Dušan Marek seděl u holiče a sledoval, jak mu na hlavě ubývá vlasů. Usměrňoval holiče svými požadavky ke kompromisu, kdy by mu na hlavě zůstalo ještě dost vlasů, aby vypadal jako člověk a přitom aby uspokojil důstojnictvo v jeho požadavcích na vzhled dokonalého socialistického vojáka a obránce vlasti.
Marek totiž dnes nastupoval na základní vojenskou službu a měl z toho patřičný mindrák. Zkušenosti z vojenské katedry totiž dokázaly proti službě v československé armádě naladit i mnohem militarističtější povahy, než byl Marek, považující se za téměř naprostého pacifistu.
Co se vlasů týká, začínali tehdy na katedře skutečně impozantně. Měli na to specialistu podplukovníka Nutila, který každý den ráno v době úvodního čtrnáctidenního kurzu obcházel všechny studenty a denně posílal pět až sedm k holiči. To byla jeho denní norma. Což o to, zpočátku to šlo. Někteří z chlapců přišli skutečně na úvod kurzu s vlasy nad normu a tak bylo z čeho brát. Ale po týdnu už všichni vypadali jako právě propuštění z nápravního zařízení a podplukovník Chytil přesto plnil svou normu nekompromisně dál. Výsledkem jeho snahy bylo, že na konci kurzu měl každý ze studentů na vrcholu oholené lebky jen kolečko krátkých vlasů. Když tehdy za Markem přijelo jeho děvče, nejdřív ho nepoznalo, pak se rozplakalo.
„No, snad by to už stačilo,“ řekl Marek holiči a zaplatil. Vůbec si nebyl jist, zda to bude stačit, ale rozhodl se vnést do nejistoty vojenské budoucnosti civilní pravidlo kompromisu.
Potom se vydal hledat Vysokou vojenskou leteckou školu, kde měl narukovat. Marek byl dochvilný a dbal na to, aby byl všude včas. Zdálo se mu, že tím předchází problémům a on problémy neměl rád. Utěšovalo ho i to, že dostal povolávací rozkaz do Vysoké vojenské letecké školy v Košicích, kde se dalo očekávat přece jen menší blbnutí než na dosah imperialistického nepřítele v lesích Šumavy. „Úplného blbce přece do letadla nikdo nepustí,“ utěšoval se, ale jist si tím ani zdaleka nebyl.
Sotva vstoupil na půdo útvaru, byl usazen ve velké čekárně, kde posedávalo asi třicet dalších částečně ostříhaných hochů a byl vydán dvouhodinové absolutní nečinnosti. Už z katedry ale věděl, že vojenský život se pohybuje mezi třemi denními činnostmi, buď se čeká, nebo se blbne nebo se fasuje. Moudře usoudil, že teď nastalo období první, usedl tedy na židli a začal číst noviny.
V té době (psal se rok 1984) se podle novin nedalo zjistit politické zaměření osoby, která je četla. K dispozici byly jediné noviny, Rudé právo v Čechách a na Moravě a slovenský mutant Pravda. Marek mohl tedy klidně rozprostřít Pravdu a vnořit se mezi řádky bez obav z nějakého šíleného politruka. Na čtení myšlenek tehdy detekční přístroje neměli.
Právě ve chvíli, kdy Marek ze zoufalé nudy začal číst úvodník, otevřely se dveře a mezi ospalé chlapce vtrhla vysoká klátivá postava s nárameníky poručíka a pisklavým hlasem se zoufalou snahou o mužnou autoritu začala křičet:
„Vztyk, vztyk, nesedieť, treba robiť, ste na vojne! Vztyk, za mnou, ideme, neflákame sa. Rýchlo, rýchlo!“
Odvedenci si vyměnili nechápavé pohledy. Marek byl ze všech zřejmě díky olomoucké vojenské katedře adaptován nejlépe, vstal jako první a vykročil ke dveřím, které nechal pištivý poručík otevřené. Šel tam s pocitem, který měli asi lidé vstupující do plynových komor, součástí toho pocitu bylo vědomí, že se stejně nedá nic dělat.
Na pištivého poručíka, o němž se teprve měl dozvědět, že se jmenuje Maierhofer, narazil znova o několik hodin později. To už odeslal své civilní svršky v balíku převázaném motouzem domů, vyfasoval různě nepadnoucí části vojenského oděvu, dostal oběd a nyní hledal svou postel, což je na vojně věc nesmírně důležitá. Jenže ať chodil mezi oběma odvedencům přidělenými ložnicemi sebevíc, svou jmenovku neobjevil. Proto oslovil poručíka z pištivým hlasem podle předpisu, vštěpovanému mu na vojenské katedře.
