V roce 568 se na východě Itálie objevil nový, v zemi zatím neznámý germánský kmen Langobardů. Barbaři ze severu (žili do té doby na území dnešního Maďarska, Slovenska, Čech, Moravy a Rakouska) překonali lehce opevnění Claustra Alpium Juliarum v Birnbaumském lese, která měla tvořit obranu Itálie, ale netvořila, protože je neměl kdo bránit. Itálie se nacházela ve stavu naprostého kolapsu po ničivé dvacetileté válce mezi germánským kmenem Ostrogótů a Byzancí, kterou v roce 555 vyhráli Byzantinci. Bylo to skutečné Pyrrhovo vítězství, které zaplatili úplným vyčerpáním. Teď neměli sílu svou výhru bránit proti novým vetřelcům.
První město, které se Langobardům postavilo do cesty, bylo Civitas d´Austria (tedy v překladu „Východní město“, někdejší Forum Julii (Juliův trh), kteréžto jméno nosilo po svém zakladateli Gaiu Juliu Caesarovi. Jméno Forum Julii zní dnes ve jménu provincie Friaul, není tedy zapomenuto. Langobardi město obsadili bez boje a vytvořili zde své první vévodství v nové zemi. Langobardi nikdy neusilovali o vytvoření centralizovaného státu, každý jejich náčelník vládl víceméně nezávisle a jejich král měl asi tolik pravomocí jako dnešní rakouský či německý prezident – tedy hlavně reprezentační povinnosti.
Langobardi pak táhli dál na západ, postupně vytvořili vévodství ve Veroně, Brescii, Pavii a dál na jih pak ve Spoletu či v Beneventu. Civitas d´Austria bylo ale první. Protože Italové tohle latinské jméno nedokázali nikdy správně vyslovovat, zkomolili ho jednoduše na Cividale a toto jméno zůstalo městu dodnes.
Cividale je malé hnízdo o 11 000 duších, stojí ale rozhodně za návštěvu. Leží na úpatí Julských Alp na dravé horské řece Natisone, která mu dodává specifické kouzlo. Z dálnice sjedete u Udine a pak po nějakých šestnácti kilometrech jste u cíle. Pozor – bezplatné parkoviště u Starého nádraží je v sobotu kvůli trhu zavřené! A obrovská volná plocha naproti je jen pro autorizovaná vozidla, tedy privátní pozemek, kde vás čeká pokuta. Ale i v sobotu se dá najít bezproblémově parkování, městečko je malé a milé – prostě pohostinné.
Na náměstí před městskou radnicí stojí socha zakladatele města Gaia Julia Caesara. Radnice je poměrně malá. Je to cihlová budova a na její fasádě jsou patrné zbytky benátského lva svatého Marka, kterého obyvatelé města v roce 1797, kdy Benátská republika po obsazení Napoleonem na základě míru v Campo Formio zanikla, z radosti nad nabytou svobodou vytloukli. Do benátské moci jako část takzvané Terra Ferma se Cividale dostalo v roce 1421.
Příslušnost k Benátkám připomíná činnost architekta Andrey Palladia. Abychom parafrázovali klasika, Andrea Palladio patří ke každému benátskému městu jako mládí k socialismu. Pokud jste žádnou jeho budovu v někdejším Benátsku nenašli, pak jste nehledali dobře. Na „Piazza del Duomo“ je podle jeho projektů postaven palác „Palazzo pretorio“ nebo také „Palazzo dei Provveditori Veneti“, kde se dnes nachází „Museo archeologico nationale“ s výstavou římské a langobardské minulosti města. Škoda, že byla původní fasáda Andrey Palladia v devatenáctém století klasicisticky upravena, původní stavba se mi líbila víc – maketa původního paláce se nachází v muzeu. Na svou langobardskou minulost je město pyšné, celé první poschodí muzea prezentuje vykopávky z doby langobardské nadvlády, která skončila až vpádem Franků v roce 774, kdy Cividale ztratilo svou nezávislost a stalo se součástí franského vévodství Verona. Právě z Cividale pocházel historik Paulus Diaconus, který sepsal dějiny Langobardů (žil v letech 725 – 797 a zažil tedy zánik říše svého národa) Rozhodl se sepsat jeho dějiny, aby nebyl zapomenut, což se mu podařilo. Cividale v jeho knize „Historia Langobardorum“ nemohlo přijít zkrátka. A je mu i patřičně vděčné. Je zde nádherné náměstí Paula Diacona, jeho dům a také Konvikt, tedy škola nesoucí jeho jméno a nacházející se na druhém břehu řeky uprostřed rozlehlého parku.
Vedle Paula Diakona se Cividalle chválí ještě jednou slavnou osobou, herečkou Adelaide Ristori. Tato dáma, která žila v letech 1818 – 1906 proslavila své rodiště nejen v Itálii, kde začala svou velkou kariéru v Parmě, ale i v Paříži a dokonce i v Konstantinopoli. Upomíná na ni velký památník před místním divadlem, s její sochou a symboly její nejslavnější role – Médey.
