Nejznámější ze „sociálních“ sítí slavila 4. února patnácté narozeniny.  Protože jsem víkend trávil na lyžích ve Schladmingu a výlety s nemocnicí Wagna jsou programově (sportovně i společensky, pokud se týká následného apre ski) hodně náročné, můžu se tomu to jubileu věnovat pouze se zpožděním. Přesto si tento už déle plánovaný článek neodpustím. Nevím, kolik se o tomto jubileu psalo v českých médiích a kolik toho tedy mí čtenáři vědí. Nechci vás tedy zaplavovat fakty, ale spíš psát o mých pocitech, s tímto médiem spojených. I když – samozřejmě – pokud se rozhodnete, že si tento článek přečtete, faktům a číslům z moderních dějin dvacátého prvního století se nevyhnete.

               Během oné lyžovačky jsem si uvědomil, jak jsme už všichni na těchto sítích závislí a že život bez nich skoro není možný. Tedy pokud člověk nechce riskovat určité komplikace, jako že nestihne odjezd autobusu. Protože samozřejmě byla po příjezdu založena whats app skupina pro účastníky zájezdu, na níž pak člověk dostával vedle rozesmátých obličejů lyžařů a obrázků mizerného počasí, které nás pronásledovalo, i informace o místě setkání či o uspíšení odjezdu v neděli o dvě hodiny (to kvůli tomu zatracenému počasí). Whats app patří totiž od roku 2014 Facebooku, jeho majitel Mark Zuckenberg za tuto aplikaci zaplatil neuvěřitelných (tedy pro mě neuvěřitelných, ale já jsem prostě stará škola) 19 (slovy devatenáct!) miliard dolarů. A ani si na to nemusel půjčovat. Ostatně už v roce 2012 koupil za směšnou jednu miliardu instagram. Soustředěním těchto tří nejužívanějších sítí pod jedním provozovatelem usiluje facebook o monopol, narušený jen twiterem (na kterém řádí především prezident Trump).

               Čímž se dostáváme k tématu, kterému odmítám rozumět a to je cena této sociální sítě. Je to skutečně produkt tohoto století – vznikl 4. 2. 2004 (a Zuckenbergovi údajně trvalo jeho programování přesně jeden týden) – a cena produktů tohoto století se řídí trhem, čímž je spousta peněz naprosto imaginárních – a potom můžou během finanční krize jako v roce 2008 po celých bilionech zmizet, aniž by někomu opravdu chyběly. Člověk se ptá – kde stojí budovy, výrobní linky, kde je zlato či drahé kameny, které dávají určitému programu na internetu jeho cenu? Ty neexistují. Jde pouze o cenu, kterou tato síť má pro firmy, které zde umísťují své reklamy, aby lépe prodaly své zboží. Protože prodávat je hlavní hnací silou společnosti dvacátého prvního století – bez ohledu na morální či zdravotní ztráty s tím spojené.

               Mimochodem – pro ty, kdo by to snad nevěděli – tato sociální síť vznikla z naprosto asociálních důvodů. Prostě chlapec, který nebyl schopen komunikovat s žádným děvčetem u stolu déle než pět minut, aniž by je nenapravitelně nenaštval, se rozhodl pro studenty Harvardu založit na internetu uzavřenou skupinu, ve které si mohli svou frustraci z odmítavých děvčat vybíjet. Celé dva roky zůstal Facebook harvardskou uzavřenou záležitostí. Až v roce 2006 se otevřel pro veřejnost a Zuckenberg ve stejném roce odmítl nabídku od Yahoo, které chtělo jeho program koupit za tehdy nepředstavitelných 900 000 milionů dolarů. Tím, že odmítl, si Zuckenberg vysloužil definitivně nálepku blázna, ve skutečnosti ale dokázal, že se za jeho asociální fasádou skrývá skvělý počtář a obchodník. Cena jeho produktu totiž začala exponenciálně stoupat, když začal stále větší počet subjektů hledat prostřednictvím facebooku cestu k zákazníkům, eventuálně k voličům. A to celosvětově!

               Jen v roce 2018 činil obrat Facebooku 48,6 miliard dolarů s čistým ziskem 22,1 miliard. Co je těch číslech šokující? Zeptejte se nějakého obchodníka, kolik procent činí zisk z jeho obratu. U facebooku je to neuvěřitelných 45,47 procenta. Protože náklady jsou naprosto minimální. Žádné zboží, žádné drahé budovy a sklady a „pouze“ 36 000 zaměstnanců roztroušených po celém světě. Zato 2,32 miliard lidí, kteří facebook používají aspoň jednou za měsíc.  1,52 miliardy lidí na tomto světě jsou na facebooku denně!!! A pokud k tomu připočítáme i whats app a instagram, které facebooku patří, pak dosáhne facebook každý měsíc na 2,7 miliardy lidí, tedy na víc než čtvrtinu světové populace (započítána jsou i nemluvňata a lidé s pokročilou demencí, kteří ani neví – nebo už zapomněli, že nějaký internet, ne to facebook, vůbec existují). Tedy facebook vkročil prakticky do každé rodiny, do každého domu a stal se součástí našeho života. Vědci z universit Stanford a New York před nedávnem provedli studii, kdy se část účastníků studie na určitý čas vzdala užívání facebooku. Výzkum ukázal, že tato skupina byla signifikantně šťastnější a spokojenější, i když měla podstatně méně informací o politických novinkách a o svých „přátelích“ na facebooku. O to víc se v té době věnovali přátelům, s kterými měli skutečný osobní kontakt a rodinám.

