Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k této oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim ukončeno je. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl ztracen.
Měl jsem štěstí, že jsem měl skvělého pedagoga, jenž dokázal i z tak nudného předmětu, jakým anatomie nepochybně je, udělat napínavé téma a dokázal je i naučit. Přitom nebyl asistent Kutál lékař, nýbrž doktor biologie. O to lépe ale učil. Byl to mladý chlap, který s námi rád zašel na pivo či na koncert, ale koho v hospodě nebo na koncertě viděl, či kdo s ním dokonce seděl u stolu, musel počítat s tím, že bude ve středu či ve čtvrtek nemilosrdně zkoušen. Nezapomenu na jeho radost, když mne konečně dostal na anatomii oka a mohl mi onu jednu nedostatečnou zapsat. Ale právě jen tu jednu, jež se – jak už jsem napsal – tolerovala. Byla to porážka, jaká nebolí, ale naopak utužuje přátelství – jako když vás kamarád konečně jednou po dlouhé době porazí na tenise.
Nicméně nám v průběhu oněch dvou semestrů anatomie nahnal tolik strachu, že nikdo z celého kroužku nenašel odvahu přihlásit se na předtermín. To jej pobouřilo. Přišel do praktik a podrážděně se zeptal, proč se nikdo z nás nepřihlásil.
„Ale vždyť anatomie je tak těžká! Nejsme na ni ještě dost připraveni,“ namítali jsme.
„Jestli jste připraveni, o tom rozhoduji já,“ prohlásil. „Tady jde o věc cti. Nepřipustím, aby se právě z mé skupiny nikdo nepřihlásil. A tak jsem už přihlásil – vás,“ ukázal na mne.
„Ale praktická zkouška je už za dva týdny,“ zaštkal jsem.
„Praktickou zkoušku zkouším já,“ uvedl mne na pravou míru.
„Aha,“ pravil jsem a bylo mi o něco lépe. „Co když ale nebudu vědět?“
„Tak se půjdete projít na čerstvý vzduch, pročistíte si hlavu a pak se na zkoušku vrátíte. Je pro mne věcí cti, aby můj student nepropadl!“
Za těchto okolností mi připadala ona praktická zkouška už o hodně méně strašidelná a tak jsem se na ni vydal v dobré náladě a laxně oblečen do džínů. V aule už pobíhalo dalších třináct kandidátů, všichni v oblecích či v šatech, což mne zmátlo. „Vždyť je to jen praktická zkouška,“ namítal jsem a v tašce jsem svíral bílý plášť. Uprostřed chumlu kandidátů seděla paní docentka Malínská a libovala si.
„Jen se podívejte na ta moje kuřátka. Jak se pěkně pooblékala, jak berou tu zkoušku vážně. A to je ještě jen praktická zkouška, představte si!“
Zatímco se kuřátka houfovala okolo nadšené paní docentky, já se ve svých džínách styděl za rohem.
„Kde je asistent Kutál?“ troufal jsem si na otázku, protože jsem našeho asistenta nikde neviděl. Dbal jsem přitom na to, aby ze mne byl vidět zpoza rohu jen obličej.
„Ten musel dnes náhle odcestovat,“ pravila paní docentka. „Dnes zkouší paní docentka Holibková.“
Docentka Holibková, manželka přednosty, byla jako zkoušející dost obávaná. Rozhodně se od ní nedalo čekat, že by mne nechala projít na čerstvém vzduchu a pak mi dala ještě jednu šanci, pokud ztratím niť, cévu či nerv. Případně nervy. Začal jsem se potit.
Napřed byl ovšem ještě písemný test. Až jeho absolvování opravňovalo kandidáta nastoupit ke zkoušce praktické a zvládnutí této pak ke zkoušce teoretické, která se měla uskutečnit zhruba za deset dní. Takový průběh vyžadoval, že písemný test musel být vyhodnocen, což mi poskytlo trochu času. Pospíšil jsem si s vyplněním testu, jak se jen dalo a pak pádil přes celou Olomouc, abych se navlékl do obleku. Stihl jsem to tak tak. Začalo se právě zkoušet, první dva kandidáti už byli u mrtvoly, aby projevili své praktické znalosti. Pak se náhle otevřely dveře a vstoupila paní docentka Holibková.
