Zlobíte se na ně, že nejezdí včas? Že jsou přecpané? Že se řidiči na vás neusmívají? Pak zkuste použít síť veřejné dopravy v Itálii. Byli jsme na výletě s oddělením v Toskánsku. Protože jsem nepokojný duch, rozhodl jsem se pro individuální program. Zatímco se celá skupina vydala autobusem z Poggibonsi do Voltery a St.Giminagna, já jsem chtěl vidět za každou cenu legendární náměstí v Sieně, na kterém se pořádá legendární Palio, tedy sienské dostihy. Protože večeřet se mělo v St. Giminagnu, vzdáleném od Sieny 17 kilometrů, zdálo se mi hračkou takový individuální program zvládnout. Pro jistotu jsem si ještě zapsal číslo mobilního telefonu naší staniční sestry Gudrun a vyrazil vlakem do Sieny. Což o to, město bylo opravdu krásné, užil jsem si espresso na náměstí Piazza del Campo, a okolo druhé odpoledne jsem se začal starat, jak se dostat do St.Giminagna, které taky mělo stát za návštěvu. Na autobusovém nádraží v Sieně stála u jedné zastávky cedulka s nápisem St.Gimignano 14:30. Potěšil jsem se a postavil se na zastávku. Mírně mne rušilo, že jsem tam stál úplně sám. Když se do tři čtvrtě na tři stále žádný autobus neobjevoval, vydal jsem se na informace. Seděla tam krásná mladá černovlasá Italka s výrazem sfingy. To proto, že se s ní právě snažila navázat verbální kontakt skupina mladých Irů. Marně. Dívka na ně hleděla hlubokýma černýma očima, usmívala se a nereagovala slovem ani úsměvem. Angličtina byla pro ni očividně nesrozumitelným shlukem zvuků a nehodlala se tím nechat vyvést z duševního klidu. Když Irové plačky odešli, byla řada na mně. Jako absolvent 13 lekcí italštiny pro samouky (v lekci čtrnáct začíná pasívum a to jsem už vlastními silami nezvládl) jsem se pokusil získat vysvětlení, proč se autobus do St. Gimignana nedostavil v 14:30 na zastávku. Slečna odměnila mou snahu nepatrným úsměvem sfingy, vzala papírek a napsala na něj 16:00. Řekl jsem „Grazie,“ a odešel na zmrzlinu. Deset minut před čtvrtou jsem ale stál na zastávce s nápisem St. Gimignano opět sám. To mne znepokojilo. Zastavil jsem dobře oblečeného Itala a zeptal jsem se jej, zda umí anglicky. Usmál se na mne a utekl. Druhého jsem se už pro jistotu ptal mou italštinou pro první třídu základní školy. Projevil pochopení. Na Italech je úžasné, že se domluví s každým, i když jejich jazyk neovládá. Prý to (podle synova kolegy na studiích pocházejících z jižního Tyrolska) spočívá v tom, že Italština se ze 60 procent skládá z pohybů rukou a nohou a na verbální komunikaci zbývá jen oněch 40 %. Popadl mne za ruku a odvedl mne přes celé autobusové nádraží na zastávku, kde se tísnilo několi desítek lidí. Ukázal na cestu před chodníkem, řekl „St. Gimignano“ usmál se a odešel. Přesně v 16:00 se na oné zastávce objevily až tři autobusy. Dva měly nápis Florencie, jeden pak Abruzzo. Vstoupil jsem do prvního a zeptal se řediče „St. Gimignano?“ Zavrtěl hlavou a ukázal mi, abych vystoupil. V druhém autobusu se řidič se mnou ani nepokoušel diskutovat. Prostě vstal, vzal mne za ruku ruku, převedl mne přes celé autobusové nádraží a postavil mne na úplně jinou autobusovou zastávku. Pak mi zamával a zmizel. Zmocňovalo se mne zoufalství. O půl páté přijel k zastávce autobus a nápisem – Florencie. Vyrazily mi slzy zoufalství. „St. Gimignano,“ vyrazil jsem zoufale po vstupu do autobusu. „No,“ pravil muž v perfektně padnoucím modrém obleku se slunečními brýlemi, jehož jsem považoval za řidiče, protože seděl na jeho sedátku. „Poggibonsi.“ „St. Gimignano,“ trval jsem na svém. Usmál se: „Poggibonsi – St Gimignano.“ Zavrtěl jsem hlavou „St. Gimignano diretto.“