Mimochodem musím v článku o Cividale prozradit něco, co jsem v době, kdy jsem psal o Vicenze, ještě nevěděl. V Cividale totiž strávil část svého života Luigi da Porto, rodák z Vicenzy. (Tam má i pamětní tabuli, o kterou jsem ale nezakopl) Že vám to jméno nic neříká? Mně taky neříkalo, dokud jsem na ně nenarazil právě v Cividale. Tento pán žil v letech 1485 – 1529 a byl kapitánem benátské kavalerie (posádkou v pohraničním Cividale). Mimo jiné ale i autorem novely: „Nově napsaný příběh dvou vznešených milenců.“ Ještě pořád nic?
Tak dobrá, příběh Luigiho da Porta se odehrává ve Veroně v době vlády rodu Della Scala a hlavní postavy se jmenují Romeus a Giulietta. Mimo jiné se zde vyskytují postavy, které jakoby z oka vypadly Mercuriovi, Tybaltovi, Laurenzovi či Parisovi. Už jsme doma, že? Novela vyšla rok po smrti autora v roce 1530. V letech 1594 – 1596 opsal tento příběh jistý William Shakespeare a stal se slavným. Ovšem Shakespeare neopisoval přímo od Luigiho da Porta, tak dobře italsky zřejmě neuměl. Předběhl ho už jiný plagiátor Arthur Brookes, který napsal v roce 1562 „The Tragicall Historye of Romeus und Juliet.“ Shakespearovi stačilo opisovat od něho. Ovšem až z jeho pera dostal příběh onu neodolatelnou poezii, kterou známe a na kterou ještě stále chodíme do divadla. A pro kterou se dnes hrnou ročně milióny turistů do Verony. Takže plagiátor neplagiátor, slavný je Shakespeare, i když příběh vymyslel benátský kapitán Luigi da Porto, který si ho snad ani tak úplně nevymyslel, ale zpracoval svůj vlastní milostný příběh, který ovšem nedopadl až tak tragicky – zřejmě posel dorazil v jeho novele včas.
Ale zpět k langobardské historii města, na kterou je Cividale tak hrdé. Paulus Diaconus líčí tragédii města, která se udála v roce 610 n.l. Tehdy vpadli do Itálie Avaři a cividalský vévoda Gisulf II. v bitvě s nimi padl. Jeho vdova Romilda se se svými dětmi stáhla za pevné hradby Cividale, byla ale prý tak uchvácena krásou avarského náčelníka, že sama otevřela brány města za slib, že se s ní onen náčelník ožení. Avaři město vyplundrovali, muže pobili, ženy a děti odvlekli do otroctví, po vilné Romildě se slehla zem. Její synové Raduald a Grimoald se ale zachránili útěkem (zřejmě úmysly matky včas poznali), odešli na jih do Beneventa, kde se postupně oba stali vévody a Grimoald dokonce langobardským králem.
Z této tragédie se město samozřejmě už dávno vzpamatovalo, muzeum ukazuje způsob života Langobardů, jejich pohřební zvyklosti, je rozhodně hodné návštěvy. Dá se koupit společný lístek pro tři muzea, k „Museo archeologico“ ještě „Museo cristiano“ s úžasným kamenným oltářem krále Rachtise a mramorovou křtitelnicí patriarchy Kalixta.
Na oltáři je krásná výzdoba typická pro dobu raného středověku s poměrně naivně působícími obličeji zobrazených postav. Co je nápadné, že všechny tváře mají koutky úst obrácené dolů, ani jedna se nesměje. Smích byl ve středověku považován za nepatřičný, kdo by se o tom chtěl dozvědět víc, doporučuji skvělou knihu Umberta Ecca „Jméno růže.“ V muzeu je i trůn patriarchů, na němž bylo korunováno 26 patriarchů z nedaleké Aquileje. Třetím muzeem na společné vstupence je klášter Santa Maria in Valle s kaplí z langobardské doby „Tempietto langobardo“, nejčistějším příkladem langobardské architektury, když si odmyslíme klášter svatého Salvatora v Brescii. Dodnes se tento mramorový sál používá, výzdoba stěn freskami je samozřejmě z novější doby, momentálně se celá dřevěná výzdoba restauruje. Úžasný je mramorový reliéf nad vchodem s motivem vinných hroznů a listů – přímo filigránová práce – a to z mramoru!
