Toto malé italské hnízdo (tedy malé, má přes 80 000 obyvatel, ale krčí se vedle své velké sestry, tedy Benátek, a proto působí malým dojmem) jsem objevil spíše náhodou a to po cestě na „Strada di Prosecco“. Treviso je totiž největším producentem tohoto slavného vína, i když pravým centrem Prosecca pro znalce je samozřejmě Valdobiadenne v předhoří Alp a samotná „Cesta Prosecca“ je tedy mezi tímto městečkem a dalším romantickým místem jménem Conegliano. Tam se všude na strmých kopcích rozprostírají vinohrady s vinnou révou, jejíž mok by se zřejmě nedal pořádně pít, kdyby ovšem Italové zase jednou neměli nápad a  neudělali z něho víno bublinkové.  A samozřejmě si hned dali značku i nápad patentovat, takže Prosecco se může jmenovat jméno výhradně z této oblasti. Vzniklo lehké osvěžující víno, vhodné jako aperitiv při každé příležitosti, od oběda, přes večeři až po vítání návštěv a byznys byl na světě.

               Treviso se ovšem svou velkoprodukcí tohoto nápoje zas až tak nechválí, snaží se prodat jako „citta d´aqua“ tedy „vodní město“ a přirovnávat se tím k blízkým Benátkám. Kanály, které městem protékají – a tvoří i vodní příkop okolo dobře dochovaných městských hradeb ze začátku šestnáctého století, vznikly z řeky Sile, která městem protéká.

Přesněji z jejího přítoku Botteniga, který do města vtéká ze severu, a tady, u „Ponte Fra Giocondo“, se dělí na tři hlavní proudy, z nichž pak Trevisané své kanály vytvořili. Sledovat proudění vody z mostu otce Gioconda je docela pěkný zážitek. Nejhezčí vstup do města je právě přes řeku Sile po mostě San Martino. Ty kanály jsou početné a krásné, zejména v okolí Rybího trhu, který stojí na ostrově v této dravé řece a dávají městu specifický charakter. I když, řekněme si po pravdě, Benátky to nejsou.

               Protože se mi Treviso při první návštěvě líbilo, vybral jsem ho za základnu našeho výletu do Benátska, zejména tedy právě jako základnu pro návštěvu Benátek samotných. Do těch se mi nechtělo ani autem, ani předraženou lodí. Z Trevisa to totiž jde vlakem, cesta trvá slabých dvacet minut a vlaky jezdí každou hodinu. Treviso bylo věrným vazalem Benátek – vzhledem na malou vzdálenost si zřejmě nic jiného než věrnost nemohlo dovolit, stalo se součástí Serenissimy už v roce 1344. Ovšem toto spojení přineslo městu prosperitu, ostatně až do pádu Benátské republiky vytékalo z prsů „Prsaté fontány – Fontana delle Tette“ na „Piazza dei Signori“ tři dny v roce při příležitosti jmenování nového guvernéra červené a bílé víno. Nepodařilo se mi zjistit, zda to bylo Prosecco nebo víno z dovozu.

               Z Trevisa pocházela rodina Da Romano. Nejslavnější člen této rodiny, Ezzelino da Romano byl zetěm císaře Fridricha II. a v jeho jménu spravoval celou severní Itálii. Treviso bylo tedy ghibellinské, ovšem s krutovládou rodiny da Romano se nehodlalo jen tak lehce smířit. Dokud zde vládl neuvěřitelně krutý Ezzelino, netroufali si občané ani muknout, ale hned po jeho smrti v roce 1259 povstali, spojili se s kdekým – jako s Benátkami, Vicenzou, Mantovou, Veronou a na pomoc přispěchal i papež Alexandr IV. a společnými silami se podařilo Ezzelinova syna Alberica porazit a zajmout. Pomsta za léta otcovy krutovlády byla strašná. Alberico byl na hlavním treviském náměstí upálen zaživa – koneckonců mohli být Ghibellini považováni za kacíře.

               Dóm v Trevisu „Duomo Cattedrale san  Pietro“ je gigantická ale neuvěřitelně chaotická stavba, směs všech stavebních stylů, jaké si člověk může jen představit, od gotiky až po klasicistickou fasádu s obrovskými barevně pomalovanými! iónskými sloupy.

Vevnitř toho moc k vidění není, kostel byl totiž v roce 1944 bezmála zničen a z původní výzdoby se dochovalo jen málo, například románská krypta, fresky od Il Porderona a obraz Tiziana, na náměstí „Piazza del Duomo“ jsou nejkrásnější kvetoucí obrovské fíkusy.

