Nazývali jsme jej „Häubchen“ čili čepička. To proto, že pletenou čepičku nikdy nesundal se své velké plešaté hlavy. Jak ve dne tak i v noci ji měl vždycky nasazenou, podezřívali jsme ho, že už roky stále tutéž. Aspoň tak dráždivě voněla. Skoro jsme zapomněli, jaké je jeho skutečné jméno. Jmenoval se ve skutečnosti Schickelgruber (jméno jsem z bezpečnostních důvodů změnil), byl bývalý koňský handlíř (tedy oficiálně obchodník s dobytkem), měl se svou ženou deset dětí a ani s jedním se nestýkal. Všechny utekly z domu a přerušily s ním veškeré kontakty. Nedivili jsme se jim. Protivnějšího pacienta, než byl náš „Čepička“, jsme nikdy neměli.
Denně na vizitě vyprávěl, že je velmi přímý a upřímný člověk, za zády ale pomlouval každého. Pobyt v nemocici jej velmi vyčerpával, nedokázal zvládnout víc než jeden zákrok za den, dva byly už příliš. Přižemž za zákrok považoval odběr krve či měření tlaku. Po ultrazvuku břicha potřeboval celý týden na odpočinek a kategoricky odmítal opustit postel, nechal se od sester prakticky přenášet, což při jeho sto dvaceti kilech nebylo nic snadného. Když se blížilo nebezpečí, že by mohl být propuštěn, ukázal primáři na vizitě svou opruzeninu v tříslech s kožní plísní a překvapil jej požadavkem, že by bylo třeba odebrat krev na zjištění o jakou houbu se jedná a vyčkat výsledku vyšetření, aby mohla být ona houba cíleně vyléčena. Předpokládal, že by celý proces neměl zabrat víc než tři týdny, které byl ochoten přečkat v péči našich sester. Primář mu doporučil, aby se častěji sprchoval, nejlépe denně, což jej rozzuřilo k nepříčetnosti. Při příštím pobytu vytáhl hned na první primářské vizitě z kapsy papír, kde bylo potvrzení kožního lékaře, že sprchování častěji než obden člověku škodí. A opravdu jsme jej častěji do sprchy nedostali ani násilím. Měl na to přece lékařské potvrzení od odborníka!
Pak se zase jednou blížilo propuštění. Začal jsem vyjednávat už týden dopředu. Pan Schickelgruber mínil, že propuštění o víkendu je velmi nevhodné, protože jeho žena nebude vědět, co má nakoupit a obchody jsou v neděli zavřené. Dohodli jsme se tedy na pondělku. V pondělí oznámil, že syn pro něj nemůže přijet a zda by to nešlo v úterý. Se skřípěním zubů jsem na propouštěcí zprávě opravil datum a souhlasil. V úterý ale pan Schickelgruber pravil, že jeho žena musí jet na vyšetření do Grazu a syn ji tam veze, což znamená, že by se o něj neměl kdo postarat. A protože si žena musí po tak namáhavé cestě ve středu odpočinout, připadá propuštění v úvahu nejdřív ve čtvrtek. Polykal jsem sliny a pokoušel jsem se to prodýchat. Dokázal jsem jej nezmlátit, to byl velký úspěch. Sevřeným hlasem jsem mu oznámil, že čtvrtek považuji za nejkrajnější termín, protože pojišťovna náklady za jeho další pobyt nepřevezme. Zeptal se, zda by ty náklady tedy nepřevzala nemocnice, protože se v jeho osobě jedná o takzvaného „stammkunde“ čili kmenového zákazníka, takže by to mohl dostat jako bonus. Odpověděl jsem, že to není možné a rychle jsem opustil místnost. Schickelgruberův život se už nacházel v akutním ohrožení.
Ve čtvrtek mi pan Schickelgruber bohorovně oznámil, že syn přijet nemůže, protože musí do práce. Byl přece v úterý v Grazu s paní Schickelgruberovou a nemůže si dovolit vynechat další směnu. Ovládl jsem se a řekl jsem, že nám nevadí, když pro něj přijede odpoledne, večer nebo v noci, musí to být ale do půlnoci, protože od pátku 0:00 hodin už pobyt pana Schickelgrubera na oddělení není možný. Odpověděl, že k tomu syna nemůže nutit. Řekl jsem, že si tedy má objednat taxíka. Odpověděl, že nezná telefonní číslo taxislužby. Navrhl jsem, že mu taxíka objednáme sami. Na to pravil, že on není ochoten taxíka platit a pokud ho objednám, musím ho taky zaplatit.
Pohár přetekl. Ne, nekřičel jsem – obdivujete mne co? Tichým hlasem jsem sdělil panu Schickelgruberovi že jej od pátku 0:00 hodin hlásím jako případ, který nevyžaduje medicínskou ale jen ošetřovatelskou péči, což v praxi znamená, že jej každý den pobytu bude stát 5000 Schilingů. Tečka. Nejsem ochoten dále vyjednávat.
Hodinu po našem rozhovoru přijel syn a odvezl pana Schickelgrubera domů.
Druhý den ráno – bylo krátce po půl osmé, kdy začíná sezení s primářem, zazvonil šéfovi telefon. Naslouchal, pak se srdečně zasmál a zavěsil.
„Volal mi obvodní lékař pana Schickelgrubera. Schickelgruber sedí právě u něj a stěžuje si, že na Stolzale působí nelidský lékař, který ho bez varování na hodinu vyhodil z nemocnice.“
„Nejsem nelida,“ namítl jsem. „Kdybych byl, neopustil by nemocnici živý a určitě ne se všemi kostmi.“
Ale ani tento zážitek nezabránil panu Schickelgruberovi, aby naši péči nevyhledával nadále. Už při dalším pobytu mi nadšenými slovy líčil, jak je rád, že je na mém oddělení, protože mne považuje za nejlepšího a nejmilejšího ze všech lékařů, jaké kdy poznal. Zdržel jsem se komentáře.
A pak si jednoho krásného dne poslal pro záchranku. Jeho zdravotní stav se prý tak zhoršil a je natolik kritický, že by normální převoz do nemocnice nepřežil. Službukonající lékař, pracující jinak na interněa proto pana Schickelgrubera důvěrně znající, vyrazil na výjezd plný radostného očekávání. Měl být zklamán. Když vpadl do domu v očekávání umírajícího pana Schickelgrubera, našel ho v kuchyni u šálku kávy.
„Buďte tak laskav, pane doktore a počkejte venku,“ pravil umírající klidně. „Musím si napřed v klidu dopít svou kávu. Pak můžeme jet.“
Kolega byl tak konsternován, že skutečně počkal. Pak se objevil pan Schickelgruber s nezbytnou čepičkou na hlavě, následován manželkou s dvěma velkými taškami. Sám Schickelgruber nesl malou přenosnou televizi. Doktor vytřeštil oči.
„A to je co?“
„Moje televize,“ pravil Schickelgruber. „Přece nebudu v nemocnici bez televize.“
¨ V doktorovi se pohla hrdost a žluč. Oboje současně, žluč víc. „Ne,“ zařval. „Do záchranky žádnou televizi. Buď nastoupíte bez ní nebo odjíždím a nechávám vás tady.“
„A je vám jasné, že si na vás budu stěžovat,“ pravil Schickelgruber.
„A je vám jasné, že vám nakopu do zadku?“
„Tak to je náš medicínský systém,“ zakňoural Čepička. „A za to ještě berou peníze!“
Nicméně televize zůstala doma.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.