„Soudruhu poručíku, svobodník absolvent Marek. Hledám svou postel a nemůžu ji najít. Není tu ještě nějaká ložnice?“
Poručík zčervenal z nadměrné psychické námahy vyrovnat se s nečekanou situací, která očividně přesahovala jeho duševní kapacitu.
„Co ma s tým otravujete?“ zavřískl konečně. „Ste neschopný vojak. Vojak si posteľ nájde sám. Vojaka netreba k posteli viesť za ručičku. A jako to stojíte? To je pozor? Vojak s nadriadenému prihovára vždy v pozore. Jako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ zahlásil Marek a poručík si jeho jméno poznačil do notýsku. Marek usoudil, že s tímto člověkem budou problémy.
„Čo ste to povedal?“ zapištěl vtom znova poručík.
„Nic soudruhu poručíku.“
„Vy ste medik?“
„Doktor, soudruhu poručíku,“ Marek si ještě ani sám nezvykl na to, že promocí získal právo na užívání tohoto titulu, ale teď se v něm vzepřela hrdost.
„Medici spia na ošetrovni. Jako že to neviete?“
„Nikdo mi to neřekl, soudruhu poručíku.“
„A to sa neviete opýtať?“ ukončil rozhovor poručík Maierhofer a se snahou o důstojnost odkráčel, což mu při jeho sto devadesáti centimetrech výšky a šedesáti kilogramech tělesné váhy způsobovalo nemalé obtíže.
Večer byl už Marek vcelku zorientován. Věděl už, že narukovalo asi osmdesát absolventů vysokých škol, z toho jedenáct lékařů. Z těch jedenácti pak že je deset určeno pro práci na ošetřovnách a jeden k vybojování postupu pro Vysokou vojenskou leteckou školu do vyšší soutěže v kopané. Navíc už mu bylo známo, že vstupní měsíční kurz povedou kapitán Prammer, nadporučík Mocko a poručík Maierhofer a tím pádem, že budou problémy. Kapitán Prammer k nim měl delší sebevědomý nesouvislý projev v řeči československé, který se skládal v poměru 2:1 z instrukcí o denním programu a vyhrůžek, co se jim stane, pokud tento program nebudou dodržovat. Poměr slovenských slov k českým byl zhruba v tomtéž poměru a dával nejasně tušit kapitánovu národnost. V československé lidové armádě se národnost sice zjišťovala snadno, protože podle základních řádů byl voják na výzvu jménem se ohlásit „Zde“ nebo „Tu“ podle národnosti. Na kapitána Prammera se ale bohužel tato jednoduchá metoda nedala použít.
Potíže začaly hned druhý den ráno a nazývaly se rozcvička. Někteří z lékařů kategoricky odmítli vstávat ráno v pět hodin a běžet na rozcvičku: Marek neměl rád problémy a tak spolu s pěti dalšími poctivci na rozcvičku šel. Poměrně brzy mu došlo, že to neměl dělat.
Rozcvičku vedl jeden z absolventů, zřejmě nějaký tělocvikář a bral svou úlohu naprosto vážně. Hned na začátku sprdnul doktory, že přišli o dvě minuty později a předepsal jim navíc dvě kolečka okolo cvičiště a povzbuzoval je při běhu výkřiky: „Vy doktorské zdechliny.“ „To je jiný chleba, než se vyvalovat na ošetřovně, co?“ „Jen přidejte, máte fyzičku úplně na hovno!“
Marek sice v duchu připouštěl, že má fyzičku úplně na hovno, nicméně považoval za nevhodné, že mu to takovým způsobem připomíná cvičitel, který je na vojně stejně dlouho jako on. Konečně to nevydržel jeden z bodře naladěných doktorů Smolko ze Zvolena a pravil mu „Vyser si oko.“
Cvičitel se rozzářil a triumfálně zvolal „Dám tě do hlášení!“
Marek s překvapením zjistil, že nebudou problémy jen s poručíkem Maierhoferem.