„No diretto,“ odpověděl s přehledem. „Poggibonsi diretto.“ Rezignovaně jsem si sedl na jedno ze sedadel a čekal, co se stane. Stalo se. Něco, s čím jsem nemohl počítat ani ve zlém snu. Do autobusu vstoupila krásná mladá dívka se slunečními brýlemi, oblečená do stejného obleku, jako onen muž, s nímž jsem se právě bavil. Nebylo mi úplně jasné, co tam hledá, při svém vzhledu se mohla živit určitě velmi dobře i jinak než jako řidička autobusu. Uniforma jí sice slušela, ale v plavkách by určitě vypadala ještě líp. Onen muž jí zdvořile uvolnil místo a sedl si na sedadlo za ni. A ona vyrazila. Během několika sekund mi bylo vše jasné. Jednalo se o zkušební jízdu a ono děvče to zřejmě zkoušelo poprvé. Řítila se uličkami Sieny a pak uzoučkými cestičkami Toskánska, celou dobu se opíraje o klaksón, který nepřestával troubit. Bylo to prozíravé, auta jí uhýbala z cesty a mizela v příkopech a vedlejších uličkách. V Col Val d´Elsa však i tato taktika selhala. Zatáčka byla prostě příliš prudká a dívka vjela do protisměru. Během několika sekund se vytvořila neprostupná stojící kolona za ní i před ní. Doprava v Col Val d´Elsa a zřejmě i v širokém okolí ustrnula v naprosté nehybnosti. V nesmírném hluku křičících a divoce gestilujících Italů jsem pochopil, že se odtud už nikdy nedostanu. Že nás bude vysvobozovat vrtulník a večeře s naší skupinou v St. Gimignanu je definitivně ztracena. Vytáhl jsem rezignovaně mobilní telefon a zvolil Gudrunino číslo. Pozdravila mne hlasová schránka, milá Gudrun zapomněla telefon zapnout. Oblil mne studený pot a cítil jsem se ztracen, jako ještě nikdy. Po několika minutách se začalo něco dít. Zřejmě se někde v nedohledné dálce podařilo nějakému autu z kolony zacouvat do vedlejší uličky, do dvora, do průjezdu nebo někomu do dveří, každopádně, protože ho všichni z onoho protisměru o ty dva metry dozadu následovali, vzniklo tak před autobusem něco málo prostoru. Instruktor pak převzal volant a neuvěřitelným manévrem dostal autobus do správného směru. Pak ale bohužel předal volant opět oné krásné slečně. Na výjezdu z Col Val d´Elsa narazila do auta, jež před ní zastavilo před vjezdem na hlavní ulici. Po cestě se rozletělo sklo z brzdových světel. Naštěstí tam stáli carabinieri. Ti nedovolili poškozenému řidiči ani vystoupit z auta, taková lapálie jim očividně nestála za to, aby vytvořili zácpu na dalších několik let. Jenom mávali rukama a dávali najevo, že je třeba jet dál. Přesto jsem do Poggibonsi dorazil s 40 minutovým zpožděním, což znamenalo, že – skutečně existující – přípoj do St. Gimignana odjel před deseti minutami. Další jel za hodinu a půl. Tedy měl jet. Jenže se neobjevil a mne se zmocňovalo tiché zoufalství. Jedině skutečnost, že se se mnou na zastávce stáli oni Irové, jež jsem poznal na informacích v Sieně a kteří měli očividně stejný cíl jako já, mi dodávala naději. Velká jistota to ale nebyla. Klíčilo ve mně podezření, že se drží spíše oni mne než já jich, protože jsem uměl italsky o oněch 13 lekcí pro samouky lépe než oni. Ne, není třeba dále napínat. Autobus opravdu přijel. Sice o půl hodiny později, než měl a z opačné strany, než jsem předpokládal, ale všechno dobře dopadlo. Dopravil jsem se posledním autobusem do nočního St. Gimignana a nějakým zázrakem, který si nedovedu dodnes vysvětlit, jsem našel i naši skupinu, večeřející v jednom z mnoha lokálů v zadním uzavřeném traktu. Ale italský číšník, vidící mé zoufalství, pochopil ihned, že někoho hledám i koho a zavedl mne k rakouským krajanům.
Takže jestli se vám chce nadával na veřejné dopravní prostředky v Česku, prosím. Ale sedmnáctikilometrová cesta ze Sienny do St. Gimignana trvala mně pět a půl hodiny. Proč jsem nešel raději pěšky? Už jste někdy potkali na úzké polní cestě troubící autobus s krásnou dívkou se slunečními brýlemi za volantem? Myslíte, že by se to dalo přežít?