               Informace jim až tak nechyběly. To otvírá otázku, nakolik jsou informace na facebooku šířené skutečně spolehlivé. Od amerických prezidentských voleb, Brexitu i českých prezidentských voleb roku 2018 víme, že nejsou. Politici a manipulátoři objevili v sociálních sítích přímo dar nebes. Kupodivu jako první vstoupili na toto pole Rusové. Putin a jeho lidé (vlastně ne jeho lidé, vždyť se jedná jen o prezidentova přítele a osobního kuchaře Jevgenije Prigošina z Petrohradu, který se zabývá facebookem pouze ve svém volném čase) dokázali nechat zvolit lidi podle svého výběru – Donalda Trumpa či Miloše Zemana a dokázali vystoupením Britů z EU výrazně oslabit hlavního politického konkurenta v Evropě – Evropskou Unii. Tito ruští internetoví manipulátoři už mají i své jméno, nazývají se armáda trolů nebo putinboti ev. kremelboti anebo i webové brigády. Jejich generálem je onen nenápadný kuchař z Petrohradu. Skutečný skandál nastal ale až se zjistilo, že analytická firma Cambridge Analytica vyhodnotila miliony profilů uživatelů facebooku, aby je dokázala přesvědčit volit podle politické objednávky. Teď mě určitě mnoho lidí obviní z malování čerta na zdi a ptají se, jak by mohl facebook a internet se svými hoaxy a „fake news“ ovlivnit politické dění. Právě tím, že se podle chování a příspěvků na facebooku a sdílením či „liky“ (zavedeny v roce 2009) dá zjistit, zda je konkrétní člověk přístupný možné politické manipulaci. Jestliže je někdo přesvědčený pravičák či zarputilý demokrat, je zbytečné ho ovlivňovat, zato lidé nerozhodnutí, lidé ve středu spektra a lidé s určitými obavami a neurózami jsou vděčným cílem, protože jsou manipulovatelní. Proto se například nenávistná kampaň proti prezidentskému kandidátovi Drahošovi orientovala skoro výhradně na důchodce a lidi s nižším vzděláním, kterým byl vštěpen strach z v Česku neexistujících uprchlíků a Zeman byl představen jako jediný možný ochránce před miliony arabských teroristů, ohrožujících samotnou podstatu existence českého státu. Nehrálo žádnou roli, že nikdo z oněch voličů nějakého uprchlíka nikdy v život neviděl (a zřejmě ani neuvidí).  Podobně v USA se ruská propaganda umně zkoncentrovala na takzvané swing-states, tedy státy, kde leží voliči republikánů a demokratů v rovnováze a stačí několik stovek či tisíc hlasů, aby museli díky americkému volebnímu systému všichni volitelé za daný stát odevzdat své hlasy byť i jen těsnému vítězi. Zde tedy často stačí ovlivnit počet voličů, který se pohybuje v desetinách procenta a to se cílenou, často lživou propagandou dá lehce zvládnout. Pokud člověk ví, koho oslovit. Snažit se zvrátit veřejné mínění ve státech New York nebo v Kalifornii, kde mají demokrati drtivou převahu nebo ve státech amerického středozápadu, kde vládnou republikáni, je naprosto zbytečné a zde byly aktivity putinbotů nulové.

 Goebelsova poučka, že opakovaná lež se stává pravdou, platí na internetu víc než kde jinde. Pokud si nakliknete určité téma, neobjeví se vám zpráva, která se nejvíce blíží pravdě, ale ta, kterou nakliklo nejvíce uživatelů. Z výsledků, kterým nerozumí ani sociální výzkumníci, vyšlo, že lživé zprávy se šíří o 70 procent rychleji než pravdivé. Zřejmě proto, že obsahují moment překvapení, odporují tomu, co lidé slyšeli z oficiálních míst, kterým mají vrozenou chuť nedůvěřovat a zavánějí víc skandálem a denunciací vlivných osob, kterým jejich slávu prostý uživatel internetu stejně závidí. Troška špíny na vlivného politika či umělce a člověk se hned cítí i se svými problémy a slabostmi líp. Problém je v tom, že tvořením určitých skupin se člověk většinou dostává jen k jednostranným informacím, které ho utvrzují v jeho přesvědčení. Na jiné názory reaguje pak o to alergičtěji a agresivněji jako na něco nenormálního. Společně s manipulativním potenciálem facebooku to tvoří potenciálně toxickou sociálně nebezpečnou směs.