Toto přesvědčení se upevnilo poté, co po příchodu na večeři zvolal jeden z absolventů, který se pyšnil červenými šňůrami dozorčího „Doktoři vystoupit!“
Nechápaje, oč se jedná, Marek spolu s ostatními lékaři vystoupil před útvar nastoupených vojáků. Vzápětí je tenhle desátníček nechal dělat přede všemi obraty na místě a za pochodu a kreaci uzavřel rozkazem:
„Doktoři na večeři deset metrů za četou, pochodem vchod!“
„Asi by mu prospelo pár cez držku,“ mínil Smolko.
„Zřejme jim tu dávají nějaký nervově paralyzující plyn,“ soudil četař absolvent doktor Šimek. „To je přece úplné ochrnutí vyšší nervové činnosti.“
Druhý den nato byl Marek svědkem hádky, která přerostla ve rvačku mezi dvěma četaři absolventy, kteří se nemohli shodnout na tom, zda dělá voják při vystupování z útvaru tři nebo čtyři kroky. S hrůzou z místa konfliktu zmizel, pronásledován příšernou představou, že to zblbnutí může být nakažlivé.
Odpoledne neodolal při pořadovém pochodu a když jim pustili z rozhlasu břesknou polku, zatančil si.
„Stojte!“ zapištěl za ním hlas, který už dobře znal.
„Zastaviť stáť,“ opravil se vzápětí nešťastný poručík Maierhofer, ale protože mezitím na první příkaz zareagovali ti z vojáků, kteří měli civilnější smýšlení, zatímco na druhý ti vojenštější, útvar se narušil. To ho rozzuřilo ještě víc a rudý vzteky přiběhl k Markovi.
„Ako sa voláte?“ zapištěla jeho fistule.
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ řekl Marek hrdě a Maierhofer si jeho jméno s blaženým výrazem zapsal do notýsku.
Tam ostatně zápisů rychle přibývalo. Jeden dostal Marek za to, že nedostatečně přidupával při pořadovém pochodu, druhý za to, že poručíka nepozdravil, když se přikradl do místnosti za Markovými zády.
„Jako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek.“
„Prečo ste ma nepozdravil?“
„Neviděl jsem vás, soudruhu poručíku.“
„Prečo ste ma nevidel?“
„Byl jste za mnou, soudruhu poručíku.“
„Dobrý vojak má oči všade. Čo keby som bol nepriateľ? Bol byste stratený, Marek. Ale vy nie ste dobrý vojak, však? Vy ste najhorší vojak Varšavskej zmluvy.“
A odklátil se pryč. Bylo zřejmé, že se Markovi stalo to, před čím ho vždy varoval jeho otec – upozornil na sebe.
Jediným stabilizujícím prvkem byl starý plukovník – náčelník zdravotní služby.
Přišli k němu druhý den a četař Tarcala, předurčený pro fotbalovou represantaci útvaru, jenž bral vojnu z celé lékařské skupiny nejvíc vážně a proto si ho vybrali za velitele družstva lékařů, se zahlásil: „Súdruh plukovník, čatár absolvent doktor Tarcala plus desať. Prišli sme na váš rozkaz.“
„Preboha, chlapci, dúfam, že ste eště tak nezblbli,“ vyděsil se upřímně plukovník. „Poďte si rýchlo sadnúť a rozprávajme sa jako kolegovia.“
A tak si povídali. Plukovník jim slíbil, že polovina z nich půjde druhou polovinu října do Prahy na školení, zbytek pak začátkem listopadu. Vyslechl si jejich stesky.
„Soudruhu plukovníku, když mně se zdá, že kapitán Prammer a poručík Maierhofer jsou zkrátka blbci,“ povzdychl si Marek nakažený důvěrnou atmosférou. Plukovníkovi ztvrdl výraz.
„Tak nehovorte, chlapci. Kapitán a poručík sú ešte mladí, nemajú skúsenosti. Ale zvyknete si na seba, uvidíte.“
„To teda pochybujem,“ zabručel Smolko.
K střetu došlo už šestého října na den výročí oslav československé armády. Útvar byl vyzdoben vlajkami a transparenty, od časného rána přijížděla auta s potentáty, které bylo třeba nakrmit, napojit, pobavit, dévéťák s hodností plukovníka se od rána potil, ačkoliv nesvítilo slunce.
A jedenáct doktorů nepřišlo na rozcvičku. Nechodili ostatně od oné první zkušenosti s výjimkou Tarcaly, který si potřeboval udržet kondici. Jenže tentokrát, zatímco se ještě povalovali v posteli, bouchly dole na ošetřovně dveře a vzápětí je probudila vysoká fistule poručíka Maierhofera.