               Opravdovým centrem města je totiž poměrně malá „Piazza dei Signori“ a ta je také nejkrásnější. Náměstí vévodí „Palazzo dei Trecento“, tedy „Palác třiceti“, protože tolik bylo městských volených zástupců. Tady jsou restaurace, částečně v budově, částečně před ní pod celtami, na stěně prefektury samozřejmě neodmyslitelný benátský lev svatého Marka. Budovy jsou postaveny ve stylu benátské gotiky z červených cihel s podloubím.

Hned vedle na malém náměstíčku má sídlo světoznámá značka Benetton, protože zde byla čtyřmi sourozenci Benettonovými Lucianem, Gilbertem, Giulianou a Carlem Benettonovými v roce 1965 založena.

Jen kousek odtud je renesanční „Loggia dei Cavalieri“  a pár kroků dál přijdete n onen slavný Rybí trh. Z vody tu cudně vystupuje malá mořská víla, která si cudně zakrývá prsy rukama. Je sice méně slavná, než ta v Kodani, ale mně se líbila víc. Je to opravdu moc pěkné děvče, takové italské. V okolí Rybího trhu jsou samozřejmě rybí restaurace a zastavit se zde na večeři je v Trevisu prostě povinnost. Udělali jsme to a nelitovali jsme. Ryby tu připravovat opravdu umí.

               Večer se potulovat kolem kanálů s početnými mlýnskými koly, z nichž jedno ve „Vicolo Molitetto“ se pořád ještě točí, je romantická záležitost, barů, kde si člověk může dát něco k pití, je zde samozřejmě jako v každém italském městě dostatek. A taky překvapivě hodně zeleně, zejména okolo řeky Sile. V restauraci „Toni de Spin“ umí šéf hovořit překvapivě nejen anglicky ale i německy a připravuje i „Baccalu alla Vicentina“. O tom jsem už psal, tento velmi aromatický pokrm stačí okusit opravdu jen jednou, a když už, tak ve Vicenze. Vyznat se ve městě není ovšem až tak jednoduché a mapu města není snadné sehnat. V obchodech v centru ji neměli, dívali se na nás díky tomuto našemu, z jejich pohledu velmi podivnému, přání tak trochu jako na podezřelá individua, sehnali jsme ji až na druhý den v kiosku blízko hlavního nádraží. K tomu se jde, pokud byste mu mapu nesehnali, po „Corso del Popolo“ a po mostě „Ponte San Martino“ po „Via Roma“. A jste tam a můžete odjet do Benátek. Prosím, nezapomeňte si na peróně orazit lístek, jinak cestujete i s koupenou jízdenkou na černo a riskujete nemalé problémy.

               Ty jsme měli s parkováním, ovšem jen díky naší neznalosti. Na severním okraji starého města za hradbami je parkovacích míst dost, přijíždí se k nim po „Via Fratelli Cairoli“ a na obrovské ploše u „Porta Manzoni“ je míst dost. Ale pozor! Jednak je sobota pracovní den, tedy i v sobotu se za parkování platí až do večera a v úterý je zde trh a zaparkovaná auta se v ten den odtahují. Měli jsme štěstí. Když jsem v pondělí chtěl zaplatit poslední večerní hodinu (v noci a v neděli se parkuje zadarmo), oznámil mi automat, že mám zaplaceno do úterý 15:45 hodin. To mě nenechalo v klidu. A zjistil jsem tak, že v úterý do 15 hodin je zde parkování přísně zakázáno. Naštěstí je jiné veřejné parkoviště jen o několik stovek metrů dál západně v „Giardini publici“, tam se dá parkovat bezproblémově.

               Skutečnou dominantou města je dominikánský kostel „San Nicolo“, logicky na okraji historického centra v jeho jihozápadním cípu blízko u hradeb a kanálů.

Je to gotická stavba, která se stavěla víc než sto let, se stavbou začali v roce 1282. K monumentálnímu kostelu naléhá klášter s impozantní síní „Sala dei Capitolo dei Domenicani“. V této síni jsou obrazy čtyřiceti dominikánských mnichů od Tomasa di Modena, jeden z nich drží v ruce brýle – nejstarší zobrazení zvětšovacích skel, které umožňovalo mnichům pokročilého věku, aby mohli i nadále číst a psát, což bylo jejich hlavním úkolem.

               Kostel svatého Františka je logicky, tak jak to má být, na opačném konci města, nedaleko Rybího trhu, jsou zde pochováni syn Danteho Allighieriho a dcera Francesca Petrarcy. Monumentalitě dominikánského chrámu se ale rovnat nemůže.