               Ale zpět k facebooku. Euforie okolo této sociální sítě byla obrovská. V roce 2010 byl Mark Zuckenberg zvolen „mužem roku“ a ve stejném roce byl o něm natočen film „The social Network“, který řešil mimo jiné i jeho soudní spor se spoluzakladateli této sítě, se kterými se nakonec finančně vyrovnal.  V květnu 2012 vstoupil facebook na burzu. Vstupní cena akcie byla 68 dolarů a prodalo se akcií za 16 miliard dolarů. Vzápětí akcie spadly na polovinu své hodnoty. Proč? Protože už dávno dopředu si zajistili předkupní právo takzvaní „aktivní investoři“ tedy spekulanti. O ceně akcie rozhoduje nabídka a poptávka, cena akcií tedy stoupá, dokud se kupují. Když se začnou prodávat a je jich nadbytek, jejich cena klesá. Spekulanti, kteří „investují“ v rámci hodin či maximálně dnů, skoupili akcie a pak je za vysokou cenu danou jejich zmanipulovanou poptávkou prodali těm, kteří je chtěli podržet jako investici na delší dobu. Nicméně v roce 2013 dosáhly akcie facebooku opět svou původní cenu a dnes má jedna akcie hodnotu 167 dolarů. Kdo tedy neztratil v oněch letech 2012 a 2013 nervy, dobře vydělal. 

               Facebook totiž objevili politici. Facebook ulehčuje politickým stranám vstoupit do přímého kontaktu s voličem. Předsedové stran se chválí stovkami tisíc „přátel“ nebo spíše „folower“. Na jedné straně je to pozitivní, protože zde mohou prezentovat své názory přímo a pro velkou skupinu potenciálních voličů na druhé straně ovšem chybí takzvaný „žurnalistický filtr.“ A nedejbože, když někdo smaže zprávu Václava Klause mladšího!!! Na to aby se hned přijímal nový zákon, jedno, jak nesmyslný. Ale očividně nejen štěstí, ale i frustrace a uraženost jdou na sociálních sítích ruku v ruce a potvrzují to, co jsem uvedl na začátku. Sociální sítě jsou ve své podstatě asociální.

               Jenže proč vlastně chodí víc než čtvrtina světové populace pravidelně na facebookové stránky? Socioložka Ingrid Brodnig definuje toto nutkání jako „Networkeffect“. Obr přitahuje víc než trpaslík, malí nemají proti gigantům šanci. Na jedné straně je tu strach z vyloučení ze společnosti, na druhé touha po uznání a pochvale – nic nebylo geniálnější než ono už vzpomenuté zavedení „liků“ v roce 2009. Každý „like“ způsobuje pocit štěstí, aktivuje v mozku právě příslušné regiony, pro které je jinak příslušná marihuana či čokoláda. Jenže právě to je onen problém. Pocit štěstí vyvolává závislost a ztrátu kontroly ať už je to jídlo, alkohol, cigarety, marihuana, heroin, počítačové hry nebo sociální sítě. Člověk po štěstí touží a snaží s k němu dostat nejjednodušší cestou – a právě ta je tady nabízena.

               Ovšem „vysokorychlostní a dopaminem poháněné „feedbackové“ smyčky, které tím byly vytvořeny, ničí společenský život,“ varuje někdejší manažer facebooku Chamath Palihapitiya. A Roberto Simanowski dodává, že „centrální znaky facebookové společnosti je mizení vnímání současnosti a ztráta reflexivního vnímání sebe sama i okolí“.

               Samozřejmě je naprosto oprávněná otázka kterou mi teď čtenář položí – tedy zda jsem na facebooku. Musím po pravdě říct, že ano. Na otázku proč, se mi už bude odpovídat těžko. Možná právě proto, že jsou tam všichni. Ostatně nezapomenu na okamžik, kdy jsem se na facebook přihlašoval (je to už hodně let) a přistihla mě při tom má dcera. Vytřeštila na mě oči a vyrazila ze sebe „ Tatík, čo to robíš? Veď to je pre mladých ľudí.“

               Už dávno tomu tak není. Facebook dokázal za patnáct let své existence vtáhnout do svých sítí lidi mladé stejně jako staré. Otázka je jen nakolik si přitom dokážou udržet reálný sociální život a nakolik se nechají manipulovat. Právě abych varoval před těmito dvěma faktory, rozhodl jsem se oslavit narozeniny facebooku tímto článkem.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.