„Prečo nie ste na rozcvičke?“ pištěl.
Na takto formulovanou otázku nemohl pochopitelně dostat uspokojující odpověď, což ho ještě více zmátlo. Zčervenal a vrhl se k prvnímu – Smolkovi.
„Prečo nie ste na rozcvičke?“
„Som chorý,“ odpověděl Smolko stručně.
„A vy?“ pištěl poručík u postele Šimka.
„Bolí mě v krku, podívejte,“ řekl Šimek a otevřel ústa dokořán. Maierhofer odskočil v obavě z přenosu infekce a narazil na Markovu postel. Ztratil rovnováhu tělesnou a s ní očividně definitivně i duševní.
„Ako sa voláte?“ zvřískl na Marka.
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ odříkal Marek už natrénovanou odpověď. Maierhofer si to třesoucí rukou poznamenal do notýsku.
„Ale vy nie ste chorý,“ zvolal.
„Jsem,“ odtušil Marek.
„Nie ste,“ fialověl poručík. „Nie ste a ešte klamete. Dám vás zavrieť. Zavrieť!“ Chvíli zhluboka dýchal, aby se uklidnil a přitom jej něco napadlo.
„Mohol by som vám dať tri dni basy sám, Marek, počujete? Sám. Ale tri dni je pre vás málo. Dostanete tri týždne. Idem vás zahlásiť dozornému. Budete sedieť, kým z vás nebude lepší vojak.“
„Do prdele,“ pravil Šimek, když Maierhofer odběhl. „Myslí to ten debil vážně?“
„Řekl bych, že jo,“ pravil Marek pohřebním hlasem. Znal tyhle voly, na katedře jim měli dostatek.
V deset dopoledne ale Marek, vyslaný z ošetřovny na ochutnávku stravy do kuchyně, zahlédl poručíka Maierhofera, jak sedí za ubytovnou mužstva, hlavu v dlaních a zcela nepochybně s ním otřásají nefalšované vzlyky. Dokonce se dalo zaslechnout bědování za ztracenou kariérou a proklínání lékařského stavu.
Marka tento jev zaujal natolik, že změnil směr trasy a přiběhl k dozorčímu absolventovi. „Co se stalo Fürstanzellerovi, prosímtě? Pláče vzadu za ubytovnou.“
Dozorčímu škubl v tváři úsměv. „Volal před chvílí dozorčímu útvaru, že žádá tři týdny basy pro deset mediků, kteří se nedostavili na rozcvičku.“
„No a?“
„Víš, co se tu dnes děje? Přijel prý dokonce vrchní velitel letectva generál poručík Remek, všichni jsou posraní, aby všechno klapalo. A nejvíc ze všech pochopitelně dévéťák. A tak Maierhofera tak seřval, že jsem to slyšel, i když jsem byl deset metrů daleko. Že je provokatér, blbec a totálně neschopný důstojník. A že když si neumí udělat pořádek v družstvu sám, ať zahodí hvězdy a jde se utopit. Maierhofer plakal už během toho telefonátu. Moc hezký pohled.“
Marek šel s povznášejícím pocitem fungující boží spravedlnosti ochutnat stravu, aby potom přinesl ostatním kolegům dobrou zvěst, že se zavírat nebude. V průběhu příštích dvou dní mu potom přibyly ve Maierhoferově zápisníčku tři zápisy.
„Ako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek.“
Marek se bál, že se mu o tomto rozhovoru bude už i v noci zdát. Zatím si jej dal zavolat plukovník, náčelník zdravotní služby.
„Človeče, čo vy ste tomu Maierhoferovi urobil?“
„Nevím, soudruhu plukovníku. Snažím se ho neprovokovat, už se mu i vyhýbám, ale jenom ho potkám, už si mne zapíše. Asi cítí, že lidi jeho typu nemám rád.“
„Veď on vás dá naozaj zavrieť. Snaží se o to poriadne. No, nič sa nedá robiť, musím vás poslať do Prahy v tej prvej skupine, ináč by to tu s vami dobre nedopadlo. Prammer sa vás chystá poslať do basy.“
„Když on je taky trochu blbej.“
„Súdruh slobodník, už som vám povedal. Sú to mladí chlapci, boja sa o autoritu. Všetci robíme chyby. Choďte.“
A tak se měl Marek díky své neukázněnosti dostat na čtrnáct dní do Prahy na fantastickou dovolenou. Jenže to ještě nebylo tak lehké. V cestě stál kapitán Prammer.