               Poněkud stranou ve východní části města u kanálu stojí i „Museo di Santa Catarina dei Servi“,  umístěné v někdejším klášteře Svaté Kateřiny. Tady jsou nejkrásnější fresky v Trevisu, ať už v samotném kostele nebo v Kapli neviňátek a cyklus o umučení svaté Uršuly. Základem sbírek v městském muzeu „Museo civico“ , které se nachází v severozápadním rohu starého města, je dar Luigiho Baila, který se už v devatenáctém století rozhodl sbírat všechno, co mu přišlo pod ruku a co se týkalo města, ve kterém žil. Tehdy ho lidé považovali za cvoka, dnes by bez něho neměli zdaleka tolik co nabídnout. Archeologické artefakty z římské a langobardské doby, sochy v románském stylu včetně svérázných náhrobků městské smetánky z terakoty, v pinakotéce, která na muzeum naléhá, je zde i pár obrazů od Tiziana či Tintoretta.

               Z Trevisa se dá taky dobře zajet do Asola, kde se nachází jedna z nejkrásnějších benátských patricijských vil, „Vila Barbaro“ –  od koho jiného než od Andrea Palladia a do Bassana del Grappa. Toto městečko na horské řece Brenta je kouzelné. Mimochodem, právě Brenta ústí do moře v Benátkách, na ostrůvcích v její laguně – „hluboká řeka“ tedy „Rio alto“ dala jméno benátskému městskému centru i mostu Rialto. Dominantou je dřevěný most před řeku „Ponte degli Alpini“ – samozřejmě původně stavba Andrey Paladia, (Bassano bylo součástí benátské republiky od roku 1404, o čemž svědčí i lev svatého Marka na hlavním náměstí), v první světové válce byl most ale zničen a po ní znovu postaven horskými myslivci, po nichž má dnes své jméno.

Z mostu je nádherný výhled buď proti proudu na dravou širokou řeku s Alpami v pozadí a s městskou pevností na vysoké skále nebo po proudu na vířící vodu na širokém jezu několik sto metrů níže směrem k Benátkám. Pevnost na vrcholu města je opravdovou dominantou, hlavní atrakcí města je ale Grappa. Tedy pálenka z vína, která dostala své jméno po hoře pnoucí se nad městem, která byla místem urputných bojů za první světové války. Poté, co se rakouští generálové rozhodli, že řeka Piava je nepřekonatelná, pokoušeli se dlouhé měsíce dobýt tuto horu, aby odtud získali kontrolu nad celým údolím. Když jejich útoky selhaly, přešli Italové u nedalekého Vittoria Venetta do protiofenzívy, která znamenala definitivní porážku rakouské armády a mimo jiné i československou nezávislost. Ve městě je muzeum Ernesta Hemingwaye, který sloužil v italské armádě jako mladý devatenáctiletý chlapec dobrovolně jako zdravotník a po průlomu u Caporetta rozkládající se italskou armádu opustil. Napsal o tom svůj první román „Sbohem armádo“, který ho proslavil.

               Na vrcholu Monte Grappa je muzeum první světové války se zákopy a artefakty válečného běsnění. Protože jsem s sebou neměl slovník, nevěděl, jsem, že „Cima“ znamená italsky vrchol. A protože cesta na „Cimu“ vedla nelogicky z kopce, vydali jsme se opačným tedy špatným směrem a muzeum jsme nenašli. Zato jsme byli odměnění krásnými výhledy na Alpy.

               Ovšem v Bassanu musí člověk navštívit palírnu grappy a to jsme udělali i my, zakopli jsme o firmu Poli (vedle destilerie Nardini jedna ze dvou největších v městečku) a protože byl vstup zdarma, šli jsme se podívat, jako to Italové dělají.

Z historického hlediska mě zaujal hned v první místnosti destilační přístroj na výrobu pálenky, který vymyslel u nás známý Pietro Andrea Mattioli, autor prvního knižně vydaného herbáře a osobní lékař krále Ferdinanda I. a jeho syna Ferdinanda Tyrolského. Mattioli, jako všichni vědci jeho doby, byl i alchymista a očividně tedy přece jen něco užitečného vynašel. Model destilačního přístroje byl zajímavý, jak by měl fungovat, jsem neodhalil, ale očividně fungoval. Pan Mattioli myslel prostě na blaho svých pacientů. Prohlédli jsme si tedy palírnu, film, ve kterém nám vysvětlili principy výroby a pak si šli začichat do místnosti, kde byly k dispozici všechny vůně, které může grappa firmy Poli mít. Zřejmě, abychom si mohli snadněji vybrat v obchodě, přes který se logicky z palírny vycházelo. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme si dvě lahve. Ostatně na nás čekala dlouhá cesta na italský jih a tak se dobrá pálenka mohla hodit. Hodila se.

               Treviso je tedy vhodné východiště pro mnoho zajímavých výletů do okolí po celé Terra Ferma někdejší Benátské republiky. Je to milé městečko, možná ho zase navštívím, až do této oblasti zavítám. Mapu už koneckonců mám.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.