„Kdo chce jít dnes ke zkoušce?“ zeptala se.
Rozpačitě jsme se po sobě podívali. „Všichni, samozřejmě.“
„Ach tak, myslela jsem, kdo by chtěl jít dnes na teoretickou zkoušku.“
Jak jsem už řekl, teorie se měla zkoušet až za deset dní. Pomocná vědecká síla na anatomii Kroupa se zvrátil v křesle a zasténal – „Na to nejsem dostatečně připraven.“
V mém rozhodnutí sehrála roli především skutečnost, že jsem měl jít příštího dne na svatbu sestřenice. To znamenalo, že se zítra a v neděli stejně nic nenaučím a navíc se zítra s přízrakem zkoušky z anatomie v zádech ani nebudu moci na svatbě bavit. Se sebevražednou odvahou, sledovanou ustrnulými zraky ostatních přítomných, jsem zvedl ruku.
„Já,“ hlesl jsem.
Paní docentka se rozzářila. „Tak pojďte pane kolego, jen pojďte.“
Její muž, přednosta Holibka dostal v ten den očividně chuť si trochu zazkoušet a k tomu podobné sebevrahy potřeboval. Samozřejmě, že takových odvážlivců nebylo nazbyt (slovy dva) a tím pádem nepřipadalo v úvahu, že by mne jeho manželka mohla od praktické zkoušky vyhodit, tím mně zavřít cestu k zkoušce teoretické a svého manžela frustrovat nedostatkem kandidátů, jež by mohl zkoušet. Otázky tedy skutečně nebylo možno označit za těžké. Arterie iliaca komunis je jedna z největších cév lidského těla a kdo by ji nepoznal, ten by opravdu neměl na studiu medicíny co hledat. Ovšem pak se paní docentka překonala tím, že mi dala hádat, z které ruky pochází pažní kost, kterou mi vrazila do ruky – z levé či pravé. Za těchto podmínek nemohla praktická zkouška skončit jinak než jedničkou a byl jsem posunut k panu profesorovi na další část zkoušky.
Když jsem vstoupil do místnosti, seděl profesor Holibka spolu s mým dobrým přítelem Milošem Petříkem (prvním sebevrahem, jenž se rekrutoval z oné první dvojice, jež nastoupila ke zkoušce, ještě když jsem se převlékal do obleku) nad velkým nákresem ženských pohlavních orgánů. Téma je očividně tak uchvátilo, že mi pan profesor jen nepřítomně pokynul, abych si vybral otázky. Krabice s otázkami byla za jeho zády, při trošce drzosti jsem si mohl vybrat otázku, jakou bych chtěl. Jenže prvák na medicíně tu drzost prostě nemá. Vybral jsem si konsternovaně naslepo tři otázky a pak profesor mi pravil: „Jděte se připravit na chodbu.“
V tašce na chodbě jsem měl učebnice anatomie, ale strach mi znovu nedovolil do nich nahlédnout, i když jsem byl na chodbě sám. Co kdybych byl přistižen?
Nicméně zkouška proběhla harmonicky, pan profesor byl dobře naladěn, chápal, že téma, které hodlal odpřednášet teprve příští středu, nemůžu znát do detailů. Nebudu dále napínat, stejně jako přítel Petřík jsem si odnesl jedničku a slavili jsme spolu až do bílého rána, kdy jsem se – dosti překvapivě – probudil na zastávce tramvaje číslo 5 v Neředíně, aniž jsem věděl, jak jsem se tam dostal a co tam hledám. Že jsem potom stihl ještě i odjet na onu svatbu – autobus odjížděl v osm – se podobalo malému zázraku.
Nemusím dodávat, že několik následujících týdnů jsme byli s Milošem nejnenáviděnější osoby v ročníku. A dělalo nám to moc dobře.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.