhl křížový vaz v levém koleně při volejbale na pláži v Turecku. Ovšem když může Čech nastoupit do týmu světa proti Rusům, tak neodolá. Ještě jsem v prvním setu dokázal zatlouct míč na 13:8, ale po dopadu do písku jsem se už odplazil po čtyřech. Menisky v témže koleně mi praskaly při tenise.  Ale odolejte za stavu 5:4 a 40:30, když soupeře zatlačíte na základní čáru a on se pokusí o lob. Nevyskočte! Vyskočil jsem.

Bursitida v pravé kyčli byla následkem přemíry lyžování a posléze jsem si ji dokázal dvakrát aktivovat při horských výstupech, poprvé na Eisenhut na Turracherhöhe, kdy byl výstup komplikovaný čerstvým sněhem dosahujícím občas až výšky kyčlí. A mé kyčli se něco takového vůbec nelíbilo. Při výstupu na Triglav sice žádné komplikace nenastaly, ale kyčel mínila, že převýšení 1800 metrů je na ni prostě moc. A jinak než tou šílenou bolestí, při níž se mi tlačily slzy do očí a natahovalo mě při každém kroku na zvracení, mi svou nevůli neuměla dát na vědomí. Nicméně výhodou je, že taková burzitida jednou přejde do chronického stádia a po několika letech ji to prostě přestane bavit, aby bolela. Pokud ovšem nevyrazíte do Tater na Javorinskú Širokú  s průvodcem Svetozárem (ale o tom jsem už psal).

Dobrá, uznávám, že při těchto bolestivých stavech jsem nebyl zcela bez viny. Možná dokonce i při ledvinné kolice, protože jsem při dvouhodinovém tenisovém mači na pro mě maximální úrovni zapomněl pít. Ovšem sednout si s kolikou do auta a jet do nemocnice může jen blb s titulem doktor medicíny. Ačkoliv to byl jen jeden kilometr, musel jsem pětkrát zůstat stát, abych se mohl vyzvracet z okénka. Naštěstí to bylo v noci a na horské cestě k nemocnici byly sice nepříjemné serpentiny, zato ale žádný provoz.

Migrény mohly být důsledkem vadného držení těla, které máme všichni. Sedíme u stolu a před počítačem, hlava visí na dvou krčních obratlích (konkrétně na pátém a šestém) zatímco ostatní se ulévají. Jednou se ty dva přetížené obratle naštvou a dají vám to na vědomí. Přes devadesát procent pacientů, kteří navštěvují naši ambulanci s bolestmi na hrudníku a s panickým strachem z infarktu, mají prostou blokádu mezi těmito dvěma obratli. Mně se tělo za mé první dva romány, kdy jsem nad psacím strojem trávil hodiny a hodiny, pomstilo migrénami. Migréna je hrozný stav. Začne vám slzet oko, pak bolí ucho, poté ono oko, pak i všechny zuby na jedné straně a to v horní i dolní řadě. Ti, které už bolel JEDEN ! zub, vědí, co to je. Raději si ani nepředstavujte, co to je, když bolí všechny! Principem je křeč svalstva cév vyživující onu polovinu hlavy. Prý pomáhají tabletky, mně nepomohly. Jedinou možností bylo zavřít se do ložnice, zatáhnout rolety, odclonit jakékoliv zvuky a pokusit se usnout. Pokud se to podařilo, probudil jsem se většinou bez bolestí. Pokud ne…

Správně jsem usoudil, že příčinou mých bolestí je zablokovaná páteř. Navštěvoval jsem ortopedy, fyzikalisty, manulání terapeuty, nepomáhalo nic. Vysvobození přišlo dost nečekaně. Projížděl jsem po dálnici okolo městečka Kindberg. Mají tam na kopečku pěkný zámek, chtěl jsem se na něj podívat a otočil jsem hlavu. V krční páteři to ruplo, zařval jsem bolestí a na chvilku jsem neviděl a neslyšel – v tu chvíli jsem měl opravdu štěstí, že jsem ve stokilometrové rychlosti nevyrobil nehodu. Ale od tohoto okamžiku migrény ustaly. Obratel se mobilizoval, tajně podezřívám ze zlepšení ovčí kůže, které mi tehdy darovala maminka a na kterých jsem v té době spával. Od té doby to radím pacientům, kteří mají podobné problémy, jako já tehdy.

Ovšem záchvat dny jsem si rozhodně nezasloužil. Začalo to nenápadnou bolestí v základním kloubu palce na levé noze. I když jsem už záchvat dny zažil – ovšem to bylo v Praze po porci divočáka a třech pivech – nevěnoval jsem příznakům žádnou pozornost. Přece jsem ten týden předtím prakticky nejedl žádné maso a za celý týden jsme vypili s mou ženou jednu, (slovy JEDNU!) láhev prosecca. Proč bych tedy měl dostat dnavý záchvat? Dostal jsem ho. V neděli ráno už byl kloub modrofialový a bolel přímo šíleně – deset bodů na desetibodové skále. Dna umí bolet hodně, ne nadarmo prý císař Zikmund prohrál bitvu na Vítkově, protože když zavelel k útoku, dostal záchvat dny a „řvoucí bolestí byl odnesen do stanu.“ A jeho vojsko bez velitele pak dostalo od Husitů na prdel.  Já jsem se do stanu či do postele nemohl nechat odnést. Problém byl totiž v tom, že jsem měl v onu neděli službu, takže jsem musel do nemocnice. Každé řazení bylo přímo peklem, vjížděl jsem na kruhové objezdy na trojku a poté, co jsem částečně doskálal po jedné noze a částečně se doplazil na oddělení, postavily mě na nohy (doslova) dvě tabletky kolchicinu. V jedenáct hodin jsem už dělal visitu. Ovšem další auto, které jsem si koupil, má už automatickou převodovku. Když se mě někdo ptá proč, odpovídám –„proto!“ Zajímavou hypotézu měla má snacha, která mínila, že tento záchvat mohl být následkem svatby mé neteře, která se konala o týden dříve v Bratislavě. Problém byl v tom, že jsem měl v onu osudnou sobotu, kdy se neteř vdávala, službu a proto jsem se jí nemohl zúčastnit. Pro snachu jsem měl jen následující odpověď: „Super věc, vy jste jedli a pili a já za vás dostanu dnavý záchvat!“

Někdy má člověk právo se domnívat, že se k němu jeho vlastní tělo chová nespravedlivě.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.