Problém spočíval především v tom, že do Prahy měla skupina pěti lékařů odcestovat 15. října a vojenskou přísahu měli skládat až 29. října.
„Bez prísahy tam nemožte jít,“ řekl Prammer zamyšleně.
„Tak nás nechajte prísahať už před odjazdom,“ navrhl Smolko.
„Nedá se,“ řekl Prammer ještě zamyšleněji.
„Tak nás pustite bez prísahy,“ otočil myšlenku Smolko.
„To se už vobec nedá,“ řekl Prammer už téměř depresívně. „Bez prísahy vám nemůžeme vydať propustkové knížky. A bez nich vás v Praze chytia a pošlú zpátky.“
„Tak nám dejte nějaké neoficiální knížky,“ řekl Šimek.
„K čemu ma to navádzate?“ zvolal Prammer zhrozeně. „Vojna není bordel. Na vojne je poriadok. A ja som tu od toho.“
„Nechce nás pustit do Prahy bez přísahy a nechce nám vydat propustkové knížky,“ řekl Šimek plukovníkovi. „Vůbec se s ním nedá mluvit. Je jak blbej.“
„Chlapci, už som vám hovoril, abyste takto o svojich nadriadených nerozprávali. Sú ešte neskúsení, ja to vybavím.“
„Knížky vám teda vydám,“ řekl jim druhý den Prammer. „Ale nemůžem vám dát peniaze na cestovné a žold. Peniaze vyplácame až šestnácteho v mesiaci.“
„Tak nám dejte zálohu a po návratu to vyúčtujeme,“ navrhl Šimek.
„Nedá se. Účtovníčky mi povedali, že se to nedá.“
„Nedá nám žold a cestovné,“ stěžoval si Šimek plukovníkovi. „On je dočista…“
„Ale no tak, chlapci. Nebojte sa, nehovorte s ním o tom, ja to vybavím s účtovníčkami.“
„Kedy si možme prísť vyfasovať vychádzkové oblečenie, súdruh kapitán,“ ptal se den před odjezdem Smolko.
„Aké vychádzkové?“ vybuchl Prammer. „Veď nemáte prísahu. Nemůžete mať vycházkové oblečení.“
„Dovoluji si vás upozornit, soudruhu kapitáne, že zítra cestujeme do Prahy,“ neudržel se už Marek.
„To ešte není takové isté,“ řekl Prammer číhavě. „Ešte jsem vám nepodpísal cestovný príkaz.“
„Ale veď bez výchádzkovej uniformy nás v Prahe zbalia len čo vylezieme z vlaku,“ vykřikl Smolko. „A pošlú nás naspäť.“
„Za to by som vás dal zavrieť,“ řekl Prammer. „Takú ostudu by útvar neprežil.“
„Tak nám dejte ty uniformy,“ zaplakal skoro Marek.
„Co ste blbý?“ rozčílil se Prammer. „Bez prísahy vám vycházkové uniformy nedám. To je moje poslední slovo.“
Byly tři hodiny odpoledne, když pět zoufalých doktorů vtrhlo do plukovníkovy pracovny. Bez klepání, bez hlášení, se zoufalstvím v očích.
„Nedá nám vycházkové uniformy.“
„A nechce podepsat cesťák.“
„Máme prý cestovat načerno, ale nesmí nás chytit, nebo nás dá zavřít.“
Plukovník se díval na vyděšené zoufalé stádečko a pomalu v něm zrálo rozhodnutí. Potom se konečně odhodlal a zvolal ze všech sil svého šedivého trojhvězdičkového majestátu:
„Ježiš, to je ale blbý kokot!“
Tři hodiny nato vyráželo z košického nádraží pět lékařů v zbrusu nových vycházkových uniformách, s vycházkovými knížkami a cestovním příkazem v kapse. Ta knížka měla jednu netušenou výhodu. Chyběl v ní záznam o vykonání vojenské přísahy, což v praxi znamenalo, že se na tyto skorovojáky nevztahovaly vojenské paragrafy, což, jak ví každý voják, není nikdy k zahození.
Pět doktorů tedy odměnou za zlé chování cestovalo na dvoutýdenní školení typu dovolené do hlavního města Prahy. A Marek vážně zapochyboval, když si vzpomněl na těch šest vzornějších, kteří nadále zůstávali v kasárnách pod laskavou péčí kapitána Prammera a poručíka Maierhofera, že se na vojně vyplatí chovat v souladu s přáním nadřízených.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.