Klášter má neuvěřitelně nepravidelnou křížovou chodbu. Zatím v každém klášteře, který jsem navštívil, byla tato čtvercová. Ne tak v Cividale. Očividně proto, že klášter stojí přímo nad strmým srázem řeky, je křížová chodba nedefinovatelného tvaru – prostě mnohoúhelník – Italové byli a jsou stále kreativní. Pokud byste chtěli navštívit kamennou umělou jeskyni na břehu řeky – Hypogeo Keltiko – zřejmě z keltských časů, ještě než sem dorazil velký Gaius Julius se svými legiemi, je třeba si vypůjčit klíč v klášteře. Hypogeo je od něho vzdáleno jen několik málo kroků.
Samotný dóm je monumentální stavba v poněkud nehomogenním stylu. Původní románská katedrála byla na začátku šestnáctého století přestavěna Pietrem Lombardem a Bartolomeem delle Cisterne v renesančním stylu. Pak na fasádu přilepili barokní přístavek a nakonec celou budovu obstavili zdivem ve stylu klasicismu. Čili tak trochu zmatek, ale na ten jsme v Itálii samozřejmě zvyklí. Katedrála je monumentální, jako všechny italské dómy obrovská a papežem Piem X. byla v roce 1909 povýšena na „Basiliku minor.“ Fascinující je obrovský gotický kříž, který má za sebou pohnutou historii i barokní socha Marie panny s Ježíškem.(oficiálně se Duomo jmenuje „Il Duomo di Santa Maria Assunta).
Ve městě je spousta středověkých domů, většinou krásně zrekonstruovaných s typickými předsunutými portály, zakopáváte o historii na každém kroku a to se historikovi, jako mně samozřejmě líbí.
Symbolem města je Ponte diavolo, tedy „Ďáblův most.“ Váže se k němu obvyklá legenda – protože lidé nebyli schopni překlenout řeku Natisone mostem, požádali o pomoc ďábla. Ten souhlasil, s podmínkou, že mu bude patřit první duše, která na most vkročí. Předpokládal zřejmě, že to bude někdo významný, kdo přijde most pokřtít. Mazaní obyvatelé Cividale nahnali ale na most psa. Naskýtá se oprávněná otázka – má pes duši? Těžko říct, koho si čert nakonec za odměnu za svou práci vzal, má ale, jak víme, slabost na to, brát si ty nesprávné a ty, kteří by mu patřili, nechává strašit na tomto světě nepřiměřeně dlouho.
Most je monumentální, je to vděčný motiv fotografií, při troše štěstí se může podařit vyfotografovat současně i všechny čtyři zvonice městských kostelů, které jsou všechny naprosto stejné – Dóm, Kostel Santa Maria in Valle, Kostel svatého Petra a Blasia (který má na fasádě nádherné fresky) a Kostel svatého Františka, který neslouží církvi, ale jako sál pro různé kulturní podniky.
Budova kláštera svatého Františka je impozantní, nejvíce to vynikne, když sestoupíte po schodech vedle mostu k řece, tady je pro fotografy na břehu řeky malá plošinka – ten sestup stojí zato.
Most byl zničen za první světové války. Po průlomu německých divizí, které přišly na pomoc Rakušanům, u Caporetta (dnešní Kobrid ve Slovinsku) postupovali Němci právě na Cividale. Když jejich vojáci pronikli do centra města, vyhodili ustupující Italové most do vzduchu, aby se od pronásledovatelů odpoutali. Nepodařilo se jim to, italský ústup se zastavil až na řece Piavě mnohem dál na západ. Most byl obnoven v roce 1918, toto datum stojí na jeho klenbě, je ale údajně identickou obnovou původní stavby.
Na první světovou válku, která se města takto nešetrně dotkla, vzpomíná malé, ale milé muzeum „Museo della grande guerra“ v budově někdejší železniční stanice. Tato budova sloužila totiž v době italských ofenzív na řece Soči (v letech 1915 – 1917 tu Italové podnikli proti rakouským vojskům jedenáct ofenzív) jako východisko pro zásobování italského vojska, odtud jezdil vlak s municí, zásobami a vojáky do městečka Sužid – na frontu. Dnes je tu v několika sálech ve fotografiích a mapách zdokumentována válka z italského pohledu, je zde i obranný zákop s originálními trámy z bojišť, kde člověk může zažít klaustrofobní autenticitu zákopové války. Vstup do muzea je zdarma, vstupné je dobrovolné, průvodce byl tak nadšený, že mu přišli hosté, že nám nedal pokoj. S úžasným entusiasmem nám vyprávěl o všem, co se událo v letech 1915 – 1918, protože ale vyprávěl italsky, rozuměli jsme mu jen malý zlomek toho, co nám chtěl sdělit.
Ach ano, samozřejmě – v Itálii nesmí chybět tip na dobré jídlo. V Cividale jsou místní specialitou Gnocchi di susine. Pokud si je objednáte, budete koukat – jsou to naše švestkové knedlíky z bramborového těsta, posypané skořicí a osmaženou strouhankou. Jak se ty sem jenom dostaly? Přece jen možná vzpomínka na staré dobré Rakousko-Uhersko.
